Tentokrát vám představím svého oblíbeného a dle mě geniálního jazzového pianistu, který určitě stojí za vaši pozornost. Carl Perkins, narozen 16. srpna 1928 v Indianapolisu, byl vynikající americký jazzový pianista. Za mne jeden z nejlepších jazzových pianistů všech dob! Jeho frázování je přímo vražedné! Poprvé jsem ho slyšel na albu Arta PepperaThe Art Of Pepper. Jeho hra mě naprosto uchvátila a tak mě jeho účast na prvním albu Jima Halla Jazz Guitar z roku 1957 velmi potěšila. Toto album mám ve velké oblibě a slyšel jsem ho snad tisíckrát. Perkins mě zkrátka hodně baví a je mi líto, že toho po sobě moc nezanechal stejně jako můj další favorit Kenny Kirkland, který odešel z tohoto světa stejným způsobem. Dej jim Pán Bůh věčnou slávu!
Přestože se Perkins narodil v Indianapolisu, většinu své kariéry strávil v Los Angeles. Perkins je nejvíce známý pro své vystupování s kvintetem Curtise Counce, který také prezentoval Harolda Landa, Jacka Sheldona a bubeníka Franka Butlera. Také vystupoval s Tiny Bradshawem, Big Jay McNeely (1948–49) a v roce 1950 hrál dokonce s Milesem Davisem. Po krátké vojenské službě (leden 1951 až listopad 1952) hrál občasně s triem Oscara Moorea (1953-1955) a se skupinou Clifforda Browna a Max Roache (1954). Nahrával také s Frankem Morganem (1955) a v roce 1956 vystupoval občasně se svým triem.
Perkins složil také jazzový standard „Grooveyard„. Jeho hra byla ovlivněna jeho postiženou levou paží, kterou držel rovnoběžně s klávesnicí. Hluboké basové tóny hrál loktem, proto byl známý pod předzdívkou Krab. Navzdory tomuto handicapu a velmi krátké kariéře se Perkins stal jedním z nejvýraznějších pianistů, kteří se objevili v padesátých letech. Kombinoval naléhavé melodické linky Buda Powella s rapsodickými orchestracemi Errolla Garnera ve velmi osobitém stylu. Zemřel na předávkování drogami ve věku 29 let v Los Angeles. Nahrál pouze jedno sólové album Introducing Carl Perkins, a několik singlů pod svým vlastním jménem. Hudební kritici Paul Tanner, Maurice Gerow, nebo David Megill označují Perkinse za jednoho z nejlepších hard bopových pianistů! Jeho předčasná smrt mu však zabránila v tom, aby zanechal výraznější odkaz. Basista Leroy Vinnegar, který vyrůstal s Perkinsem v Indianapolisu, říká o svém příteli z dětství toto: „Nejen že hrál akordy, ale hrál krásu v akordech a jeho frázovámí bylo dokonalé“. Perkins hrál přesvědčivý swing, který někdy připomínal jeho současníka, také vynikajícího pianistu, Hamptona Hawese.
Jak jsem slíbil, tak po ES-335 bych vám rád představil kytaru Gibson Byrdland. Tato elektrická kytara byla pojmenována po kytaristech Billym Byrdovia Hanku Garlandovi, pro které Gibson původně kytaru na zakázku vyrobil. Byrdland tedy není kytarou primárně určenou pro jazz a jeho název v žádném případě nesouvisí s názvem New Yorského jazzového klubu Birdland, který podal žalobu na Gibson kvůli názvu. Soud žalobu zamítl, když Gibson prokázal, že jméno bylo složeno z přijmení dvou hudebníků. Byrdland je první kytara z řady Gibson Thinline. Jedná se v podstatě o tenší L-5CES (Cutaway-Electric-Spanish). Kytara má smrkovou vrchní desku, javorové tělo a javorový krk s ebenovým hmatníkem a perleťovými blokovými inlayi. Má kratší menzuru a užší krk než je u Gibsona obvyklé, což má umožňovat lepší hratelnost licků a širokých akordových prstokladů. Byrdland je tenčí než L-5. Má celkovou hloubkou 2+1/4 palce (5,7 cm), kdežto L-5 3+3/8 palce (8,6 cm). Kytara se v počátcích vyráběla pouze v provedení sunburst nebo přírodní dřevo, ale dnes už je barevných kombinací daleko více.
YouTube / Kytarový Gear 4
Legendární a novátorský prezident společnosti GibsonTed McCarty hledal ve své době nápady na nové kytary mezi hráči, aby mohl lépe konkurovat jiným značkám. Návrhy od Byrda a Garlanda vedly k vývoji Byrdlandu. Byrdland, poprvé vyrobený v roce 1955, je jak už jsem psal v podstatě tenčí L-5 s kratší menzurou (23+1/2 in [60 cm]). Byrd a Garland požadovali a specifikovali kratší menzuru a užší hmatník než měly standardní kytary značky Gibson, což se kytaristům, kteří měli možnost zahrát si na prototyp, velmi zamlouvalo. Umožňovalo to jemější techniku a širší prstoklady akordů. Jenže právě tahle věc bránila popularitě nástroje v následujících letech. Šířka krku pouze (1+ 5/8 palce [4,1 cm] na matici, na rozdíl od standardní šířky matice Gibson 1+11/16 palců [ 4.3 cm]) působila hráčům problémy, takže Gibson vyvinul z Byrdlandu model ES-350T a s použitím méně nákladného hardwaru a chudších detailů jej nabídl jako levnější model. I když byl tento model navržen také s ohledem na jazzové kytaristy, stal se koncem padesátých let synonymem rock’n rollové hvězdy Chucka Berryho. V letech 1955 až 1960 vyráběl Gibson Byrdland se zaobleným benátským výřezem (ten mám například já, protože se mi víc líbí). Od roku 1961 do roku 1968 používal florentský výřez s ostrou špičkou a v roce 1969 se vrátil k benátskému výřezu.
Později, jak už to tak bývá se této kytary ujali kytaristé různých žánrů. Dokonce i vyznavači tvrdého rocku. Mezi velké propagátory Byrdlandu patří i rocková hvězda Ted Nugent. Dalšími slavnými hráči Byrdlandu jsou britský kytarista John McLaughlin, Anthony Wilson , Louie Shelton , David T. Walker a James Blood Ulmer. Kytara je aktuálně k dispozici jako součást Gibson’s Custom Series a je vyráběna s florentským výřezem. Pouze v roce 1976 Gibson nabízel dvanáctistrunnou verzi, ale vyrobil jich méně než 20.
Ted Nugent se svojí sbírkou Byrdlandů
No a závěrem moje poznatky a hodnocení. Hodně toho říkám ve videu, ale můžu to tady ještě shrnout. Jedná se přítulnou kytaru, která mne inspiruje spíš k jazzovému hraní. Jak už bylo několikrát zmíněno, je to jemňoušek a upřímně moc nechápu jak může někdo pojmout tuhle kytaru jako metalový nástroj. Nicméně co se týká zvuku, tak to Byrdland umí. O tom žádná! Ke svému „Béďovi“ bych ještě napsal to, že má měněné pražce a pick-guard. Této zodpovědné a fajnové práce se zhostil kytarář Petr Grötzbach, který pracuje s Petrem Procházkou zejména na lubových nástrojích a tak jsem se nebál mu svěřit i svého Byrdlanda. Pickguardy z šedesátých let byly vyrobeny z toxické nitrocelulózy, takže než se zcela rozložily, rozežíraly kovový hardware na kytaře a dokonce kolují strašidelné historky o samovolném vznícení, například v zavřeném kufru. Na Byrdlanda jsem natočil v New Yorském studiu Acoustic Recordings Mika Brorbyho album Brooklyn Session. Album je dostupné jak na CD, tak na vinilu.
S Pat Bianchim ve studiu Acoustic Recordings v Brooklynu.
Ještě k tomu videu. Asi by bylo vhodnější použít na předvádění spíš čistější kombo jako Fender Princeton, nebo AER Alpha, ale vzhledem k provizoriu ve kterém teď žiju kvůli těžce zraněnému kotníku (mám za sebou dvě operace a třetí mě čeká na jaře), nemám tyto aparáty k dispozici, takže se budete muset spokojit s tím co jsem použil. Supro Delta Blues je vynikající kombo za skvělou cenu, ale jak z názvu vyplývá, je vhodné spíš na blues, čili grunge. Čistý zvuk nemá úplně ideální a má tendenci komprimovat, hlavně při větším vybuzení. A to je tak nějak vše o mé blonďaté krásce, kytaře Gibson Byrdland.
Přeji vám krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2024! 🥂
Gibson ES-335 je pololubová kytara, kterou v roce 1958 představil Gibson. Tento model se stal velmi populárním a dnes je již legendou. Kytara ES-335 byla navržena jako kompromis mezi masivním a lubovým tělem. Tento design umožňuje kytaristům dosáhnout teplejšího tónu než u nástrojů s plným tělem a téměř nulové zpětné vazby. Kytara ES-335 se stala oblíbenou mezi mnoha umělci, včetně Alvin Lee, B.B. King, Chuck Berry, Eric Clapton, Larry Carlton, v počátcích Deep Purple i Ritchie Blackmore. Kytara je osazena dvěma snímači typu Humbucker, které poskytují teplý a plný zvuk.
Humbucker je typ snímače elektrické kytary, který byl vyvinut v roce 1955 společností Gibson. Jeho název “humbucker” znamená ve volném překladu z angličtiny do češtiny “rušič hučení”. Tento typ snímače se skládá ze dvou cívek, které jsou navzájem propojeny tak, aby zrušily nežádoucí elektromagnetický šum, který vzniká při hraní na kytaru. Díky tomu Humbucker snímače poskytují teplejší a plnější zvuk než snímače typu single coil. Kytara má tělo z javoru a krk z mahagonu s hmatníkem z palisandru. Středem těla prochází blok masivního dřeva, který je doplněn o boční luby. Luby jsou duté, a na vrchní desce jsou vyřezány dva otvory ve tvaru písmene f. Kytara vychází z legendárních archtop modelů značky Gibson. Jejím přímým předchůdcem byl model ES-330, který nemá blok a z toho důvodu je více náchylný ke zpětné vazbě. Vývojáři Gibsonu si nejdřive mysleli, že zůžením lubů eliminují zpětnou vazbu, ale to se neprokázalo a tak umístili do těla kytary masivní dřevěný blok, který brání vibracím ozvučnice a tím zpětnou vazbu značně eliminuje.
Guitar Gear 3 / Gibson ES-335
No a teď se dostáváme k mému osobnímu hodnocení, neboli proč jsem si vybral Gibson ES-335? V podstatě vše říkám ve videu, ale abych to shrnul. Z mého pohledu se jedná o univerzální nástroj i když osobně tuto kytaru používám spíš na grunge a zkreslený zvuk. Čistý zvuk je přijatelný, ale není to její doména. Struny bych nedával silnější než 11. Osobně preferuji 10, nebo 11. Velmi dobře si rozumí s ručně pájenými lampovými aparáty Marshall (z edice Hand Wird), nebo slabšími aparáty od Fendera jako je Princeton, nebo Deluxe Reverb, které musíte víc vybudit a typově jim podobnými od jiných značek. Už dlouhá léta nejsem fandou krabiček (kytarových efektů), takže zvuk vytvářím výhradně hlavou, prsty, kytarou a kombem.
Plán Gibson ES-335
ES-335 je léty prověřený nástroj, který byl a je vyráběn v celé řádce modifikací, takže si každý hráč může vybrat podle svého vkusu nástroj, který mu nejlépe sedí a který se mu nejvíce líbí. Nejčastěji vidime ES-335 v provedení sunburst, nebo v červené barvě. Mě se líbí obě varianty 😉. Nutno ještě připomenout, že tento geniální tvar převzala většina významných kytarových značek jako Gretsch, Guild, Ibanez a dokonce i Fender o asijských výrobcích nemluvě. Tyto firmy vyrábí ES-335 pod vlastním označením ve vlastních modifikacích. ES-335 je zkrátka jeden z těch výjimečně povedených modelů na které se dá zahrát ledacos!
U Malého Glena 2013 / Grantology / sólo na Gibson ES-335 s kombem Marshall Class 5
Live v Kadani 2023 / Midnight Blues / ES-335 s kombem Supro Delta Blues 12
Ungelt 2004 / ES-335 se dá taky velmi pěkně použít v Country MusicK dispozici je barva pro každého!
Není to pouze tím, že jsem utrpěl tříštivou zlomeninu kotníku a mám za sebou dvě operace, takže chůze o berlích či holi je zatím nezbytností, ale k vycházkovým holím mám vztah odjakživa. Na procházkách a čundrech jsem vždy inicioval soutěže o nejhezčí vyřezávaný klacek. Tato soutěž měla jednu podmínku. Totiž tu, že jsme hole nechávali na nádraží pro houbaře a turisty a nikdo z party si hůl nesměl vzít domů. Trošku takovej Tibet. Někdy mě to bylo fakt líto. Tejden se s něčím vyřezávám a potom to musím zanechat u cesty, nebo na nádraží. Později jsem některé hole věnoval kamarádům a některé mám ještě na chatě vedle kamen Jotul na své chatě u Sázavy.
Moje klacky vlevo od kamínekNa houbách
Hůl nebo hůlka je obvykle dřevěná nebo kovová tyč opatřená rukovětí, která slouží jako opora při chůzi, případně jako módní doplněk, nebo také zbraň. Vycházkové hole se používaly již v antickém Řecku a Římě, kde byly symbolem moci a autority. V 16. století se staly módním doplňkem a v 18. století byly součástí společenského života. V 19. století dosáhly vycházkové hole vrcholu popularity u mužů i žen a byly často bohatě zdobeny různými motivy. Mnohdy byly vykládány perletí i drahými kameny. Rukojeti holí bývaly ve tvaru hlav zvířat jako psa, lva, kachny, slona, orla, sovy a dalších. Často byly vyrobeny z masivního stříbra. Dnes se vycházkové hole používají především jako podpůrný prostředek pro osoby se sníženou pohyblivostí a nebo při turistice. Poslední dobou jsou velmi populární Nordické hole, také známé jako Nordic walking hole. Tyto hole bývají delší, skládací, velmi lehké a ergonomicky designované. Hole jsou vybaveny ostrou kalenou ocelovou špičkou, nebo gumovým špuntem podle terénu aby podpořily trakci při dynamické chůzi v terénu. Často jsou vyrobeny z karbonu, kevlaru nebo jiných moderních materiálů. Hlavní funkcí Nordic walking holí je poskytovat podporu a stabilitu při chůzi, takže jsou skvělou pomůckou při vysokohorské turistice.
V tatrách s karbonovými nordickými holemi Komperdell
Poměrně dlouhou histori mají vycházkové hole určené, mimo svojí primární funkce, i k sebeobraně. Teď, když jsem hendikepován a hůl nezbytně potřebuji k pohybu jsem se rozhodnul nějakou takovou pořídit. Existují i hole se skrytou čepelí, ale protože jsem poměrně zlý a nevrlý dědeček, tuto variantu jsem raději nezvolil. Stejně u sebe nosím stále minimálně jeden nůž. Po nějakém tom googlení padla volba na firmu Cold Steel, kterou dobře znám ze světa chladných zbraní. Cold Steel je ryze americká firma, založená v roce 1980, která se zaměřuje na výrobu nožů a chladných zbraní. Zakladatelem a prezidentem firmy je Lynn C. Thompson, se kterým jsem se dokonce i osobně setkal.
Já s Lynn C. Thompsonem
V průběhu posledních tří desetiletí byla společnost Cold Steel v čele mnoha inovací, které pomohly definovat nožířský průmysl a zároveň přinesla i několik patentů, které zvyšují bezpečnost uživatelů jejich výrobků. Některé z patentů, které firma Cold Steel přinesla, jsou: Secure-Ex®: Tento patent se týká materiálu, který se používá k výrobě pouzder na nože. Secure-Ex® je extrémně odolný proti nárazům, vodě a poškození, což zajišťuje bezpečné uložení nože. Tri-Ad Lock®: Tento patent se týká uzamykacího mechanismu nože. Tri-Ad Lock® je extrémně pevný a spolehlivý, což zajišťuje bezpečné používání nože. Carbon V®: Tento patent se týká vysokouhlíkové oceli, která se používá k výrobě nožů. Carbon V® je extrémně tvrdá a odolná proti opotřebení, což zajišťuje dlouhou životnost nože. Cold Steel mimo jiné nabízí i vycházkové Hole se skrytou čepelí: Tento model hole je vybaven skrytou čepelí a je vhodný pro sebeobranu. Vycházková hůl s čepelí “HEAD”: Tato elegantní vycházková hůl je vybavena lehce odnímatelnou hliníkovou hlavicí a tvrdým sklolaminátovým uhlíkovým vláknem. Hůl S Kordem Cold Steel Pistol Grip: Tento model hole je vybaven čepelí z vysokouhlíkové oceli a pistolovou rukojetí. Hůl S Kordem Cold Steel Quick Draw: Tento model hole umožňuje rychlé vytažení čepele a je vybaven uhlíkovou ocelí 1055.
Já jsem si vybral hůl 1911 Guardian II Walking Stick, což je hůl bez skryté čepele. Verze s čepelí se totiž bohužel lehce protáčí a to by mě určitě dost iritovalo, protože hůl potřebuji hlavně jako oporu při chůzi. Tělo hole je vyrobeno z pevnostního hliníku 6065. Mimo opory jde o efektivní úderovou zbraň pro sebeobranu. Tloušťka stěny hole je 3 mm. Rukojeť hole vychází z tvaru a velikosti rukojeti Coltu 1911, kterou si můžete upravit dle vlastního vkusu. Snadno vyměníte barevné, nebo materiálové provedení střenky, stejně jako u Coltu 1911. Cold Steel Vám nabízí i náhradní střenky v různém provedení. Já se ovšem těším až si na chatě vyrobím střenky vlastní třeba z Arizony, nebo Cocobola! Hůlka ne jenom super vypadá, ale bombasticky se i drží! Je komfortní a větší hmotnost vůbec nevadí. Naopak napomáhá stabilitě a při úderu má tím pádem větší razanci. Jsem opravdu rád, že jsem si ji vybral! Hole Cold Steel si můžete koupit přímo na českých stránkách výrobce za České koruny: Cold Steel.
Občas jsem na trampských akcích dotazován mladíky na svoje prastaré písničky, které jsem napsal jako teenager začátkem osmdesátých let na Oslavce. Abych byl upřímný, tak nebýt osadníka 2 UNRRA Michala Kupsy zvaného Kapsa, ani bych nevěděl, že jsem něco takového vůbec kdy stvořil. Není divu, protože od té doby uplynulo hodně let a téměř celou tu dobu jsem se věnoval hudbě profesionálně. Jen tak pro představu na OSA mám registrovaných přes 200 skladeb. To už člověk ztratí přehled o tom co vlastně napsal před 30 lety. Jak už jsem předznamenal, tak Kapsa mi ve vzpomínání hodně pomáhal. Některé písničky totiž za ta léta začaly žít vlastním lidovým životem v moravských trampských osadách. Píseň „Pátkem to začíná“ (Oslavka) a „Zbraně“ udržovaly při životě hlavně osady Jasinka, nebo Mňouci. Texty, akordy a melodii mi pak oživil Aleš Jakš, který ke mě kdysi chodil na hodiny kytary a vlastní i moje původní rukopisy. Koukal jsem na to jako blázen, ale pak mi to začalo rychle naskakovat.
Když jsem před třemi roky začal pracovat na albu Blues Dřevorubce, tak jsem pronikal do své ranné trampské tvorby čím dál tím víc. Najednou se objevily i dvě písně které jsem ještě napsal pro brněnské trampy kolem roku 2000 a nazval je prostě Pro kamarády 1 a 2. Jednu z písní otextoval dlouholetý kamarád Sava Kliměš(Slimák) a druhé se ujal známý trampský bard Jožka Jégr. Zatím co Slim s TE Bandem natočili písničku „Pro kamarády“ na skvělé album Poslední noc, „Náš strýček Swing“ zcela zapadnul. Jožka zkrátka zemřel a skladba zůstala někde v šuplíku. Objev přišel až s kompletací zpěvníku Jožky Jégra do kterého se pustili Michael Antony (Tony) se Zdeňkou Riedlovou. Právě její zásluhou píseň přežila, protože mě neúnavně upomínala o notopis a korektůru.
Když vyšlo úspěšné album Blues Dřevorubce, napadlo mě kouknout se do šuplíku jestli se tam neválí ještě nějaké trampské swingovky a vono jo. Mno a jak se říká všechno špatný pro něco dobrý tak když jsem si zlomil letos v létě ošklivě kotník a trávil jsem přes 2 měsíce v posteli s vnější fixací, začal jsem pomalu kompletovat další trampské album na které bych zařadil mimo nových písní i ty staré kusy. Doteď si na tu nohu nestoupnu, chodím o berlích a asi ještě dlouho budu. Naštěstí ruce jsou v pořádku!
Nedávno jsem oslovil kamarády ze kterých obvykle padají krásné texty a uvidíme co z toho vznikne. Pomalu už začínáme zkoušet se skvělým basistou a kamarádem Tarasem Vološčukem. Držte mi palce ať to dám nějak dohromady a může vyjít další pěkné album. No ale hlavně ať se mi co nejdřív uzdraví ta noha!!!
Moji práci můžete podpořit příspěvkem na účet: 7002860217/0100, na PayPal , nebo nákupem zboží na mém webu: www.romanpokorny.com.
Tak jsem tady s doporučením dalšího zajímavého alba tentokrát z bluesového ranku. Tohle album poslouchám již hodně dlouho a vždy se k němu rád vracím. Přestože nemám rád vytlačovaný bluesový “chraplák”, který tak často slýcháme v české a slovenské bluesové tvorbě, některým zpěvákům ho určitě odpustím. Důvod je prostý. Oni ten “chraplák” mají zcela přirozený, protože takhle i mluví. Typickým příkladem je Luis Armstrong, který měl poškozené hlasivky kvůli přetěžování v dětsví, když byl nucen zpívat bez mikrofonu na ulici. Na hlasivkách se mu vytvořily uzlíky, které barvu hlasu velmi ovlivnily. Navíc byl astmatik a léčil se vydatně kouřením Marihuany. Ještě bych dodal, že alkohol taky velmi pomáhá. Bluesmani žili vesměs dost svobodným způsobem života a s drogami, alkoholem a cigaretami si vrásky nedělali. Ale to jsem trošku odbočil. Doufám, že když čtete můj blog, zajímáte se o jazzovou a bluesovou hudbu, takže asi znáte skvělý biografický film Darnella Martina Cadillac Records, který mapuje počátky hudebního vydavatelství Chess, které založil právě LeonardChess. Chess se zaměřil hded od začátku na bluesovou muziku a udělal s ní jak se říká díru do světa. Nejvíce Chess Records proslavili Muddy Waters, Little Walter, Howlin’ Wolf, Chuck Berry, nebo Etta James.
Moje doporučení se tentokrát týká právě Howlina Wolfa a skvělého alba The London Howlin’ Wolf Session. Na tohle album jsem narazil poprvé na Národní třídě v bazaru LP a CD, který léta provozoval můj kamarád Eda Morrison navrátivše se po revoluci do čech z USA. Přiznám se, že nejdřív mě zaujal obal a až doma jsem při poslechu shledal, že se jedná o mimořádné album. Jak už jsem předeslal Howlin’ Wolf byl hvězdou vydavatelství Chess stejně jako Muddy Waters. Holin’ přišel do Chess o pár let později než Muddy a tak na něj Muddy dost žárlil a panovala mezi nimi dost velká nevraživost. Později se ale přece jenom spřátelili a svoji vzájemnou nevraživost obrátili proti nově příchozí a prudce stoupající hvězdě Rock and Rollu ChuckBerrymu. Od třicátých až do padesátých let byl Blues na výsluní, ale pak ho vytlačil Rock and Roll a později Rock. Bluesmani scházeli na oubytě a jejich sláva byla najednou tatam. Renesanci blues přinesla až nastupující vlna britských rockových kapel v polovině šedesátých let. Tyto kapely ne jenom z blues vycházely, ale hrdě se k němu i hlásily. Roling Stones, Animals, Cream, Yarbirds, John Mayall and Bluesbrakers, Feetwood Mac, pozděli LedZeppelin, Black Sabath a dokonce i Pink Floyd. V roce 1966 také způsobil v Londýně pozdvižení Jimi Hendrix, který importoval blues přímo do srdce Britské scény. Nicméně tato vlna bluesové renesance přinesla opět uznání rannému černošskému blues a ti šťastnější, kteří přežili byli v Anglii vřele přivítáni. Album The London Howlin’ Wolf Sessions z roku 1971 představuje velmi šťastnou spolupráci ostříleného Wolfa s výkvětem mladé rockové generace. Na albu se bicích ujal Charlie Watts a baskytary Bill Wyman oba ze skupiny Rolling Stones. Klávesy si střihnul v té době už značně populární Steve Winwood a sólová kytara připadla hvězdě CreamEricu Claptonovi. Album se skvěle poslouchá a ani se nenadáte a je konec! Link na stažení alba máte pod článkem a nechybí ani odkaz na Spotify. Přeji příjemný poslech!
Protože jsem poměrně často dotazován jakou jazzovou, či bluesovou hudbu bych doporučil k poslechu, rozhodnul jsem se tedy vyhovět a napsat takovou sérii doporučení alb, které pro mne hodně znamenají. Na „Bedekru jazzové kytary“ průběžně pracuji, takže kytaristy jako leadery s dovolením záměrně vynechám. Tak po úvodu pojďme hned k věci …
Jsou alba všeobecně známá a všude doporučovaná. Mezi ty nejznámější patří například Milesovo Kind of Blue (1959), nebo Coltranovo I Love Supreme (1965), ale zmiňují se i Stan Getz and João Gilberto – Getz/Gilberto(1963), Herbie Hancock–Head Hunters (1973), The Dave Brubeck Quartet – Time Out (1959), Dexter Gordon – Go (1962), Horace Silver – Song for My Father (1965), Wayne Shorter – Speak No Evil (1966) a další. Jedná se bezesporu o vynikající muziku o tom není sporu, ale já vám chci představit i ty zastrčenější desky, které mají atmosféru a vynikající karmu.
Jedna z mých velmi oblíbených je Something Else (1958), která vyšla sice pod jménem Cannonballa Adderleyho, ale natáčela se v podstatě v režii Milese Davise, který ne jenom, že napsal titulní skladbu Something Else, ale vybral i všechny zbývající skladby na albu. Podle mě jde o nejlepší verzi Autumn Leaves, která byla kdy natočena. Davis se nechal slyšet, že k aranžmá i pojetí skladby ho inspiroval pianista Ahmad Jamal. Album má velmi podobnou atmosféru jako slavné Kind of Blue a disponuje i stejnou mystičností. Davis měl vždycky styl a dokázal se obklopit lidmi, kteří jeho vizím dokázali dát reálné rozměry.
Autumn Leaves vyšlo také jako singl.
Zajímavostí také je, že Something Else je jediné Cannonballovo album, které natočil pro Blue Note. Album je nádherně dramaturgicky vystavěné a sóla jsou nápaditá, pointovaná a melodicky vyvážená. Žádné „egohadice“ shora dolů a zase zpět, které nudí už po první minutě. Naopak! Tahle muzika se vám chce poslouchat stále dokola. Davis s Adderlleym se skvěle doplňuji a rytmika dělá přesně to co má. Hank Jones je léta mým oblíbeným pianistou a svoje nesporné kvality mnohokrát prokázal na řadě alb. Kontrabasu se ujal Hankův bratr Sam Jones. Jeho „koženým čtyřem“ není opravdu co vytknout. Zkrátka swing jak hovado! K Art Blakeymu asi nemusím nic říkat. Je to bubenická legenda. Léta vedl vynikající vlastní kapelu Jazz Messengers ve které se vystřídalo mnoho špičkových muzikantů napříč generacemi. Jeho živelná naturálnost je zárukou správného jazzového doprovodu. Na závěr jen doplním, že o skvělý zvuk se postaral legendární zvukař Rudy Van Gelder. Přeji příjemný poslech!
Už je to konečně za mnou! LP a CD „Blues dřevorubce“ je na světě a zpěvník dokonce vyprodaný (nezoufejte, bude dotisk). Album bylo řádně pokřtěno před vyprodaným sálem brněnské Musilky a záhy i zapito na krásném ranči legendární osady Rowers. Jak už jsem zmínil v několika rozhovorech, jedná se o nejnáročnější album mojí kariéry. Práce to však byla vesměs radostná. Tak mě napadlo to nějak na závěr shrnout. Příprava trvala přes dva roky. Nejdříve skládání písní na mé Sázavské chatě, následná příprava a psaní partitur, výběr nástrojového obsazení, výběr vhodných profesionálních spoluhráčů, výběr studia, zkoušení, nahrávání, playbacky, vokály, pak míchání, mástrování a ve finále všechna ta protivná administrace s výrobcem a ochrannými organizacemi.
To je ta obrovská douglaska u mé chaty. Pod ní jsem všechny písničky napsal.
Tím, že jsem nechal udělat vinyly a zpěvník jsem si to docela zkomplikoval, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Když se mě organizátor Letokruhů Laďa Chromeček (Pupa) ptal jak se bude naše uskupení jmenovat, vyhrknul jsem na první signální RYVO band, protože složky s věcmi týkající se tohoto projektu jsem v počítači měl pojmenované zkratkou RYVO. Teprve později mě napadly vtipnější názvy jako Ryvobanda, Wabiho sirotci, nebo Poky & Wabi retroband. Nicméně bych to viděl stejně jako v jazzu a blues. Zkrátka Roman Pokorný Traband (trampský band). Když jsem dokončil album do fáze, kdy bylo připravené do výroby, přišlo na řadu neoblíbené téma financování. Natáčení ve Svárově a v Audio kokpitu jsem uhradil, ale cena výroby nosičů a zpěvníku byla astronomická. Rozhodnul jsem se tedy pro Crowdfunding platformu HitHit. Byla to pro mne nová zkušenost plná překvapení. Než vám projekt vůbec uznají, tak musíte splnit dost požadavků, takže se to řešilo cca 14 dnů. Potom se projekt spustil a já se na něj dva týdny ani nepodíval v domění, že si bude žít svým životem, ale nežil. Pak se ozvalo pár obětavých lidí, kterým na projektu záleželo jako Tomáš Dvořák, Karel Pazderka a další, kteří na mě apelovali, abych se projektu začal konečně věnovat, což znamenalo každodenní práci. Točil jsem videa, psal aktuality, odpovídal na dotazy atd. Zlom pak přišel když se do projektu zapojil David Němeček, který měl s HitHitem bohaté zkušenosti. David mě přesvědčil, že se do propagace musí vložit nějaké finance a tak celkově jsme dali za propagaci 8.000,-Kč. Potom se to začalo hýbat. Nešlo vlastně o to, že by o projekt Blues dřevorubce nebyl zájem, ale o to, že lidi o něm zkrátka nevěděli. Dost pomohlo taky Country rádio a dva nadšení moderátoři Milan Schmidt a Jakub Jiroušek. Konec byl napínavý, ale nakonec díky Michalu Bezděkovi a mému dlouholetému souputníkovi Tomáši Frkalovi vše dobře dopadlo. Pak přišla spousta papírování abych peníze z HitHitu vůbec dostal. Když to martirium bylo za mnou, přišlo další a to sice rozesílání odměn. Každý den tak 8 hodin na počítači a pak balení a odesílání. Nevím jak bych to bez mé přítelkyně Michaely Srbové vůbec zvládnul.
Křest taky nebyl úplně easy, protože jsem za tu dobu, kdy jsem se musel věnovat administraci všechno téměř zapomněl. Jsem sice zvyklý hrát i zpívat na koncertech, ale úplně jiný žánr, kdy zpívám anglicky a doprovázím víceméně volně. V trampské muzice jde o kontinuální doprovod a ještě k tomu zpěv v češtině. České texty jsou většinou daleko víc obsažné a taky komplikovanější. To by bylo ovšem na delší rozbor. Taky jsem prodal všechny svoje gibsonky abych projekt podpořil. Já vím někomu na tom jestli hraje na flattopa, nebo na archtopa nezáleží, ale ať to vezmete jak to vezmete, mě to zkrátka víc sluší s gibsonkou. Takže jsem koupil v Belgii starého Cromwella.
Tahle značka vyráběla kytary v Chicagu v továrně Gibsona cca od roku 1930 do roku 1940 stejně jako Recording King. Je to zkrátka levnější řešení, než original Gibson. Zvuk super, ale křivý krk. S tím mi pomohl opět můj přítel Jaroslav Janecký. Bláhově jsem si myslel, že použiji svůj starý kontaktní snímač Shaller, ale zvuk byl neuspokojivý. Středový, bez basů s velkou tendencí ke zpětné vazbě. Ještě den před odjezdem do Brna jsem nebyl rozhodnutý, kterou kytaru si vezmu. Taylor se snímačem, EQ a vestavěnou ladičkou reprezentuje jednoznačně komfort, ale nějak víc se mi chtělo hrát na Cromwella. Nakonec jsem si řek, že všichni trampíci hrají přece na kytary bez snímače a zvukaři, na které si vzpomínám z doby svého účinkování na Portách to přece budou umět nazvučit. Jaká naivní představa … všichni měli kytary se snímačem a zvukař vyžadoval lajnu, takže posluchači byli nakonec o krásný akustický zvuk Cromwella trošku ochuzeni.
Celý křest alba Blues dřevorubce
Jó dynamický snímač je dynamický snímač! Žádné piezo se mu nemůže rovnat a tak už s Jardou Janeckým chystáme nějaký single model snímače na akustické gibsonky. Pokud vychytáme super zvuk, budete si ho moct taky objednat. Na závěr bych chtěl poděkovat všem co se na projektu podíleli i těm, kteří ho podpořili. V neposlední řadě musím poděkovat dědicům Wabiho práv za souhlas se zpracováním Wabiho textů. Byl to blázinec, ale stálo to za to! Zatím slyším jen samou chválu a to mě moc a moc těší, protože to je pro mne ta největší satisfakce. Co dál? Nyní mám rozepsanou knihu Bedekr Jazzové Kytary a přemýšlím opět o HitHitu, ale to bude aktuální až koncem příštího roku. Mezitím snad vydáme moje stará alba, která jsem točil pro Artu jako Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces v jednom boxu pod souhrným názvem Roman Pokorný – Arta Years. LP, CD a časem i dotisknutý zpěvník si můžete objednat na mém webu www.romanpokorny.com. Tak mějte se všichni krásně!
Lubovky, u nás lidově zvané gibsonky jsou známou alternativou kytar s plochou ozvučnicí jako jsou kytary španělského typu, dreagnoughty, nebo jumba. Jedná se o kytary s klenutými zády a klenutým víkem s otvory ve tvaru F. Tyto kytary byly jistě inspirované staršími strunnými nástroji jako jsou housle, čelo, nebo kontrabas. První takovou kytaru vyrobil Orville Gibson v Kalamazoo (USA) v roce 1922. Jednalo se o model L-5 a po něm následovaly modely L-4, L-7, L-30, L-48, L-50, až po Super 400. Těch akustických modelů byla celá řada. Některé modely se později dočkaly i snímačů a staly se velmi populárními zejména mezi jazzovými hráči. Nejúspěšnější byly modely ES (Electric Spanish) -175 na kterou hrál například Herb Ellis, Jim Hall, nebo Pat Metheny. Dále L-5 CES (Cutaway Electric Spanish), kterou proslavil zejména Wes Montgomery a nejdražší z nich Gibson Super 400 CES, na kterou hrál například Kenny Burrell. Někteří výjimeční jazzoví kytaristé jako Charlie Christian, Johnny Smith, Wes Montgomery, Barney Kessel a Tal Farlow se dočkali svých signovaných modelů. Později se Gibson proslavil hlavně elektrickými kytarami, které vyvinul s kytaristou a vynálezcem Les Paulem. Dnes jde spolu s kalifornským Fenderem o nejznámějšího výrobce kytar na světě.
Když se něco podaří, tak se to začne přirozeně ihned kopírovat, nebo alespoň napodobovat, takže se brzo f-holle kytary začaly vyrábět i v Evropě a později v Asii. Velké obliby dosáhly gibsonky v padesátých a šedesátých letech kdy se běžně používaly ne jenom v jazzové hudbě, ale i v pop music. No a to už nebylo daleko k tomu, aby si je oblíbili i trampové. Hodně tomu napommohla skupina bratří Ryvolů Hoboes. V čechách se gibsonky vyráběly v Lubech (Schönbach) pod značkou Cremona. Je otázkou jestli můžeme tyto kytary nazývat českými, protože hlavní kytaráři Cremony jako byl mistr Hirsch, nebo Bräuer byli evidentně němci. Jak jinak? Luby se totiž nachází na samé hranici s německem a před válkou byly v podstatě německé. Pokud by vás historie těchto kytar zajímala detailněji, tak vám mohu vřele doporučit knihu Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona „Bohemian Jazz Guitars„.
Trampská skupina osady Zlatý Klíč Hoboes
Za tu dobu co se věnuji hře na kytaru mi prošla rukama spousta gibsonek. Jak těch obyčejných, tak těch fajnových. Říká se, že dobrej kytarista zahraje na všechno, ale kvalitní nástroj vám může odkrýt netušené obzory. Co se týká českých lubovek, tak za mě platí trefné přirovnání mého kamaráda a skvělého kytaristy Jardy Šindlera. „Hele je to jako s autem veteránem. Na výlet na Kokořín skvělý, ale do Paříže bych s tím nejel“. Já bych to ještě poupravil. Je to jako srovnání amerických a českých aut v daném období, tedy kolem roku 1950. Srovnávat to můžeme, ale v podstatě to srovnání nesnese. Amerika je prostě na jiné planetě. To potvrdí každý kdo tam byl a na staré kytary značky Gibson hrál. Už jen ten pocit když to vezmete do ruky … o zvuku nemluvě. Nechci se českých vlastenců nějak dotknout, ale tak to zkrátka je.
My jsme ale byli za české gibsonky velmi vděční a kam až mi paměť sahá tak po nich byla velká sháňka. Nepamatuji se, že bych u někoho originál Gibsona kdy viděl. Znali jsme to jen z fotografií. Vždycky se mi kytary tohoto tvaru s efíčky líbily víc než flattopy a tak jsem po nich urputně pátral. Většinou to byly šunty s křivým krkem a dohmatem dva kilometry, ale i tak jsme na to hráli. Teprve později jsem se dostal ke slušným kytarám jako Cremona 464, 465 a dokonce Cremona Franze Hirsche, která je obzvláště ceněná. Nicméně kytarám Gibson se to ani přes nádherné dřevo, zpracování a zdobení ve výsledku nevyrovná. Ano, můžete namítnout, že se jedná o jiné peníze a budete mít jistě pravdu. Dnes se prodává akustický Gibson Super 400 cca za €30.000,-. Za to se už nechá pořídit krásné nové auto a navíc si to k táboráku asi brát nebudete. To ostatně už ani toho Hirsche.
Gibson Super 400
Když jsem připravoval gear na album Blues Dřevorubce pro které jsem zhudebnil texty Wabiho Ryvoly, bylo mi jasné, že musím na natáčení použít svůj „harém“ gibsonek. Pro Hoboes byly tyhle kytary typické a tak si na albu zahrály všechny tři. Asi v jedné country a ve dvou folkových skladbách jsem hrál na flattopa od Taylora. Každá z nich má jiný charakter zvuku a tak jsem je používal podle potřeby a uvážení. Celomasiv 464 má středový, lehce zastřený zvuk, ale krásný sustain a i ve vyšších polohách drží tón. 465 je mahagonová kytara s otevřeným zvukem a širším spektrem vhodná na brilantnější doprovody. Přesto, že se jedná o překližku, má lahodný teplý tón. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že mnohdy hrají překližkové kytary lépe, než celomasivní. Hirsch byl nejlepší kytarou, co jsem v době natáčení vlastnil. Jedná se o mistrovskou kytaru ze špičkových materiálů. Nádherný žíhaný javor na zádech, lubech a krku a špičková smrková ozvučnice. Co se týká zvuku, tak je dřevitý, naturální a položený spíš ve středovém pásmu. Hráčský komfort není bůhví jaký kvůli hranatému profilu krku, ale nechá se na to zvyknout. Proč jsem nepoužil americké kytary i když jsem mohl? Protože k Ryvolovlkám zvuk českých gibsonek prostě víc patří. Své tři gibsonky jsem se slzou v oku prodal, abych podpořil projekt Blues Dřevorubce a dosáhnul cílové částky na Hithitu. Už teď mě to mrzí, ale svůj účel určitě splnily vrchovatě!
Cremona 464Cremona 465Cremona Franz Hirsch
Album Blues Dřevorubce na CD, nebo LP si můžete objednat na mém webu: www.romanpokorny.com
Hot Jazz News bylo první album pod mým labelem MyRecords se kterým jsem se rozhodnul jít na trh. Je to album poměrně tvrdé se značným přesahem do rockové hudby. Přibližně od roku 2000 mě to k Jazz Rocku hodně táhlo. V devadesátých letech jsem se v tomto směru realizoval ve skupině TUTU Borise Urbánka, který mi dával velkoryse v repertoáru značný prostor a tak se například skladba Dance with Wolfes stala hitem kapely.
TUTU – Dance with Wolfes
Po odchodu z TUTU jsem se věnoval výhradně jazzu a tahle poloha tvrdší hudby mi začala dost chybět. V roce 2000 jsem založil skupinou Analogic s o generaci mladšími spoluhráči. Na hammondy hrál Jakub Zitko, na bicí Miloš Dvořáček a na baskytaru Aleš Slavík zvaný Funky. Z tohoto období se dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná (dnes Agharta), kterou si můžete zdarma stáhnout.
Analogic se poměrně záhy rozpadnul, protože Miloš Dvořáček odešel do kapely Minus123minut a já natočil za velké podpory bývalého manažera Michala Zemana album Hot Jazz News s americkou rytmikou (Steve Clarke – baskytara a Chris Stanley – bicí) na kterém se objevily i skladby z repertoáru Analogicu jako Jimi’s Mood, nebo Japanese Monkeys. Z tohoto repertoáru potom vyšla koncertní verze, která fungovala několik let a opět se naštěstí dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná, kterou jsem cca před rokem vydal v digitální podobě a je dostupná například na Bandcampu. Je to slušně tvrdej a syrovej nářez!
Postupem času se z kvartetu vykrystalizovalo trio, což mi poskytlo víc tvůrčího prostoru při improvizaci. No a tak se konečně dostáváme ke koncertu mého Fussion Tria z Jazz Docku 2011. Tyto nahrávky nedávno objevil Martin Šulc ve svém archivu. Trio hrálo v té době v sestavě Roman Pokorný – kytara, Ondřej Podhajský – baskytara a Martin Šulc – bicí. Když jsem si video poprvé přehrával začala se mi pomalu vybavovat hudební etapa experimentování s krabičkami, looperem i Kaossilátorem. V té době jsem měl fakt nadupanej pedálboard a tak pojetí některých skladeb je poněkud odvážné. Nic méně v té době se mi to prostě líbilo. Myslím, že jde o zajímavý dokument jedné docela dlouhé etapy mé hudební dráhy. Příznivci Jazz Rocku, Art Rocku, nebo Fusion tyto nahrávky určitě ocení, ale i skalní jazzmen může být příjemně překvapen.
Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.
Kapela (foto Michal Kupsa)
Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.
Notové inferno (foto Michal Kupsa)
Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.
Rovnou se přiznám, že mě praktické skládací věci vždy fascinovaly. Švýcarské nože Victorinox, Wenger nebo nářaďáky Laetherman a různé cyklistické kompaktní soupravičky se už dávno staly nedílnou součástí mého života. Poslední dobou toužím i po skládacím kajaku Oru, na který v brzké době jistě dojde. Zhruba před 15 lety jsem si pořídil skládací kolo Dahon D8 Black Edition. Kupoval jsem ho ve Švýcarsku, protože tehdejší dovozce Azub nedokázal tuhle verzi dovézt do České Republiky. Takže mám tenhle model asi jediný v republice. Kolo bylo velmi dobře sestavené a vybavené. V ceně byl i cyklo computer VDO, který jsem záhy odinstaloval, protože podobné věci již dlouho na kole ani na koloběžce nevozím. Místo toho používám chytré hodinky Suunto, které skvěle komunikují s iPhonem. Dahon mě naprosto nadchnul a cca 5 let jsem ho měl jako jediné kolo a jezdil na něm naprosto všude i v poměrně náročném terénu. Můj Dahonek je velmi kvalitně zpracován a byl vyroben ještě ručně v EU. Dnes jde kvalita v zásadě do kopru a nové Dahony, nebo Terny jsou vyráběné a sestavované v Asii. Kamarád má Terna made in Vietnam! Přesto, že jsem byl s Dahonem velmi spokojen, stejně jsem celou dobu pošilhával po Britské legendě Bromptonovi. Ten se dodnes vyrábí ručně v Londýnské čtvti Brompton podle které si i jmenuje.
Za vynálezce skládacího kola bývá považován Angličan William Grout, který v roce 1878 zkonstruoval bicykl se skládacím předním kolem a rozložitelným rámem. Kolo bylo správně nazýváno jako „přenosné“, nikoli jako „skládací“.
Jedním z prvních, ne-li dokonce tím úplně prvním věrohodně doloženým vynálezcem skládacího kola je Američan Emmit G. Latta, který si nechat svůj vynález 21. února 1888 patentovat. Následně svůj patent prodal společnosti The Pope Manufacturing Company, která prodávala skládací kola pod značkou Columbia. Ve stejné době E.G. Latta vymyslel několik prototypů skládacích tříkolek, které také prodal společnosti The Pope Manufacturing Company.
Dalším doloženým vynálezcem skládacího kola v USA je Michael B. Ryan, který si nechal svoje kolo patentovat v roce 1894.
Mezitím ve Francii Julien Simon a Victor Dussaultovi konstruují první tandemové skládací kolo. V jejich patentové přihlášce z roku 1895 se píše, že tandemové skládací kolo vznikne přidáním dalšího rámu a spojovacích komponentů.
Možnost přepravovat se na skládacím kole zaujala především armádu. Několik historických pramenů dokonce hovoří o tom, že první skládací kolo snad vynalezla francouzská armáda. V každém případě skládací kola se ve Francii objevují poprvé v prodejním katalogu společnosti Peugeot v roce 1899. Byla to první skládací kola, která se vyráběla v relativně velkém množství. Dalšími průkopnickými modely skládacích kol, které někdy bývají nesprávně označovány jako první vůbec, pocházejí z dílny anglické společnosti Faun Folding Cycle, která začala vyrábět svoje skládačky v roce 1896. Ačkoli nebyli první, tak přeci jen přišli s jednou novinkou – skládacími řídítky s brzdovým mechanismem, který vynalezl William Crowe.
Francie nebyla jedinou zemí, která se rozhodla využít skládací kola v armádě. V USA kola pro vojsko vyráběla společnost The Dwyer Folding Bicycle Company, která vyvinula i speciální řadu pro dámy. Na Francii a USA navázaly i další země, jako například Rakousko, Anglie, Německo, Holandsko, Rusko, Japonsko a další. Nejznámější továrnou vyrábějící skládací kola pro armádu se stala anglická společnost BSA (Birmingham Small Arms), která po tisících dodávala kola vojákům během první i druhé světové války. Na obrázku je příklad BSA vojenského skládacího kola určeného pro parašutisty.
V USA produkovala skládací kola pro vojenské využití společnost Columbia. Model Compax byl určen také pro parašutisty. V současnosti americká armáda také využívá skládací kola při misích v Iráku a v Afghánistánu, a sice konkrétně modely Montague Paratrooper.
Během druhé světové války se vyráběla i skládací kola pro běžné užití. Za zmínku stojí francouzská značka Le Petit Bi, která o svých kolech hovoří jako o nejmenších na světě. Faktem je, že u tohoto kola bylo možné složit pouze řídítka. V 50. letech došlo k útlumu obliby jízdních kol všeobecně, protože došlo k nárůstu popularity automobilového průmyslu. V 60. letech se lidé k jízdním kolům vrací, zajímavým modelem byl Moulton z roku 1962, který svými malými koly inspiroval mnohé další konstruktéry.
Zlatý věk skládacích kol
Od 70. let se zájem o skládací kola začal opět zvyšovat a v nejrůznějších zemích vyrostly továrny na jejich výrobu. Z tohoto období je nejznámějším modelem Raleigh Twenty, vyráběný v Anglii a na Novém Zélandu. Další výraznou anglickou značkou je Bickerton Portable, jejíž kola měla lehký hliníkový rám, a proto mohla být relativně jednoduše převážena. Kola této značky inspirovala o několik let později Andrewa Ritchieho při konstrukci skládacích kol pod značkou Brompton.
Následující desetiletí přineslo dvě podstatné události v dějinách skládacích kol. Svoje továrny rozjel Andrew Ritchie, z nichž začaly ve velkých počtech vyjíždět kola značky Brompton, ale také David Hon, jehož skládací kola Dahon se stala nejprodávanější značkou vůbec. Obě značky patří dodnes k těm nejoblíbenějším. V roce 2011 se na trhu objevila nová značka skládacích kol, TERN, za níž se skrývá tým zkušených profesionálů, kteří se mezi skládacími koly anebo v cyklistice pohybují už mnoho let. Viceprezidentem společnosti Tern je pak Josh Hon, syn zakladatele značky Dahon a bývalý šéf jejího zahraničního obchodu.
Brompton Bicycle je anglická firma vyrábějící skládacíjízdní kola sídlící v Kew Bridge ve Velkém Londýně. Je největším současným výrobcem kol ve Velké Británii měřeno množstvím vyráběných kol, ročně je jich vyrobeno zhruba 40 tisíc, z čehož je přibližně sedmdesát procent na vývoz. Hlavním výrobkem firmy jsou univerzální skládací jízdní a kola a příslušenství k nim. Všechna jízdní kola, která firma vyrábí, mají stejný rám s koly o atypickém rozměru necelých 18 palců. Rám si nechal designér a zakladatel firmy Andrew Ritchie patentovat v roce 1979, tři roky po založení firmy. Jednotlivé verze prodávaných kol se liší v příslušenství, případně v materiálu (některé části mohou být volitelně vyrobeny z titanu). Kola se dnes vyrábí ve verzích 1,2, 3 a 6 rychlostí. Verze s 3 a 6 rychlostmi je vybavena speciální lehkou planetovou převodovkou od firmy Sturmey Archer. Kola obecně vynikají bezkonkurenční skladností a skvělými jízdními vlastnostmi pro všestranné využití. Ritchie byl oceněn v roce 2009 Cena návrhářů prince Filipa pro práci na kole.
Dahon factory tour
Tak nejdřív začneme Dahonem. Jak už jsem předeslal můj Dahonek je opravdu skvěle zpracovanej. Za 15 let co ho mám jsem na něm vyměnil pouze zadní plášť Schwalbe Big Apple, gripy a skládací pedály, které mi zničila moje dcera Karolína :-). Jízdní vlastnosti jsou překvapivě dobré. Na běžné ježdění a výlety do 50 km naprosto dostačující. Není to moc do kopců, protože má pouze 8 rychlostí a 20 palcová kola, ale jezdit se s ním dá v podstatě všude. Co se týká skládání, tak je to poměrně snadné. U Dahonu je to řešené, narozdíl od Bromptonu, přes rychloupínáky, takže je to poměrně rychlé, ale skladností se Bromptonu rovnat nemůže a ve složeném stavu má tendenci se rozkládat. Nevýhodou je také to, že ve složeném stavu nemá stabilitu a ve vlaku, metru, či tramvaji ho musíte neustále jistit. Řešením může být taška, která se dá dokoupit, ale za celou dobu co jí mám jsem ji přísahám nepoužil. Dahon je velmi populární zejména v Asii a v USA a dnes už se vyrábí v Číně, nebo ve Vietnamu.
Můj Dahonek D8 Black Edition
Brompton je král všech skládaček. Co se týká skládání je zkrátka bez konkurence. To se nedá okecat. Ve skládání Bromíka se pořádají dokonce i závody a rekord je 5.19 vteřin! Ve složeném stavu je velmi kompaktní a narozdíl od Dahonu velmi stabilní. Spoje jsou tak jednoduše vymyšlené, že to až malinko zaráží, ale o to víc jsou spolehlivé a funkční. Design je opravdu do detailů promyšlený a Bromík má velmi atraktivní vzhled a přitahuje značnou pozornost. V Británii ho považují za národní kolo a na taškách a ostatním příslušenství je velmi často i Britská vlajka. Taky se dodnes vyrábí v Londýně a od toho se odvíjí i cena. Jízdní vlastnosti jsou na velikost kola, které má pouze 16” kola, naprosto skvělé a dají se na něm urazit i značné vzdálenosti. Rám je tak důmyslně vymyšlen, že je jízda docela komfortní. Když si na Bromíka pořídíte sedlo Brooks, určitě nebudete litovat. S jistotou můžu prohlásit, že B17 je s přehledem nejlepším sedlem, které jsem kdy na kole vozil a že jich bylo požehnaně. S výběrem plášťů je to poněkud složitější. Kvůli atypickému rozměru je jich na výběr jen pár, ale stačí. Například Schwalbe Maraton Racer jsou vynikající. Bromík je opravdu hodně poťouchlý bicykl obzvláště když na něm závodí muži i ženy v předepsaném civilu. Kravaty, saka, či sukně, kožené brašny a kožené sedlo a další doplňky působí poněkud archaicky až komicky, ale to zkrátka k Británii patří stejně jako double decker, nebo červená telefonní budka.
Silniční kolo vs BromptonBrompton championshipMůj Bromík s gripy a sedlem Brooks
Kdybych měl na závěr obě skládačky porovnat, tak musím konstatovat, že každá z nich má něco do sebe. Dahon má větší dvacetipalcová kola s dvoupalcovým pláštěm Schwalbe Big Apple, což zajišťuje lepší prostupnost terénem a větší stabilitu, ale vzhledem k šíři plášťů mají větší valivý odpor. Důvodem je také předepsaný nižší tlak max. 5 bar. U Bromptona je to jak na silničním kole až 9 bar, takže po rovném asfaltu jede jako čert. Nevýhodu Dahonu spatřuji především v systému skládání a následné špatné skladnosti a nestabilitě ve složeném stavu. V tomto ohledu vyhrává Brompton na celé čáře, ale také není dokonalý. Zadní stavba je sice perfektně vymyšlená pro rychlé skládání, ale když například kolo tlačíte po kočičích hlavách a zadní stavba není zatížená, tak vás může iritovat její drnčení jak naráží ve volném spoji na rám. Nevýhodou můžou být poměrně úzká řídítka, která nejsou narozdíl od Dahonu výškově nastavitelná. Další nevýhodou je fakt, že se jedná na našem trhu, ale i ve zbytku Evropy stále o raritu a veškeré příslušenství se špatně shání a kór teď po Brexitu. Cokoliv si z Británie objednáte podléhá clu a DPH, takže se vám to docela prodraží. Doplňky na Brompton jsou taky dost drahé a není výjimkou, že zaplatíte za přední brašnu s rychloupínáním třeba 10 000,- korun. V každém případě je Dahon v tomto ohledu milosrdnější a vyjde celkově o dost levněji. Ať už se rozhodnete pro Dahon, Tern, nebo Brompton, chybu neuděláte a určitě vám tyto skládací kola nabídnou spoustu zábavy a kvůli flexibilitě je můžete vozit všude s sebou, což je asi ten úplně největší benefit!
Musíme si přiznat, že čechy provází pivní kultura již celá staletí. Máme ho zkrátka rádi a pijeme ho v hojném množství a nejsme sami. Pivo je dnes oblíbené na celém světě. Za námi se umísťují Rakousko, Německo, Belgie a další. Nicméně již 27 let se držíme na prvním místě my! To je jistě úctyhodný výkon. To jen tak na okraj. Chtěl jsem vám spíš povyprávět svoji historku z kultovní pivnice u Tygra na starém městě Pražském. Domnívám se, že je notoricky známá, ale pro ty co by snad nevěděli něco z její historie. U Zlatého tygra je městský dům se stejnojmennou restaurací v Praze 1 na Starém Městě v Husově ulici čp. 228. Původně byla v prostorách podniku kavárna, od roku 1864 je zde pivnice tradičně spojená s Plzeňským Prazdrojem.
Nejstarší zmínka o domě pochází z roku 1360. Ve 30. letech 19. století v přízemních prostorách fungovala Šochova kavárna, která zde kromě občerstvení pro hosty nabízela velké množství českých i německých časopisů. Často jimi listovali např. František Palacký, spisovatelé a básníci Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský, Šebestián Hněvkovský, Prokop Chocholoušek či Jan Slavomír Tomíček. Mezi hosty nechyběl ani Karel Hynek Mácha. Od 60. let 19. století kavárnu nahradil hostinský provoz, který zde rozjížděli manželé Felberovi. Posléze se tu vystřídalo mnoho majitelů a hostinských, než dům s podnikem zakoupil v létě 1935 František Skořepa a zrenovoval pivnici do podoby, kterou si v zásadě držela mnoho následující desetiletí. Právě on na dům nechal v roce 1935 vyrobit domovní znamení s kráčejícím tygrem, jehož autor není znám. Za Skořepova vedení podnik začal požívat nebývalé popularity a přitahovat mnoho hostů zvučných jmen. Mezi štamgasty nechyběli např. herci a zpěváci Rudolf Deyl starší, Ivo Žídek, Oldřich Kovář, Václav Bednář, Karel Burian, Rudolf Friml, dále spisovatelé Eduard Bass, Josef Kopta, Josef Hais Týnecký či Zdeněk Matěj Kuděj, výtvarní umělci František Líbal, Jan Trampota, Vojtěch Sucharda, Vratislav Nechleba, Alois Moravec nebo grafik Slavoboj Tusar. Skořepa restauraci vedl i po znárodnění až do své smrti. Později patřil mezi výrazné vedoucí František Procházka, za něhož byl hostinec v 60. letech 20. století znovu rekonstruován. Od 70. let 20. století podnik několik desetiletí vedl Karel Hulata, po roce 2014 jeho nástupce Jan Hendrych, přičemž se dům s hostincem po restitucích vrátil do vlastnictví Skořepových potomků. Neobvyklou popularitu si pivnice drží až do dnešních dnů, patří také mezi oblíbené turistické zastávky. Pravidelně ji navštěvuje i mnoho známých osobností z oblasti kultury, sportu, politiky i dalších odvětví. Nejčastěji zmiňovaným štamgastem je spisovatel Bohumil Hrabal, který zde zejména v 80. a 90. letech patřil k takřka denním hostům a zmiňuje pivnici i v mnoha svých dílech. Slavnou a mediálně velmi často připomínanou událostí je návštěva prezidentů Václava Havla a Billa Clintona spolu s Madeleine Albrightovou, k níž došlo v lednu 1994. Spolu s hostincem U Fleků je U Zlatého Tygra nejvyhlášenější pivnicí v Čechách. Chodím tam už od studentských let a pivo tam stále skvěle chutná. Lupnete 10 kousků a ani o tom nevíte. Taky mám pocit, že personál je stále stejný. Tedy stejně odměřený a protivný jako dřív. To tak nějak ke správný Český krčmě patří. Když se moje přítelkyně dožadovala malého piva tak se jí dostalo příkré odpovědi, že ”malý dneska nedovezli!”. Hospodskej Palivec z Haškovy knihy Dobrý voják Švejk nebyl taky žádnej andílek, viďte? Je to ten typ hospody, kde sotva dopijete, přistane vám na stole další půllitr. Jednou jsem šel takhle odpoledne kolem a dostal strašnou žízeň. Vlezl jsem dovnitř, hospoda narvaná k prasknutí a tak jsem se postavil k výčepu a povídám. Dobrý den, můžete mi prosím natočit jedno pivo? Načež se na mě výčepní odměřeně podíval a říká my tady pivo netočíme, my tady čepujeme! Pár sekund mi trvalo než jsem se vzpamatoval a potom jsem odpověděl. Tak víte co? Načepujte si ho třeba do prdele! Poté jsem sebevědomě, ale poněkud nasraně odešel.
Po nějakém čase mi to ovšem nedalo a tak jsem si potřeboval tu pivní terminologii řádně osvětlit. Zjistil jsem, že původně se pivo pouze nalévalo ze džbánů. To bylo ještě ve starém Egyptě, ale my se na to podíváme trošku detailněji, bez předsudků a dojmologie. Začneme výrazem, za který odborníci bojují, tedy čepovat pivo. Tohle spojení pochází z doby, kdy bylo pivo v dubových sudech a tyto sudy měly dřevěnou zátku – tedy čep (z toho období také pochází přísloví „pivo mladé čep vyráží“). Pak tu máme onen „nesprávný“ výraz – točit pivo. Pochází zřejmě z devatenáctého století, kdy se do hospod rozšířily tlakostroje, které měly ruční pohon. Točilo se u nich pro natlakování před samotným výdejem piva kovovým kolem (jeden funkční ruční tlakostroj mají v Černokosteleckém pivováru). Ale je možné, že je původ ještě starší (otočení kohoutu?), s jistotou se to zřejmě nedozvíme. První zmínka se objevila už v roce 1857 v časopise Posel z Prahy (Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves – „U všech černých, kdy dostanu pivo?!“ … „Pánové musejí vědět, že je mi jedno, ať se jeden sud anebo deset vytočí…“ ). Nejde tedy o žádný novotvar. Mimochodem z tohoto slova jsou odvozeny i výrazy jako je výtoč (piva v hospodě) či soutoč (různých piv), které bojovníci proti „točení piva“ běžně používají. Ještě za mých mladých let se pivo čepovalo všude ze sudů a hnalo se do pípy kompresorem, který nasával vzduch z ulice. Po revoluci tento způsob zakázala Evropská Unie a pivo se začalo hnát kysličníkem uhličitým, což byl hnus fialový! Takové pivo si můžete dát dodnes třeba v Rakousku.
Mno … a nyní se dostáváme k meritu věci! Dnes jsou ve většině vyhlášených hospod tzv. tanky. Při tankové technologii se pivo nečepuje z klasických sudů, ale z větších, originálních nerezových tanků o objemu pět nebo deset hektolitrů. Z tanku je pivo vytlačováno vzduchem, který je vháněn kompresorem mezi vak a stěnu tanku, takže pivo nepřijde se vzduchem vůbec do kontaktu. Čili dnes se pivo nečepuje ani netočí, ale TLAČÍ!!! Takže při další návštěvě hostince pohlédnu zvesela na chlápka u pípy a zvolám: Vytlačte mi prosím jedno pivo! Děkuji
Jak už jsem možná uvedl, vyrůstal jsem na jížní Moravě v Domčicích, které už nadobro pohltila sousední obec Horní Dunajovice. Přesto, že jsme se později přestěhovali do Otrokovic a ještě později do Brna, jezdil jsem často do Domčic k Bábince a Dědovi. Tam také žil jen o deset let starší strejda Pavel, kterému jsem vlastně nikdy strejdo neříkal. Pavel byl spíš jako starší brácha, který mě učil, jak tvrdila babička, samým lumpárnám. Naučil mě už v 10ti letech jezdit na Pionýrovi, házet sekyrou, nožem, střílet z kulovnice a jiných zbraní. Byl jsem z toho nadšenej. Mimo Rybičky, Dukly a nožů co jsem někde vykšeftoval s kamarády, jsem první Bowie nůž dostal k šestým narozeninám právě od Pavla. Máma pěkně řádila, ale nůž mi už nikdo nesebral. Pavel ho vyrobil z listového péra od auta. Měl dubovou střenku a bronzovou záštitu. Později ho zdědil můj syn když nastoupil do Skautu a teď je bůh ví kde. Po letech, kdy jsem propadl švýcarákům, zejména Victorinoxům, jsem začal nože soustředěněji sbírat. Ze začátku jsem měl velmi konzervativní vkus, ale jak jsem se noži zabýval víc a víc, začaly se mi líbit zejména nože Spyderco, kerým se taky přezdívá „filmové nože“, protože hrají často v amerických filmech. Enduru jsem poprvé viděl právě ve filmu Cliffhanger. Jo je to ikonická a prudce návyková značka s malým baculatým pavoučkem ve znaku. Typická díra včepeli místo kolíčku se stala pro spyderco také poznávacím znakem. Spyderco přišlo se zásadními vynálezy, které hodně pohnuly světem EDC (every day carry) nožů jako s klipem na střence, dírou v čepeli (proč přidávat, když můžeme ubírat) a v neposlední řadě se zubatým ostřím. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že když dva dělají totéž, není to totéž. Měl jsem několik nožů jiných značek se zubatým ostřím, ale ani jeden nefungoval tak, jako Spyderco. Někteří Spyderco milují a druzí nenávidí. Moje první Spyderco byla Endura a potom to šlo v rychlém sledu. Díky Spydercu, kde jsou velmi pokrokoví i co se týká technologií a výběru ocelí, jsem se začal taky vzdělávat v metalurgii. Moderní materiály střenek jsou taky velká disciplína. Karbon, G-10, Mikarta, FRN a pak různé druhy tvrdých dřev … no je toho hodně, ale strašně mě to baví dodnes. Spyderco prodává čas od času řadu pevných nožů typu fulltang bez střenky s názvem Mule. Tento nůž navrhnul Sal Glesser a má sloužit k seznámení s novými typy ocelí a fandové si na něm mohou vyzkoušet výrobu střenky a pouzdra. Kdysi jsem tedy napsal na Knife.cz, že hledám někoho, kdo by mě ty střenky nějak naučil. Odpovědi byly většinou výsměšné s odkazem na YouTube. Pak se ale ozval Zdeněk Štor, který mě pozval k sobě do dílny a ukázal mi spoustu věcí za což jsem mu vděčný.
Moje EDC: Spyderco Bill Moran, Seiko Shogun, Spyderco Endura, na klíčích Spyderco Grasshopper a Spyderco náramek.
Když jsem po nějaké době svého sběratelství zjistil, že skoro veškerý výdělek končí v nožích, napadlo Zdeňka, že bych měl Spyderco prodávat. Na první výstavě v Brně jsem prodal asi 15 nožů a byl přímo nadšený. Postupně jsem zřídil e-shop spyderco-noze.cz a začal jsem jezdit po výstavách, kde jsem se seznámil snad se všemi nožíři v ČR a na Slovensku. Později, díky mezinárodním fórům i s těmi zahraničními, které mám dodnes na FB v přátelích. Jednu dobu jsem byl v nožířském světě fakt hodně aktivní. Dostal jsem se dokonce i do rodiny zakladatele Spyderca Sala Glessera! Znám se jak se Salem, tak s jeho ženou Gail a jeho synem Ericem se kterým jsem udělal i velmi zajímavý rozhovor, který najdete na konci článku. Spyderco sídlí v Golden, Colorado a pracuje pro ně spousta světových nožířů, ale i Sal s Ericem jsou vynikajícími designéry. V podstatě bych řekl, že nejpopulárnější modely Spyderca jsou právě jejich dílem. Mezi nejznámější patří Salova Endura a Delica, nebo Police a u Erica to je Paramilitary, nebo Dodo. Musím být stručný, protože by to brzy přesáhlo blogovou formu. Pokud se chcete dozvědět o Spydercu něco víc, navštivte stránku Spydercosource. Představte si, že jsem ještě před pár lety chtěl napsat o Spydercu celou knihu! Pokud vím vyšla o Spydercu jen jedinná kniha s názvem TheNew Shape of Sharp, která se dnes prodává cca za $250! Dodnes mám na FB skupinu Syderco, která má, podržte se, 35.3 tisíce členů k dnešnímu dni! Kdyby nebylo čtyřech Američanů, co mi tam dělají adminy, tak bych to asi už nezvládal. Za léta jsem nafotil asi miliardu fotek a hodně videí a udělal tak Spydercu u nás velkou reklamu. Během mých tvůrčích setkání se Zdendou Štorem vznikla idea dělat zakázkové střenky a tak vzniklo CustomSpyderco.
Tohle jsou ukázky mojí práce. Návrhy rytin jsem dělal já a ryl Libor Votava.
Navrhnul jsem logo, nechal vyrobit raznici a každý nůž opatřil puncem. Proniknul jsem do toho tak hluboko, že jsem pak nejen designy navrhoval, ale dokonce valnou většinu sám realizoval. Vybudoval jsem si na chatě dílnu, nakoupil vybavení a dělal jeden nůž za druhým. Dokonce jsme pak dělali i náramky, nebo odznáčky. Zblbnul jsem i některé věhlasné nožíře a ti pro mě vytvářeli nože ve stylu Spyderca. Například od Hejkala Von Sovinec jsem získal nádhernou titanovou rybičku, nebo od Tomáše Vidomuse kamenná PraSpyderca z obsidianu.
PraKriss, Rockbone a Hejkalova Rybička.Moje první dělaná Mula z kolorovaného žíhaného Javoru.
Trvale pro Spyderco pracují dva vynikající nožíři Ed Schempp a Michael Janich. Oba dva znám dobře a mám je i v přátelích na FB. Nejvíce mě pak těší, že Ed je můj velký fanda i v hudební oblasti a nejen Ed, ale i Joth Sing Khalsa, nebo J.D.Smith! Škoda, že nemám prostor na pořádnou dílnu a taky víc času abych se tomuto koníčku mohl víc věnovat. Taky pro kytaristu není nožířství zrovna ideální zábava a tak to rád přenechám povolanějším, ale nože mě už asi nikdy nepustí. Ještě na to možná někdy dojde. Na jaro chystám například úpravu svojí Endury. Ocel Hitachi ZDP 189, titanové linery, backspacer a bolster a karbonové střenky. Ta mi už vydrží nadosmrti.
S Mikem Janichem.
Na tomto místě přidávám velmi zajímavý rozhovor s Ericem Glesserem, synem Sala a Gail, který jsem pořídil ve Frankfurtu nad Mohanem. Rozhovor je v angličtině, ale ti z vás, ktetří nevládnou anglickým jazykem mohou použít Google překladač.
S Ericem Glesserem
Roman Pokorny Interview With Eric Glesser – March, 2015
Roman – How was it growing up with Sal being such a prominent figure in the industry, and being surrounded by so many greats?
Eric – Ya, I grew up in the cutlery industry; I got to meet a lot of people. Many of the people I grew up watching make knives have retired or passed away; it’s always a changing industry. For me, looking back I feel very fortunate and lucky – I don’t feel when I was young, you know meeting Bob Loveless or Al Mar watching Jess Horn do his lotteries for his knives – as a kid I don’t think I recognized it as much – looking back now I remember it, getting to sit down with Bill Moran and talk knives, and see that big smile of his. Through the industry, growing up it was fun, hanging with Kit Carson, I was barely old enough to peek my head over his table yet I was playing with some of the first flippers back in the 80’s.
Roman – like the Smallfly?
Eric – The Smallfly is a collaboration between me and my father. If you look at a metal injection molded Spyderfly, which we only made a few hundred, has my logo and my dad’s logo on the handle. His contribution to the design was that he came up with the round holes at the end of the handles. I designed the knife, but he came up with those holes.
Roman – Are you fond of butterflies (knives)?
Eric – I am very fond of butterflies. I don’t use them for defensive techniques, I enjoy to use them for fun – the flipping action is fun. That’s where the Bali-Yo, we took a highly useful design and made it fun.
Roman – I love the Dodo, Poliwog, and Bi-Fold; I own the Dodo in my collection, where did these ideas come from?
Eric – All of the designs come from a concept. These three knives in particular the Dodo, Poliwog, and the Bi-Fold all originated under different circumstances. I was a big fan of the Cricket, which has the reverse S curved blade, at the time we only had the Cricket and the Civilian with that blade shape and I wanted a knife that had that type of blade but was meant for harder use with a stronger lock.
Roman – What about the Ball-Bearing Lock?
Eric – Well it was my development but not my idea. My dad said why don’t we take a ball bearing and turn it into a lock? And so much of the development, I did, but the original concept was my dad’s. He came up with that because since a sphere is such a strong shape, he felt that if the lock was made from that shape it would be highly unlikely for the ball to defeat. After starting to develop the lock though we started to realize the other characteristics that made the ball bearing such a great concept for a lock. Number 1 it rotated, so it had great action; the other was that it did not wear quickly.
Roman – So it’s similar to the Axis lock?
Eric – Similar in the way that it engages into a ramp, a little different in it’s operation. For example, the Axis lock uses two springs, on either side that push a bar from both sides. The Ball-Bearing lock has a spring that sits directly behind the ball that puts the force of the spring behind the ball opposed to from the sides. So the Dodo was basically supposed to be more of a hard use Cricket. The Poliwog came off of requests, we had a lot of people who like the Dodo but wanted a more conventional blade shape.
Roman – The Dodo is such a cool design, and many people love it – but it’s difficult to find ways to use it!
Eric – Yes, it is definitely a more specialized design, and that’s where the Polliwog came in. Also the Poliwog has no front to the ball area when it’s closed. So when you’re disassembling or assembling the knife, you can drop the ball into place, then push the blade in to place, and then pivot it. We like the uniqueness.
Roman – It is a very good looking knife.
Eric – And I see you have the Bi-Fold
Roman – Oh I Love the bi-fold, it’s a fantastic toy.
Eric – Yes, I love that knife. It ended up becoming very expensive for what it was. We ended up making them in the United States with metal injection molded parts and it was difficult to build. To original concept came, again, from my father who said what if we take a knife and folded it like a book? I guess from there, a lot of development took place, a good platform for that was a knife with a round hole that you could put your forefinger through. Fred Perrin came up with the first knife with a round hole that you could put your forefinger through, this way you could have more dexterity with the knife while using it, and it was less likely to come out of your hand. So we took that concept in to the design, added the trigger and the lock – so the entire design was done by me, which is why you see a lot of similarities between the Dodo – but originated from my father’s idea. My father and I can work very well as a team in that way.
Roman – Are you sketching your ideas first?
Eric – First I begin with pen and paper, and then I work with our CAD artist in the engineering department to help implement that. Now for the Dodo, Poliwog, and Bi-fold I did the CAD work and the engineering on those – I started on paper but moved it into CAD.
Roman – I love so many different Spyderco designs. Especially the “special” designs like the Jhot Singh Khalsa – I know it’s a little bit crazy and different but I love it.
Eric – Yes we do many different designs and collaborations which helps provide us with interesting and unique knife models.
Roman – Actually that brings me to my next question, regarding the many fans Spyderco has. For example, I am the founder of the Spyderco fan page on Facebook with over 5,000 members and it is constantly growing. One girl even mentioned that the knives should come with an addiction warning! Because she started with only one or two and now she has more models than she ever anticipated!
Eric – I think for a lot of people there’s a natural addiction. It’s something born in us – it’s in our genetics almost the way a baby deer can walk when it’s born or a baby chick runs from a hawk. There’s something in the genetics, that I think some people gravitate towards the knives. The fans are great, we didn’t go in to this endeavor to try and make fans we tried to make reliable, high-end products that perform and it’s great that some people choose to collect them.
Roman – I think you have a great formula for collectors. Different knives, etc..
Eric – There is so much evolution you can do with a knife design. You can discontinue a product, improve it, upgrade it, re-release it, etc.
Roman – Limited Editions are great for collectors, and I really appreciate some of the steels like ZDP-189 and Super Blue.
Eric – Well it’s all about getting that edge. The blade is there to hold the edge, the handle is there so you have control over the edge. But the goal is the make the edge; and the steel is the spirit of the knife. So when you are trying to make a performance knife the steel is very important. Even the different materials, like carbon fiber, titanium, etc.. play a huge role in how a knife performs. How the knife carries, how it deploys, it all plays a part in the performance of the knife.
Roman – I think Spyderco is the best out there in the market.
Eric – Well thank you.
Roman – So what is your favorite design of your father?
Eric – Hhmmmmmm….
Roman – I am a very big fan of the Endura
Eric – Hhmm, I think that they are all good. To pick a favorite is very difficult. For me, there are some that I consider flagships. The Endura and the Delica are our top selling products, they helped change the world of knives, and they are some of the best performing knives in the world today. The 204 Sharpmaker is still one of my favorite products that he has designed. The Rescue, we created the folding rescue knife market – where you have a sheepsfoot blade with a serrated edge. How many people’s lives have been saved because of that folding Rescue knife. The Military, the Calyso, the Cricket, the Delica, I mean…he has a real talent for design. He just created a knife called the Roadie, that is quite a creative design. It is quite a pleasure to work with him on a daily basis.
Roman – From the hole in the blade, the pocket clip, the serrated edge…all these things are incredible.
Eric – Internally, we consider ourselves one of the most knocked-off brands on the market. Considering we came up with clip-carry knives, one-hand opening knives; most of the world has adapted at least one of those features to much of their line.
Roman – Thank you for the interview!
Eric – Thank you for the support! I appreciate what you are doing, and we will keep working to do our best.
Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.
Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.
Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.
S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.
Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.
Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.
Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.
S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!
Říká se, že jednou tramp, navždy tramp a já můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Každý k něčemu inklinuje a jak můžu s jistotou tvrdit, že už ze mě rybář, myslivec, nebo porno herec nebude, romantika trampingu už mě asi nepustí. Nejedná se jen o lásku k přírodě, ale i o ty indiány, cowboye, zlatokopy, dobrodruhy, psance, totemy, americké armádní bundy, batohy, čepice a taky ty písničky u večerních ohňů, jejichž texty jsou touto atmosférou nasycené. Kdykoliv přijedu na svoji chatu v Sázavském údolí, nikdy nezapomenu vyvěsit osadní vlajku. Pokud na to náhodou zapomenu, tak mi to nezapomenou připomenout sousedé. Ano, tak si na ni po těch letech už zvykli. Když vlajka vlaje, jsem na osadě.
Na Oslavce, potlach osady Mňouci cca 1984
První čundr jsem absolvoval už na základce ke konci devítky. Byla to vlastně rozlučka se spolužáky. Teda zvaní byli jen chlapci. Jinak to v necelých 15 letech ani nešlo. Jeli jsme do Moravského krasu s cílem přenocovat v jeskyni Pekárna. Nakoupili jsme kuřata na grilování a velkou zásobu ovocných vín. Brzy jsme se opili a okusovali nedodělaná kuřata jako divá zvěř. Dodnes se mi nedaří zapomenout na tu příšernou kocovinu. Nicméně druhý den jsme pokračovali se spolužákem dál Moravským krasem a k večeru ulehli na palouku. Druhý den ráno jsem se probudil a pozoroval ze spacáku stébla trávy obsypaná velkými kuličkami rosy zářícími v brzkém ranním slunci. Tehdy jsem se pravděpodobně do trampingu zamiloval. Pak následovalo pár čundrů s kamarády mého věku až jsme se jednu sobotu dostali s kamarádem Fredem na Chvojnici. Krátce po poledni jsme si dělali kousek od cesty v ešusu polívku. Najednou šli kolem mnohem starší kluci s prázdnými pivními přepravkami. Ahoj … ahoj, přijdete večer na potlach Desperátů? Na potlach? Desperátů? Jo, je to támhle v lomu. Tak jo. Tak nám rovnou řekněte kolik pro vás máme vzít piv? Právě pro ně jdeme do Kuroslep do hospody. No tak nám každýmu jedno vemte … Určitě? Jedno? Večer do nás ty dvě piva padly jak němci do krytu a už jsme žadonili o další. No my jsme se divili, smáli se kluci, že prej jen dvě piva! Tak jsem začal jezdit s Tondou Čerpadlem a Mladým Tonkem a naučil se od nich jak vypít co nejvíc piv a sníst Tondovo ďábelskej guláš. Naštěstí tohle období dlouho netrvalo. Oba kamarádi jsou už v pánu a o mrtvých jen v dobrým. Tonda měl určitej dar primitivismu, kterej jsem měl na něm rád a nějakým způsobem mě uklidňoval. Pamatuji se jak mi napsal do cancáku: Až ti bude smutno, zasni se!
S kamarádem Frenkym jsme byli nerozlučná dvojka (má bohužel ufiklou hlavu)
Pak jsem začal jezdit hlavně na Oslavku a tam jsem se seznámil s jinými kamarády. V té době začínala silná generace mých vrstevníků. Zakládaly se nové osady a jezdilo se fakt každej víkend v létě v zimě. S Plšem a Frenkáčem jsme založili osadu 2 UNRRA. Každej pátek byl sraz na pátým nástupišti a odtud se společně vyráželo směr Náměšť nad Oslavou. Osobně jsem dost kamarádů k trampingu přivedl. Určitou roli v tom boomu trampského hnutí měly sociální a politické faktory. Většina z nás pocházela z neúplných rodin a tak přirozeně inklinovala k nějakému společenství, no a politika v lese nikoho nezajímala. Klidně jsme mohli u řeky vyřvávat ať komouši chcípnou a nic se nestalo. Občas nás sbalili u pátýho nástupiště kvůli americkým nášivkám, nebo Bowie nožům, ale to byla spíš buzerace na pár hodin a pak nás pustili.
U Lopaty na bódě (z leva Šakal, Pakin, já a Kukla)
Na Oslavce byly celkem ideální podmínky k trampování. Jednak krásná divoká příroda a druhak poměrně dost srubů. Některé z nich se nikdy nezamykaly a tak jsme v nich během nepřízně počasí nacházeli útočiště. Na tohle období mám fakt krásné vzpomínky. Na Oslavce jsem zažil první lásku, učil se hrát na kytaru trampské písničky a později i nějaké vlastní složil. Ono těch písniček bylo víc, ale dochovaly se pouze dvě. Ta první se jmenuje příznačně Oslavka a ta druhá Zbraně. Tyto písně jasně odráží naivitu sedmnáctiletého kluka s báglem na zádech. Dodnes některé osady tyto písně hrají. Abych osvětlil text písně Zbraně, musím nejdříve zmínit kult amerických militárií. Na čundry se dalo jezdit různě, ale fungovalo tam i určité elitářství. Když jsem se začátkem osmdesátých let seznámil s Baulinem, který byl přítelem mojí mámy, pochopil jsem, že ti opravdoví pašáci chodí v oblečení US Army. Kde ho ale vzít? Jó Plzeňácí toho měli po Američanech dost, ale v Brně jsme se museli spolehnout pouze na balíčky od emigrantů. Právě přes Baulina jsem se k nějakým nezbytným doplňkům, jako byl řemen trojdírkáč, field flaška, zahnutá baterka, parker (M-65), americkej bágl …, dostal. Čundrákama v kloboucích s liščím ohonem jsme opovrhovali. Pamatuji se, jak jsem stál s Baulinem, Fetošem, Pytlákem a ještě pár trampama na pátém nástupišti a prošla kolem skupinka nevystylovaných čundráků a hlasitě nás zdravila ahoj! Fetoš se za jedním z nich otočil a říká, co mě zdravíš pičo, my se známe?! Tenkrát nám to připadalo dost zábavné, ale pro toho kluka to asi nejlepší okamžik jeho života nebyl. Byl jsem tímhle kultem tak okouzlen, že jsem měl ve škole všechny sešity počmárané obrázky z knihy Billa Mauldina Na frontu. Přesto přezevšecko jsem byl vždycky pacifista a tak text písničky „Zbraně“ je o tom, že z boje utíkám a odhazuji svoje zbraně. Což bylo konec konců dost typické pro Vietnamskou válku a inspirací mi byl i skvělý film Olivera Stonea Četa.
Oslavka byla sice naše království, ale jinak jsme jezdi doslova od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se dokonce i do Rumunska odkud se dovážely ve velkém kytary typu Dragnouth, které u nás vůbec nebyly k sehnání. Nebyly nic moc, ale nic lepšího jsme neměli. Kdo neulovil nějakou starou Brauerku, měl smůlu. Na pořádnou kytaru jsem tenkrát neměl štěstí, ostatně ani peníze a tak jsem léta ani žádnou nevlastnil. Přijel jsem na potlach jen tak s batohem a protože všichni věděli, že dobře hraju a zpívám, nějakou kytaru mi vždycky vrazili do ruky. Mělo to své výhody. Nemusel jsem se s kytarou tahat do lesa, ani se o ni starat. Protože hra na kytaru byla v trampské komunitě hodně ceněná, stávala se ze mně postupně údolní „celebrita“. Pamatuji se, že se kamarádi často mezi sebou hádali o tom, kdo je nejlepší kytarista na údolí. Jako by se to dalo měřit?! Bylo to velmi akční období. V pátek odpoledne jsem přijel z Prahy vlakem do Brna, honem domů, do vany, najíst a spát. Ráno devítkou do Náměště a víkend na údolí. V neděli ve 12:00 vlak z Březníku do Brna, vana, večeře a v 18:00 vlak do Prahy! Že mi to tenkrát stálo za to fakt nechápu … A to jsem kolikrát v zimě trávil víkend na Oslavce sám, nebo jen s Pedálem, kterej byl na boudě skoro furt.
Moje cancáky
Když jsem se později oženil, narodil se Kryštof a do toho jsem se snažil nastartovat hudební kariéru, zbývalo na trampování čím dál míň času. Jen zřídka jsem vyrazil na nějakej potlach, kde jsme bez toho dělali s kámošema jen ostudu, ale taky mi začalo vadit to trampský liberální muzicírování. Každej kdo si přinesl nějaký poleno s pár strunama si chtěl zahrát a v horším případě i zazpívat. To bylo pro moje uši fakt nesnesitelné utrpení. To byl důvod, proč jsem si postupem času vybral okruh kamarádů a míst, kde se dobře hrálo a koneckonců hraje dodnes. Rád se objevím na Hazardu kvůli Mikimu Ryvolovi, nebo na Alchaidě, kvůli Slimákovi. Moc pěkně hrajou taky Roveři, nebo Pekaringo. Když odhlídnu od hudební stránky, tak mě moc baví dlouhé výlety. Občas si vyšlápneme s Kapsou a to by člověk nevěřil co témat stačíme za těch 20 kiláků v lesích probrat. Do budoucna plánuji těch čundrů uskutečnit mnohem víc. Člověk si tam krásně vyčistí makovici. Co se týká trampské písničky, tak se taky něco rýsuje. Naprosto spontánně jsem začal asi před rokem zhudebňovat texty Wabiho Ryvoly no a už je jich slušná řádka. Příští rok na jaře bych to chtěl dát nějak dohromady a vydat album. Ke spolupráci bych chtěl pozvat špičkové hudebníky, protože bych se sám rád dočkal profesionálně natočeného trampského alba a to jak po hudební, tak po zvukové stránce. Držte si palce ať to dobře dopadne a zatím AHOJ!
Poměrně dost lidí se mě ptalo jak se přihodilo, že jsem začal pádlovat. Když pominu to, že si pletou pádlování s veslováním a ptají se mě jestli mám pořád tu krásnou dřevěnou kánoj, tak je to celkem milé, že se také zajímají o to co dělám ve volném čase. Takže jak to začalo?
Pocházím z Horních Dunajovic na Znojemsku, takže víno a okurky. Tam jsem ovšem bydlel jen do svých dvou let. Pak se naši dost stěhovali. Nejdřív do Otrokovic u Gotvaldova, potom do Brna na Křídlovickou a potom do Jundrova, kde dostal otec podnikový byt na novém sídlišti pod lesem. Mimo toho lesa, kde jsem taky trávil dost času byla blízko taky řeka Svratka kam jsme se chodili v létě koupat. Prázdniny můžou být pro rodiče, kteří nemají hlídání trošku problém a naši mě zrovna ten rok 1978 neměli komu udat. Otec půjčil ve Zbrojovce kajak a řekl ať se nějak sám zabavím. Byl to takovej říční lamináťák, ale pro mě to bylo fakt něco. Každej den od rána do večera jsem se flákal po řece nahoru a dolů. Byl to pro mě fakt zážitek, protože z vody vypadá všechno úplně jinak. No a po třech týdnech kajak z garáže zmizel. Otec ho zkrátka musel do podniku vrátit. Nastal velkej smutek a přemlouvání aby mi naši nějakej kajak koupili, ale bylo to marný. Prázdniny skončily a prej, že bych se nestačil připravovat do školy.
Na jezeře Zell am see
Tak jsem se alespoň poflakoval každý odpoledne kolem řeky až jsem objevil v Pisárkách barák s nápisem Lodní Sporty. Sebral jsem odvahu a vlezl na pozemek. Nějaký starší kluci tam posilovali a kolem se povalovaly různý lodě. Co tady chceš? No, no já bych chtěl kajak. Jako pádlovat v našem oddíle? Jo no jasně vlastně! Tak tady máš přihlášku, nech to podepsat rodiče a přines 50 korun. Byl jsem štěstím bez sebe! Máma mi dala pajsku a fotr to podepsal, protože ho to nic nestálo. A tak jsem se stal členem oddílu Lodních Sportů v Pisárkách. Moc se tam tenkrát s náma nepárali. Trenéra nám dělal vždycky někdo z dorostenců co měl čas a to stylem, hele vem si třeba támhle toho singla a di pádlovat, nebo nechceš zkusit rychlostní kánoi? Jezdil jsem teda na všem možným i na veslici, ale byla to zábava. No a když se nepádlovalo, tak jsme běhali, nebo posilovali. Na vytrvalostní běh jsem byl fakt borec. Běhali jsme 5km a kluci už v půlce zvraceli a já byl většinou první.
S výhledem na Hradčany
Když jsem odešel v 15 letech do Prahy na ŠUŘ (Škola Uměleckých Řemesel), všechno se nějak zpřetrhalo. Z bicích jsem přešel na kytaru a na kajak už nějak nezbyl čas a navíc jsem asi nevěděl kde nějakej oddíl najít. Internát jsme měli na Štrossmayerově náměstí, jídelnu na Sokolovské a školu ve Vysočanech. Bylo to úmorné cestování přes půl Prahy každej den tam a zpět. Metro tenkrát končilo na Sokolovské, tak si umíte představit jak byla doprava po Praze pomalá. Až po strašnejch letech jsem se seznámil s Broňkem Tobolou, který mě pozval do Kotvy Braník. Půjčil mi kajak vyrazil semnou pádlovat. Když jsem nasednul trošku váhavě do seakajaku začaly se mi vracet vzpomínky i dávno zapomenutá stabilita a technika pádlování. Pádlovali jsme k Jazz Docku a zpět. Bylo to báječný a bylo mi jasný, že se tomu chci opět věnovat. Broněk mi půjčoval ještě pár měsíců svého červeného Prijona, než jsem si pořídil z druhé ruky vlastní kajak Prijon Proteus se kterým jsem poprvé vyrazil i na moře a na moři má pádlování ještě úplně jinej rozměr.
Na moři
Když jsem se stal členem oddílu Kotva Braník tak jsem se seznámil s dalšími kajakáři a měl příležitost si vyzkoušet různé lodě i pádla a tím si vybrat to, co mi bude přesně vyhovovat. V době kdy jsem začal pádlovat ještě seakajaky neexistovaly. Tedy přesněji řečeno jeden existoval, ale u nás to bylo něco jako jaderná ponorka. První seakajak navrhnul pro expedici Nordkapp Frank Goodman v roce 1975. Jura Havel popisuje ve své knize „Grónská setkání“ etudu se zahraničním kajakářem, který před nimi exhiboval a eskymoval právě na Nordkappu, který byl pro českou výpravu na lamináťácích úplným zjevením. Apropos Nordkapp vyrábí dodnes Britská firma Valley a až jednou zbohatnu, hodlám si ho koupit. Poměrně zásadním pro mě bylo setkání se Štěpánem Chromovským, skvělým kajakářem a stavitelem kajaků a pádel. Nějak jsme si padli do oka a jsme dobří kamarádi dodnes. Od Štěpána mám svůj nejoblíbenější stripový kajak, který mi podle mých požadavků navrhnul a postavil. Kajak je balzový, váží pouhých 10 kilo a má skvělé jízdní vlastnosti. Nejedná se však o seakajak, ale spíš o kajak na řeky, jezera a klidnější moře. Nikdy, ani v dětsví jsem nebral pádlování čistě jako sport, spíš mě na tom lákalo dobrodružství a romantika. Ten zdravý pohyb vnímám jako přidanou hodnotu. Seakajaking není zábava žádných mladíků. Většina kajakářů překročila padesátku a to jsou ještě ti mladší, takže pádlovat můžete třeba do stodvaceti a ostošest.
V únoru na Slapech
Hodně lidí si taky myslí, že nejlepší počasí na kajak je v horkých letních dnech, což není pravda. Přátelé uvědomte si, že kajak vymysleli Inuité, čili Eskymáci. O historii kajaku se zajímám teprve posledních cca 7 let, ale klasický SOF (Skin On The Frame) kajak jsem si zamiloval a s ním i Grónské pádlo. Na toto téma doporučuji shlédnout skvělá videa Tuktu The Big Kayak a Nanook of The North.
Přes „Korona krizi“ se situace malinko zkomplikovala a moc jsem toho nenapádloval, ale teď už to snad bude lepší a doufám, že se brzy dostanu zase k moři. Cestování s kajakem je dost omezené na lokality, kam se dá dojet autem a pokud nechcete pádlovat pouze v Chorvatsku, tak jde mnohdy o dva dny a více strávené v autě. Z tohoto důvodu zvažuji koupi skládacího kajaku, který má složený velikost cestovního kufru a můžete ho přepravovat v letadle. Pak se vám otevírají velké obzory. Nejedná se sice o žádný expedičák, ale na klidnější moře a jedno-dvoudenní výpravy zcela dostačuje. Pokud si k němu sbalíte lehké dělené karbonové pádlo, máte o zábavu postaráno.
Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.
Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.
Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis „Poházený klacky na pláži …“. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá „Vyvolávač hadů“.
Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje „kožený štyry“ cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.
Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!
Tak po delší odmlce jsem se dokopal k editaci dalšího videa z dílny Jardy Janeckého. Nějak se mi nahromadila práce a tak jsem neměl kdy k Jarouškovi zajít a něco natočit. Pracuji intenzivně na novém albu, které budeme natáčet začátkem července v Sonu a do toho jsme začali koncertovat s Triem Komorního Jazzu a s větší bluesovou partou. Už jsem se na hraní moc těšil, ale to rozepisování not je peklo. Vysedávání u počítače nad Sibeliem není úplně moje nejoblíbenější činnost. Jsem rád, že jsem si udělal čas a podařilo se nám natočit opět velkej kus práce. Vytvarovat krk, založit vzpruhu, polohové značky, pražce atd. Přeji vám hluboký umělecký zážitek!
Už poměrně dlouhou dobu technika umožňuje tvůrcům vrstvit nástroje ve stopách, takže si můžete celou skladbu, album, či filmovou hudbu nahrát zkrátka sami. Má to ale pár háčků. Za prvé musíte na všechny nástroje umět hrát, musíte mít velmi dobrou hudební představivost a v neposlední řadě to musíte umět dát dohromady jako celek. To představuje minimálně dobrou znalost editačního softwaru včetně plugin a také musíte být tak trochu zvukový mistr. Já mám tu výhodu, že jsem začínal na bicí nástroje, potom jsem hrál nějakou dobu na basovou kytaru a na klávesy jsem se z nutnosti trošku doučil. Problém je u mě ten, že mě tenhle způsob tvorby baví čím dál míň. Mám zkrátka raději když můžu komunikovat se spoluhráči a užívám si tu tvůrčí chemii. Nicméně mi přijde trošku škoda tento způsob tvorby, kterému jsem věnoval poměrně hodně času nikde neprezentovat. V současné době mám rozpracovaný projekt, který by měl spojovat digitální svět s jazzovou kytarou. Ve světě se poměrně často setkáváme s formou digitální hudby zaměřenou pouze na loopy a groovy bez sofistikované harmonické struktury a nosné melodie. Tady cítím výzvu, kterou bych chtěl akceptovat. Naráží to už jen na mou lenost. Zatím mám cca 4 rozpracované skladby, což se mi jeví jako málo. Když jsem byl někdy osloven abych nějakému interpretovi produkoval album, tak tendence vystrkovat hudebníky od nástrojů byly až nesnesitelné, protože když nabudete dojmu, že to dokážete zahrát líp a bez vysvětlování, není co řešit. Snad jen, že někoho zákonitě urazíte. Dokonce i na svém albu 2 Faces jsem ve skladbě All Down to You musel nahradit po mnohých pokusech Tondu Smrčku a nahrát basový part sám.
All Down to You – Roman Pokorný / Jamie Marshall / voc.Jamie Marshall
Zhruba ve stejné době jsem byl osloven Věrou Martinovou abych ji pohohl s produkcí alba Slunci je to jedno. Na tomto albu jsem nahrál všechny kytary, baskytaru, mandolínu, akordeon atd. Při mixu se ovšem zjistilo, že album nemá hitovku. Tak zvanej otvírák a tak jsem přes noc napsal skladbu Yamba Damba na kterou později napsal text Ivan Hlas. V této skladbě hraji mimo bicích Jardy Petráska taky úplně na všechny nástroje. Věrka to pak krásně nazpívala.
Yamba Damba – Roman Pokorný / Ivan Hlas / voc.Věra Martinová
Když mě později oslovil Láďa Kerndl aby jsme po albu I Suddenly Realized natočili ještě další album tentokrát v češtině, vzniklo Zdá se to pár dní. To jsem až na sólisty jako Mirka Hloucala, Ondřeje Pivce a houslisty Eli Khentova natočil taky celé sám. Ta deska je ale přes veškerou snahu na můj vkus taková zplácaná a některé skladby se podle mě k sobě nehodí. Nabušená závěrečná Connect me, kterou jsem psal původně pro sebe a dokonce jsme tam nechali i původní sólo na kytaru a můj scat, zní na albu taky poněkud nepatřičně. Zamýšlím tuto věc ke které jsem napsal i text přejmout do repertoáru … tedy až se začne zase hrát. Už aby to bylo!!!
Connect Me – Roman Pokorný / Roman Pokorný / voc.Laďa kerndl
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho „životní moudra“ a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.
Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji
„Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly“
Přátele si člověk podle mě nevybírá, zkrátka se to nějak stane. Někdo se vám může zamlouvat jak chce a nakonec z toho přátelství stejně nevznikne, nebo jste na začátku ze vztahu nadšení a po pár týdnech, měsících nebo i letech to poněkud vyšumí. Jardu znám už hodně dlouho a díky společným zájmům si máme stále co říct, nebo co si vzájemě nabídnout i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. Pro mnohé je Jarda „pouze“ introvertní podivín, který žije se svým kocourem v suterénu Smíchovského baráku, ale co naplat … rozumí kytarám, snímačům a vůbec. Přinesou mu nástroj na přepražcování, opravu, nebo si u něj objednají custom kytaru, či snímače, ale v podstatě o něm moc neví. A proč taky, že? Jeden kamarád mi před lety řekl, že Jardu skvěle vystihuje píseň Oty Petřiny Podivín. Z mého pohledu by to mohl být pro Jardu hezký kompliment. Za prvé je to pěkná poetická písnička a za druhé mám podivíny rád poněvač se domnívám, že k nim také patřím. Přitom je Jarda zábavný a společenský člověk, ale přirozeně si vybírá lidi, kterým se může otevřít.
Jarda a Matýsek Janečtí
Jaroslav Janecký není jen velmi zručným kytarářem a konstruktérem snímačů, ale i vynikajícím muzikantem a virtuózním kytaristou. V současné době hraje v několika kapelách zaměřených hlavně na Hard Rock. Jedna z nich je například Parade March. Má rád high-gain styl a především Hammering. Najdete ho například na albu z roku 1992 Čeští Mistři Rockové Kytary ve společnosti Michala Pavlíčka, nebo Radima Hladíka.
Jarda se v elektrických kytarách opravdu vyzná a vášeň pro stavbu kytar, snímačů a vůbec kutilství různého druhu už má od útlého věku. Jednou mi svěřil, že by se vlastně ani nechtěl živit jen hudbou, že by mu ta manuální práce v životě chyběla. Masivních kytar už postavil pěknou řádku a jeho nástroje se těší nejlepší pověsti. Patří k typickým samoukům, možná trošku paličákům, kteří si na všechno musí přijít sami a to je právě i jeho velká devíza, protože si přišel na spoustu věcí, které na internetu nenajdete a nikdo vám je jen tak neprozradí. Pár půllitrů piva už jsme spolu vypili a u toho debatovali o kytarách, snímačích, aparátech i mikrofonech, takže jsem už taky dost „nachytřenej“. Tím spíš, že v této době, kdy nemůžu koncertovat, chodím k němu do dílny taky přiložit ruku k dílu. Po dohodě s Jardou jsem natočil a sestříhal video z procesu stavby Stratocasteru, které by vás myslím mohlo zajímat. Jardovo kytary jsou opravdu vymazlené a Jarda se na každou hotovou kytaru těší jako by měla být jeho vlastní. Sám ji po dobu týdne až čtrnácti dnů rozehrává a vychytává mouchy než ji předá zákazníkovi. Teprve teď, když jsem u toho, vidím, že stavba kytary není žádná sranda. Je s tím práce na mancáry! Moje Tele jsme vychytávali cca půl roku, ale nyní jsem s nástrojem nad míru spokojen. Můžete mi věřit, že za ta dlouhá léta co profesionálně hraju mi prošla rukama pěkná řádka kytar, takže mě jen tak něco neuspokojí. I z tohoto důvodu a po zkušenostech s jinými kytaráři jsem byl poněkud skeptický v otázce nástroje české výroby. V minulosti jsem měl už tři „originál“ Fendery Telecastery, kterých jsem se poněkud neuváženě zbavil, ale po návštěvě Eda Bickerta v Torontu jsem zatoužil opět nějaké jazzové Telátko vlastnit a tak jsem začal po krámech zkoušet jeden Telecaster za druhým po dobu několika měsíců. Jednoho Telecastera jsem si dokonce i koupil, ale po koncertě opět vrátil. Až jednou u piva mi Jarda jen tak mimoděk povídá. Tak jsem ti říznul dřívko na toho Telecastera. Cože? Vždyť jsem tě o nic nežádal?! No když sleduju jak si nemůžeš vybrat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Když se ti nebude líbit, tak ho prodáme … Dost mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo a začal jsem se na kytarku těšit. Asi po třech měsících upřesňování a debat jsem měl svého krásného relica doma a začalo se s vychytáváním mých, už jen drobných požadavků. Po půl roce jsem vzal svoje Tele do Kytar.cz a nechal si nanosit všechny nástroje tohoto typu. Z cca 30 testovaných by se Jardově práci mohl rovnat pouze jeden Telecaster od firmy Suhr, ale cena byla dvojnásobná. Nehledě k tomu, že jsem si mohl vybrat hardware a snímače jaké jsem chtěl. Můj Telecaster má dva speciální humbuckery Gibson MHS – Memphis Historic Spec., takže můj kamarád kytarista Adam Tvrdý ho vtipně pojmenoval Teles Paul. O této kytaře hodlám natočit brzy také krátké review videjko. Pod tímto článkem najdete první část dokumentu Ruční výroba masivní kytary typu Stratocaster a krátké video Výběr dřeva na stavbu masivní kytary. Některé naše průpovídky berte prosím s nadsázkou … musíme se taky přece nějak bavit :-). Přeji vám hluboký umělecký zážitek!
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Vzpomináte na to jak byl v devadesátejch letech populární kulečník? Sám jsem byl členem několika klubů v Praze i v Brně. Po koncertě jsme šli nejdřív na panáka a pak do herny. Kulečníkovejch heren bylo všude namancáry. Herna byla skoro na každým rohu. Když jsem bydlel u Standy Máchy na Rašínově nábřeží v Praze, dávali jsme si sraz po půlnoci v jedné herně v Trojanově ulici. Chodila tam spousta muzikantů a pak se pokračovalo dál. Cestou ke Standovi jsme se nad ránem ještě stavili ve velké herně v Plavecké ulici, která byla nonstop. Tam jsme dali pár panáků whisky a pár šťouchů no a kolem deváté ráno se ploužili domů. Standa udělal ještě smažený vajíčka a honem na kutě. Kolem páté odpeledne budíček, snídaně, cvičení na nástroj a potom opět koncert v jazz clubu. A tak pořád dokola. Jazzem a bijákama jako The Hustler, nebo The Colour of The Monay jsme prostě žili. Ty časy už se nikdy nevrátí …
Tak konečně jsem se dostal k těm slibovaným videjím. Psali jste mi, že by vás zajímal můj názor a zkušenosti s kytarovým vybavením, neboli gearem. Už dlouhou dobu jsem se chystal vyměnit zámky řemenu na svém Les Paulu, takže jsem to vzal z jedné vody načisto, jak se lidově říká. Ten typ zámků mě iritoval snad už od začátku, takže jsem rád, že jsem se jich konečně zbavil. Doufám, že se mi podaří v tomto cyklu pokračovat. Příště budou na řadě struny. Pokud mi prominete začátečnické chyby, trošku nervozitu a občasné záměny názvosloví jako šroubek/vrut a matka/šroub, slibuji, že se už budu pouze zlepšovat. Je to přeci jenom poprvé. Nezdráhejte se když tak napsat do komentářů svoje dotazy, či připomínky. Přeji vám hluboký umělecký zážitek :D.
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Nevím jestli se vám někdy v životě stalo, že jste obdrželi anonym. Dnes jsem něco hledal ve starých krabicích svého archivu a na tři staré anonymy jsem náhodou narazil. Musím přiznat, že mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo. Říkal jsem si, že když už jsem tenkrát někoho sral natolik, že si sednul, napsal dopis, dal ho do obálky, koupil známku a došel k poštovní schránce, nebo na poštu, musel jsem být už fakt dobrej. Kluci z RIA se asi taky dobře pobaví.
Podle mě ty zažloutlé anonymy pochází ještě z osmdesátých let. Už jen proto, že je tam zmiňované RIO. Přitom z dnešního pohledu mi naše tvorba připadá nevyzrálá až komická, ale to je můj pohled. Někomu se to může třeba líbit. V Brně byla vždy velmi silná undergroundová klika, kterou kapela „vexláků“ mohla docela iritovat. Slovník jasně naznačuje, že se jednalo o Brňáky. Ten anonym na A4 jsem našel před jazz klubem Šelepova 1 za stěračem svého auta cca v roce 1991, nebo 1992, protože v tom období jsem tam hodně hrával snad se všema. Günter Kočí, Jaromír Hnilička, Mojda Bártek, Josef Audes, Honza Beránek byli tehdá moji obvyklí kapelníci. Dokonce se dochoval i plakát z úplně prvního koncertu na moje jméno vůbec!
Můj první koncert na vlastní jméno 16.12.1991.
S příchodem e-mailu anonymy zmizely, protože se dá poměrně snadno dohledat IP adresa. Padá to do spamu atd. Jedině anonym na papíře a v obálce je ten pravý! Zkrátka doba anonymů je ta tam. Vzpomínám, že těch anonymů jsem dostal mnohem víc. Byly mězi nimi i opravdu velmi vulgární kousky, ale ty se mi nepodařilo dohledat poněvač skončily asi nejspíš v odpadkovém koši. Škoda, ale tenkrát jsem si jich nevážil tak jako dnes. Doufám, že alespoň tyhle tři kousky vás pobaví 🙂
Anonymy.
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.
Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby „gitan“. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.
Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be
Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.
Maccaferriho plastová kytara.
Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson250, nebo GibsonL5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.
Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian – Complete Studio Recordings vás stejně neminou.
No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Já jsem zažil ještě analogové nahrávání se vším všudy. V režii seděl za mixpultem zvukař, vedle něho režisér a u šestnáctistopého Studeru seděla střihačka. Když se někde udělala zásadní chyba, tak se stříhalo a to mi věřte, že v tom bylo kus řemesla jak ze strany týmu v režii, tak ze strany hudebníků. Nahrávání bylo velmi nákladné. Jednak studio, vybavení studia a čas. Menší studia používala vícestopé magnetofony levnějších značek jako Tascam, nebo Fostex, ale i v tom případě to nebylo nic levného. Já jsem vlastnil nejdříve B-73, který uměl přepisování ze stopy na stopu při brutálním úbytku kvality, potom legendární čtyřstopý FostexX-18 a nakonec osmistopý kazeťák TascamPortastudio 488 a ten už byl na tu dobu něco!
Míchalo se taky do pásu a to tak, že zvukař a režisét měli všech deset prstů na mixu a faderovali o stošest. Někdy musel i hudebník přiložit ruku k dílu. O nějaké pokročilé editaci audia nemohla být ani řeč. Stávaly se i takové věci, že režisér Brněnského rozhlasové studia Zdeněk Novák zastavil nahrávání kvůli nečekané a spontání improvizaci, kterou neviděl v partituře a už se to znovu ani na poněkolikáté nepodařilo tak natočit. Dnes by stačil jedinný klik a improvizace by byla zpět na ten šup. Nebo jednou se nám stalo, že jsme hráli jako o život a najednou zhasla červená a z režie se ozvalo, chlapi my se omlouváme, ale hrajete dlouho, takže nám došel pás. Jaká to byla úleva když přišel Macintosh, který stíhal nahrávat audio. Už v osmdesátých letech totiž počítače jako Sinclair, nebo Atari zvládaly spolehlivě midi. V roce 1989 už byl dokonce i první Cubase a v roce 1991 přišly první Pro Tools, ale audio bylo pro počítače stále oříšek. Průlom přišel až s Macintoshem Power Mac G3. Jistě zkoušelo se nahrávat na ledacos, ale tohle bylo už něco trochu seriózního. Nahrávání audia bylo velmi náročné na data a tak se tehdejší externí disky přehřívaly a dost často se i kousaly. Vzpomínám, že jsme je měly zavřené ve vedlejší místnosti obklopené chlazením. Ideální bylo zavřít i počítač do skříně aby nedělal v režii nežádoucí hluk. Taky se nám nedařilo natočit přímo do Pro Tools kytaru s kvákadlem aniž by nedošlo k digitálnímu zkreslení, které je velmi ošklivé, takže jsme nejdříve natočili kytaru na pás a potom do PT a zkreslení bylo to tam. Později jsme zjistili, že to nemusíme ani natáčet, že úplně stačí dát magnetofon do cesty jako předzesilovač. Podobných specialit byla celá řada. Inu pionýrské doby. Zrovna sedím u svého Macbooku Pro, který má výkon o kterém se nám tenkrát ani nesnilo a je téměř neslyšný. Pojďme si tedy projít ty Macy, které jsem osobně vlastnil a zavzpomínat na jejich vlastnosti, výhody a neduhy.
Digi 002 & Power Mac G4
Nejdříve jsem měl samozřejmě Classica, ale na ten jsem audio nenatáčel. Válel se pak roky na půdě a nakonec si ho koupi sběratel ještě za pěkné 3.000,-Czk. Pak jsem pořídil iMac G3, ale to byla ještě opravdu koloběžka, ale v té době krásná. Měl jsem modrého a pamatuji jak jsme na něm pařili se synem Dooma! Pak dlouho nic až přišel Power Mac G3 s Pro Tools tuším verze 4? Tenkrát nebylo jen tak jednoduché Maca sehnat a tak jsem ho koupil od takového hochštaplera, který mě docela natáhnul. Prodal mi i monitor a nějaké příslušenství a marně jsem se pak dožadoval, po poradě s kamarády, vrácení peněz. Zlom přišel až když jsem zdědil nějaký finanční obnos po mamince. To už jsem nechtěl nechat nic náhodě a kontaktoval jsem firmu Mediaport a koupil všechno na klíč. Tak mi přistála na stole DIGI 02 a Power Mac G4 a digitální monitory Roland propojené optikou. Koupil jsem taky Pro Tools a nějaké pluginy tenkrát ještě dodávané na CD, nebo DVD v krásném krabicovém balení. Nádhera, tenkrát to bylo ještě na OS 9, na který apropo vzpomínám rád dodnes. Připadal mi víc profi, bez barevných ikonek a náročné zatěžující grafiky. Apple se zkrátka později rozhodnul vymanit se z profesionální scény a zaútočit na běžného uživatele.
iBook & Mac Mini
Nezapírám, stálo to strašnou raketu, ale jinak to tenkrát nešlo. Pokud jsem chtěl být kompatabilní s ostatními studii a následně si editovat náběry sám, tak to byla jediná možnost. PC+Cubase byla beggars verze. Takže na to vybavení padly všechny prostředky a začal jsem se postupně učit nahrávání a následné editaci. Hodně mi pomohl Pavel Marcel, kterého jsem znal ze studia Zdeňka Nedvěda a taky Petr Kocfelda se kterým jsem se později seznámil v kanceláři Mediaportu a jsme dobří přátelé dodnes. Začátky nebyly jednoduché a tak jsem byl stále navěšený na telefonu se Schneiderem, nebo Kučerou z Mediaportu. Byl jsem ale houževnatej a tak první album, které jsem míchal a mastroval bylo Two Faces o kterém Petr Kocfelda řekl, že je naprosto v pořádku, což pro mě bylo velkým vyznamenáním. Nicméně trvalo ještě roky než jsem se v tomto oboru začal pořádně orientovat. Bylo toho ještě hodně co se učit a ještě dnes přicházím na různé vychytávky. Od Two Faces už jsem si míchal a mastroval všechna alba. Album Hot Jazz News měl dokonce Petr uložené jako vzor! Tak zpět k Macům. Rád vzpomínám na Power Mac G4 a zastávám názor, že to byl asi nejpovedenější velkej Mac a procesor G4 jeden z nejstabilnějších. Používal jsem ho léta až do chvíle kdy nám do baráku udeřil bratříček blesku a skrze elektrickou síť nám shořely všechny spotřebiče. Na G4 shořel pravej kanál audiokarty. Opravit to nešlo, protože vše bylo už integrováno na motherboardu, tak jsem ho prodal grafikům a z nedostatku financí si pořídil tehdy žhavou novinku Mac Mini. Na Mini jsem dělal asi rok, ale musím přiznat, že jsem se musel malinko uskromnit. Výhoda byla, že se tenkrát v Macu mohl ještě vrtat každý a tak se výkon dal ještě dohánět dokoupenou operační pamětí, nebo rychlejším diskem. Tak jsem to dycky nabušil pod víko.
Power Mac G5
V té době už začal Apple vyrábět taky použitelné notebooky a tak jsem si pořídil iBook 13, ale záhy jsem ho začal používat jen na administrativu, fotky, web a podobně, protože na editaci audia byl slabej jak čaj. Později když už jsem koupil PowerBooka G4 15“ to bylo jiný kafe a po něm přišel vynikající PowerBook 17“ na který taky rád vzpomínám. To byl fakt skvělej stroj! V té době byla komunita Macistů dost vyhraněná a na fórech se vedly krvavé bitvy s PéCéčkáři. Na MůjMac.cz to tenkrát fakt vřelo :-). Posledního velkýho Maca jsem koupil Power Mac G5 a narval jsem do něj tenkrát neuvěřitelných 16GB RAM. I tak to byl nepovedenej počítač. Hlavně kvůli procesoru IBM G5, kterej už fakt nestíhal konkurenci a proto musel Apple přejít k Intelu. Což jsme v té době nesli dost těžce. Apple mě taky iritoval častým výměňováním rozhraní většinou naprosto nekompatibilním s ostatními. Takže pokud chtěl člověk nějak normálně fungovat, utratil za redukce majlant. Firewire 400, Firewire 800, Thunderbold a USB-C a to nepočítám potřebné redukce k mobilním zařízením! Vím, že vývoj se nedá zastavit, ale pro dlouhodobého uživatele je to peklo.
Redukce Apple
Tak kde jsme skončili? Jo po Power Macu G5 jsem koupil iMac 21.5„, ale když se objevil nový 27“ iMac ihned jsem po něm skočil, ale neměl jsem to dělat. iMacy měly, nevím jak teď, jednu nepříjemnou závadu. V rozích se jim dělaly na display takové prachové šmouhy, které se u starších typů dali odstranit sundáním krycího skla a u nových modelů, kde bylo sklo integrováno do displaye to nešlo vůbec! Myslím, že si s tím záruční servisy dost užily. Ze začátku jsem měl v iMacu 1TB mechanickej disk, kterej byl dost pomalej, takže jsem ho vyměnil za SSD a nacpal jsem do něj 32GB RAM, ale stejně mě ten počítač moc nebavil. Nicméně jsem ho měl dost dlouho cca 7 let, ale paralelně s MacBookem Pro 13„. Samozřejmě iPhony, iPody a iPady jsou kapitou samy o sobě. Měl jsem jich celou řádku. iPhonu jsem poměrně dlouho odolával a ani dnes nevím proč. Koupil jsem až 4 a pak jsem přeskakoval, takže 6S Plus, XR a těď mám 12ProMax. Hlavně kvůli focení a videu. Prodal jsem všechny foťáky a objektivy, protože jsem zjistil, že je už dlouhý čas nepoužívám a fotím a točím už jen na iPhone. První iPad jsem koupil omylem na Smíchově v iStylu. Ta prodejna na Andělu už delší dobu není. Chtěl jsem si ho prohlédnout a paní mi šla pro něj do skladu a najednou povídá: Máte ho připravený na pokladně. Bylo to před vánocemi a byl to poslední kus na prodejně, tak jsem ho neplánovaně koupil, ale nakonec jsem byl moc rád a dodnes iPad hojně používám.
Momentálně nejvíce používám takový přenosný systém, hlavně kvůli letnímu období, kdy trávím hodně času na chatě a potřebuji být mobilní. Takže PowerBook 16″ 2020 ke kterému můžu připojit iPad Pro 13.9″ jako externí display a zvukovku Apollo Twin, nebo EVO s monitory IK Multimedia iLoad Micro-Monitor, nebo Focal Shape 50. Stále pracuji na Pro Tools aktuálně na verzi 12. Jsem na ně léta letoucí zvyklej a nechce se mi učit nic jinýho, ale přiznám se, že se mi moc líbí Luna od Universal Audio. Zase ta kompatabilita u PT je super. V USA ani v Kanadě jsem se nesetkal s tím, že by měli ve studiu něco jiného než PT, takže přivezu sešny PT, doma je otevřu a můžu ihned pracovat. Tak to je tak nějak vše a kdybyste měli chuť napsat do komentářů jaké Apply jste měli, nebo máte vy, popřípadě jaké s nimi máte zkušenosti, byl bych moc rád.
Kdybyste měli zájem o mix a mastering vašich nahrávek, rád se toho zhostím. Více se dozvíte na mém webu: www.romanpokorny.com/edu. Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Johnny Smith,Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>
A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.
Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.
Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.
René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.
U Billyho Bauerato máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.
Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.
Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.
Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.
Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin‘ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: „Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.“ V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.
Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.
S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.
Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.
Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.
Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..
The cover of Undercurrent
Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.
Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.
Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.
Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.
Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.
K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.
Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Dovolte mi zamyslet se v tomto vánočním čase nad zcela, nebo možná vlastně ne zcela, jiným tématem. Poslední dobou hlavně s dlouho trvajícími trablemi s COVID-19 se vyrojilo víc než obvykle přehršle samozvaných odborníků, léčitelů a nebojím se to říct, hochštaplerů, kteří rozumují o základní otázce smyslu života, vesmíru a vůbec. Většinou se to týká vlivu moderních technologií na lidský organizmus, alternativní čínské medicíny, homeopatik, duchovního života, čaker a vůbec zdravého životního stylu. Takových rozumbradů je plný YouTube, Facebook, Twitter a Instagram. Vím, že se pod tímto příspěvkem asi strhne vášnivá debata, ale vlastně to je i můj záměr. Píšu to hlavně proto, že mě vaše názory na tuto problematiku opravdu zajímají.
Začnu nejdříve svými osobními zkušenostmi a zkušenostmi svých blízkých. Vím, že se tím pouštím na tenký led, protože můj manažer a kamarád Tomáš Frkal mi mnohokrát říkal ať svoje případné zdravotní problémy nikde nezveřejňuji, protože se jedná o informace strategického významu číslo jedna! No dobře, sice si to nemyslím, protože nejsem agentem FBI, ale zcela specifikovat to tedy nebudu. Pravdou je, že mě sužuje jedna genetická mutace, kterou je poměrně těžké diagnostikovat a když je pak tento stav dlouhodobě zanedbán, dostaví se spousta sekundárních komplikací. U mě na to přišli bohužel dost pozdě … až ve 40 letech. Kdyby byla mutace odhalena například ve 20 letech, mohl jsem být kompenzován a dnes být zdráv jako rybička. Místo toho jsem absolvoval doslova „tour de life“ po doktorech a léčitelích, kteří stáli za starou bačkoru, než jsem narazil na MUDr. Hoffmanna, který v podstatě během pár minut určil z krevního rozboru správnou diagnózu a navrhnul léčbu. Bohužel pro mě už trošku pozdě, nicméně přece! Pomohla k tomu také vyspělá moderní genetická medicína, která již dokáže přesně určit genetické zatížení z periferní krve a nemusíte absolvovat bolestivá a nepříjemná invazivní vyšetření jako je biopsie, odběr kostní dřeně, či Lumbálka, která mají mnozí z nás taky za sebou. Sláva Bohu na výsostech!
Když jsme byli s Brianem Charrettem a Dano Šoltisem na šňůře k albu Cab to Cotton Club věnovanému památce Duke Ellingtona, bavili jsme se po cestě v dodávce prozpěvováním gospelů, voláním Jesus a historkami o pastorovi Dollarovi. Když už si dá pastor jméno Dollar, musí to mít nějaký důvod … a představte si, že mu to lidi baští! Přátelé tady nejde o nějaké čudlíky … ten chlap má vlastní letadlo jako Led Zeppelin! Podobně je to i s léčiteli. Nikdy jsem nebyl u léčitele, který by chodil bos a bydlel ve slaměné chatrči na okraji lesa. Vždycky měli vlastní domy, auta a žili si nad poměry. Jeden mi dokonce svěřil, že jeho luxusní dům s japonskou zahradou je pouze pro klienty, on prý bydlí v jiném domě … Hmmm i moje tehdy malá dcera Karolína na to ihned reagovala slovy: Vy musíte být ale strašně bohatý! On ovšem pohotově odpověděl: Ale to všechno je tady pro vás! Když moje maminka zužovaná rakovinou obrážela podobné osvícence a utrácela svoje poslední peníze v naději, že jí snad můžou pomoci, jezdil jsem často s ní a poslouchal ty nebetyčné kraviny. Například jeden ňouma sotva mě spatřil ve dveřích vykřiknul: Dobře vám tak! Nemáte kouřit! Zjevně pouze tipoval, protože jsem byl nekuřák. Když jsem pak u jiného výtečníka přiznal, že mám více cukru v krvi, dostal jsem odpověď, že si ten nadbytečný cukr vytváří můj mozek, protože hodně přemýšlím a on ho tedy potřebuje. Dodal abych v žádném případě nebral léky na kompenzaci, že se s tím organismus vypořádá sám. Později jsem to vyprávěl MUDr. Zamrazilovi, který jen nevěřícně kroutil hlavou. Také jsem se dostal, dokonce na doporučení jedné lékařky k léčitelům, kteří používali k léčbě vidličky na provázku a píchali jimi do nahých těl důvěřivých nešťastníků. Byl to poměrně bizarní manželský pár. Pán malý, plešatý a obézní s o 20 až o 30 let mladší ženou. Lidi, včetně mě, jim házeli za to bolestivé píchání do zavařovačky omotané růžencem velké bankovky. Další léčitel doporučoval vypít po ránu sklenici vlastní moči. No a těch parazitů co nám v těle objeví odborníci s biorezonátorem! Abych tuhle kapitolu už nějak uzavřel … maminka zemřela ve věku 53 let a žádné píchání vidličkou, bylinky, rezonátor, houbičky ani zaříkávání jí bohužel nepomohlo.
Poslední dobou, vlivem hysterie kolem Covidu-19 naskákali všichni houfně do Vltavy s tím, že je toto počínání zachrání. Co k tomu? Můj děda pil 3-4 Budvary denně, jedl tučná jídla, špek, uzený, škvarky, jitrnice, jelita, nikdy nesportoval, měl sedavé zaměstnání, jezdil v autě, nebo na traktoru cumlajíce oblíbené cukrovinky, nejedl zeleninu poněvač tvrdil, že je pro „králike“, kdybych mu řekl aby se šel v zimě vykoupat do Domčického rybníka, tak mi dá pár facek a nepamatuju se, že by byl kdy nemocnej. Zemřel v požehnaném věku nedožitých devadesáti let. Moje maminka se snažila žít zdravě. Stále pěstovala nějaké zdravé bylinky. Pamatuji si, že mě nutila jíst hnusné nakládané houbičky proti rakovině … a … Hodně záleží na vnitřní pohodě a spokojenosti, ale genetika je svině a nejde bohužel očůrat. Další věc která je dnes hodně skloňovaná jsou mobilní zařízení jako telefony a tablety. Jak to děsně škodí! No obecně všeho moc škodí. Když to budete mít od rána do večera na uších, tak se léty možná dočkáte nějakých problémů, ale těch byste se dočkali možná i bez toho. To jako nádory a jiné jiné nemoci dřív neexistovaly? Vemte to jen selským rozumem. Už ve starém Egyptě byli otvírači lebek, kteří se pokoušeli odstranit mozkové nádory a to jako proto, že Faraon byl celé dny s iPhonem na uchu a Macbookem na klíně? Ve starém Řecku se zase pokoušeli léčit diabetes hladovkou a dávali lidem s diabetem jen tolik jídla aby jen zůstali naživu. Co by dali za Inzulin! Ve středověku trpěli lidi takovou spoustou neduhů o kterých se nám ani nezdálo a žádné telefony a technologie, které by jim to mohly způsobit neměli. Daleko větší problém vidím spíš v tom když člověk bydlí a spí na nějakém geomagnetickém poli. To je úplně jinej power než telefon, ale tomu většina lidí nevěnuje žádnou pozornost. Netvrdím, že nejsou při nadměrném používání mobilního telefonu, počítače, televize, mikrovlné trouby určitá zdravotní rizika, ale vyvarovat byste se v civilizovaném světě museli snad úplně všemu včetně jízdy moderním autem ve kterém je dnes víc elektroniky než u mě doma. Víte například, že chirurgové operují velmi často pod rentgenem? A co potraviny? Všimli jste si jak chemicky smrdí rajčata? Viděl jsem pořad o jablcích. Hrůza! Zavírají se do jakýchsi plynových komor kde se napouští plynem aby déle vydržela a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. To je civilizovaný a současný svět ve kterém žijeme podle mě navzdory všemu docela v blahobytu. Skýtá nám i mnohem více zábavy než v dobách minulých a že se dožíváme v průměru daleko vyššího věku je statisticky prokázané. Dokonce podle tohoto článku se dožívají nejvyššího věku u nás lidé v Praze, takže? Užívejte všeho co vám moderní doba nabízí a nic moc neřešte a nebo se odstěhujte někam do pralesa, choďte bosi s rouškou z listů kolem pasu a čekejte až vás uštkne had, sežere tygr, nebo umřete v horečkách na Malárii. Ptáte se na tomto místě jestli věřím v Boha? Ano jsem věřící, ale tím spíš dokážu rozeznat opravdové věřící od pánbičkářů vyřvávajících na Andělu „Ježíš je tvoje spása“!
A já jsem čínskej busrandi!
Prababička vždy říkávala „dobrého po málu“ a „všeho s mírou“. To je myslím na životě to nejtěžší. Ta duševní a duchovní rovnováha. Zkrátka jak říká můj kamarád Petr Kocfelda „hlavně udržet stolici“, čili z ničeho se neposrat. Přeji vám požehnané vánoční svátky a šťastný nový rok 2021. Zůstávejte zdrávi!
Roman Pokorný PF 2021
Pokud se vám líbí můj blog, můžete podpořit přes PayPal, nebo bankovní převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin‘ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.
Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin‘ the Spirit, Solid, Talkin‘ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.
V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.
Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin‘ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.
Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin‘ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>
Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Někteří hudebníci zrají jako víno a někteří naopak časem poněkud zakysnou. Příkladem může být Bill Evans, nebo Jim Hall, kteří do pozdního věku natáčeli stále kvalitní alba a na koncertech zvládali vytvářet atmosféru plnou respektu. Poslední série osmi alb Billa Evanse s názvem Last Waltz je naprosto kouzelná. Jako by byl Evans už v jiné dimenzi. Introdukce jsou překrásně a intuitivně vystavěné a skoro je vám líto, že se potom ozve rytmika. Klidně to mohl natočit sám! Stejný pocit mám například z alba These Rooms Jima Halla, které tak krásně plyne až je vám líto, že po 60 minutách končí. Naopak v případě Grant Greena, nebo Kennyho Burrella, nebo Barneyho Kessela to jde s léty poněkud z kopce. Natočili nejlepší alba zamlada a postupně jejich hudba jako by chřadla. Burrell ztrácel rytmus a smysl pro uzavřené fráze, Green se utápěl ve stále omílaném klišé funku na jednom akordu k čemuž jistě napomáhaly v nemalé míře i drogy a Kessel se zadrhával čím dál tím víc. Dnes se údajně délka života prodlužuje, takže věk padesáti let lze považovat klidně za tříčtvrtinu, ne-li za polovinu života. Přes různé zázračné děti, kterých dnes najdete na YouTube přehršle, si myslím, že jakýsi další rozměr se do hudby interpreta (pokud má vůbec ten dar) dostane až kolem třicátého roku jeho věku a dále se pak může rozvíjet. Takže tak po dvaceti letech aktivního hraní a komponování a po určitých životních zkušenostech. Zkrátka když už má odžito.
Aniž bych se chtěl srovnávat s velikány typu Billa Evanse, nebo Jima Halla musím přiznat, že určitý posun v této oblasti citím i u sebe. A necítím to zřejmě sám. Tohle mi poslal Jan Dalecký (Beránek) po poslechu mého alba Favourite Colours „No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti“. Je to také hodně o té odhodlanosti nedělat kompromisy, která mi většinou během mé kariéry nechyběla, ale kdykoliv jsem polevil, tak jsem toho později litoval. Ne z finančního hlediska, protože podle statistik OSA mi vydělaly právě tyhle výlety do popu nejvíce peněz viz Yamba Damba Věry Martinové, ale tak nějak mě to frustrovalo. To je ten důvod proč už to léta nedělám a soustředím se pouze na hudbu svého srdce právě po vzoru mých „idolů“. To by ovšem nešlo bez podpory lidí, kteří mají zájem moji hudbu poslouchat a kteří hlavně mají zájem být tohoto procesu součástí.
Upřímně je to docela dřina nezklamat jejich důvěru a myslím, že nejpřísnějším kritikem jsem sám sobě já! Je to takové sebemrskačství při kterém umělec není nikdy zcela spokojen se svým dílem 😀. Vlastně ani nemůže, jeho vývoj by se zastavil. Obecně platí, že kapela hraje tak jak její nejslabší člen. Zajímavostí taky je jak to působí na publikum. Publiku se většinou ten nejslabší jeví skoro jako nejlepší, protože nějakým zvláštním způsobem stahuje spoluhráče na svoji úroveň. Svou roli v tom taky hraje nuda kterou spoluhráči při takovém koncertu trpí … chtějí to zkrátka jen přežít. Svoje spoluhráče si pečlivě vybírám jednak proto abych se mohl radovat z jejich hry, ale i pro ten povznášející pocit souhry a svobody. Pokud se děje, že hrajete vystavěné sólo a cítíte, že basová linka, harmonie piána, popřípadě bicí brake s ním korespondují, zkrátka, že spoluhráči ví o čem hrajete, je to ideální stav. Proto jsem vždy snil o tom, že odletím do New Yorku a natočím tam album s muzikanty, které si sám vyberu. No a tím se konečně dostáváme do Cédur. Příprava alba mi trvala asi rok. Dát dohromady repertoár, napsat partitury, komunikace se spoluhráči, s Mikem Brorbym kvůli studiu a další organizační věci. Hodně mi byl taky nápomocen Tomáš, který se postaral o ty praktické věci související s cestou, nebo ubytováním. Na tomto místě vás jistě napadne kde jsem všechny ty kontakty sehnal? V dnešní době je to opravdu velmi jednoduché. Velký bratr Google ví o nás všech téměř všechno, takže jsem napsal dotaz například tohoto znění: Best jazz drummer in New York City 2016? No a vyskočí na vás spousta odkazů, ze kterých si nějaké jméno vyberete a zadáte ho do YouTube. Poslechnete si jak ten člověk hraje a jestli vám jeho styl vyhovuje. Musíte mít ovšem o výsledné podobě alba už nějaké povědomí, což u mě nikdy nechybí spíš naopak, moje představy bývají dost konkrétní. Na sto procent jsem věděl, že chci černého bubeníka a tato vyjednávání byla ze všech nejtěžší. Někteří bubeníci takzvaně nevěděli co si za to říct, jejich nároky byly přehnané. Nakonec se to vyřešilo samo když jsem se domluvil s Pat Bianchim, který u mě vyhrál „konkurz“ na organistu, sám mi doporučil Byrona Wookie Landhama. To byla velká výhoda, protože byli spolu dobře sehraní a navíc mu nechyběla cenná zkušenost s doprovázením varhan a kytary, protože hrál 12 let s Joy DeFranceskem. V případě baryton saxofonu to bylo poměrně jednoduché, protože všechny cesty se sbíhaly u Franka Basileho. Ne jen z důvodu kvalitních Hammondek padla volba na studio Acoustic Recordings Mika Brorbyho, ale i kvůli Mikovým bohatým zkušenostem s natáčením jazzové hudby, takže parta snů už byla pohromadě a zbývalo se jen těšit na natáčení.
K padesátinám jsem si nadělil dvě věci, Gibson Byrdland z roku 1969 a natáčení nového alba v NYC. Po Byrdlandovi jsem mocně toužil už jenom kvůli té krátké menzuře, protože v tom období jsem trpěl zánětem šlach levé ruky. Teprve později, když jsem prošel různými léčebnými procedurami jako Laserová terapie a byl všemi mastmi mazaný jsem zjistil, že je to úplně jedno jakou máte na kytaře menzuru. Tyhle záněty přicházejí a odcházejí samy od sebe a můžete se třeba podělat do šatů, ale nic s tím nenaděláte. Přirozeně když se ruka nenamáhá a je v klidu, to pomáhá, ale jakmile začnete znovu hrát, tak je to zpět. Chce to čas a pak to odejde samo. Nicméně láska k Byrdlandu mi zůstala dodnes. Je to ten druh kytary, která se do konce života neprodává, ale zpět k tématu. Musím přiznat, že od začátku mé hudební dráhy jsem měl štěstí na lidi, kteří byli ochotni mě podporovat. Když to vezmu po pořadě, tak Michal Hejna a Honza Hála z Arty, Michal Zeman, který se mnou dělal alba Hot Jazz News a Eldorádo, Richard Preisler a Revolta, kteří mi dodnes dělají grafiku a konečně Tomáš Frkal z Process Solutions, který mi dělá manažera dodnes. Když jsem se o svém plánu letět do NYC natáčet album Tomovi zmínil, ihned nadšeně souhlasil a oznámil mi, že letí semnou. Byl u toho také Richard a že chce taky s náma … nakonec bohužel neletěl a tak jsme v tom zůstali s Tomášem sami.
Do New Yorku jsme odletěli devátého dubna 2016 časně ráno. Každej kdo v NYC alespoň jednou byl, ví jakej je to na letišti po příletu opruz. Velká hala plná unavenejch zpocenejch lidí čekajících v řadách na celní kontrolu. Když přijdete na řadu, tak mají řečí jak vopica blech. Proč chcete do USA? Na co máte tu kytaru? Míníte si zde vydělávat hudbou? Máte v USA nějaké příbuzné? Zkrátka jen koukáte zálibně na vedlejší oddělení s nápisem Citizens, kde je úplně prázdno. Když jsme vylezli konečně ven před letiště, tak lilo jak z konve. Vůbec to byl takovej nevlídnej šedivej den a únava z dlouhého letu tomu nepřidala. Říkal sem si no nazdar hodiny to zase bude depka. Ubytovali jsme se v domě v Brooklynu, kousek od studia Acoustic Recordings Mika Brorbyho, kde mělo probíhat natáčení alba a šli brzy spát. Ráno mě vzbudily sluneční paprsky prodírající se skrze těžké závěsy. Tom už byl vzhůru a stačil taky nakoupit čerstvé potraviny na snídani. Den jak malovanej! Od toho rána už to byla naprostá paráda. Mimo samotného natáčení jsme s Tomem procourali celej Manhattan. Setkali se s celou řadou zajímavejch lidí, půjčili si kola a vůbec jsme si užívali. Počasí nakonec vyšlo nádherný a působilo spíš květnově než aprílově. Dostal jsem taky pozvání od Briana Charretta do klubu Fat Cat na jam. Jeden z nejznámějších klubů na Manhattnu je v podstatě taková zaplivaná díra s pár židlemi, křesly a gaučem před pódiem vedle baru a jinak samý kulečníkový stoly a fotbálek. Když kapela hraje, lidi sedí na gauči, nebo postávají s pivem kolem, ale většina hraje kulečník, nebo fotbálek a mají jazz jen jako kulisu. Podobnej pocit jsem měl i z klubu Knitting Factory, kde jsem hrál v roce 1999. Ještě jsme stihli udělat sérii fotek pod Brooklynským mostem s fotografem Standou Merhoutem, které byly později použity na obal alba.
Jam ve Fat Cat s Brianem Charrettem a Petem Zimmerem.
Zpět k natáčení. Studio Acoustic Recordings se nachází v Brooklynu na 279 Sterling Place v suterénu školy. Studio není vůbec okázale zařízené a vše je evidentně o umění Mika Brorbyho u kterého natáčeli a natáčí snad všichni jazzmani v New Yorku. Mike sám je takovej podivín, práci si vyloženě užívá a rád je součástí projektu, někdy až moc. Diskutuje o muzice s hudebníky, povídá různé historky z natáčení a pokud mu to dovolíte, bude klidně natáčení dirigovat. U mě v téhle věci trošku narazil a než to rozdejchal, byla chvíli ve studiu dusná atmosféra. Respekt jsem si musel získat i v kapele, ale naštěstí s touhle věcí jsem nikdy problém neměl. Bylo to takové to oťukávání jestli mě ti američtí střelci náhodou nemůžou spláchnout do hajzlu 😄. Když zjistili, že to nepůjde, což se vyřešilo během pár skladeb, byl už klid a natáčení i volné chvíle jsme si užívali. Nejzábavnější chlapík byl Wookie. Sršel humorem a historkami o spoluhráčích. Hodně mě zaujalo, že Joy DeFrancesco kupuje vždy dvě letenky a sedí na dvou sedadlech. Když jsme měli natáčet Bluesoulogy, ptal jsem se Wookieho jestli tam může zahrát nějakej tažnej shuffle. Zarazil se a vážně se mi zadíval do očí. Cože? Ty se mě ptáš na shuffle?! Moje druhý jméno je Shuffle! Zahraju ti takovej shuffle, jakej jsi nikdy neslyšel a rozesmál se. No a měl pravdu 👍.
No kytaristy by ještě mohlo zajímat na jakej gear jsem natáčel. Takže kytara Gibson Byrdland 1969, struny Dean Markley 11-52 Nickel, kabel Vovox. S Mikem jsme se domluvili na kombu Princeton Reverb z roku 1966, které bylo v perfektním servisovaném stavu. Mike snímal kombo třemi mikrofony – dva dynamické a ambientní páskáč. Zvuk měl opravdu vychytaný, takže míchání nahrávek byla radost. Dokonce už ve studiu měl při poslechu snímků předvolby pre-mixů nastavené tak, že to znělo téměř jak hotová nahrávka. Inu Amerika. Po prvním natáčecím dni jsem neměl ze svého výkonu nejlepší pocit a snímky jsem večer na pokoji poslouchal stále dokola. Pomohla až láhev Burbonu. Druhý den už se mi hrálo líp, ale to je vždy o pocitu. Vždy je dobré nahrávky nechat takzvaně odležet. Třeba i pár týdnů a teprve potom posoudit jejich kvalitu. Z alba mám velmi dobrý pocit a jsem moc rád, že díky podpoře mých kamarádů mohlo vzniknout. ❤️ Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
PS: Jediným smutným momentem na celém podniku byla zpráva o smrti mé milované babičky Bedřišky Šmídové. Velmi mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Spontáně mě napadla skladba, kterou jsem věnoval její památce a nazval Last Waltz for Bedřiška. Skladbu jsme natočili a na albu ji najdete pod číslem 4.
Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká „mánička“ byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali „hele ten se vždycky dobře prodá“ … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.
Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/
John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.
Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.
Landau v Praze.
Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.
Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.
S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.
Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.
BICKERT, EDWARD ISAAC Narozen 29. listopadu 1932, jedinečná a oslavovaná osobnost kanadské hudby a člen Řádu Kanady, odešel pokojně 28. února 2019 v nemocnici Bridgepoint Health.
Když mě poprvé pozvala kanadská jazzová zpěvačka Lynn McDonald do Toronta, okamžitě mě napadlo, že bych se mohl pokusit sejít s legendárním kytaristou Edem Bickertem jehož hru jsem vždy obdivoval. Jeho harmonické postupy jsou obdivuhodné a doprovody zní téměř jako nějaký klávesový nástroj. Ed byl obdarován dlouhými prsty a tak jeho prstoklady jsou někdy, jak se říká, o zlomprst. K Edovi mě přivedl můj jazzový mentor Jan Dalecký (dříve Beránek). Honza měl o jazzu a stále má neskutečný přehled a kytaristé patří k obvzvláště sledované nástrojové skupině. V roce 2007 jsem měl však smůlu. Ed Byl zrovna hospitalizován v nemocnici, takže setkání nepřipadalo v úvahu. Nicméně jsem se seznámil se spoustou jiných zajímavých osobností kanadské kultury jako s Davem Restivem se kterým jsem nedávno natočil album Favourite Colours, kytaristou Kevinem Breitem ze skupiny Sisters Euclid, bubeníkem Benem Rileyem s bluesmanem Howardem Rossem, nebo s nedávno zesnulým renezančním člověkem Billem Lishmanem, který bydlel v hobytí noře. Zahrál jsem si v nejslavnějším torontském klubu Rex, nebo v klubu Chicago’s a i mezi koncerty jsem měl dost nabitý společenský program a rozhodně sem si nemohl stěžovat na dlouhou chvíli, ale to, že jsem se nemohl setkat s Edem mě dost mrzelo.
S Howardem Rossem před klubem Chicago’s
O to víc jsem se na něj těšil při další návštěvě Toronta! K tomu byla byla příležitost po natáčení alba Brooklyn Session v New Yorku v roce 2016. Když odcestoval můj manažer Tomáš Frkal zpět do Evropy, já sednul na letadlo do Toronta kde mě již očekávala moje kamarádka Lynn McDonald s bohatým programem. Nejdříve jsem bydlel u ní doma v Port Perry, nádherném westernovém městečku asi 70km od Toronta, kde jsem odehrál jeden koncert s Jeffem McLedem a Jeffem Halischukem a následně odučil Jazz Clinic s Davem Restivem na zdejší High School. No a potom jsem se přestěhoval ještě na pár dnů přímo do centra Toronta abych si užil taky velkoměsta.
Edova recenze na album Blue Point
Dostat se k Edovi Bickertovi nebylo vůbec jednoduché a i když už jsem měl od něj ručně psanou recenzi na své Andělem oceněné album Blue Point Ed byl v kontaktu s okolním světem velmi obezřetný. Od smrti jeho ženy už dokonce nevycházel z domu a byl odkázán na péči svojí dcery. Lynn se však nepřestávala snažit, stále Edovi telefonovala až se úspěch dostavil a asi po týdnu jsme dostali pozvání do Edova domu na okraji Toronta. Pamatuji si dobře na ten chladný mlžný den kdy jsme zastavili před jeho moderním domem na Midland Ave. Byl jsem docela napnutý jak nás přijme, ale když se otevřely dveře hned sem pochopil, že obavy byly zbytečné. Ze dveří vyšel starý pán v teplácích, papučích, teplých vlněných ponožkách a typické flanelové kostkované košili. V ruce nezbytný hrnek kafe a na tváři srdečný úsměv. Hned se přivítal s Lynn a následně mi podal ruku. Vešli jsme do domu a usadili se na pohovce v obývací místnosti. Ed postával u pohovky a se zaujetím naslouchal mému nepřetržitému blekotání plného komplimentů a neskrývaného obdivu. Zdálo se, že moji úctu vůbec nechápe. Jo hrával sem jazz na kytaru a natočil pár alb, ale že bych byl nějak slavný, to mi teda nepřipadalo. Usrknul si kávy a zase mlčel. Pauzy jsem opět využil k blahořečení jeho hry a nakonec jsem se odhodlal zeptat. Ede máš ještě svoji starou kytaru? Jo někde ji stále mám … otočil se a já šel za ním. Otevřel v chodbě dveře do komory a tam jsem zahlédnul v koutě mezi košťaty, hráběmi, lopatou a mopem postaveného telecastera bez obalu. Ed ho popandul a dal mi ho do ruky. Ano byl to on! Ten otřískaný telecaster z fotek a videí s přelepeným imbusovým klíčem izolepou a by se neztratil. Ihned mi padl do oka nový lesknoucí se kryt kobylky, který jsem nikdy na fotkách a videjích neviděl. Řekl jsem, ten kryt jsem nikdy na tvé kytaře neviděl! Ani jsi nemohl … to je popelník. Cože? Ano vždy jsem ho na kytaře měl, ale při koncertě jsem ho sundal, obrátil a používal jako popelník. Ten starej už vypadal strašně a taky hrozně smrděl, tak jsem ho vyměnil, rozesmál se Ed. Byl celý život silným kuřákem a závislákem na kofeinu, takže svůj oblíbený hrnek kávy pouštěl z ruky jen zřídka kdy.
u Eda Bickerta
Brnkal jsem si na gauči poněkud nesměle na jeho kytaru a Ed mě poslouchal a sledoval prstoklad opřený o skříň u schodiště jako by byl na návštěvě on a ne já. Můžeš taky něco prosím zahrát? Já už léta nehraju, mám artrózu a ukázal mi svoje pokroucené ruce. Dál už jsem ho netrápil a bavili jsme se víceméně o obecných věcech a prohlíželi si Edova alba na Vinylech. Seděl jsem už na koberci a cítil se uvolněně jako na návštěvě u dědečka. Ed měl s Lynn spoustu společných vzpomínek na období slávy Boss Brass Bigbandu Roba McConella a tak si u kafe příjemně zavzpomínali. Potěšilo mě také, že moje CD Blue Point měl stále v poličce mezi ostatními alby. Před rozloučením došlo na focení.
Když se Ed ve vytahaných teplácích posadil vedle mě na gauč vyhrnuly se mu nohavice až nad teplé ponožky. Lynn ho okamžitě napomenula ať se trošku upraví a nohavice si stáhne, že fotografie můžou být na internetu! Ed se rozesmál a řekl, že je mu to úplně jedno, protože internet ani počítač stejně nemá. Po Edově smrti jsem si často vyčítal, že jsem nenašel odvahu a nepožádal ho o jeho kytaru. Možná by mi ji i prodal, ale alespoň zůstala nějaká památka rodině. Pokud vím, tak ji zatím neprodali.
Jak už jsem předznamenal, téměř všechna Edova alba jsem už znal a tak jsem se mohl vyptávat na různé detaily a zajímavosti. Mezi moje nejoblíbenější alba patří Out of The Past, I Wished on The Moon, The Guitar Mastery of Ed Bickert, At Torontos Burbon Street, East-West s Barry Elmes Quintetem, nebo Like in Someon Love s Paul Desmontem. Ed nepoužíval vždy pouze Fender Telecaster. Na začátku kariéry hrál na Gibson L-5. Když jsem se ho ptal proč zrovna Telecaster, měl pro to zajímavé vysvětlení. No víš v té době frčel James Bond a ta skladba se mi moc líbila a víš jak je tam ta vybrnkávaná kytara na basových strunách, tak to se nedalo na L-5 vůbec zahrát, tak jsem přešel na Telecastera. Chtěl jsem aby ty basy na kytaře byly konkrétnější. Chvíli jsem měl pocit, že si ze mě střílí a dokonce i Lynn se hlasitě rozesmála. Ed se ovšem tvářil vážně až nám konečně došlo, že to asi sranda nebude. Podobně kuriózní je jeho výběr kytarové aparatury. Vždy hrál na tranzistory jako Polytone, nebo Roland Cube, ale co zásadně odmítal byly Fendery. Známá je jeho věta z kliniky v Montrealu z roku 1990. Když se ho pořadatel ptal jaké kombo mu mají připravit, Bickert odpověděl „dejte mi cokoliv kromě Fendera“. Takže pro jazzového kytaristu gear velmi nezvyklý! Fender Telecaster, struny 10-52 a oranžové tranzistorové kombo Roland Cube 40, nebo 60.
Hra Eda Bickerta mě strašně baví a nikdy nezapomenu na to, že jsem si sním mohl podat ruku, zahrát si na jeho kytaru a strávit příjemné chvíle v jeho domě.
Ještě jednu historku vám povím. Když jsem odlétal z Toronta ve 4:30 ráno letadlem do New Yourku, tak mi dělali kanaďani problémy s kytarou při boardingu. Měl jsem s sebou Byrdlanda, takže poměrně cenou kytaru a tak jsem jí chtěl mít pochopitelně na palubě. Bohužel robustní černoška bazírovala na svém a tahala mi kytaru z ruky tak dlouho až jsem let zmeškal. Kytara byla sice ve kvalitním soft casu Mono, ale stejně jsem ji chtěl mít na palubě a ne v zavazadlovém prostoru. Tohle mě teda vytočilo a musel jsem si koupit novou letenku a letět následujícím letem. Ovšem tam byl stejný problém. Naštěstí stál u letadla chlápek, který mě ujistil, že chápe o co mi jde a slíbil, že na kytaru mi osobně dohlédne a tak se opravdu stalo. Po přistání na Newarku stál s kytarou přesně na stejném místě a s úsměvem mi ji předával! Když jsem potom letěl ze Sttutgartu do Prahy, tak mi německé letušky dovolily umístit kytaru přímo vedle sebe, takže si letěla jako pán na sedadle u okna.
Neznám snad jiného kytaristu, který se s takovou obratností pohybuje na pomyslné hraně vkusu jako George Benson. Benson vydal řadu vynikajících alb, potom poměrně dost alb průměrných, ale také natočil alba naprosto děsivě nevkusná. Benson je virtuózní hráč a na hmatníku se pohybuje jako by mimochodem. Cítím z toho takovou tu rómskou bezstarostnost, která si neláme hlavu s nějakou intelektuální rovinou. Není to ten typ hráče jako například Jim Hall a rozhodně by si nezahrál duet s Bill Evansem, ale spíš s Oscarem Petersonem. Intelektuální rozměr v jeho hře chybí, ale o to víc vynikne živočišnost a téměř závratná technika. Přístupem možná dokonce připomíná legendárního Djanga. Účel světí prostředky. Proč tam hraješ tohle? Nevím, ale zní to skvěle! Možná, že právě ta lechtivá kýčovitost, jak lesklá cingrlátka, oslovuje právě rómské hudebníky. Podobnému úspěchu se u nich také těší Al Jarreau nebo Steve Wonder. Bensonův vokální projev i vkus se Al Jarreauovi velmi podobá.
Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že se mi nelíbí Smooth Jazz, naopak! Velmi rád si ho relaxačně poslechnu a u obou protagonistů je řemeslně téměř dokonalý. Jedná se vlastně o takový inteligentnější popík, který je navíc super zahraný i vyprodukovaný. Na takových albech se podílí spousta vynikajících hudebníků, aranžérů a producentů. Některá alba jsou vymazlená do detailů. Benson se podle mě zvukem nikdy moc nezabýval. Je to ten typ co popadne kytaru a hraje. Přesto si jeho zvuk zaslouží pozornost. Vždy používal lubové kytary typu L-5, později uzavřel smlouvu s firmou Ibanez stejně jako téměř všichni slavní kytaristé v osmdesátých let. Dostali Methenyho, Scofielda a dokonce i konzervativního Joe Passe. První Ibanezka se prodávala pod označením GB-10. Z důvodu, že Gibsony byli v té době cenově nesmyslně předražené, koupil jsem si GB-10 ve Vídni u Dopplerů za 52.000 korun, což i tak byly strašný peníze. Byla to jedna z prvních a ještě neměla na konci hmatníku perleťový nápis George Benson. Na kytaře byly hlazené struny tloušťky 13-54, takže celkem lana. Tady se dostáváme právě k tomu Bensonovu tónu. Lubovka se strunami jak telegrafní dráty, kabel a Fender Twin Reverb … that’s all! Dnes používá Benson signované struny Thomastik 14-55. Později jsem si pořídil i signovaného Twin Reverba, který hraje apropo také velmi dobře.
Benson patří k mým oblíbeným kytaristům a v jistém smyslu mě jeho raná alba dost ovlivnila. Řeč je o albech s Ronie Cuberem The George Benson Cookbooknebo Jack McDuffem The New Boss Guitar of George Benson. Částečně pod tímto vlivem jsem natočil v New Yourku album Brooklyn Session s Pat Bianchim, Frankem Basilem a Byronem Wookie Landhamem. Smůlou bylo, že jsem zrovna prodělával zánět šlach a nemohl jsem použít struny větší tloušťky než 11-52. Ale i tak má na nahrávce Byrdland s Princetonem myslím dostatečně hutnej tón.
Benson se ovšem velmi brzy se dostal do spárů producentů a začal koketovat s populárním pojetím nasládlého jazzu mezi hudebníky trefně přezdívaného „Porno Jazz“. Nicméně to bylo ještě vkusné a osobně mám například album Goodies moc rád. Největší srajdy však přišly daleko později s alby White Rabit, Livin‘ Inside Your Love, 20/20, nebo In Flight. Ovšem kdyby takovou hudbu netočil, asi by si nevydělal na přepychové sídlo v Paradise Valley a život v luxusu se kterým se velmi rád chlubí. Ano Benson prezentuje zlatý řetěz na bílém roláku a koženou bunďičku do pasu. Obaly alb s jeho rozmlženým obličejem obklopeným květinami skvěle prezentuje filmová skupina Sexy Bonbónky z filmu Coming to America. Ale dost už o té méňe vkusné Bensonově stránce, protože natočil větší část opravdu vynikající hudby. Bensonův rytmus, vynikající swingové cítění a rovné frázování je skvěle vidět i slyšet na starém videu s bubeníkem Papa Jonesem a stepařem Jimmy Slimem Tapsem.
Jak už jsem předznamenal, Benson patří do kategorie nezařaditelných fenomenálních hráčů typu Oscara Petersona. Jeho styl lze napodobovat, ale nikdy není možné dosáhnout jeho dokonalosti. S tím se halt musíme naučit žít a nechat to plavat. Při improvizaci je naprosto spontání, „licky“ z něj padají jeden za druhým a umí bezvadně integrovat blues do jakékoliv harmonie, což je umění jen těch nejlepších hráčů. Naprosto deprimující je jeho sólo ve skladbě Stella by Starlight na albu Tenderly, které také patří k mým oblíbeným. Benson je hráčem fade-outů, čili konců skladeb. Tam to to rozbalí jak nikdo a dějí se tam děsivé věci.
První album, které vám musím doporučit je Doin‘ The Thing! Jízda jak na divokém praseti :-). Právě tady je jeho hra opravdu excelentní. Alba z této doby jsou vesměs všechna dobrá a tak nemůžete udělat chybu. Stejné snímky také vyšly na spoustě kompilací, takže je v tom docela bordel.
Potom bych měl zmínit méně známé album ve hvězdném obsazení s názvem Blue Benson. Polydor to vydal v roce 1976 jako takovou splácaninu, ale jsou na ní pěkné kusy. Hlavně úvodní Billie’s Bounce s Herbie Hancockem.
Tak pojďme konečně k těm vyprodukovaným albům. Těm vládne bezkonkurenčně That’s Right z roku 1996. Opět skvěle vystavěná sóla na promyšlených popových základech. Dotažená špičková americká produkce s vynikajícím zvukem, jak jinak … Zkrátka album se výborně poslouchá a navozuje, alespoň mě, dobrou náladu. Slyšel jsem ho v autě alespoň 1000x a na chatě si ho pouštím k mytí nádobí :-). Jde mi to pak líp od ruky. Zpívané sólo s kytarou ve skladbě Marvin Said mě nutí znovu a znovu zpívat s Bensonem.
Dále mě dost baví album z loňského roku Walking to New Orleans, kde jasně prokazuje jak úžasné má bluesové cítění. Jako by snad ani nebyl on. Zpívá jako starej bluesman. Jediné co bych albu vytknul je, že není o kytarových sólech. Drží se písničkových forem a kratších stopáží.
Asi jako každý hudebník se cítí komfortněji jako sideman na albech jiných lídrů. Zmizí odpovědnost a člověk si může svobodně zařádit. Takže opravdovou lahůdkou je album Jimmyho Smithe Off The Top na kterém Benson exceluje a ne jen on, ale také ostatní jako Stanley Turrentine, Grady Tate, Ron Carter a samozřejmě samotný protagonista. Nádherná záležitost!
Asi před rokem se ke mě dostalo video z natáčení alba Franka Sinatry a Quinsy Jonese L.A. Is My Lady na kterém mimo jiných střelců jako Brecker Brothers, Johna Fadise nebo Steva Gadda hraje taky Benson. Mimo toho, že je to nádherně zaranžované, zahrané a zazpívané, tak GB tam hraje zabijácké swingující sólo. A tím se s vámi prozatím rozloučím.
Roman Pokorný 