Feelin’ The Spirit

Featured

Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin’ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.

Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin’ the Spirit, Solid, Talkin’ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.

V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.

Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin’ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.

Unissued/Unreleased Grant Green - Page 6 - Re-issues - organissimo forums
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.

Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin’ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>

Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Začněte plavat, jinak klesnete ke dnu jako kámen, protože časy se mění.

Featured

Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká “mánička” byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali “hele ten se vždycky dobře prodá” … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.

Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/

John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.

Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.

Landau v Praze.

Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.

Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.

S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.

Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.