Tentokrát vám představím svého oblíbeného a dle mě geniálního jazzového pianistu, který určitě stojí za vaši pozornost. Carl Perkins, narozen 16. srpna 1928 v Indianapolisu, byl vynikající americký jazzový pianista. Za mne jeden z nejlepších jazzových pianistů všech dob! Jeho frázování je přímo vražedné! Poprvé jsem ho slyšel na albu Arta PepperaThe Art Of Pepper. Jeho hra mě naprosto uchvátila a tak mě jeho účast na prvním albu Jima Halla Jazz Guitar z roku 1957 velmi potěšila. Toto album mám ve velké oblibě a slyšel jsem ho snad tisíckrát. Perkins mě zkrátka hodně baví a je mi líto, že toho po sobě moc nezanechal stejně jako můj další favorit Kenny Kirkland, který odešel z tohoto světa stejným způsobem. Dej jim Pán Bůh věčnou slávu!
Přestože se Perkins narodil v Indianapolisu, většinu své kariéry strávil v Los Angeles. Perkins je nejvíce známý pro své vystupování s kvintetem Curtise Counce, který také prezentoval Harolda Landa, Jacka Sheldona a bubeníka Franka Butlera. Také vystupoval s Tiny Bradshawem, Big Jay McNeely (1948–49) a v roce 1950 hrál dokonce s Milesem Davisem. Po krátké vojenské službě (leden 1951 až listopad 1952) hrál občasně s triem Oscara Moorea (1953-1955) a se skupinou Clifforda Browna a Max Roache (1954). Nahrával také s Frankem Morganem (1955) a v roce 1956 vystupoval občasně se svým triem.
Perkins složil také jazzový standard „Grooveyard„. Jeho hra byla ovlivněna jeho postiženou levou paží, kterou držel rovnoběžně s klávesnicí. Hluboké basové tóny hrál loktem, proto byl známý pod předzdívkou Krab. Navzdory tomuto handicapu a velmi krátké kariéře se Perkins stal jedním z nejvýraznějších pianistů, kteří se objevili v padesátých letech. Kombinoval naléhavé melodické linky Buda Powella s rapsodickými orchestracemi Errolla Garnera ve velmi osobitém stylu. Zemřel na předávkování drogami ve věku 29 let v Los Angeles. Nahrál pouze jedno sólové album Introducing Carl Perkins, a několik singlů pod svým vlastním jménem. Hudební kritici Paul Tanner, Maurice Gerow, nebo David Megill označují Perkinse za jednoho z nejlepších hard bopových pianistů! Jeho předčasná smrt mu však zabránila v tom, aby zanechal výraznější odkaz. Basista Leroy Vinnegar, který vyrůstal s Perkinsem v Indianapolisu, říká o svém příteli z dětství toto: „Nejen že hrál akordy, ale hrál krásu v akordech a jeho frázovámí bylo dokonalé“. Perkins hrál přesvědčivý swing, který někdy připomínal jeho současníka, také vynikajícího pianistu, Hamptona Hawese.
Tak jsem tady s doporučením dalšího zajímavého alba tentokrát z bluesového ranku. Tohle album poslouchám již hodně dlouho a vždy se k němu rád vracím. Přestože nemám rád vytlačovaný bluesový “chraplák”, který tak často slýcháme v české a slovenské bluesové tvorbě, některým zpěvákům ho určitě odpustím. Důvod je prostý. Oni ten “chraplák” mají zcela přirozený, protože takhle i mluví. Typickým příkladem je Luis Armstrong, který měl poškozené hlasivky kvůli přetěžování v dětsví, když byl nucen zpívat bez mikrofonu na ulici. Na hlasivkách se mu vytvořily uzlíky, které barvu hlasu velmi ovlivnily. Navíc byl astmatik a léčil se vydatně kouřením Marihuany. Ještě bych dodal, že alkohol taky velmi pomáhá. Bluesmani žili vesměs dost svobodným způsobem života a s drogami, alkoholem a cigaretami si vrásky nedělali. Ale to jsem trošku odbočil. Doufám, že když čtete můj blog, zajímáte se o jazzovou a bluesovou hudbu, takže asi znáte skvělý biografický film Darnella Martina Cadillac Records, který mapuje počátky hudebního vydavatelství Chess, které založil právě LeonardChess. Chess se zaměřil hded od začátku na bluesovou muziku a udělal s ní jak se říká díru do světa. Nejvíce Chess Records proslavili Muddy Waters, Little Walter, Howlin’ Wolf, Chuck Berry, nebo Etta James.
Moje doporučení se tentokrát týká právě Howlina Wolfa a skvělého alba The London Howlin’ Wolf Session. Na tohle album jsem narazil poprvé na Národní třídě v bazaru LP a CD, který léta provozoval můj kamarád Eda Morrison navrátivše se po revoluci do čech z USA. Přiznám se, že nejdřív mě zaujal obal a až doma jsem při poslechu shledal, že se jedná o mimořádné album. Jak už jsem předeslal Howlin’ Wolf byl hvězdou vydavatelství Chess stejně jako Muddy Waters. Holin’ přišel do Chess o pár let později než Muddy a tak na něj Muddy dost žárlil a panovala mezi nimi dost velká nevraživost. Později se ale přece jenom spřátelili a svoji vzájemnou nevraživost obrátili proti nově příchozí a prudce stoupající hvězdě Rock and Rollu ChuckBerrymu. Od třicátých až do padesátých let byl Blues na výsluní, ale pak ho vytlačil Rock and Roll a později Rock. Bluesmani scházeli na oubytě a jejich sláva byla najednou tatam. Renesanci blues přinesla až nastupující vlna britských rockových kapel v polovině šedesátých let. Tyto kapely ne jenom z blues vycházely, ale hrdě se k němu i hlásily. Roling Stones, Animals, Cream, Yarbirds, John Mayall and Bluesbrakers, Feetwood Mac, pozděli LedZeppelin, Black Sabath a dokonce i Pink Floyd. V roce 1966 také způsobil v Londýně pozdvižení Jimi Hendrix, který importoval blues přímo do srdce Britské scény. Nicméně tato vlna bluesové renesance přinesla opět uznání rannému černošskému blues a ti šťastnější, kteří přežili byli v Anglii vřele přivítáni. Album The London Howlin’ Wolf Sessions z roku 1971 představuje velmi šťastnou spolupráci ostříleného Wolfa s výkvětem mladé rockové generace. Na albu se bicích ujal Charlie Watts a baskytary Bill Wyman oba ze skupiny Rolling Stones. Klávesy si střihnul v té době už značně populární Steve Winwood a sólová kytara připadla hvězdě CreamEricu Claptonovi. Album se skvěle poslouchá a ani se nenadáte a je konec! Link na stažení alba máte pod článkem a nechybí ani odkaz na Spotify. Přeji příjemný poslech!
Už je to konečně za mnou! LP a CD „Blues dřevorubce“ je na světě a zpěvník dokonce vyprodaný (nezoufejte, bude dotisk). Album bylo řádně pokřtěno před vyprodaným sálem brněnské Musilky a záhy i zapito na krásném ranči legendární osady Rowers. Jak už jsem zmínil v několika rozhovorech, jedná se o nejnáročnější album mojí kariéry. Práce to však byla vesměs radostná. Tak mě napadlo to nějak na závěr shrnout. Příprava trvala přes dva roky. Nejdříve skládání písní na mé Sázavské chatě, následná příprava a psaní partitur, výběr nástrojového obsazení, výběr vhodných profesionálních spoluhráčů, výběr studia, zkoušení, nahrávání, playbacky, vokály, pak míchání, mástrování a ve finále všechna ta protivná administrace s výrobcem a ochrannými organizacemi.
To je ta obrovská douglaska u mé chaty. Pod ní jsem všechny písničky napsal.
Tím, že jsem nechal udělat vinyly a zpěvník jsem si to docela zkomplikoval, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Když se mě organizátor Letokruhů Laďa Chromeček (Pupa) ptal jak se bude naše uskupení jmenovat, vyhrknul jsem na první signální RYVO band, protože složky s věcmi týkající se tohoto projektu jsem v počítači měl pojmenované zkratkou RYVO. Teprve později mě napadly vtipnější názvy jako Ryvobanda, Wabiho sirotci, nebo Poky & Wabi retroband. Nicméně bych to viděl stejně jako v jazzu a blues. Zkrátka Roman Pokorný Traband (trampský band). Když jsem dokončil album do fáze, kdy bylo připravené do výroby, přišlo na řadu neoblíbené téma financování. Natáčení ve Svárově a v Audio kokpitu jsem uhradil, ale cena výroby nosičů a zpěvníku byla astronomická. Rozhodnul jsem se tedy pro Crowdfunding platformu HitHit. Byla to pro mne nová zkušenost plná překvapení. Než vám projekt vůbec uznají, tak musíte splnit dost požadavků, takže se to řešilo cca 14 dnů. Potom se projekt spustil a já se na něj dva týdny ani nepodíval v domění, že si bude žít svým životem, ale nežil. Pak se ozvalo pár obětavých lidí, kterým na projektu záleželo jako Tomáš Dvořák, Karel Pazderka a další, kteří na mě apelovali, abych se projektu začal konečně věnovat, což znamenalo každodenní práci. Točil jsem videa, psal aktuality, odpovídal na dotazy atd. Zlom pak přišel když se do projektu zapojil David Němeček, který měl s HitHitem bohaté zkušenosti. David mě přesvědčil, že se do propagace musí vložit nějaké finance a tak celkově jsme dali za propagaci 8.000,-Kč. Potom se to začalo hýbat. Nešlo vlastně o to, že by o projekt Blues dřevorubce nebyl zájem, ale o to, že lidi o něm zkrátka nevěděli. Dost pomohlo taky Country rádio a dva nadšení moderátoři Milan Schmidt a Jakub Jiroušek. Konec byl napínavý, ale nakonec díky Michalu Bezděkovi a mému dlouholetému souputníkovi Tomáši Frkalovi vše dobře dopadlo. Pak přišla spousta papírování abych peníze z HitHitu vůbec dostal. Když to martirium bylo za mnou, přišlo další a to sice rozesílání odměn. Každý den tak 8 hodin na počítači a pak balení a odesílání. Nevím jak bych to bez mé přítelkyně Michaely Srbové vůbec zvládnul.
Křest taky nebyl úplně easy, protože jsem za tu dobu, kdy jsem se musel věnovat administraci všechno téměř zapomněl. Jsem sice zvyklý hrát i zpívat na koncertech, ale úplně jiný žánr, kdy zpívám anglicky a doprovázím víceméně volně. V trampské muzice jde o kontinuální doprovod a ještě k tomu zpěv v češtině. České texty jsou většinou daleko víc obsažné a taky komplikovanější. To by bylo ovšem na delší rozbor. Taky jsem prodal všechny svoje gibsonky abych projekt podpořil. Já vím někomu na tom jestli hraje na flattopa, nebo na archtopa nezáleží, ale ať to vezmete jak to vezmete, mě to zkrátka víc sluší s gibsonkou. Takže jsem koupil v Belgii starého Cromwella.
Tahle značka vyráběla kytary v Chicagu v továrně Gibsona cca od roku 1930 do roku 1940 stejně jako Recording King. Je to zkrátka levnější řešení, než original Gibson. Zvuk super, ale křivý krk. S tím mi pomohl opět můj přítel Jaroslav Janecký. Bláhově jsem si myslel, že použiji svůj starý kontaktní snímač Shaller, ale zvuk byl neuspokojivý. Středový, bez basů s velkou tendencí ke zpětné vazbě. Ještě den před odjezdem do Brna jsem nebyl rozhodnutý, kterou kytaru si vezmu. Taylor se snímačem, EQ a vestavěnou ladičkou reprezentuje jednoznačně komfort, ale nějak víc se mi chtělo hrát na Cromwella. Nakonec jsem si řek, že všichni trampíci hrají přece na kytary bez snímače a zvukaři, na které si vzpomínám z doby svého účinkování na Portách to přece budou umět nazvučit. Jaká naivní představa … všichni měli kytary se snímačem a zvukař vyžadoval lajnu, takže posluchači byli nakonec o krásný akustický zvuk Cromwella trošku ochuzeni.
Celý křest alba Blues dřevorubce
Jó dynamický snímač je dynamický snímač! Žádné piezo se mu nemůže rovnat a tak už s Jardou Janeckým chystáme nějaký single model snímače na akustické gibsonky. Pokud vychytáme super zvuk, budete si ho moct taky objednat. Na závěr bych chtěl poděkovat všem co se na projektu podíleli i těm, kteří ho podpořili. V neposlední řadě musím poděkovat dědicům Wabiho práv za souhlas se zpracováním Wabiho textů. Byl to blázinec, ale stálo to za to! Zatím slyším jen samou chválu a to mě moc a moc těší, protože to je pro mne ta největší satisfakce. Co dál? Nyní mám rozepsanou knihu Bedekr Jazzové Kytary a přemýšlím opět o HitHitu, ale to bude aktuální až koncem příštího roku. Mezitím snad vydáme moje stará alba, která jsem točil pro Artu jako Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces v jednom boxu pod souhrným názvem Roman Pokorný – Arta Years. LP, CD a časem i dotisknutý zpěvník si můžete objednat na mém webu www.romanpokorny.com. Tak mějte se všichni krásně!
Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.
Kapela (foto Michal Kupsa)
Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.
Notové inferno (foto Michal Kupsa)
Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.
Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.
Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.
Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.
S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.
Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.
Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.
Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.
S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!
Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin‘ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.
Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin‘ the Spirit, Solid, Talkin‘ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.
V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.
Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin‘ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.
Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin‘ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>
Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká „mánička“ byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali „hele ten se vždycky dobře prodá“ … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.
Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/
John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.
Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.
Landau v Praze.
Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.
Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.
S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.
Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.
Roman Pokorný 