About poky66

Jazz&Blues Guitarist, Composer and Singer

Luboš Andršt

Zvýrazněno

Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.

S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Jardou Šindlerem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.

Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.

Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.

Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.

S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!

Roman Pokorný, www.romanpokorný.com, www.facebook.com/roman.pokorny.official

Jak je to s tím mým trampováním?

Zvýrazněno

Říká se, že jednou tramp, navždy tramp a já můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Každý k něčemu inklinuje a jak můžu s jistotou tvrdit, že už ze mě rybář, myslivec, nebo porno herec nebude, romantika trampingu už mě asi nepustí. Nejedná se jen o lásku k přírodě, ale i o ty indiány, cowboye, zlatokopy, dobrodruhy, psance, totemy, americké armádní bundy, batohy, čepice a taky ty písničky u večerních ohňů, jejichž texty jsou touto atmosférou nasycené. Kdykoliv přijedu na svoji chatu v Sázavském údolí, nikdy nezapomenu vyvěsit osadní vlajku. Pokud na to náhodou zapomenu, tak mi to nezapomenou připomenout sousedé. Ano, tak si na ni po těch letech už zvykli. Když vlajka vlaje, jsem na osadě.

První čundr jsem absolvoval už na základce ke konci devítky. Byla to vlastně rozlučka se spolužáky. Teda zvaní byli jen chlapci. Jinak to v necelých 15 letech ani nešlo. Jeli jsme do Moravského krasu s cílem přenocovat v jeskyni Pekárna. Nakoupili jsme kuřata na grilování a velkou zásobu ovocných vín. Brzy jsme se opili a okusovali nedodělaná kuřata jako divá zvěř. Dodnes se mi nedaří zapomenout na tu příšernou kocovinu. Nicméně druhý den jsme pokračovali se spolužákem dál Moravským krasem a k večeru ulehli na palouku. Druhý den ráno jsem se probudil a pozoroval ze spacáku stébla trávy obsypaná velkými kuličkami rosy zářícími v brzkém ranním slunci. Tehdy jsem se pravděpodobně do trampingu zamiloval. Pak následovalo pár čundrů s kamarády mého věku až jsme se jednu sobotu dostali s kamarádem Fredem na Chvojnici. Krátce po poledni jsme si dělali kousek od cesty v ešusu polívku. Najednou šli kolem mnohem starší kluci s prázdnými pivními přepravkami. Ahoj … ahoj, přijdete večer na potlach Desperátů? Na potlach? Desperátů? Jo, je to támhle v lomu. Tak jo. Tak nám rovnou řekněte kolik pro vás máme vzít piv? Právě pro ně jdeme do Kuroslep do hospody. No tak nám každýmu jedno vemte … Určitě? Jedno? Večer do nás ty dvě piva padly jak němci do krytu a už jsme žadonili o další. No my jsme se divili, smáli se kluci, že prej jen dvě piva! Tak jsem začal jezdit s Tondou Čerpadlem a Mladým Tonkem a naučil se od nich jak vypít co nejvíc piv a sníst Tondovo ďábelskej guláš. Naštěstí tohle období dlouho netrvalo. Oba kamarádi jsou už v pánu a o mrtvých jen v dobrým. Tonda měl určitej dar primitivismu, kterej jsem měl na něm rád a nějakým způsobem mě uklidňoval. Pamatuji se jak mi napsal do cancáku: Až ti bude smutno, zasni se!

Pak jsem začal jezdit hlavně na Oslavku a tam jsem se seznámil s jinými kamarády. V té době začínala silná generace mých vrstevníků. Zakládaly se nové osady a jezdilo se fakt každej víkend v létě v zimě. S Plšem a Frenkáčem jsme založili osadu 2 UNRRA. Každej pátek byl sraz na pátým nástupišti a odtud se společně vyráželo směr Náměšť nad Oslavou. Osobně jsem dost kamarádů k trampingu přivedl. Určitou roli v tom boomu trampského hnutí měly sociální a politické faktory. Většina z nás pocházela z neúplných rodin a tak přirozeně inklinovala k nějakému společenství, no a politika v lese nikoho nezajímala. Klidně jsme mohli u řeky vyřvávat ať komouši chcípnou a nic se nestalo. Občas nás sbalili u pátýho nástupiště kvůli americkým nášivkám, nebo Bowie nožům, ale to byla spíš buzerace na pár hodin a pak nás pustili.

Na Oslavce byly celkem ideální podmínky k trampování. Jednak krásná divoká příroda a druhak poměrně dost srubů. Některé z nich se nikdy nezamykaly a tak jsme v nich během nepřízně počasí nacházeli útočiště. Na tohle období mám fakt krásné vzpomínky. Na Oslavce jsem zažil první lásku, učil se hrát na kytaru trampské písničky a později i nějaké vlastní složil. Ono těch písniček bylo víc, ale dochovaly se pouze dvě. Ta první se jmenuje příznačně Oslavka a ta druhá Zbraně. Tyto písně jasně odráží naivitu sedmnáctiletého kluka s báglem na zádech. Dodnes některé osady tyto písně hrají. Abych osvětlil text písně Zbraně, musím nejdříve zmínit kult amerických militárií. Na čundry se dalo jezdit různě, ale fungovalo tam i určité elitářství. Když jsem se začátkem osmdesátých let seznámil s Baulinem, který byl přítelem mojí mámy, pochopil jsem, že ti opravdoví pašáci chodí v oblečení US Army. Kde ho ale vzít? Jó Plzeňácí toho měli po Američanech dost, ale v Brně jsme se museli spolehnout pouze na balíčky od emigrantů. Právě přes Baulina jsem se k nějakým nezbytným doplňkům, jako byl řemen trojdírkáč, field flaška, zahnutá baterka, parker (M-65), americkej bágl …, dostal. Čundrákama v kloboucích s liščím ohonem jsme opovrhovali. Pamatuji se, jak jsem stál s Baulinem, Fetošem, Pytlákem a ještě pár trampama na pátém nástupišti a prošla kolem skupinka nevystylovaných čundráků a hlasitě nás zdravila ahoj! Fetoš se za jedním z nich otočil a říká, co mě zdravíš pičo, my se známe?! Tenkrát nám to připadalo dost zábavné, ale pro toho kluka to asi nejlepší okamžik jeho života nebyl. Byl jsem tímhle kultem tak okouzlen, že jsem měl ve škole všechny sešity počmárané obrázky z knihy Billa Mauldina Na frontu. Přesto přezevšecko jsem byl vždycky pacifista a tak text písničky „Zbraně“ je o tom, že z boje utíkám a odhazuji svoje zbraně. Což bylo konec konců dost typické pro Vietnamskou válku a inspirací mi byl i skvělý film Olivera Stonea Četa.

Oslavka byla sice naše království, ale jinak jsme jezdi doslova od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se dokonce i do Rumunska odkud se dovážely ve velkém kytary typu Dragnouth, které u nás vůbec nebyly k sehnání. Nebyly nic moc, ale nic lepšího jsme neměli. Kdo neulovil nějakou starou Brauerku, měl smůlu. Na pořádnou kytaru jsem tenkrát neměl štěstí, ostatně ani peníze a tak jsem léta ani žádnou nevlastnil. Přijel jsem na potlach jen tak s batohem a protože všichni věděli, že dobře hraju a zpívám, nějakou kytaru mi vždycky vrazili do ruky. Mělo to své výhody. Nemusel jsem se s kytarou tahat do lesa, ani se o ni starat. Protože hra na kytaru byla v trampské komunitě hodně ceněná, stávala se ze mně postupně údolní „celebrita“. Pamatuji se, že se kamarádi často mezi sebou hádali o tom, kdo je nejlepší kytarista na údolí. Jako by se to dalo měřit?! Bylo to velmi akční období. V pátek odpoledne jsem přijel z Prahy vlakem do Brna, honem domů, do vany, najíst a spát. Ráno devítkou do Náměště a víkend na údolí. V neděli ve 12:00 vlak z Březníku do Brna, vana, večeře a v 18:00 vlak do Prahy! Že mi to tenkrát stálo za to fakt nechápu … A to jsem kolikrát v zimě trávil víkend na Oslavce sám, nebo jen s Pedálem, kterej byl na boudě skoro furt.

Moje cancáky

Když jsem se později oženil, narodil se Kryštof a do toho jsem se snažil nastartovat hudební kariéru, zbývalo na trampování čím dál míň času. Jen zřídka jsem vyrazil na nějakej potlach, kde jsme bez toho dělali s kámošema jen ostudu, ale taky mi začalo vadit to trampský liberální muzicírování. Každej kdo si přinesl nějaký poleno s pár strunama si chtěl zahrát a v horším případě i zazpívat. To bylo pro moje uši fakt nesnesitelné utrpení. To byl důvod, proč jsem si postupem času vybral okruh kamarádů a míst, kde se dobře hrálo a koneckonců hraje dodnes. Rád se objevím na Hazardu kvůli Mikimu Ryvolovi, nebo na Alchaidě, kvůli Slimákovi. Moc pěkně hrajou taky Roveři, nebo Pekaringo. Když odhlídnu od hudební stránky, tak mě moc baví dlouhé výlety. Občas si vyšlápneme s Kapsou a to by člověk nevěřil co témat stačíme za těch 20 kiláků v lesích probrat. Do budoucna plánuji těch čundrů uskutečnit mnohem víc. Člověk si tam krásně vyčistí makovici. Co se týká trampské písničky, tak se taky něco rýsuje. Naprosto spontánně jsem začal asi před rokem zhudebňovat texty Wabiho Ryvoly no a už je jich slušná řádka. Příští rok na jaře bych to chtěl dát nějak dohromady a vydat album. Ke spolupráci bych chtěl pozvat špičkové hudebníky, protože bych se sám rád dočkal profesionálně natočeného trampského alba a to jak po hudební, tak po zvukové stránce. Držte si palce ať to dobře dopadne a zatím AHOJ!

Na Hazardu

Jak to je s tím mým pádlováním?

Zvýrazněno

Poměrně dost lidí se mě ptalo jak se přihodilo, že jsem začal pádlovat. Když pominu to, že si pletou pádlování s veslováním a ptají se mě jestli mám pořád tu krásnou dřevěnou kánoj, tak je to celkem milé, že se také zajímají o to co dělám ve volném čase. Takže jak to začalo?

Pocházím z Horních Dunajovic na Znojemsku, takže víno a okurky. Tam jsem ovšem bydlel jen do svých dvou let. Pak se naši dost stěhovali. Nejdřív do Otrokovic u Gotvaldova, potom do Brna na Křídlovickou a potom do Jundrova, kde dostal otec podnikový byt na novém sídlišti pod lesem. Mimo toho lesa, kde jsem taky trávil dost času byla blízko taky řeka Svratka kam jsme se chodili v létě koupat. Prázdniny můžou být pro rodiče, kteří nemají hlídání trošku problém a naši mě zrovna ten rok 1978 neměli komu udat. Otec půjčil ve Zbrojovce kajak a řekl ať se nějak sám zabavím. Byl to takovej říční lamináťák, ale pro mě to bylo fakt něco. Každej den od rána do večera jsem se flákal po řece nahoru a dolů. Byl to pro mě fakt zážitek, protože z vody vypadá všechno úplně jinak. No a po třech týdnech kajak z garáže zmizel. Otec ho zkrátka musel do podniku vrátit. Nastal velkej smutek a přemlouvání aby mi naši nějakej kajak koupili, ale bylo to marný. Prázdniny skončily a prej, že bych se nestačil připravovat do školy.

Na jezeře Zell am see

Tak jsem se alespoň poflakoval každý odpoledne kolem řeky až jsem objevil v Pisárkách barák s nápisem Lodní Sporty. Sebral jsem odvahu a vlezl na pozemek. Nějaký starší kluci tam posilovali a kolem se povalovaly různý lodě. Co tady chceš? No, no já bych chtěl kajak. Jako pádlovat v našem oddíle? Jo no jasně vlastně! Tak tady máš přihlášku, nech to podepsat rodiče a přines 50 korun. Byl jsem štěstím bez sebe! Máma mi dala pajsku a fotr to podepsal, protože ho to nic nestálo. A tak jsem se stal členem oddílu Lodních Sportů v Pisárkách. Moc se tam tenkrát s náma nepárali. Trenéra nám dělal vždycky někdo z dorostenců co měl čas a to stylem, hele vem si třeba támhle toho singla a di pádlovat, nebo nechceš zkusit rychlostní kánoi? Jezdil jsem teda na všem možným i na veslici, ale byla to zábava. No a když se nepádlovalo, tak jsme běhali, nebo posilovali. Na vytrvalostní běh jsem byl fakt borec. Běhali jsme 5km a kluci už v půlce zvraceli a já byl většinou první.

S výhledem na Hradčany

Když jsem odešel v 15 letech do Prahy na ŠUŘ (Škola Uměleckých Řemesel), všechno se nějak zpřetrhalo. Z bicích jsem přešel na kytaru a na kajak už nějak nezbyl čas a navíc jsem asi nevěděl kde nějakej oddíl najít. Internát jsme měli na Štrossmayerově náměstí, jídelnu na Sokolovské a školu ve Vysočanech. Bylo to úmorné cestování přes půl Prahy každej den tam a zpět. Metro tenkrát končilo na Sokolovské, tak si umíte představit jak byla doprava po Praze pomalá. Až po strašnejch letech jsem se seznámil s Broňkem Tobolou, který mě pozval do Kotvy Braník. Půjčil mi kajak vyrazil semnou pádlovat. Když jsem nasednul trošku váhavě do seakajaku začaly se mi vracet vzpomínky i dávno zapomenutá stabilita a technika pádlování. Pádlovali jsme k Jazz Docku a zpět. Bylo to báječný a bylo mi jasný, že se tomu chci opět věnovat. Broněk mi půjčoval ještě pár měsíců svého červeného Prijona, než jsem si pořídil z druhé ruky vlastní kajak Prijon Proteus se kterým jsem poprvé vyrazil i na moře a na moři má pádlování ještě úplně jinej rozměr.

Na moři

Když jsem se stal členem oddílu Kotva Braník tak jsem se seznámil s dalšími kajakáři a měl příležitost si vyzkoušet různé lodě i pádla a tím si vybrat to, co mi bude přesně vyhovovat. V době kdy jsem začal pádlovat ještě seakajaky neexistovaly. Tedy přesněji řečeno jeden existoval, ale u nás to bylo něco jako jaderná ponorka. První seakajak navrhnul pro expedici Nordkapp Frank Goodman v roce 1975. Jura Havel popisuje ve své knize „Grónská setkání“ etudu se zahraničním kajakářem, který před nimi exhiboval a eskymoval právě na Nordkappu, který byl pro českou výpravu na lamináťácích úplným zjevením. Apropos Nordkapp vyrábí dodnes Britská firma Valley a až jednou zbohatnu, hodlám si ho koupit. Poměrně zásadním pro mě bylo setkání se Štěpánem Chromovským, skvělým kajakářem a stavitelem kajaků a pádel. Nějak jsme si padli do oka a jsme dobří kamarádi dodnes. Od Štěpána mám svůj nejoblíbenější stripový kajak, který mi podle mých požadavků navrhnul a postavil. Kajak je balzový, váží pouhých 10 kilo a má skvělé jízdní vlastnosti. Nejedná se však o seakajak, ale spíš o kajak na řeky, jezera a klidnější moře. Nikdy, ani v dětsví jsem nebral pádlování čistě jako sport, spíš mě na tom lákalo dobrodružství a romantika. Ten zdravý pohyb vnímám jako přidanou hodnotu. Seakajaking není zábava žádných mladíků. Většina kajakářů překročila padesátku a to jsou ještě ti mladší, takže pádlovat můžete třeba do stodvaceti a ostošest.

V únoru na Slapech

Hodně lidí si taky myslí, že nejlepší počasí na kajak je v horkých letních dnech, což není pravda. Přátelé uvědomte si, že kajak vymysleli Inuité, čili Eskymáci. O historii kajaku se zajímám teprve posledních cca 7 let, ale klasický SOF (Skin On The Frame) kajak jsem si zamiloval a s ním i Grónské pádlo. Na toto téma doporučuji shlédnout skvělá videa Tuktu The Big Kayak a Nanook of The North.

Přes „Korona krizi“ se situace malinko zkomplikovala a moc jsem toho nenapádloval, ale teď už to snad bude lepší a doufám, že se brzy dostanu zase k moři. Cestování s kajakem je dost omezené na lokality, kam se dá dojet autem a pokud nechcete pádlovat pouze v Chorvatsku, tak jde mnohdy o dva dny a více strávené v autě. Z tohoto důvodu zvažuji koupi skládacího kajaku, který má složený velikost cestovního kufru a můžete ho přepravovat v letadle. Pak se vám otevírají velké obzory. Nejedná se sice o žádný expedičák, ale na klidnější moře a jedno-dvoudenní výpravy zcela dostačuje. Pokud si k němu sbalíte lehké dělené karbonové pádlo, máte o zábavu postaráno.

Naše Grónské kajaky

Pokud vás můj článek zaujal, tak vám ještě doporučím dvě knihy Brněnského dobrodruha Jury Havla: Grónská setkání a Ruská setkání. Pěkná je taky kniha Jona Turka Chladné Oceány. No a z těch zahraničních bych doporučil Complete Sea Kayakers Handbook a Ultimate Canoe & Kayak Adventures.

Poházený klacky na pláži …

Zvýrazněno

Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.

https://jazz.rozhlas.cz/miroslav-vitous-otrockou-roli-basisty-uz-nehraju-8568157

Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.

Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis „Poházený klacky na pláži …“. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá „Vyvolávač hadů“.

Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje „kožený štyry“ cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.

Latin Heart Beat

Zvýrazněno

Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!

v režii

Ruční výroba Stratocasteru

Zvýrazněno

Tak po delší odmlce jsem se dokopal k editaci dalšího videa z dílny Jardy Janeckého. Nějak se mi nahromadila práce a tak jsem neměl kdy k Jarouškovi zajít a něco natočit. Pracuji intenzivně na novém albu, které budeme natáčet začátkem července v Sonu a do toho jsme začali koncertovat s Triem Komorního Jazzu a s větší bluesovou partou. Už jsem se na hraní moc těšil, ale to rozepisování not je peklo. Vysedávání u počítače nad Sibeliem není úplně moje nejoblíbenější činnost. Jsem rád, že jsem si udělal čas a podařilo se nám natočit opět velkej kus práce. Vytvarovat krk, založit vzpruhu, polohové značky, pražce atd. Přeji vám hluboký umělecký zážitek!

Myself Music

Zvýrazněno

Už poměrně dlouhou dobu technika umožňuje tvůrcům vrstvit nástroje ve stopách, takže si můžete celou skladbu, album, či filmovou hudbu nahrát zkrátka sami. Má to ale pár háčků. Za prvé musíte na všechny nástroje umět hrát, musíte mít velmi dobrou hudební představivost a v neposlední řadě to musíte umět dát dohromady jako celek. To představuje minimálně dobrou znalost editačního softwaru včetně plugin a také musíte být tak trochu zvukový mistr. Já mám tu výhodu, že jsem začínal na bicí nástroje, potom jsem hrál nějakou dobu na basovou kytaru a na klávesy jsem se z nutnosti trošku doučil. Problém je u mě ten, že mě tenhle způsob tvorby baví čím dál míň. Mám zkrátka raději když můžu komunikovat se spoluhráči a užívám si tu tvůrčí chemii. Nicméně mi přijde trošku škoda tento způsob tvorby, kterému jsem věnoval poměrně hodně času nikde neprezentovat. V současné době mám rozpracovaný projekt, který by měl spojovat digitální svět s jazzovou kytarou. Ve světě se poměrně často setkáváme s formou digitální hudby zaměřenou pouze na loopy a groovy bez sofistikované harmonické struktury a nosné melodie. Tady cítím výzvu, kterou bych chtěl akceptovat. Naráží to už jen na mou lenost. Zatím mám cca 4 rozpracované skladby, což se mi jeví jako málo. Když jsem byl někdy osloven abych nějakému interpretovi produkoval album, tak tendence vystrkovat hudebníky od nástrojů byly až nesnesitelné, protože když nabudete dojmu, že to dokážete zahrát líp a bez vysvětlování, není co řešit. Snad jen, že někoho zákonitě urazíte. Dokonce i na svém albu 2 Faces jsem ve skladbě All Down to You musel nahradit po mnohých pokusech Tondu Smrčku a nahrát basový part sám.

All Down to You – Roman Pokorný / Jamie Marshall / voc.Jamie Marshall

Zhruba ve stejné době jsem byl osloven Věrou Martinovou abych ji pohohl s produkcí alba Slunci je to jedno. Na tomto albu jsem nahrál všechny kytary, baskytaru, mandolínu, akordeon atd. Při mixu se ovšem zjistilo, že album nemá hitovku. Tak zvanej otvírák a tak jsem přes noc napsal skladbu Yamba Damba na kterou později napsal text Ivan Hlas. V této skladbě hraji mimo bicích Jardy Petráska taky úplně na všechny nástroje. Věrka to pak krásně nazpívala.

Yamba Damba – Roman Pokorný / Ivan Hlas / voc.Věra Martinová

Když mě později oslovil Láďa Kerndl aby jsme po albu I Suddenly Realized natočili ještě další album tentokrát v češtině, vzniklo Zdá se to pár dní. To jsem až na sólisty jako Mirka Hloucala, Ondřeje Pivce a houslisty Eli Khentova natočil taky celé sám. Ta deska je ale přes veškerou snahu na můj vkus taková zplácaná a některé skladby se podle mě k sobě nehodí. Nabušená závěrečná Connect me, kterou jsem psal původně pro sebe a dokonce jsme tam nechali i původní sólo na kytaru a můj scat, zní na albu taky poněkud nepatřičně. Zamýšlím tuto věc ke které jsem napsal i text přejmout do repertoáru … tedy až se začne zase hrát. Už aby to bylo!!!

Connect Me – Roman Pokorný / Roman Pokorný / voc.Laďa kerndl

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Ruční stavba Stratocasteru

Zvýrazněno

Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho „životní moudra“ a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.

MacBook Pro 16″ Unboxing

Zvýrazněno

Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji

„Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly“

Roman Pokorný

Jaroslav Janecký

Zvýrazněno

Přátele si člověk podle mě nevybírá, zkrátka se to nějak stane. Někdo se vám může zamlouvat jak chce a nakonec z toho přátelství stejně nevznikne, nebo jste na začátku ze vztahu nadšení a po pár týdnech, měsících nebo i letech to poněkud vyšumí. Jardu znám už hodně dlouho a díky společným zájmům si máme stále co říct, nebo co si vzájemě nabídnout i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. Pro mnohé je Jarda „pouze“ introvertní podivín, který žije se svým kocourem v suterénu Smíchovského baráku, ale co naplat … rozumí kytarám, snímačům a vůbec. Přinesou mu nástroj na přepražcování, opravu, nebo si u něj objednají custom kytaru, či snímače, ale v podstatě o něm moc neví. A proč taky, že? Jeden kamarád mi před lety řekl, že Jardu skvěle vystihuje píseň Oty Petřiny Podivín. Z mého pohledu by to mohl být pro Jardu hezký kompliment. Za prvé je to pěkná poetická písnička a za druhé mám podivíny rád poněvač se domnívám, že k nim také patřím. Přitom je Jarda zábavný a společenský člověk, ale přirozeně si vybírá lidi, kterým se může otevřít.

Jarda a Matýsek Janečtí

Jaroslav Janecký není jen velmi zručným kytarářem a konstruktérem snímačů, ale i vynikajícím muzikantem a virtuózním kytaristou. V současné době hraje v několika kapelách zaměřených hlavně na Hard Rock. Jedna z nich je například Parade March. Má rád high-gain styl a především Hammering. Najdete ho například na albu z roku 1992 Čeští Mistři Rockové Kytary ve společnosti Michala Pavlíčka, nebo Radima Hladíka.

Jarda se v elektrických kytarách opravdu vyzná a vášeň pro stavbu kytar, snímačů a vůbec kutilství různého druhu už má od útlého věku. Jednou mi svěřil, že by se vlastně ani nechtěl živit jen hudbou, že by mu ta manuální práce v životě chyběla. Masivních kytar už postavil pěknou řádku a jeho nástroje se těší nejlepší pověsti. Patří k typickým samoukům, možná trošku paličákům, kteří si na všechno musí přijít sami a to je právě i jeho velká devíza, protože si přišel na spoustu věcí, které na internetu nenajdete a nikdo vám je jen tak neprozradí. Pár půllitrů piva už jsme spolu vypili a u toho debatovali o kytarách, snímačích, aparátech i mikrofonech, takže jsem už taky dost „nachytřenej“. Tím spíš, že v této době, kdy nemůžu koncertovat, chodím k němu do dílny taky přiložit ruku k dílu. Po dohodě s Jardou jsem natočil a sestříhal video z procesu stavby Stratocasteru, které by vás myslím mohlo zajímat. Jardovo kytary jsou opravdu vymazlené a Jarda se na každou hotovou kytaru těší jako by měla být jeho vlastní. Sám ji po dobu týdne až čtrnácti dnů rozehrává a vychytává mouchy než ji předá zákazníkovi. Teprve teď, když jsem u toho, vidím, že stavba kytary není žádná sranda. Je s tím práce na mancáry! Moje Tele jsme vychytávali cca půl roku, ale nyní jsem s nástrojem nad míru spokojen. Můžete mi věřit, že za ta dlouhá léta co profesionálně hraju mi prošla rukama pěkná řádka kytar, takže mě jen tak něco neuspokojí. I z tohoto důvodu a po zkušenostech s jinými kytaráři jsem byl poněkud skeptický v otázce nástroje české výroby. V minulosti jsem měl už tři „originál“ Fendery Telecastery, kterých jsem se poněkud neuváženě zbavil, ale po návštěvě Eda Bickerta v Torontu jsem zatoužil opět nějaké jazzové Telátko vlastnit a tak jsem začal po krámech zkoušet jeden Telecaster za druhým po dobu několika měsíců. Jednoho Telecastera jsem si dokonce i koupil, ale po koncertě opět vrátil. Až jednou u piva mi Jarda jen tak mimoděk povídá. Tak jsem ti říznul dřívko na toho Telecastera. Cože? Vždyť jsem tě o nic nežádal?! No když sleduju jak si nemůžeš vybrat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Když se ti nebude líbit, tak ho prodáme … Dost mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo a začal jsem se na kytarku těšit. Asi po třech měsících upřesňování a debat jsem měl svého krásného relica doma a začalo se s vychytáváním mých, už jen drobných požadavků. Po půl roce jsem vzal svoje Tele do Kytar.cz a nechal si nanosit všechny nástroje tohoto typu. Z cca 30 testovaných by se Jardově práci mohl rovnat pouze jeden Telecaster od firmy Suhr, ale cena byla dvojnásobná. Nehledě k tomu, že jsem si mohl vybrat hardware a snímače jaké jsem chtěl. Můj Telecaster má dva speciální humbuckery Gibson MHS – Memphis Historic Spec., takže můj kamarád kytarista Adam Tvrdý ho vtipně pojmenoval Teles Paul. O této kytaře hodlám natočit brzy také krátké review videjko. Pod tímto článkem najdete první část dokumentu Ruční výroba masivní kytary typu Stratocaster a krátké video Výběr dřeva na stavbu masivní kytary. Některé naše průpovídky berte prosím s nadsázkou … musíme se taky přece nějak bavit :-). Přeji vám hluboký umělecký zážitek!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!