About poky66

Jazz&Blues Guitarist, Composer and Singer

Wabiho trampští sirotci

Zvýrazněno

Už je to konečně za mnou! LP a CD „Blues dřevorubce“ je na světě a zpěvník dokonce vyprodaný (nezoufejte, bude dotisk). Album bylo řádně pokřtěno před vyprodaným sálem brněnské Musilky a záhy i zapito na krásném ranči legendární osady Rowers. Jak už jsem zmínil v několika rozhovorech, jedná se o nejnáročnější album mojí kariéry. Práce to však byla vesměs radostná. Tak mě napadlo to nějak na závěr shrnout. Příprava trvala přes dva roky. Nejdříve skládání písní na mé Sázavské chatě, následná příprava a psaní partitur, výběr nástrojového obsazení, výběr vhodných profesionálních spoluhráčů, výběr studia, zkoušení, nahrávání, playbacky, vokály, pak míchání, mástrování a ve finále všechna ta protivná administrace s výrobcem a ochrannými organizacemi.

To je ta obrovská douglaska u mé chaty. Pod ní jsem všechny písničky napsal.

Tím, že jsem nechal udělat vinyly a zpěvník jsem si to docela zkomplikoval, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Když se mě organizátor Letokruhů Laďa Chromeček (Pupa) ptal jak se bude naše uskupení jmenovat, vyhrknul jsem na první signální RYVO band, protože složky s věcmi týkající se tohoto projektu jsem v počítači měl pojmenované zkratkou RYVO. Teprve později mě napadly vtipnější názvy jako Ryvobanda, Wabiho sirotci, nebo Poky & Wabi retroband. Nicméně bych to viděl stejně jako v jazzu a blues. Zkrátka Roman Pokorný Traband (trampský band). Když jsem dokončil album do fáze, kdy bylo připravené do výroby, přišlo na řadu neoblíbené téma financování. Natáčení ve Svárově a v Audio kokpitu jsem uhradil, ale cena výroby nosičů a zpěvníku byla astronomická. Rozhodnul jsem se tedy pro Crowdfunding platformu HitHit. Byla to pro mne nová zkušenost plná překvapení. Než vám projekt vůbec uznají, tak musíte splnit dost požadavků, takže se to řešilo cca 14 dnů. Potom se projekt spustil a já se na něj dva týdny ani nepodíval v domění, že si bude žít svým životem, ale nežil. Pak se ozvalo pár obětavých lidí, kterým na projektu záleželo jako Tomáš Dvořák, Karel Pazderka a další, kteří na mě apelovali, abych se projektu začal konečně věnovat, což znamenalo každodenní práci. Točil jsem videa, psal aktuality, odpovídal na dotazy atd. Zlom pak přišel když se do projektu zapojil David Němeček, který měl s HitHitem bohaté zkušenosti. David mě přesvědčil, že se do propagace musí vložit nějaké finance a tak celkově jsme dali za propagaci 8.000,-Kč. Potom se to začalo hýbat. Nešlo vlastně o to, že by o projekt Blues dřevorubce nebyl zájem, ale o to, že lidi o něm zkrátka nevěděli. Dost pomohlo taky Country rádio a dva nadšení moderátoři Milan Schmidt a Jakub Jiroušek. Konec byl napínavý, ale nakonec díky Michalu Bezděkovi a mému dlouholetému souputníkovi Tomáši Frkalovi vše dobře dopadlo. Pak přišla spousta papírování abych peníze z HitHitu vůbec dostal. Když to martirium bylo za mnou, přišlo další a to sice rozesílání odměn. Každý den tak 8 hodin na počítači a pak balení a odesílání. Nevím jak bych to bez mé přítelkyně Michaely Srbové vůbec zvládnul.

Křest taky nebyl úplně easy, protože jsem za tu dobu, kdy jsem se musel věnovat administraci všechno téměř zapomněl. Jsem sice zvyklý hrát i zpívat na koncertech, ale úplně jiný žánr, kdy zpívám anglicky a doprovázím víceméně volně. V trampské muzice jde o kontinuální doprovod a ještě k tomu zpěv v češtině. České texty jsou většinou daleko víc obsažné a taky komplikovanější. To by bylo ovšem na delší rozbor. Taky jsem prodal všechny svoje gibsonky abych projekt podpořil. Já vím někomu na tom jestli hraje na flattopa, nebo na archtopa nezáleží, ale ať to vezmete jak to vezmete, mě to zkrátka víc sluší s gibsonkou. Takže jsem koupil v Belgii starého Cromwella.

Tahle značka vyráběla kytary v Chicagu v továrně Gibsona cca od roku 1930 do roku 1940 stejně jako Recording King. Je to zkrátka levnější řešení, než original Gibson. Zvuk super, ale křivý krk. S tím mi pomohl opět můj přítel Jaroslav Janecký. Bláhově jsem si myslel, že použiji svůj starý kontaktní snímač Shaller, ale zvuk byl neuspokojivý. Středový, bez basů s velkou tendencí ke zpětné vazbě. Ještě den před odjezdem do Brna jsem nebyl rozhodnutý, kterou kytaru si vezmu. Taylor se snímačem, EQ a vestavěnou ladičkou reprezentuje jednoznačně komfort, ale nějak víc se mi chtělo hrát na Cromwella. Nakonec jsem si řek, že všichni trampíci hrají přece na kytary bez snímače a zvukaři, na které si vzpomínám z doby svého účinkování na Portách to přece budou umět nazvučit. Jaká naivní představa … všichni měli kytary se snímačem a zvukař vyžadoval lajnu, takže posluchači byli nakonec o krásný akustický zvuk Cromwella trošku ochuzeni.

Celý křest alba Blues dřevorubce

Jó dynamický snímač je dynamický snímač! Žádné piezo se mu nemůže rovnat a tak už s Jardou Janeckým chystáme nějaký single model snímače na akustické gibsonky. Pokud vychytáme super zvuk, budete si ho moct taky objednat. Na závěr bych chtěl poděkovat všem co se na projektu podíleli i těm, kteří ho podpořili. V neposlední řadě musím poděkovat dědicům Wabiho práv za souhlas se zpracováním Wabiho textů. Byl to blázinec, ale stálo to za to! Zatím slyším jen samou chválu a to mě moc a moc těší, protože to je pro mne ta největší satisfakce. Co dál? Nyní mám rozepsanou knihu Bedekr Jazzové Kytary a přemýšlím opět o HitHitu, ale to bude aktuální až koncem příštího roku. Mezitím snad vydáme moje stará alba, která jsem točil pro Artu jako Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces v jednom boxu pod souhrným názvem Roman Pokorný – Arta Years. LP, CD a časem i dotisknutý zpěvník si můžete objednat na mém webu www.romanpokorny.com. Tak mějte se všichni krásně!

Váš Roman Pokorný 😊. 

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

České „gibsonky“ na albu Blues Dřevorubce

Zvýrazněno

Lubovky, u nás lidově zvané gibsonky jsou známou alternativou kytar s plochou ozvučnicí jako jsou kytary španělského typu, dreagnoughty, nebo jumba. Jedná se o kytary s klenutými zády a klenutým víkem s otvory ve tvaru F. Tyto kytary byly jistě inspirované staršími strunnými nástroji jako jsou housle, čelo, nebo kontrabas. První takovou kytaru vyrobil Orville Gibson v Kalamazoo (USA) v roce 1922. Jednalo se o model L-5 a po něm následovaly modely L-4, L-7, L-30, L-48, L-50, až po Super 400. Těch akustických modelů byla celá řada. Některé modely se později dočkaly i snímačů a staly se velmi populárními zejména mezi jazzovými hráči. Nejúspěšnější byly modely ES (Electric Spanish) -175 na kterou hrál například Herb Ellis, Jim Hall, nebo Pat Metheny. Dále L-5 CES (Cutaway Electric Spanish), kterou proslavil zejména Wes Montgomery a nejdražší z nich Gibson Super 400 CES, na kterou hrál například Kenny Burrell. Někteří výjimeční jazzoví kytaristé jako Charlie Christian, Johnny Smith, Wes Montgomery, Barney Kessel a Tal Farlow se dočkali svých signovaných modelů. Později se Gibson proslavil hlavně elektrickými kytarami, které vyvinul s kytaristou a vynálezcem Les Paulem. Dnes jde spolu s kalifornským Fenderem o nejznámějšího výrobce kytar na světě.

Když se něco podaří, tak se to začne přirozeně ihned kopírovat, nebo alespoň napodobovat, takže se brzo f-holle kytary začaly vyrábět i v Evropě a později v Asii. Velké obliby dosáhly gibsonky v padesátých a šedesátých letech kdy se běžně používaly ne jenom v jazzové hudbě, ale i v pop music. No a to už nebylo daleko k tomu, aby si je oblíbili i trampové. Hodně tomu napommohla skupina bratří Ryvolů Hoboes. V čechách se gibsonky vyráběly v Lubech (Schönbach) pod značkou Cremona. Je otázkou jestli můžeme tyto kytary nazývat českými, protože hlavní kytaráři Cremony jako byl mistr Hirsch, nebo Bräuer byli evidentně němci. Jak jinak? Luby se totiž nachází na samé hranici s německem a před válkou byly v podstatě německé. Pokud by vás historie těchto kytar zajímala detailněji, tak vám mohu vřele doporučit knihu Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona „Bohemian Jazz Guitars„.

Trampská skupina osady Zlatý Klíč Hoboes

Za tu dobu co se věnuji hře na kytaru mi prošla rukama spousta gibsonek. Jak těch obyčejných, tak těch fajnových. Říká se, že dobrej kytarista zahraje na všechno, ale kvalitní nástroj vám může odkrýt netušené obzory. Co se týká českých lubovek, tak za mě platí trefné přirovnání mého kamaráda a skvělého kytaristy Jardy Šindlera. „Hele je to jako s autem veteránem. Na výlet na Kokořín skvělý, ale do Paříže bych s tím nejel“. Já bych to ještě poupravil. Je to jako srovnání amerických a českých aut v daném období, tedy kolem roku 1950. Srovnávat to můžeme, ale v podstatě to srovnání nesnese. Amerika je prostě na jiné planetě. To potvrdí každý kdo tam byl a na staré kytary značky Gibson hrál. Už jen ten pocit když to vezmete do ruky … o zvuku nemluvě. Nechci se českých vlastenců nějak dotknout, ale tak to zkrátka je.

My jsme ale byli za české gibsonky velmi vděční a kam až mi paměť sahá tak po nich byla velká sháňka. Nepamatuji se, že bych u někoho originál Gibsona kdy viděl. Znali jsme to jen z fotografií. Vždycky se mi kytary tohoto tvaru s efíčky líbily víc než flattopy a tak jsem po nich urputně pátral. Většinou to byly šunty s křivým krkem a dohmatem dva kilometry, ale i tak jsme na to hráli. Teprve později jsem se dostal ke slušným kytarám jako Cremona 464, 465 a dokonce Cremona Franze Hirsche, která je obzvláště ceněná. Nicméně kytarám Gibson se to ani přes nádherné dřevo, zpracování a zdobení ve výsledku nevyrovná. Ano, můžete namítnout, že se jedná o jiné peníze a budete mít jistě pravdu. Dnes se prodává akustický Gibson Super 400 cca za €30.000,-. Za to se už nechá pořídit krásné nové auto a navíc si to k táboráku asi brát nebudete. To ostatně už ani toho Hirsche.

Gibson Super 400

Když jsem připravoval gear na album Blues Dřevorubce pro které jsem zhudebnil texty Wabiho Ryvoly, bylo mi jasné, že musím na natáčení použít svůj „harém“ gibsonek. Pro Hoboes byly tyhle kytary typické a tak si na albu zahrály všechny tři. Asi v jedné country a ve dvou folkových skladbách jsem hrál na flattopa od Taylora. Každá z nich má jiný charakter zvuku a tak jsem je používal podle potřeby a uvážení. Celomasiv 464 má středový, lehce zastřený zvuk, ale krásný sustain a i ve vyšších polohách drží tón. 465 je mahagonová kytara s otevřeným zvukem a širším spektrem vhodná na brilantnější doprovody. Přesto, že se jedná o překližku, má lahodný teplý tón. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že mnohdy hrají překližkové kytary lépe, než celomasivní. Hirsch byl nejlepší kytarou, co jsem v době natáčení vlastnil. Jedná se o mistrovskou kytaru ze špičkových materiálů. Nádherný žíhaný javor na zádech, lubech a krku a špičková smrková ozvučnice. Co se týká zvuku, tak je dřevitý, naturální a položený spíš ve středovém pásmu. Hráčský komfort není bůhví jaký kvůli hranatému profilu krku, ale nechá se na to zvyknout. Proč jsem nepoužil americké kytary i když jsem mohl? Protože k Ryvolovlkám zvuk českých gibsonek prostě víc patří. Své tři gibsonky jsem se slzou v oku prodal, abych podpořil projekt Blues Dřevorubce a dosáhnul cílové částky na Hithitu. Už teď mě to mrzí, ale svůj účel určitě splnily vrchovatě!

Album Blues Dřevorubce na CD, nebo LP si můžete objednat na mém webu: www.romanpokorny.com

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Období jazzového rocku!

Zvýrazněno

Hot Jazz News bylo první album pod mým labelem MyRecords se kterým jsem se rozhodnul jít na trh. Je to album poměrně tvrdé se značným přesahem do rockové hudby. Přibližně od roku 2000 mě to k Jazz Rocku hodně táhlo. V devadesátých letech jsem se v tomto směru realizoval ve skupině TUTU Borise Urbánka, který mi dával velkoryse v repertoáru značný prostor a tak se například skladba Dance with Wolfes stala hitem kapely.

TUTU – Dance with Wolfes

Po odchodu z TUTU jsem se věnoval výhradně jazzu a tahle poloha tvrdší hudby mi začala dost chybět. V roce 2000 jsem založil skupinou Analogic s o generaci mladšími spoluhráči. Na hammondy hrál Jakub Zitko, na bicí Miloš Dvořáček a na baskytaru Aleš Slavík zvaný Funky. Z tohoto období se dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná (dnes Agharta), kterou si můžete zdarma stáhnout.

Ukázka v MP3. Skladba Analogic.

Analogic se poměrně záhy rozpadnul, protože Miloš Dvořáček odešel do kapely Minus123minut a já natočil za velké podpory bývalého manažera Michala Zemana album Hot Jazz News s americkou rytmikou (Steve Clarke – baskytara a Chris Stanley – bicí) na kterém se objevily i skladby z repertoáru Analogicu jako Jimi’s Mood, nebo Japanese Monkeys. Z tohoto repertoáru potom vyšla koncertní verze, která fungovala několik let a opět se naštěstí dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná, kterou jsem cca před rokem vydal v digitální podobě a je dostupná například na Bandcampu. Je to slušně tvrdej a syrovej nářez!

Moje Tele a pedalboard

Postupem času se z kvartetu vykrystalizovalo trio, což mi poskytlo víc tvůrčího prostoru při improvizaci. No a tak se konečně dostáváme ke koncertu mého Fussion Tria z Jazz Docku 2011. Tyto nahrávky nedávno objevil Martin Šulc ve svém archivu. Trio hrálo v té době v sestavě Roman Pokorný – kytara, Ondřej Podhajský – baskytara a Martin Šulc – bicí. Když jsem si video poprvé přehrával začala se mi pomalu vybavovat hudební etapa experimentování s krabičkami, looperem i Kaossilátorem. V té době jsem měl fakt nadupanej pedálboard a tak pojetí některých skladeb je poněkud odvážné. Nic méně v té době se mi to prostě líbilo. Myslím, že jde o zajímavý dokument jedné docela dlouhé etapy mé hudební dráhy. Příznivci Jazz Rocku, Art Rocku, nebo Fusion tyto nahrávky určitě ocení, ale i skalní jazzmen může být příjemně překvapen.

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€1,00
€5,00
€10,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Jazz&Blues Guitarist, Composer, Singer

Blues Dřevorubce

Zvýrazněno

Poky & Wabi …

Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.

Kapela (foto Michal Kupsa)

Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.

Notové inferno (foto Michal Kupsa)

Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.

Na čundru (foto Michal Kupsa)

O tom jaký vztah mám k trampingu a jak jsem se k němu dostal si můžete přečíst v tomto článku: https://poky66.com/2021/10/25/jak-je-to-s-tim-mym-trampovanim/

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€1,00
€5,00
€10,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Roman Pokorný, www.romanpokorný.com, www.facebook.com/roman.pokorny.official

Dahon vs Brompton

Zvýrazněno

Rovnou se přiznám, že mě praktické skládací věci vždy fascinovaly. Švýcarské nože Victorinox, Wenger nebo nářaďáky Laetherman a různé cyklistické kompaktní soupravičky se už dávno staly nedílnou součástí mého života. Poslední dobou toužím i po skládacím kajaku Oru, na který v brzké době jistě dojde. Zhruba před 15 lety jsem si pořídil skládací kolo Dahon D8 Black Edition. Kupoval jsem ho ve Švýcarsku, protože tehdejší dovozce Azub nedokázal tuhle verzi dovézt do České Republiky. Takže mám tenhle model asi jediný v republice. Kolo bylo velmi dobře sestavené a vybavené. V ceně byl i cyklo computer VDO, který jsem záhy odinstaloval, protože podobné věci již dlouho na kole ani na koloběžce nevozím. Místo toho používám chytré hodinky Suunto, které skvěle komunikují s iPhonem. Dahon mě naprosto nadchnul a cca 5 let jsem ho měl jako jediné kolo a jezdil na něm naprosto všude i v poměrně náročném terénu. Můj Dahonek je velmi kvalitně zpracován a byl vyroben ještě ručně v EU. Dnes jde kvalita v zásadě do kopru a nové Dahony, nebo Terny jsou vyráběné a sestavované v Asii. Kamarád má Terna made in Vietnam! Přesto, že jsem byl s Dahonem velmi spokojen, stejně jsem celou dobu pošilhával po Britské legendě Bromptonovi. Ten se dodnes vyrábí ručně v Londýnské čtvti Brompton podle které si i jmenuje.

Za vynálezce skládacího kola bývá považován Angličan William Grout, který v roce 1878 zkonstruoval bicykl se skládacím předním kolem a rozložitelným rámem. Kolo bylo správně nazýváno jako „přenosné“, nikoli jako „skládací“.

Jedním z prvních, ne-li dokonce tím úplně prvním věrohodně doloženým vynálezcem skládacího kola je Američan Emmit G. Latta, který si nechat svůj vynález 21. února 1888 patentovat. Následně svůj patent prodal společnosti The Pope Manufacturing Company, která prodávala skládací kola pod značkou Columbia. Ve stejné době E.G. Latta vymyslel několik prototypů skládacích tříkolek, které také prodal společnosti The Pope Manufacturing Company.

Dalším doloženým vynálezcem skládacího kola v USA je Michael B. Ryan, který si nechal svoje kolo patentovat v roce 1894.

Mezitím ve Francii Julien Simon a Victor Dussaultovi konstruují první tandemové skládací kolo. V jejich patentové přihlášce z roku 1895 se píše, že tandemové skládací kolo vznikne přidáním dalšího rámu a spojovacích komponentů.

Možnost přepravovat se na skládacím kole zaujala především armádu. Několik historických pramenů dokonce hovoří o tom, že první skládací kolo snad vynalezla francouzská armáda. V každém případě skládací kola se ve Francii objevují poprvé v prodejním katalogu společnosti Peugeot v roce 1899. Byla to první skládací kola, která se vyráběla v relativně velkém množství. Dalšími průkopnickými modely skládacích kol, které někdy bývají nesprávně označovány jako první vůbec, pocházejí z dílny anglické společnosti Faun Folding Cycle, která začala vyrábět svoje skládačky v roce 1896. Ačkoli nebyli první, tak přeci jen přišli s jednou novinkou – skládacími řídítky s brzdovým mechanismem, který vynalezl William Crowe.

Francie nebyla jedinou zemí, která se rozhodla využít skládací kola v armádě. V USA kola pro vojsko vyráběla společnost The Dwyer Folding Bicycle Company, která vyvinula i speciální řadu pro dámy. Na Francii a USA navázaly i další země, jako například Rakousko, Anglie, Německo, Holandsko, Rusko, Japonsko a další. Nejznámější továrnou vyrábějící skládací kola pro armádu se stala anglická společnost BSA (Birmingham Small Arms), která po tisících dodávala kola vojákům během první i druhé světové války. Na obrázku je příklad BSA vojenského skládacího kola určeného pro parašutisty.

V USA produkovala skládací kola pro vojenské využití společnost Columbia. Model Compax byl určen také pro parašutisty. V současnosti americká armáda také využívá skládací kola při misích v Iráku a v Afghánistánu, a sice konkrétně modely Montague Paratrooper.

Během druhé světové války se vyráběla i skládací kola pro běžné užití. Za zmínku stojí francouzská značka Le Petit Bi, která o svých kolech hovoří jako o nejmenších na světě. Faktem je, že u tohoto kola bylo možné složit pouze řídítka.
V 50. letech došlo k útlumu obliby jízdních kol všeobecně, protože došlo k nárůstu popularity automobilového průmyslu. V 60. letech se lidé k jízdním kolům vrací, zajímavým modelem byl Moulton z roku 1962, který svými malými koly inspiroval mnohé další konstruktéry.

Zlatý věk skládacích kol

Od 70. let se zájem o skládací kola začal opět zvyšovat a v nejrůznějších zemích vyrostly továrny na jejich výrobu. Z tohoto období je nejznámějším modelem Raleigh Twenty, vyráběný v Anglii a na Novém Zélandu. Další výraznou anglickou značkou je Bickerton Portable, jejíž kola měla lehký hliníkový rám, a proto mohla být relativně jednoduše převážena. Kola této značky inspirovala o několik let později Andrewa Ritchieho při konstrukci skládacích kol pod značkou Brompton.

Následující desetiletí přineslo dvě podstatné události v dějinách skládacích kol. Svoje továrny rozjel Andrew Ritchie, z nichž začaly ve velkých počtech vyjíždět kola značky Brompton, ale také David Hon, jehož skládací kola Dahon se stala nejprodávanější značkou vůbec. Obě značky patří dodnes k těm nejoblíbenějším. V roce 2011 se na trhu objevila nová značka skládacích kol, TERN, za níž se skrývá tým zkušených profesionálů, kteří se mezi skládacími koly anebo v cyklistice pohybují už mnoho let. Viceprezidentem společnosti Tern je pak Josh Hon, syn zakladatele značky Dahon a bývalý šéf jejího zahraničního obchodu.

Brompton Bicycle je anglická firma vyrábějící skládací jízdní kola sídlící v Kew Bridge ve Velkém Londýně. Je největším současným výrobcem kol ve Velké Británii měřeno množstvím vyráběných kol, ročně je jich vyrobeno zhruba 40 tisíc, z čehož je přibližně sedmdesát procent na vývoz. Hlavním výrobkem firmy jsou univerzální skládací jízdní a kola a příslušenství k nim. Všechna jízdní kola, která firma vyrábí, mají stejný rám s koly o atypickém rozměru necelých 18 palců. Rám si nechal designér a zakladatel firmy Andrew Ritchie patentovat v roce 1979, tři roky po založení firmy. Jednotlivé verze prodávaných kol se liší v příslušenství, případně v materiálu (některé části mohou být volitelně vyrobeny z titanu). Kola se dnes vyrábí ve verzích 1,2, 3 a 6 rychlostí. Verze s 3 a 6 rychlostmi je vybavena speciální lehkou planetovou převodovkou od firmy Sturmey Archer. Kola obecně vynikají bezkonkurenční skladností a skvělými jízdními vlastnostmi pro všestranné využití. Ritchie byl oceněn v roce 2009 Cena návrhářů prince Filipa pro práci na kole.

Dahon factory tour

Tak nejdřív začneme Dahonem. Jak už jsem předeslal můj Dahonek je opravdu skvěle zpracovanej. Za 15 let co ho mám jsem na něm vyměnil pouze zadní plášť Schwalbe Big Apple, gripy a skládací pedály, které mi zničila moje dcera Karolína :-). Jízdní vlastnosti jsou překvapivě dobré. Na běžné ježdění a výlety do 50 km naprosto dostačující. Není to moc do kopců, protože má pouze 8 rychlostí a 20 palcová kola, ale jezdit se s ním dá v podstatě všude. Co se týká skládání, tak je to poměrně snadné. U Dahonu je to řešené, narozdíl od Bromptonu, přes rychloupínáky, takže je to poměrně rychlé, ale skladností se Bromptonu rovnat nemůže a ve složeném stavu má tendenci se rozkládat. Nevýhodou je také to, že ve složeném stavu nemá stabilitu a ve vlaku, metru, či tramvaji ho musíte neustále jistit. Řešením může být taška, která se dá dokoupit, ale za celou dobu co jí mám jsem ji přísahám nepoužil. Dahon je velmi populární zejména v Asii a v USA a dnes už se vyrábí v Číně, nebo ve Vietnamu.

Brompton je král všech skládaček. Co se týká skládání je zkrátka bez konkurence. To se nedá okecat. Ve skládání Bromíka se pořádají dokonce i závody a rekord je 5.19 vteřin! Ve složeném stavu je velmi kompaktní a narozdíl od Dahonu velmi stabilní. Spoje jsou tak jednoduše vymyšlené, že to až malinko zaráží, ale o to víc jsou spolehlivé a funkční. Design je opravdu do detailů promyšlený a Bromík má velmi atraktivní vzhled a přitahuje značnou pozornost. V Británii ho považují za národní kolo a na taškách a ostatním příslušenství je velmi často i Britská vlajka. Taky se dodnes vyrábí v Londýně a od toho se odvíjí i cena. Jízdní vlastnosti jsou na velikost kola, které má pouze 16” kola, naprosto skvělé a dají se na něm urazit i značné vzdálenosti. Rám je tak důmyslně vymyšlen, že je jízda docela komfortní. Když si na Bromíka pořídíte sedlo Brooks, určitě nebudete litovat. S jistotou můžu prohlásit, že B17 je s přehledem nejlepším sedlem, které jsem kdy na kole vozil a že jich bylo požehnaně. S výběrem plášťů je to poněkud složitější. Kvůli atypickému rozměru je jich na výběr jen pár, ale stačí. Například Schwalbe Maraton Racer jsou vynikající. Bromík je opravdu hodně poťouchlý bicykl obzvláště když na něm závodí muži i ženy v předepsaném civilu. Kravaty, saka, či sukně, kožené brašny a kožené sedlo a další doplňky působí poněkud archaicky až komicky, ale to zkrátka k Británii patří stejně jako double decker, nebo červená telefonní budka.

Silniční kolo vs Brompton
Brompton championship

Kdybych měl na závěr obě skládačky porovnat, tak musím konstatovat, že každá z nich má něco do sebe. Dahon má větší dvacetipalcová kola s dvoupalcovým pláštěm Schwalbe Big Apple, což zajišťuje lepší prostupnost terénem a větší stabilitu, ale vzhledem k šíři plášťů mají větší valivý odpor. Důvodem je také předepsaný nižší tlak max. 5 bar. U Bromptona je to jak na silničním kole až 9 bar, takže po rovném asfaltu jede jako čert. Nevýhodu Dahonu spatřuji především v systému skládání a následné špatné skladnosti a nestabilitě ve složeném stavu. V tomto ohledu vyhrává Brompton na celé čáře, ale také není dokonalý. Zadní stavba je sice perfektně vymyšlená pro rychlé skládání, ale když například kolo tlačíte po kočičích hlavách a zadní stavba není zatížená, tak vás může iritovat její drnčení jak naráží ve volném spoji na rám. Nevýhodou můžou být poměrně úzká řídítka, která nejsou narozdíl od Dahonu výškově nastavitelná. Další nevýhodou je fakt, že se jedná na našem trhu, ale i ve zbytku Evropy stále o raritu a veškeré příslušenství se špatně shání a kór teď po Brexitu. Cokoliv si z Británie objednáte podléhá clu a DPH, takže se vám to docela prodraží. Doplňky na Brompton jsou taky dost drahé a není výjimkou, že zaplatíte za přední brašnu s rychloupínáním třeba 10 000,- korun. V každém případě je Dahon v tomto ohledu milosrdnější a vyjde celkově o dost levněji. Ať už se rozhodnete pro Dahon, Tern, nebo Brompton, chybu neuděláte a určitě vám tyto skládací kola nabídnou spoustu zábavy a kvůli flexibilitě je můžete vozit všude s sebou, což je asi ten úplně největší benefit!

Tlačení piva

Zvýrazněno

Musíme si přiznat, že čechy provází pivní kultura již celá staletí. Máme ho zkrátka rádi a pijeme ho v hojném množství a nejsme sami. Pivo je dnes oblíbené na celém světě. Za námi se umísťují Rakousko, Německo, Belgie a další. Nicméně již 27 let se držíme na prvním místě my! To je jistě úctyhodný výkon. To jen tak na okraj. Chtěl jsem vám spíš povyprávět svoji historku z kultovní pivnice u Tygra na starém městě Pražském. Domnívám se, že je notoricky známá, ale pro ty co by snad nevěděli něco z její historie. U Zlatého tygra je městský dům se stejnojmennou restaurací v Praze 1 na Starém Městě v Husově ulici čp. 228. Původně byla v prostorách podniku kavárna, od roku 1864 je zde pivnice tradičně spojená s Plzeňským Prazdrojem.

Nejstarší zmínka o domě pochází z roku 1360. Ve 30. letech 19. století v přízemních prostorách fungovala Šochova kavárna, která zde kromě občerstvení pro hosty nabízela velké množství českých i německých časopisů. Často jimi listovali např. František Palacký, spisovatelé a básníci Josef Kajetán TylFrantišek Ladislav ČelakovskýŠebestián HněvkovskýProkop Chocholoušek či Jan Slavomír Tomíček. Mezi hosty nechyběl ani Karel Hynek Mácha. Od 60. let 19. století kavárnu nahradil hostinský provoz, který zde rozjížděli manželé Felberovi. Posléze se tu vystřídalo mnoho majitelů a hostinských, než dům s podnikem zakoupil v létě 1935 František Skořepa a zrenovoval pivnici do podoby, kterou si v zásadě držela mnoho následující desetiletí. Právě on na dům nechal v roce 1935 vyrobit domovní znamení s kráčejícím tygrem, jehož autor není znám. Za Skořepova vedení podnik začal požívat nebývalé popularity a přitahovat mnoho hostů zvučných jmen. Mezi štamgasty nechyběli např. herci a zpěváci Rudolf Deyl staršíIvo ŽídekOldřich KovářVáclav BednářKarel BurianRudolf Friml, dále spisovatelé Eduard BassJosef KoptaJosef Hais Týnecký či Zdeněk Matěj Kuděj, výtvarní umělci František LíbalJan TrampotaVojtěch SuchardaVratislav NechlebaAlois Moravec nebo grafik Slavoboj Tusar. Skořepa restauraci vedl i po znárodnění až do své smrti. Později patřil mezi výrazné vedoucí František Procházka, za něhož byl hostinec v 60. letech 20. století znovu rekonstruován. Od 70. let 20. století podnik několik desetiletí vedl Karel Hulata, po roce 2014 jeho nástupce Jan Hendrych, přičemž se dům s hostincem po restitucích vrátil do vlastnictví Skořepových potomků. Neobvyklou popularitu si pivnice drží až do dnešních dnů, patří také mezi oblíbené turistické zastávky. Pravidelně ji navštěvuje i mnoho známých osobností z oblasti kultury, sportu, politiky i dalších odvětví. Nejčastěji zmiňovaným štamgastem je spisovatel Bohumil Hrabal, který zde zejména v 80. a 90. letech patřil k takřka denním hostům a zmiňuje pivnici i v mnoha svých dílech. Slavnou a mediálně velmi často připomínanou událostí je návštěva prezidentů Václava Havla a Billa Clintona spolu s Madeleine Albrightovou, k níž došlo v lednu 1994. Spolu s hostincem U Fleků je U Zlatého Tygra nejvyhlášenější pivnicí v Čechách. Chodím tam už od studentských let a pivo tam stále skvěle chutná. Lupnete 10 kousků a ani o tom nevíte. Taky mám pocit, že personál je stále stejný. Tedy stejně odměřený a protivný jako dřív. To tak nějak ke správný Český krčmě patří. Když se moje přítelkyně dožadovala malého piva tak se jí dostalo příkré odpovědi, že ”malý dneska nedovezli!”. Hospodskej Palivec z Haškovy knihy Dobrý voják Švejk nebyl taky žádnej andílek, viďte? Je to ten typ hospody, kde sotva dopijete, přistane vám na stole další půllitr. Jednou jsem šel takhle odpoledne kolem a dostal strašnou žízeň. Vlezl jsem dovnitř, hospoda narvaná k prasknutí a tak jsem se postavil k výčepu a povídám. Dobrý den, můžete mi prosím natočit jedno pivo? Načež se na mě výčepní odměřeně podíval a říká my tady pivo netočíme, my tady čepujeme! Pár sekund mi trvalo než jsem se vzpamatoval a potom jsem odpověděl. Tak víte co? Načepujte si ho třeba do prdele! Poté jsem sebevědomě, ale poněkud nasraně odešel.

Po nějakém čase mi to ovšem nedalo a tak jsem si potřeboval tu pivní terminologii řádně osvětlit. Zjistil jsem, že původně se pivo pouze nalévalo ze džbánů. To bylo ještě ve starém Egyptě, ale my se na to podíváme trošku detailněji, bez předsudků a dojmologie. Začneme výrazem, za který odborníci bojují, tedy čepovat pivo. Tohle spojení pochází z doby, kdy bylo pivo v dubových sudech a tyto sudy měly dřevěnou zátku – tedy čep (z toho období také pochází přísloví „pivo mladé čep vyráží“). Pak tu máme onen „nesprávný“ výraz – točit pivo. Pochází zřejmě z devatenáctého století, kdy se do hospod rozšířily tlakostroje, které měly ruční pohon. Točilo se u nich pro natlakování před samotným výdejem piva kovovým kolem (jeden funkční ruční tlakostroj mají v Černokosteleckém pivováru). Ale je možné, že je původ ještě starší (otočení kohoutu?), s jistotou se to zřejmě nedozvíme. První zmínka se objevila už v roce 1857 v časopise Posel z Prahy (Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves – „U všech černých, kdy dostanu pivo?!“ … „Pánové musejí vědět, že je mi jedno, ať se jeden sud anebo deset vytočí…“ ). Nejde tedy o žádný novotvar. Mimochodem z tohoto slova jsou odvozeny i výrazy jako je výtoč (piva v hospodě) či soutoč (různých piv), které bojovníci proti „točení piva“ běžně používají. Ještě za mých mladých let se pivo čepovalo všude ze sudů a hnalo se do pípy kompresorem, který nasával vzduch z ulice. Po revoluci tento způsob zakázala Evropská Unie a pivo se začalo hnát kysličníkem uhličitým, což byl hnus fialový! Takové pivo si můžete dát dodnes třeba v Rakousku.

Mno … a nyní se dostáváme k meritu věci! Dnes jsou ve většině vyhlášených hospod tzv. tanky. Při tankové technologii se pivo nečepuje z klasických sudů, ale z větších, originálních nerezových tanků o objemu pět nebo deset hektolitrů. Z tanku je pivo vytlačováno vzduchem, který je vháněn kompresorem mezi vak a stěnu tanku, takže pivo nepřijde se vzduchem vůbec do kontaktu. Čili dnes se pivo nečepuje ani netočí, ale TLAČÍ!!! Takže při další návštěvě hostince pohlédnu zvesela na chlápka u pípy a zvolám: Vytlačte mi prosím jedno pivo! Děkuji

Co mám s těma nožema?

Zvýrazněno

Jak už jsem možná uvedl, vyrůstal jsem na jížní Moravě v Domčicích, které už nadobro pohltila sousední obec Horní Dunajovice. Přesto, že jsme se později přestěhovali do Otrokovic a ještě později do Brna, jezdil jsem často do Domčic k Bábince a Dědovi. Tam také žil jen o deset let starší strejda Pavel, kterému jsem vlastně nikdy strejdo neříkal. Pavel byl spíš jako starší brácha, který mě učil, jak tvrdila babička, samým lumpárnám. Naučil mě už v 10ti letech jezdit na Pionýrovi, házet sekyrou, nožem, střílet z kulovnice a jiných zbraní. Byl jsem z toho nadšenej. Mimo Rybičky, Dukly a nožů co jsem někde vykšeftoval s kamarády, jsem první Bowie nůž dostal k šestým narozeninám právě od Pavla. Máma pěkně řádila, ale nůž mi už nikdo nesebral. Pavel ho vyrobil z listového péra od auta. Měl dubovou střenku a bronzovou záštitu. Později ho zdědil můj syn když nastoupil do Skautu a teď je bůh ví kde. Po letech, kdy jsem propadl švýcarákům, zejména Victorinoxům, jsem začal nože soustředěněji sbírat. Ze začátku jsem měl velmi konzervativní vkus, ale jak jsem se noži zabýval víc a víc, začaly se mi líbit zejména nože Spyderco, kerým se taky přezdívá „filmové nože“, protože hrají často v amerických filmech. Enduru jsem poprvé viděl právě ve filmu Cliffhanger. Jo je to ikonická a prudce návyková značka s malým baculatým pavoučkem ve znaku. Typická díra včepeli místo kolíčku se stala pro spyderco také poznávacím znakem. Spyderco přišlo se zásadními vynálezy, které hodně pohnuly světem EDC (every day carry) nožů jako s klipem na střence, dírou v čepeli (proč přidávat, když můžeme ubírat) a v neposlední řadě se zubatým ostřím. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že když dva dělají totéž, není to totéž. Měl jsem několik nožů jiných značek se zubatým ostřím, ale ani jeden nefungoval tak, jako Spyderco. Někteří Spyderco milují a druzí nenávidí. Moje první Spyderco byla Endura a potom to šlo v rychlém sledu. Díky Spydercu, kde jsou velmi pokrokoví i co se týká technologií a výběru ocelí, jsem se začal taky vzdělávat v metalurgii. Moderní materiály střenek jsou taky velká disciplína. Karbon, G-10, Mikarta, FRN a pak různé druhy tvrdých dřev … no je toho hodně, ale strašně mě to baví dodnes. Spyderco prodává čas od času řadu pevných nožů typu fulltang bez střenky s názvem Mule. Tento nůž navrhnul Sal Glesser a má sloužit k seznámení s novými typy ocelí a fandové si na něm mohou vyzkoušet výrobu střenky a pouzdra. Kdysi jsem tedy napsal na Knife.cz, že hledám někoho, kdo by mě ty střenky nějak naučil. Odpovědi byly většinou výsměšné s odkazem na YouTube. Pak se ale ozval Zdeněk Štor, který mě pozval k sobě do dílny a ukázal mi spoustu věcí za což jsem mu vděčný.

Moje EDC: Spyderco Bill Moran, Seiko Shogun, Spyderco Endura, na klíčích Spyderco Grasshopper a Spyderco náramek.

Když jsem po nějaké době svého sběratelství zjistil, že skoro veškerý výdělek končí v nožích, napadlo Zdeňka, že bych měl Spyderco prodávat. Na první výstavě v Brně jsem prodal asi 15 nožů a byl přímo nadšený. Postupně jsem zřídil e-shop spyderco-noze.cz a začal jsem jezdit po výstavách, kde jsem se seznámil snad se všemi nožíři v ČR a na Slovensku. Později, díky mezinárodním fórům i s těmi zahraničními, které mám dodnes na FB v přátelích. Jednu dobu jsem byl v nožířském světě fakt hodně aktivní. Dostal jsem se dokonce i do rodiny zakladatele Spyderca Sala Glessera! Znám se jak se Salem, tak s jeho ženou Gail a jeho synem Ericem se kterým jsem udělal i velmi zajímavý rozhovor, který najdete na konci článku. Spyderco sídlí v Golden, Colorado a pracuje pro ně spousta světových nožířů, ale i Sal s Ericem jsou vynikajícími designéry. V podstatě bych řekl, že nejpopulárnější modely Spyderca jsou právě jejich dílem. Mezi nejznámější patří Salova Endura a Delica, nebo Police a u Erica to je Paramilitary, nebo Dodo. Musím být stručný, protože by to brzy přesáhlo blogovou formu. Pokud se chcete dozvědět o Spydercu něco víc, navštivte stránku Spydercosource. Představte si, že jsem ještě před pár lety chtěl napsat o Spydercu celou knihu! Pokud vím vyšla o Spydercu jen jedinná kniha s názvem The New Shape of Sharp, která se dnes prodává cca za $250! Dodnes mám na FB skupinu Syderco, která má, podržte se, 35.3 tisíce členů k dnešnímu dni! Kdyby nebylo čtyřech Američanů, co mi tam dělají adminy, tak bych to asi už nezvládal. Za léta jsem nafotil asi miliardu fotek a hodně videí a udělal tak Spydercu u nás velkou reklamu. Během mých tvůrčích setkání se Zdendou Štorem vznikla idea dělat zakázkové střenky a tak vzniklo CustomSpyderco.

Navrhnul jsem logo, nechal vyrobit raznici a každý nůž opatřil puncem. Proniknul jsem do toho tak hluboko, že jsem pak nejen designy navrhoval, ale dokonce valnou většinu sám realizoval. Vybudoval jsem si na chatě dílnu, nakoupil vybavení a dělal jeden nůž za druhým. Dokonce jsme pak dělali i náramky, nebo odznáčky. Zblbnul jsem i některé věhlasné nožíře a ti pro mě vytvářeli nože ve stylu Spyderca. Například od Hejkala Von Sovinec jsem získal nádhernou titanovou rybičku, nebo od Tomáše Vidomuse kamenná PraSpyderca z obsidianu.

Moje první dělaná Mula z kolorovaného žíhaného Javoru.

Trvale pro Spyderco pracují dva vynikající nožíři Ed Schempp a Michael Janich. Oba dva znám dobře a mám je i v přátelích na FB. Nejvíce mě pak těší, že Ed je můj velký fanda i v hudební oblasti a nejen Ed, ale i Joth Sing Khalsa, nebo J.D.Smith! Škoda, že nemám prostor na pořádnou dílnu a taky víc času abych se tomuto koníčku mohl víc věnovat. Taky pro kytaristu není nožířství zrovna ideální zábava a tak to rád přenechám povolanějším, ale nože mě už asi nikdy nepustí. Ještě na to možná někdy dojde. Na jaro chystám například úpravu svojí Endury. Ocel Hitachi ZDP 189, titanové linery, backspacer a bolster a karbonové střenky. Ta mi už vydrží nadosmrti.

S Mikem Janichem.

Na tomto místě přidávám velmi zajímavý rozhovor s Ericem Glesserem, synem Sala a Gail, který jsem pořídil ve Frankfurtu nad Mohanem. Rozhovor je v angličtině, ale ti z vás, ktetří nevládnou anglickým jazykem mohou použít Google překladač.

S Ericem Glesserem

Roman Pokorny Interview With Eric Glesser – March, 2015

Roman – How was it growing up with Sal being such a prominent figure in the industry, and being surrounded by so many greats?

Eric – Ya, I grew up in the cutlery industry; I got to meet a lot of people. Many of the people I grew up watching make knives have retired or passed away; it’s always a changing industry. For me, looking back I feel very fortunate and lucky – I don’t feel when I was young, you know meeting Bob Loveless or Al Mar watching Jess Horn do his lotteries for his knives – as a kid I don’t think I recognized it as much – looking back now I remember it, getting to sit down with Bill Moran and talk knives, and see that big smile of his. Through the industry, growing up it was fun,  hanging with Kit Carson, I was barely old enough to peek my head over his table yet I was playing with some of the first flippers back in the 80’s. 

Roman – like the Smallfly?

Eric – The Smallfly is a collaboration between me and my father. If you look at a metal injection molded Spyderfly, which we only made a few hundred, has my logo and my dad’s logo on the handle. His contribution to the design was that he came up with the round holes at the end of the handles. I designed the knife, but he came up with those holes.

Roman – Are you fond of butterflies (knives)?

Eric – I am very fond of butterflies. I don’t use them for defensive techniques, I enjoy to use them for fun – the flipping action is fun. That’s where the Bali-Yo, we took a highly useful design and made it fun.

Roman – I love the Dodo, Poliwog, and Bi-Fold; I own the Dodo in my collection, where did these ideas come from? 

Eric – All of the designs come from a concept. These three knives in particular the Dodo, Poliwog, and the Bi-Fold all originated under different circumstances. I was a big fan of the Cricket, which has the reverse S curved blade, at the time we only had the Cricket and the Civilian with that blade shape and I wanted a knife that had that type of blade but was meant for harder use with a stronger lock. 

Roman – What about the Ball-Bearing Lock?

Eric – Well it was my development but not my idea. My dad said why don’t we take a ball bearing and turn it into a lock? And so much of the development, I did, but the original concept was my dad’s. He came up with that because since a sphere is such a strong shape, he felt that if the lock was made from that shape it would be highly unlikely for the ball to defeat. After starting to develop the lock though we started to realize the other characteristics that made the ball bearing such a great concept for a lock. Number 1 it rotated, so it had great action; the other was that it did not wear quickly.

Roman – So it’s similar to the Axis lock?

Eric – Similar in the way that it engages into a ramp, a little different in it’s operation. For example, the Axis lock uses two springs, on either side that push a bar from both sides. The Ball-Bearing lock has a spring that sits directly behind the ball that puts the force of the spring behind the ball opposed to from the sides. So the Dodo was basically supposed to be more of a hard use Cricket. The Poliwog came off of requests, we had a lot of people who like the Dodo but wanted a more conventional blade shape. 

Roman – The Dodo is such a cool design, and many people love it – but it’s difficult to find ways to use it!

Eric – Yes, it is definitely a more specialized design, and that’s where the Polliwog came in. Also the Poliwog has no front to the ball area when it’s closed. So when you’re disassembling or assembling the knife, you can drop the ball into place, then push the blade in to place, and then pivot it. We like the uniqueness.

Roman – It is a very good looking knife.

Eric – And I see you have the Bi-Fold

Roman – Oh I Love the bi-fold, it’s a fantastic toy.

Eric – Yes, I love that knife. It ended up becoming very expensive for what it was. We ended up making them in the United States with metal injection molded parts and it was difficult to build. To original concept came, again, from my father who said what if we take a knife and folded it like a book? I guess from there, a lot of development took place, a good platform for that was a knife with a round hole that you could put your forefinger through. Fred Perrin came up with the first knife with a round hole that you could put your forefinger through, this way you could have more dexterity with the knife while using it, and it was less likely to come out of your hand. So we took that concept in to the design, added the trigger and the lock – so the entire design was done by me, which is why you see a lot of similarities between the Dodo – but originated from my father’s idea. My father and I can work very well as a team in that way.

Roman – Are you sketching your ideas first?

Eric – First I begin with pen and paper, and then I work with our CAD artist in the engineering department to help implement that. Now for the Dodo, Poliwog, and Bi-fold I did the CAD work and the engineering on those – I started on paper but moved it into CAD.

Roman – I love so many different Spyderco designs. Especially the “special” designs like the Jhot Singh Khalsa – I know it’s a little bit crazy and different but I love it.

Eric – Yes we do many different designs and collaborations which helps provide us with interesting and unique knife models.

Roman – Actually that brings me to my next question, regarding the many fans Spyderco has. For example, I am the founder of the Spyderco fan page on Facebook with over 5,000 members and it is constantly growing. One girl even mentioned that the knives should come with an addiction warning! Because she started with only one or two and now she has more models than she ever anticipated! 

Eric – I think for a lot of people there’s a natural addiction. It’s something born in us – it’s in our genetics almost the way a baby deer can walk when it’s born or a baby chick runs from a hawk. There’s something in the genetics, that I think some people gravitate towards the knives. The fans are great, we didn’t go in to this endeavor to try and make fans we tried to make reliable, high-end products that perform and it’s great that some people choose to collect them.

Roman – I think you have a great formula for collectors. Different knives, etc..

Eric – There is so much evolution you can do with a knife design. You can discontinue a product, improve it, upgrade it, re-release it, etc. 

Roman – Limited Editions are  great for collectors, and I really appreciate some of the steels like ZDP-189 and Super Blue.

Eric – Well it’s all about getting that edge. The blade is there to hold the edge, the handle is there so you have control over the edge. But the goal is the make the edge; and the steel is the spirit of the knife. So when you are trying to make a performance knife the steel is very important. Even the different materials, like carbon fiber, titanium, etc.. play a huge role in how a knife performs. How the knife carries, how it deploys, it all plays a part in the performance of the knife.

Roman – I think Spyderco is the best out there in the market.

Eric – Well thank you.

Roman – So what is your favorite design of your father?

Eric – Hhmmmmmm….

Roman – I am a very big fan of the Endura

Eric – Hhmm, I think that they are all good. To pick a favorite is very difficult. For me, there are some that I consider flagships. The Endura and the Delica are our top selling products, they helped change the world of knives, and they are some of the best performing knives in the world today. The 204 Sharpmaker is still one of my favorite products that he has designed. The Rescue, we created the folding rescue knife market – where you have a sheepsfoot blade with a serrated edge. How many people’s lives have been saved because of that folding Rescue knife. The Military, the Calyso, the Cricket, the Delica, I mean…he has a real talent for design. He just created a knife called the Roadie, that is quite a creative design. It is quite a pleasure to work with him on a daily basis. 

Roman – From the hole in the blade, the pocket clip, the serrated edge…all these things are incredible. 

Eric – Internally, we consider ourselves one of the most knocked-off brands on the market. Considering we came up with clip-carry knives, one-hand opening knives; most of the world has adapted at least one of those features to much of their line.

Roman – Thank you for the interview! 

Eric – Thank you for the support! I appreciate what you are doing, and we will keep working to do our best. 

Hot Jazz News

Zvýrazněno

Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.

https://www.casopisharmonie.cz/recenze/roman-pokorny-hot-jazz-news.html

Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.

Luboš Andršt

Zvýrazněno

Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.

S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.

Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.

Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.

Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.

S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!

Roman Pokorný, www.romanpokorný.com, www.facebook.com/roman.pokorny.official

Jak je to s tím mým trampováním?

Zvýrazněno

Říká se, že jednou tramp, navždy tramp a já můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Každý k něčemu inklinuje a jak můžu s jistotou tvrdit, že už ze mě rybář, myslivec, nebo porno herec nebude, romantika trampingu už mě asi nepustí. Nejedná se jen o lásku k přírodě, ale i o ty indiány, cowboye, zlatokopy, dobrodruhy, psance, totemy, americké armádní bundy, batohy, čepice a taky ty písničky u večerních ohňů, jejichž texty jsou touto atmosférou nasycené. Kdykoliv přijedu na svoji chatu v Sázavském údolí, nikdy nezapomenu vyvěsit osadní vlajku. Pokud na to náhodou zapomenu, tak mi to nezapomenou připomenout sousedé. Ano, tak si na ni po těch letech už zvykli. Když vlajka vlaje, jsem na osadě.

Na Oslavce, potlach osady Mňouci cca 1984

První čundr jsem absolvoval už na základce ke konci devítky. Byla to vlastně rozlučka se spolužáky. Teda zvaní byli jen chlapci. Jinak to v necelých 15 letech ani nešlo. Jeli jsme do Moravského krasu s cílem přenocovat v jeskyni Pekárna. Nakoupili jsme kuřata na grilování a velkou zásobu ovocných vín. Brzy jsme se opili a okusovali nedodělaná kuřata jako divá zvěř. Dodnes se mi nedaří zapomenout na tu příšernou kocovinu. Nicméně druhý den jsme pokračovali se spolužákem dál Moravským krasem a k večeru ulehli na palouku. Druhý den ráno jsem se probudil a pozoroval ze spacáku stébla trávy obsypaná velkými kuličkami rosy zářícími v brzkém ranním slunci. Tehdy jsem se pravděpodobně do trampingu zamiloval. Pak následovalo pár čundrů s kamarády mého věku až jsme se jednu sobotu dostali s kamarádem Fredem na Chvojnici. Krátce po poledni jsme si dělali kousek od cesty v ešusu polívku. Najednou šli kolem mnohem starší kluci s prázdnými pivními přepravkami. Ahoj … ahoj, přijdete večer na potlach Desperátů? Na potlach? Desperátů? Jo, je to támhle v lomu. Tak jo. Tak nám rovnou řekněte kolik pro vás máme vzít piv? Právě pro ně jdeme do Kuroslep do hospody. No tak nám každýmu jedno vemte … Určitě? Jedno? Večer do nás ty dvě piva padly jak němci do krytu a už jsme žadonili o další. No my jsme se divili, smáli se kluci, že prej jen dvě piva! Tak jsem začal jezdit s Tondou Čerpadlem a Mladým Tonkem a naučil se od nich jak vypít co nejvíc piv a sníst Tondovo ďábelskej guláš. Naštěstí tohle období dlouho netrvalo. Oba kamarádi jsou už v pánu a o mrtvých jen v dobrým. Tonda měl určitej dar primitivismu, kterej jsem měl na něm rád a nějakým způsobem mě uklidňoval. Pamatuji se jak mi napsal do cancáku: Až ti bude smutno, zasni se!

S kamarádem Frenkym jsme byli nerozlučná dvojka (má bohužel ufiklou hlavu)

Pak jsem začal jezdit hlavně na Oslavku a tam jsem se seznámil s jinými kamarády. V té době začínala silná generace mých vrstevníků. Zakládaly se nové osady a jezdilo se fakt každej víkend v létě v zimě. S Plšem a Frenkáčem jsme založili osadu 2 UNRRA. Každej pátek byl sraz na pátým nástupišti a odtud se společně vyráželo směr Náměšť nad Oslavou. Osobně jsem dost kamarádů k trampingu přivedl. Určitou roli v tom boomu trampského hnutí měly sociální a politické faktory. Většina z nás pocházela z neúplných rodin a tak přirozeně inklinovala k nějakému společenství, no a politika v lese nikoho nezajímala. Klidně jsme mohli u řeky vyřvávat ať komouši chcípnou a nic se nestalo. Občas nás sbalili u pátýho nástupiště kvůli americkým nášivkám, nebo Bowie nožům, ale to byla spíš buzerace na pár hodin a pak nás pustili.

U Lopaty na bódě (z leva Šakal, Pakin, já a Kukla)

Na Oslavce byly celkem ideální podmínky k trampování. Jednak krásná divoká příroda a druhak poměrně dost srubů. Některé z nich se nikdy nezamykaly a tak jsme v nich během nepřízně počasí nacházeli útočiště. Na tohle období mám fakt krásné vzpomínky. Na Oslavce jsem zažil první lásku, učil se hrát na kytaru trampské písničky a později i nějaké vlastní složil. Ono těch písniček bylo víc, ale dochovaly se pouze dvě. Ta první se jmenuje příznačně Oslavka a ta druhá Zbraně. Tyto písně jasně odráží naivitu sedmnáctiletého kluka s báglem na zádech. Dodnes některé osady tyto písně hrají. Abych osvětlil text písně Zbraně, musím nejdříve zmínit kult amerických militárií. Na čundry se dalo jezdit různě, ale fungovalo tam i určité elitářství. Když jsem se začátkem osmdesátých let seznámil s Baulinem, který byl přítelem mojí mámy, pochopil jsem, že ti opravdoví pašáci chodí v oblečení US Army. Kde ho ale vzít? Jó Plzeňácí toho měli po Američanech dost, ale v Brně jsme se museli spolehnout pouze na balíčky od emigrantů. Právě přes Baulina jsem se k nějakým nezbytným doplňkům, jako byl řemen trojdírkáč, field flaška, zahnutá baterka, parker (M-65), americkej bágl …, dostal. Čundrákama v kloboucích s liščím ohonem jsme opovrhovali. Pamatuji se, jak jsem stál s Baulinem, Fetošem, Pytlákem a ještě pár trampama na pátém nástupišti a prošla kolem skupinka nevystylovaných čundráků a hlasitě nás zdravila ahoj! Fetoš se za jedním z nich otočil a říká, co mě zdravíš pičo, my se známe?! Tenkrát nám to připadalo dost zábavné, ale pro toho kluka to asi nejlepší okamžik jeho života nebyl. Byl jsem tímhle kultem tak okouzlen, že jsem měl ve škole všechny sešity počmárané obrázky z knihy Billa Mauldina Na frontu. Přesto přezevšecko jsem byl vždycky pacifista a tak text písničky „Zbraně“ je o tom, že z boje utíkám a odhazuji svoje zbraně. Což bylo konec konců dost typické pro Vietnamskou válku a inspirací mi byl i skvělý film Olivera Stonea Četa.

Oslavka byla sice naše království, ale jinak jsme jezdi doslova od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se dokonce i do Rumunska odkud se dovážely ve velkém kytary typu Dragnouth, které u nás vůbec nebyly k sehnání. Nebyly nic moc, ale nic lepšího jsme neměli. Kdo neulovil nějakou starou Brauerku, měl smůlu. Na pořádnou kytaru jsem tenkrát neměl štěstí, ostatně ani peníze a tak jsem léta ani žádnou nevlastnil. Přijel jsem na potlach jen tak s batohem a protože všichni věděli, že dobře hraju a zpívám, nějakou kytaru mi vždycky vrazili do ruky. Mělo to své výhody. Nemusel jsem se s kytarou tahat do lesa, ani se o ni starat. Protože hra na kytaru byla v trampské komunitě hodně ceněná, stávala se ze mně postupně údolní „celebrita“. Pamatuji se, že se kamarádi často mezi sebou hádali o tom, kdo je nejlepší kytarista na údolí. Jako by se to dalo měřit?! Bylo to velmi akční období. V pátek odpoledne jsem přijel z Prahy vlakem do Brna, honem domů, do vany, najíst a spát. Ráno devítkou do Náměště a víkend na údolí. V neděli ve 12:00 vlak z Březníku do Brna, vana, večeře a v 18:00 vlak do Prahy! Že mi to tenkrát stálo za to fakt nechápu … A to jsem kolikrát v zimě trávil víkend na Oslavce sám, nebo jen s Pedálem, kterej byl na boudě skoro furt.

Moje cancáky

Když jsem se později oženil, narodil se Kryštof a do toho jsem se snažil nastartovat hudební kariéru, zbývalo na trampování čím dál míň času. Jen zřídka jsem vyrazil na nějakej potlach, kde jsme bez toho dělali s kámošema jen ostudu, ale taky mi začalo vadit to trampský liberální muzicírování. Každej kdo si přinesl nějaký poleno s pár strunama si chtěl zahrát a v horším případě i zazpívat. To bylo pro moje uši fakt nesnesitelné utrpení. To byl důvod, proč jsem si postupem času vybral okruh kamarádů a míst, kde se dobře hrálo a koneckonců hraje dodnes. Rád se objevím na Hazardu kvůli Mikimu Ryvolovi, nebo na Alchaidě, kvůli Slimákovi. Moc pěkně hrajou taky Roveři, nebo Pekaringo. Když odhlídnu od hudební stránky, tak mě moc baví dlouhé výlety. Občas si vyšlápneme s Kapsou a to by člověk nevěřil co témat stačíme za těch 20 kiláků v lesích probrat. Do budoucna plánuji těch čundrů uskutečnit mnohem víc. Člověk si tam krásně vyčistí makovici. Co se týká trampské písničky, tak se taky něco rýsuje. Naprosto spontánně jsem začal asi před rokem zhudebňovat texty Wabiho Ryvoly no a už je jich slušná řádka. Příští rok na jaře bych to chtěl dát nějak dohromady a vydat album. Ke spolupráci bych chtěl pozvat špičkové hudebníky, protože bych se sám rád dočkal profesionálně natočeného trampského alba a to jak po hudební, tak po zvukové stránce. Držte si palce ať to dobře dopadne a zatím AHOJ!

Na Hazardu s Mikym Ryvolou