About poky66

Jazz&Blues Guitarist, Composer and Singer

Myself Music

Featured

Už poměrně dlouhou dobu technika umožňuje tvůrcům vrstvit nástroje ve stopách, takže si můžete celou skladbu, album, či filmovou hudbu nahrát zkrátka sami. Má to ale pár háčků. Za prvé musíte na všechny nástroje umět hrát, musíte mít velmi dobrou hudební představivost a v neposlední řadě to musíte umět dát dohromady jako celek. To představuje minimálně dobrou znalost editačního softwaru včetně plugin a také musíte být tak trochu zvukový mistr. Já mám tu výhodu, že jsem začínal na bicí nástroje, potom jsem hrál nějakou dobu na basovou kytaru a na klávesy jsem se z nutnosti trošku doučil. Problém je u mě ten, že mě tenhle způsob tvorby baví čím dál míň. Mám zkrátka raději když můžu komunikovat se spoluhráči a užívám si tu tvůrčí chemii. Nicméně mi přijde trošku škoda tento způsob tvorby, kterému jsem věnoval poměrně hodně času nikde neprezentovat. V současné době mám rozpracovaný projekt, který by měl spojovat digitální svět s jazzovou kytarou. Ve světě se poměrně často setkáváme s formou digitální hudby zaměřenou pouze na loopy a groovy bez sofistikované harmonické struktury a nosné melodie. Tady cítím výzvu, kterou bych chtěl akceptovat. Naráží to už jen na mou lenost. Zatím mám cca 4 rozpracované skladby, což se mi jeví jako málo. Když jsem byl někdy osloven abych nějakému interpretovi produkoval album, tak tendence vystrkovat hudebníky od nástrojů byly až nesnesitelné, protože když nabudete dojmu, že to dokážete zahrát líp a bez vysvětlování, není co řešit. Snad jen, že někoho zákonitě urazíte. Dokonce i na svém albu 2 Faces jsem ve skladbě All Down to You musel nahradit po mnohých pokusech Tondu Smrčku a nahrát basový part sám.

All Down to You – Roman Pokorný / Jamie Marshall / voc.Jamie Marshall

Zhruba ve stejné době jsem byl osloven Věrou Martinovou abych ji pohohl s produkcí alba Slunci je to jedno. Na tomto albu jsem nahrál všechny kytary, baskytaru, mandolínu, akordeon atd. Při mixu se ovšem zjistilo, že album nemá hitovku. Tak zvanej otvírák a tak jsem přes noc napsal skladbu Yamba Damba na kterou později napsal text Ivan Hlas. V této skladbě hraji mimo bicích Jardy Petráska taky úplně na všechny nástroje. Věrka to pak krásně nazpívala.

Yamba Damba – Roman Pokorný / Ivan Hlas / voc.Věra Martinová

Když mě později oslovil Láďa Kerndl aby jsme po albu I Suddenly Realized natočili ještě další album tentokrát v češtině, vzniklo Zdá se to pár dní. To jsem až na sólisty jako Mirka Hloucala, Ondřeje Pivce a houslisty Eli Khentova natočil taky celé sám. Ta deska je ale přes veškerou snahu na můj vkus taková zplácaná a některé skladby se podle mě k sobě nehodí. Nabušená závěrečná Connect me, kterou jsem psal původně pro sebe a dokonce jsme tam nechali i původní sólo na kytaru a můj scat, zní na albu taky poněkud nepatřičně. Zamýšlím tuto věc ke které jsem napsal i text přejmout do repertoáru … tedy až se začne zase hrát. Už aby to bylo!!!

Connect Me – Roman Pokorný / Roman Pokorný / voc.Laďa kerndl

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Ruční stavba Stratocasteru

Featured

Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho “životní moudra” a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.

MacBook Pro 16″ Unboxing

Featured

Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji

“Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly”

Roman Pokorný

Jaroslav Janecký

Featured

Přátele si člověk podle mě nevybírá, zkrátka se to nějak stane. Někdo se vám může zamlouvat jak chce a nakonec z toho přátelství stejně nevznikne, nebo jste na začátku ze vztahu nadšení a po pár týdnech, měsících nebo i letech to poněkud vyšumí. Jardu znám už hodně dlouho a díky společným zájmům si máme stále co říct, nebo co si vzájemě nabídnout i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. Pro mnohé je Jarda “pouze” introvertní podivín, který žije se svým kocourem v suterénu Smíchovského baráku, ale co naplat … rozumí kytarám, snímačům a vůbec. Přinesou mu nástroj na přepražcování, opravu, nebo si u něj objednají custom kytaru, či snímače, ale v podstatě o něm moc neví. A proč taky, že? Jeden kamarád mi před lety řekl, že Jardu skvěle vystihuje píseň Oty Petřiny Podivín. Z mého pohledu by to mohl být pro Jardu hezký kompliment. Za prvé je to pěkná poetická písnička a za druhé mám podivíny rád poněvač se domnívám, že k nim také patřím. Přitom je Jarda zábavný a společenský člověk, ale přirozeně si vybírá lidi, kterým se může otevřít.

Jarda a Matýsek Janečtí

Jaroslav Janecký není jen velmi zručným kytarářem a konstruktérem snímačů, ale i vynikajícím muzikantem a virtuózním kytaristou. V současné době hraje v několika kapelách zaměřených hlavně na Hard Rock. Jedna z nich je například Parade March. Má rád high-gain styl a především Hammering. Najdete ho například na albu z roku 1992 Čeští Mistři Rockové Kytary ve společnosti Michala Pavlíčka, nebo Radima Hladíka.

Jarda se v elektrických kytarách opravdu vyzná a vášeň pro stavbu kytar, snímačů a vůbec kutilství různého druhu už má od útlého věku. Jednou mi svěřil, že by se vlastně ani nechtěl živit jen hudbou, že by mu ta manuální práce v životě chyběla. Masivních kytar už postavil pěknou řádku a jeho nástroje se těší nejlepší pověsti. Patří k typickým samoukům, možná trošku paličákům, kteří si na všechno musí přijít sami a to je právě i jeho velká devíza, protože si přišel na spoustu věcí, které na internetu nenajdete a nikdo vám je jen tak neprozradí. Pár půllitrů piva už jsme spolu vypili a u toho debatovali o kytarách, snímačích, aparátech i mikrofonech, takže jsem už taky dost “nachytřenej”. Tím spíš, že v této době, kdy nemůžu koncertovat, chodím k němu do dílny taky přiložit ruku k dílu. Po dohodě s Jardou jsem natočil a sestříhal video z procesu stavby Stratocasteru, které by vás myslím mohlo zajímat. Jardovo kytary jsou opravdu vymazlené a Jarda se na každou hotovou kytaru těší jako by měla být jeho vlastní. Sám ji po dobu týdne až čtrnácti dnů rozehrává a vychytává mouchy než ji předá zákazníkovi. Teprve teď, když jsem u toho, vidím, že stavba kytary není žádná sranda. Je s tím práce na mancáry! Moje Tele jsme vychytávali cca půl roku, ale nyní jsem s nástrojem nad míru spokojen. Můžete mi věřit, že za ta dlouhá léta co profesionálně hraju mi prošla rukama pěkná řádka kytar, takže mě jen tak něco neuspokojí. I z tohoto důvodu a po zkušenostech s jinými kytaráři jsem byl poněkud skeptický v otázce nástroje české výroby. V minulosti jsem měl už tři “originál” Fendery Telecastery, kterých jsem se poněkud neuváženě zbavil, ale po návštěvě Eda Bickerta v Torontu jsem zatoužil opět nějaké jazzové Telátko vlastnit a tak jsem začal po krámech zkoušet jeden Telecaster za druhým po dobu několika měsíců. Jednoho Telecastera jsem si dokonce i koupil, ale po koncertě opět vrátil. Až jednou u piva mi Jarda jen tak mimoděk povídá. Tak jsem ti říznul dřívko na toho Telecastera. Cože? Vždyť jsem tě o nic nežádal?! No když sleduju jak si nemůžeš vybrat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Když se ti nebude líbit, tak ho prodáme … Dost mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo a začal jsem se na kytarku těšit. Asi po třech měsících upřesňování a debat jsem měl svého krásného relica doma a začalo se s vychytáváním mých, už jen drobných požadavků. Po půl roce jsem vzal svoje Tele do Kytar.cz a nechal si nanosit všechny nástroje tohoto typu. Z cca 30 testovaných by se Jardově práci mohl rovnat pouze jeden Telecaster od firmy Suhr, ale cena byla dvojnásobná. Nehledě k tomu, že jsem si mohl vybrat hardware a snímače jaké jsem chtěl. Můj Telecaster má dva speciální humbuckery Gibson MHS – Memphis Historic Spec., takže můj kamarád kytarista Adam Tvrdý ho vtipně pojmenoval Teles Paul. O této kytaře hodlám natočit brzy také krátké review videjko. Pod tímto článkem najdete první část dokumentu Ruční výroba masivní kytary typu Stratocaster a krátké video Výběr dřeva na stavbu masivní kytary. Některé naše průpovídky berte prosím s nadsázkou … musíme se taky přece nějak bavit :-). Přeji vám hluboký umělecký zážitek!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Billiard

Featured

Vzpomináte na to jak byl v devadesátejch letech populární kulečník? Sám jsem byl členem několika klubů v Praze i v Brně. Po koncertě jsme šli nejdřív na panáka a pak do herny. Kulečníkovejch heren bylo všude namancáry. Herna byla skoro na každým rohu. Když jsem bydlel u Standy Máchy na Rašínově nábřeží v Praze, dávali jsme si sraz po půlnoci v jedné herně v Trojanově ulici. Chodila tam spousta muzikantů a pak se pokračovalo dál. Cestou ke Standovi jsme se nad ránem ještě stavili ve velké herně v Plavecké ulici, která byla nonstop. Tam jsme dali pár panáků whisky a pár šťouchů no a kolem deváté ráno se ploužili domů. Standa udělal ještě smažený vajíčka a honem na kutě. Kolem páté odpeledne budíček, snídaně, cvičení na nástroj a potom opět koncert v jazz clubu. A tak pořád dokola. Jazzem a bijákama jako The Hustler, nebo The Colour of The Monay jsme prostě žili. Ty časy už se nikdy nevrátí …

Kytarové popruhy a zámky

Featured

Tak konečně jsem se dostal k těm slibovaným videjím. Psali jste mi, že by vás zajímal můj názor a zkušenosti s kytarovým vybavením, neboli gearem. Už dlouhou dobu jsem se chystal vyměnit zámky řemenu na svém Les Paulu, takže jsem to vzal z jedné vody načisto, jak se lidově říká. Ten typ zámků mě iritoval snad už od začátku, takže jsem rád, že jsem se jich konečně zbavil. Doufám, že se mi podaří v tomto cyklu pokračovat. Příště budou na řadě struny. Pokud mi prominete začátečnické chyby, trošku nervozitu a občasné záměny názvosloví jako šroubek/vrut a matka/šroub, slibuji, že se už budu pouze zlepšovat. Je to přeci jenom poprvé. Nezdráhejte se když tak napsat do komentářů svoje dotazy, či připomínky. Přeji vám hluboký umělecký zážitek :D.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Anonymy

Featured

Nevím jestli se vám někdy v životě stalo, že jste obdrželi anonym. Dnes jsem něco hledal ve starých krabicích svého archivu a na tři staré anonymy jsem náhodou narazil. Musím přiznat, že mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo. Říkal jsem si, že když už jsem tenkrát někoho sral natolik, že si sednul, napsal dopis, dal ho do obálky, koupil známku a došel k poštovní schránce, nebo na poštu, musel jsem být už fakt dobrej. Kluci z RIA se asi taky dobře pobaví.

Podle mě ty zažloutlé anonymy pochází ještě z osmdesátých let. Už jen proto, že je tam zmiňované RIO. Přitom z dnešního pohledu mi naše tvorba připadá nevyzrálá až komická, ale to je můj pohled. Někomu se to může třeba líbit. V Brně byla vždy velmi silná undergroundová klika, kterou kapela “vexláků” mohla docela iritovat. Slovník jasně naznačuje, že se jednalo o Brňáky. Ten anonym na A4 jsem našel před jazz klubem Šelepova 1 za stěračem svého auta cca v roce 1991, nebo 1992, protože v tom období jsem tam hodně hrával snad se všema. Günter Kočí, Jaromír Hnilička, Mojda Bártek, Josef Audes, Honza Beránek byli tehdá moji obvyklí kapelníci. Dokonce se dochoval i plakát z úplně prvního koncertu na moje jméno vůbec!

Můj první koncert na vlastní jméno 16.12.1991.

S příchodem e-mailu anonymy zmizely, protože se dá poměrně snadno dohledat IP adresa. Padá to do spamu atd. Jedině anonym na papíře a v obálce je ten pravý! Zkrátka doba anonymů je ta tam. Vzpomínám, že těch anonymů jsem dostal mnohem víc. Byly mězi nimi i opravdu velmi vulgární kousky, ale ty se mi nepodařilo dohledat poněvač skončily asi nejspíš v odpadkovém koši. Škoda, ale tenkrát jsem si jich nevážil tak jako dnes. Doufám, že alespoň tyhle tři kousky vás pobaví 🙂

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Django Reinhardt vs Charlie Christian

Featured

To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.

Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby “gitan”. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.

Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be

Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.

Maccaferriho plastová kytara.

Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson 250, nebo Gibson L5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.

Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian ‎– Complete Studio Recordings vás stejně neminou.

Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.

No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Apple

Featured

Já jsem zažil ještě analogové nahrávání se vším všudy. V režii seděl za mixpultem zvukař, vedle něho režisér a u šestnáctistopého Studeru seděla střihačka. Když se někde udělala zásadní chyba, tak se stříhalo a to mi věřte, že v tom bylo kus řemesla jak ze strany týmu v režii, tak ze strany hudebníků. Nahrávání bylo velmi nákladné. Jednak studio, vybavení studia a čas. Menší studia používala vícestopé magnetofony levnějších značek jako Tascam, nebo Fostex, ale i v tom případě to nebylo nic levného. Já jsem vlastnil nejdříve B-73, který uměl přepisování ze stopy na stopu při brutálním úbytku kvality, potom legendární čtyřstopý Fostex X-18 a nakonec osmistopý kazeťák Tascam Portastudio 488 a ten už byl na tu dobu něco!

Míchalo se taky do pásu a to tak, že zvukař a režisét měli všech deset prstů na mixu a faderovali o stošest. Někdy musel i hudebník přiložit ruku k dílu. O nějaké pokročilé editaci audia nemohla být ani řeč. Stávaly se i takové věci, že režisér Brněnského rozhlasové studia Zdeněk Novák zastavil nahrávání kvůli nečekané a spontání improvizaci, kterou neviděl v partituře a už se to znovu ani na poněkolikáté nepodařilo tak natočit. Dnes by stačil jedinný klik a improvizace by byla zpět na ten šup. Nebo jednou se nám stalo, že jsme hráli jako o život a najednou zhasla červená a z režie se ozvalo, chlapi my se omlouváme, ale hrajete dlouho, takže nám došel pás. Jaká to byla úleva když přišel Macintosh, který stíhal nahrávat audio. Už v osmdesátých letech totiž počítače jako Sinclair, nebo Atari zvládaly spolehlivě midi. V roce 1989 už byl dokonce i první Cubase a v roce 1991 přišly první Pro Tools, ale audio bylo pro počítače stále oříšek. Průlom přišel až s Macintoshem Power Mac G3. Jistě zkoušelo se nahrávat na ledacos, ale tohle bylo už něco trochu seriózního. Nahrávání audia bylo velmi náročné na data a tak se tehdejší externí disky přehřívaly a dost často se i kousaly. Vzpomínám, že jsme je měly zavřené ve vedlejší místnosti obklopené chlazením. Ideální bylo zavřít i počítač do skříně aby nedělal v režii nežádoucí hluk. Taky se nám nedařilo natočit přímo do Pro Tools kytaru s kvákadlem aniž by nedošlo k digitálnímu zkreslení, které je velmi ošklivé, takže jsme nejdříve natočili kytaru na pás a potom do PT a zkreslení bylo to tam. Později jsme zjistili, že to nemusíme ani natáčet, že úplně stačí dát magnetofon do cesty jako předzesilovač. Podobných specialit byla celá řada. Inu pionýrské doby. Zrovna sedím u svého Macbooku Pro, který má výkon o kterém se nám tenkrát ani nesnilo a je téměř neslyšný. Pojďme si tedy projít ty Macy, které jsem osobně vlastnil a zavzpomínat na jejich vlastnosti, výhody a neduhy.

Nejdříve jsem měl samozřejmě Classica, ale na ten jsem audio nenatáčel. Válel se pak roky na půdě a nakonec si ho koupi sběratel ještě za pěkné 3.000,-Czk. Pak jsem pořídil iMac G3, ale to byla ještě opravdu koloběžka, ale v té době krásná. Měl jsem modrého a pamatuji jak jsme na něm pařili se synem Dooma! Pak dlouho nic až přišel Power Mac G3 s Pro Tools tuším verze 4? Tenkrát nebylo jen tak jednoduché Maca sehnat a tak jsem ho koupil od takového hochštaplera, který mě docela natáhnul. Prodal mi i monitor a nějaké příslušenství a marně jsem se pak dožadoval, po poradě s kamarády, vrácení peněz. Zlom přišel až když jsem zdědil nějaký finanční obnos po mamince. To už jsem nechtěl nechat nic náhodě a kontaktoval jsem firmu Mediaport a koupil všechno na klíč. Tak mi přistála na stole DIGI 02 a Power Mac G4 a digitální monitory Roland propojené optikou. Koupil jsem taky Pro Tools a nějaké pluginy tenkrát ještě dodávané na CD, nebo DVD v krásném krabicovém balení. Nádhera, tenkrát to bylo ještě na OS 9, na který apropo vzpomínám rád dodnes. Připadal mi víc profi, bez barevných ikonek a náročné zatěžující grafiky. Apple se zkrátka později rozhodnul vymanit se z profesionální scény a zaútočit na běžného uživatele.

Nezapírám, stálo to strašnou raketu, ale jinak to tenkrát nešlo. Pokud jsem chtěl být kompatabilní s ostatními studii a následně si editovat náběry sám, tak to byla jediná možnost. PC+Cubase byla beggars verze. Takže na to vybavení padly všechny prostředky a začal jsem se postupně učit nahrávání a následné editaci. Hodně mi pomohl Pavel Marcel, kterého jsem znal ze studia Zdeňka Nedvěda a taky Petr Kocfelda se kterým jsem se později seznámil v kanceláři Mediaportu a jsme dobří přátelé dodnes. Začátky nebyly jednoduché a tak jsem byl stále navěšený na telefonu se Schneiderem, nebo Kučerou z Mediaportu. Byl jsem ale houževnatej a tak první album, které jsem míchal a mastroval bylo Two Faces o kterém Petr Kocfelda řekl, že je naprosto v pořádku, což pro mě bylo velkým vyznamenáním. Nicméně trvalo ještě roky než jsem se v tomto oboru začal pořádně orientovat. Bylo toho ještě hodně co se učit a ještě dnes přicházím na různé vychytávky. Od Two Faces už jsem si míchal a mastroval všechna alba. Album Hot Jazz News měl dokonce Petr uložené jako vzor! Tak zpět k Macům. Rád vzpomínám na Power Mac G4 a zastávám názor, že to byl asi nejpovedenější velkej Mac a procesor G4 jeden z nejstabilnějších. Používal jsem ho léta až do chvíle kdy nám do baráku udeřil bratříček blesku a skrze elektrickou síť nám shořely všechny spotřebiče. Na G4 shořel pravej kanál audiokarty. Opravit to nešlo, protože vše bylo už integrováno na motherboardu, tak jsem ho prodal grafikům a z nedostatku financí si pořídil tehdy žhavou novinku Mac Mini. Na Mini jsem dělal asi rok, ale musím přiznat, že jsem se musel malinko uskromnit. Výhoda byla, že se tenkrát v Macu mohl ještě vrtat každý a tak se výkon dal ještě dohánět dokoupenou operační pamětí, nebo rychlejším diskem. Tak jsem to dycky nabušil pod víko.

Power Mac G5

V té době už začal Apple vyrábět taky použitelné notebooky a tak jsem si pořídil iBook 13, ale záhy jsem ho začal používat jen na administrativu, fotky, web a podobně, protože na editaci audia byl slabej jak čaj. Později když už jsem koupil PowerBooka G4 15” to bylo jiný kafe a po něm přišel vynikající PowerBook 17” na který taky rád vzpomínám. To byl fakt skvělej stroj! V té době byla komunita Macistů dost vyhraněná a na fórech se vedly krvavé bitvy s PéCéčkáři. Na MůjMac.cz to tenkrát fakt vřelo :-). Posledního velkýho Maca jsem koupil Power Mac G5 a narval jsem do něj tenkrát neuvěřitelných 16GB RAM. I tak to byl nepovedenej počítač. Hlavně kvůli procesoru IBM G5, kterej už fakt nestíhal konkurenci a proto musel Apple přejít k Intelu. Což jsme v té době nesli dost těžce. Apple mě taky iritoval častým výměňováním rozhraní většinou naprosto nekompatibilním s ostatními. Takže pokud chtěl člověk nějak normálně fungovat, utratil za redukce majlant. Firewire 400, Firewire 800, Thunderbold a USB-C a to nepočítám potřebné redukce k mobilním zařízením! Vím, že vývoj se nedá zastavit, ale pro dlouhodobého uživatele je to peklo.

Redukce Apple

Tak kde jsme skončili? Jo po Power Macu G5 jsem koupil iMac 21.5“, ale když se objevil nový 27” iMac ihned jsem po něm skočil, ale neměl jsem to dělat. iMacy měly, nevím jak teď, jednu nepříjemnou závadu. V rozích se jim dělaly na display takové prachové šmouhy, které se u starších typů dali odstranit sundáním krycího skla a u nových modelů, kde bylo sklo integrováno do displaye to nešlo vůbec! Myslím, že si s tím záruční servisy dost užily. Ze začátku jsem měl v iMacu 1TB mechanickej disk, kterej byl dost pomalej, takže jsem ho vyměnil za SSD a nacpal jsem do něj 32GB RAM, ale stejně mě ten počítač moc nebavil. Nicméně jsem ho měl dost dlouho cca 7 let, ale paralelně s MacBookem Pro 13“. Samozřejmě iPhony, iPody a iPady jsou kapitou samy o sobě. Měl jsem jich celou řádku. iPhonu jsem poměrně dlouho odolával a ani dnes nevím proč. Koupil jsem až 4 a pak jsem přeskakoval, takže 6S Plus, XR a těď mám 12ProMax. Hlavně kvůli focení a videu. Prodal jsem všechny foťáky a objektivy, protože jsem zjistil, že je už dlouhý čas nepoužívám a fotím a točím už jen na iPhone. První iPad jsem koupil omylem na Smíchově v iStylu. Ta prodejna na Andělu už delší dobu není. Chtěl jsem si ho prohlédnout a paní mi šla pro něj do skladu a najednou povídá: Máte ho připravený na pokladně. Bylo to před vánocemi a byl to poslední kus na prodejně, tak jsem ho neplánovaně koupil, ale nakonec jsem byl moc rád a dodnes iPad hojně používám.

Momentálně nejvíce používám takový přenosný systém, hlavně kvůli letnímu období, kdy trávím hodně času na chatě a potřebuji být mobilní. Takže PowerBook 16″ 2020 ke kterému můžu připojit iPad Pro 13.9″ jako externí display a zvukovku Apollo Twin, nebo EVO s monitory IK Multimedia iLoad Micro-Monitor, nebo Focal Shape 50. Stále pracuji na Pro Tools aktuálně na verzi 12. Jsem na ně léta letoucí zvyklej a nechce se mi učit nic jinýho, ale přiznám se, že se mi moc líbí Luna od Universal Audio. Zase ta kompatabilita u PT je super. V USA ani v Kanadě jsem se nesetkal s tím, že by měli ve studiu něco jiného než PT, takže přivezu sešny PT, doma je otevřu a můžu ihned pracovat. Tak to je tak nějak vše a kdybyste měli chuť napsat do komentářů jaké Apply jste měli, nebo máte vy, popřípadě jaké s nimi máte zkušenosti, byl bych moc rád.

Kdybyste měli zájem o mix a mastering vašich nahrávek, rád se toho zhostím. Více se dozvíte na mém webu: www.romanpokorny.com/edu. Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Moje staré pracoviště.

Známí-neznámí jazzoví kytaristé

Featured

Johnny Smith, Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>

A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.

Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.

Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.

René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.

U Billyho Bauera to máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.

Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.

Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.

Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.

Otec a syn Jimmy Raney & Doug Raney. Oba tito kytaristé nahráli kupu nahrávek. Jimmy započal svoji kariéru tím, že nahradil Tala Farlowa v triu Red Norva a dále to už šlo jak na drátkách. Hrál se Stanem Getzem, Bobem Brookmeyerem v orchestru Woodyho Hermana a v roce 53 a 54 byl dokonce podle Downbeatu vyhlášen nejlepším jazzovým kytaristou. Směle vám můžu doporučit alba Jimmy Raney featuring Bob Brookmeyer, 2 Guitars with Kenny Burrell a hlavně Two Jims and Zoot s Jimem Hallem. Jeho syn Doug měl tedy od děctví co odkoukávat a taky že to zodpovědně dělal, protože jablko nepadlo daleko od stromu. Nejenže převzal otcův bebopový styl ale i hudební vkus a hrál spíš s jeho vrstevníky. mezi jeho spoluhráče patřila americká jazzová špička jako Chet Baker, George Cables, Joey DeFrancesco, Kenny Drew, Tal Farlow, Tomas Franck, Dexter Gordon, Johnny Griffin, Billy Hart, Hank Jones, Clifford Jordan, Duke Jordan, Red Mitchell, Adam Nussbaum, Niels-Henning Ørsted Pedersen, nebo Horace Parlan. Jeho tria s Chatem Bakerem mám moc rád. Z jeho sólových alb mohu doporučit například Introducing Doug Raney, Raney ’96, Blue and White a z jejich společných alb rozhodně Duets, Nardis a Stolen Moments.

Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin’ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: “Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.” V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.