Tentokrát vám představím svého oblíbeného a dle mě geniálního jazzového pianistu, který určitě stojí za vaši pozornost. Carl Perkins, narozen 16. srpna 1928 v Indianapolisu, byl vynikající americký jazzový pianista. Za mne jeden z nejlepších jazzových pianistů všech dob! Jeho frázování je přímo vražedné! Poprvé jsem ho slyšel na albu Arta PepperaThe Art Of Pepper. Jeho hra mě naprosto uchvátila a tak mě jeho účast na prvním albu Jima Halla Jazz Guitar z roku 1957 velmi potěšila. Toto album mám ve velké oblibě a slyšel jsem ho snad tisíckrát. Perkins mě zkrátka hodně baví a je mi líto, že toho po sobě moc nezanechal stejně jako můj další favorit Kenny Kirkland, který odešel z tohoto světa stejným způsobem. Dej jim Pán Bůh věčnou slávu!
Přestože se Perkins narodil v Indianapolisu, většinu své kariéry strávil v Los Angeles. Perkins je nejvíce známý pro své vystupování s kvintetem Curtise Counce, který také prezentoval Harolda Landa, Jacka Sheldona a bubeníka Franka Butlera. Také vystupoval s Tiny Bradshawem, Big Jay McNeely (1948–49) a v roce 1950 hrál dokonce s Milesem Davisem. Po krátké vojenské službě (leden 1951 až listopad 1952) hrál občasně s triem Oscara Moorea (1953-1955) a se skupinou Clifforda Browna a Max Roache (1954). Nahrával také s Frankem Morganem (1955) a v roce 1956 vystupoval občasně se svým triem.
Perkins složil také jazzový standard „Grooveyard„. Jeho hra byla ovlivněna jeho postiženou levou paží, kterou držel rovnoběžně s klávesnicí. Hluboké basové tóny hrál loktem, proto byl známý pod předzdívkou Krab. Navzdory tomuto handicapu a velmi krátké kariéře se Perkins stal jedním z nejvýraznějších pianistů, kteří se objevili v padesátých letech. Kombinoval naléhavé melodické linky Buda Powella s rapsodickými orchestracemi Errolla Garnera ve velmi osobitém stylu. Zemřel na předávkování drogami ve věku 29 let v Los Angeles. Nahrál pouze jedno sólové album Introducing Carl Perkins, a několik singlů pod svým vlastním jménem. Hudební kritici Paul Tanner, Maurice Gerow, nebo David Megill označují Perkinse za jednoho z nejlepších hard bopových pianistů! Jeho předčasná smrt mu však zabránila v tom, aby zanechal výraznější odkaz. Basista Leroy Vinnegar, který vyrůstal s Perkinsem v Indianapolisu, říká o svém příteli z dětství toto: „Nejen že hrál akordy, ale hrál krásu v akordech a jeho frázovámí bylo dokonalé“. Perkins hrál přesvědčivý swing, který někdy připomínal jeho současníka, také vynikajícího pianistu, Hamptona Hawese.
Jak jsem slíbil, tak po ES-335 bych vám rád představil kytaru Gibson Byrdland. Tato elektrická kytara byla pojmenována po kytaristech Billym Byrdovia Hanku Garlandovi, pro které Gibson původně kytaru na zakázku vyrobil. Byrdland tedy není kytarou primárně určenou pro jazz a jeho název v žádném případě nesouvisí s názvem New Yorského jazzového klubu Birdland, který podal žalobu na Gibson kvůli názvu. Soud žalobu zamítl, když Gibson prokázal, že jméno bylo složeno z přijmení dvou hudebníků. Byrdland je první kytara z řady Gibson Thinline. Jedná se v podstatě o tenší L-5CES (Cutaway-Electric-Spanish). Kytara má smrkovou vrchní desku, javorové tělo a javorový krk s ebenovým hmatníkem a perleťovými blokovými inlayi. Má kratší menzuru a užší krk než je u Gibsona obvyklé, což má umožňovat lepší hratelnost licků a širokých akordových prstokladů. Byrdland je tenčí než L-5. Má celkovou hloubkou 2+1/4 palce (5,7 cm), kdežto L-5 3+3/8 palce (8,6 cm). Kytara se v počátcích vyráběla pouze v provedení sunburst nebo přírodní dřevo, ale dnes už je barevných kombinací daleko více.
YouTube / Kytarový Gear 4
Legendární a novátorský prezident společnosti GibsonTed McCarty hledal ve své době nápady na nové kytary mezi hráči, aby mohl lépe konkurovat jiným značkám. Návrhy od Byrda a Garlanda vedly k vývoji Byrdlandu. Byrdland, poprvé vyrobený v roce 1955, je jak už jsem psal v podstatě tenčí L-5 s kratší menzurou (23+1/2 in [60 cm]). Byrd a Garland požadovali a specifikovali kratší menzuru a užší hmatník než měly standardní kytary značky Gibson, což se kytaristům, kteří měli možnost zahrát si na prototyp, velmi zamlouvalo. Umožňovalo to jemější techniku a širší prstoklady akordů. Jenže právě tahle věc bránila popularitě nástroje v následujících letech. Šířka krku pouze (1+ 5/8 palce [4,1 cm] na matici, na rozdíl od standardní šířky matice Gibson 1+11/16 palců [ 4.3 cm]) působila hráčům problémy, takže Gibson vyvinul z Byrdlandu model ES-350T a s použitím méně nákladného hardwaru a chudších detailů jej nabídl jako levnější model. I když byl tento model navržen také s ohledem na jazzové kytaristy, stal se koncem padesátých let synonymem rock’n rollové hvězdy Chucka Berryho. V letech 1955 až 1960 vyráběl Gibson Byrdland se zaobleným benátským výřezem (ten mám například já, protože se mi víc líbí). Od roku 1961 do roku 1968 používal florentský výřez s ostrou špičkou a v roce 1969 se vrátil k benátskému výřezu.
Později, jak už to tak bývá se této kytary ujali kytaristé různých žánrů. Dokonce i vyznavači tvrdého rocku. Mezi velké propagátory Byrdlandu patří i rocková hvězda Ted Nugent. Dalšími slavnými hráči Byrdlandu jsou britský kytarista John McLaughlin, Anthony Wilson , Louie Shelton , David T. Walker a James Blood Ulmer. Kytara je aktuálně k dispozici jako součást Gibson’s Custom Series a je vyráběna s florentským výřezem. Pouze v roce 1976 Gibson nabízel dvanáctistrunnou verzi, ale vyrobil jich méně než 20.
Ted Nugent se svojí sbírkou Byrdlandů
No a závěrem moje poznatky a hodnocení. Hodně toho říkám ve videu, ale můžu to tady ještě shrnout. Jedná se přítulnou kytaru, která mne inspiruje spíš k jazzovému hraní. Jak už bylo několikrát zmíněno, je to jemňoušek a upřímně moc nechápu jak může někdo pojmout tuhle kytaru jako metalový nástroj. Nicméně co se týká zvuku, tak to Byrdland umí. O tom žádná! Ke svému „Béďovi“ bych ještě napsal to, že má měněné pražce a pick-guard. Této zodpovědné a fajnové práce se zhostil kytarář Petr Grötzbach, který pracuje s Petrem Procházkou zejména na lubových nástrojích a tak jsem se nebál mu svěřit i svého Byrdlanda. Pickguardy z šedesátých let byly vyrobeny z toxické nitrocelulózy, takže než se zcela rozložily, rozežíraly kovový hardware na kytaře a dokonce kolují strašidelné historky o samovolném vznícení, například v zavřeném kufru. Na Byrdlanda jsem natočil v New Yorském studiu Acoustic Recordings Mika Brorbyho album Brooklyn Session. Album je dostupné jak na CD, tak na vinilu.
S Pat Bianchim ve studiu Acoustic Recordings v Brooklynu.
Ještě k tomu videu. Asi by bylo vhodnější použít na předvádění spíš čistější kombo jako Fender Princeton, nebo AER Alpha, ale vzhledem k provizoriu ve kterém teď žiju kvůli těžce zraněnému kotníku (mám za sebou dvě operace a třetí mě čeká na jaře), nemám tyto aparáty k dispozici, takže se budete muset spokojit s tím co jsem použil. Supro Delta Blues je vynikající kombo za skvělou cenu, ale jak z názvu vyplývá, je vhodné spíš na blues, čili grunge. Čistý zvuk nemá úplně ideální a má tendenci komprimovat, hlavně při větším vybuzení. A to je tak nějak vše o mé blonďaté krásce, kytaře Gibson Byrdland.
Přeji vám krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2024! 🥂
Gibson ES-335 je pololubová kytara, kterou v roce 1958 představil Gibson. Tento model se stal velmi populárním a dnes je již legendou. Kytara ES-335 byla navržena jako kompromis mezi masivním a lubovým tělem. Tento design umožňuje kytaristům dosáhnout teplejšího tónu než u nástrojů s plným tělem a téměř nulové zpětné vazby. Kytara ES-335 se stala oblíbenou mezi mnoha umělci, včetně Alvin Lee, B.B. King, Chuck Berry, Eric Clapton, Larry Carlton, v počátcích Deep Purple i Ritchie Blackmore. Kytara je osazena dvěma snímači typu Humbucker, které poskytují teplý a plný zvuk.
Humbucker je typ snímače elektrické kytary, který byl vyvinut v roce 1955 společností Gibson. Jeho název “humbucker” znamená ve volném překladu z angličtiny do češtiny “rušič hučení”. Tento typ snímače se skládá ze dvou cívek, které jsou navzájem propojeny tak, aby zrušily nežádoucí elektromagnetický šum, který vzniká při hraní na kytaru. Díky tomu Humbucker snímače poskytují teplejší a plnější zvuk než snímače typu single coil. Kytara má tělo z javoru a krk z mahagonu s hmatníkem z palisandru. Středem těla prochází blok masivního dřeva, který je doplněn o boční luby. Luby jsou duté, a na vrchní desce jsou vyřezány dva otvory ve tvaru písmene f. Kytara vychází z legendárních archtop modelů značky Gibson. Jejím přímým předchůdcem byl model ES-330, který nemá blok a z toho důvodu je více náchylný ke zpětné vazbě. Vývojáři Gibsonu si nejdřive mysleli, že zůžením lubů eliminují zpětnou vazbu, ale to se neprokázalo a tak umístili do těla kytary masivní dřevěný blok, který brání vibracím ozvučnice a tím zpětnou vazbu značně eliminuje.
Guitar Gear 3 / Gibson ES-335
No a teď se dostáváme k mému osobnímu hodnocení, neboli proč jsem si vybral Gibson ES-335? V podstatě vše říkám ve videu, ale abych to shrnul. Z mého pohledu se jedná o univerzální nástroj i když osobně tuto kytaru používám spíš na grunge a zkreslený zvuk. Čistý zvuk je přijatelný, ale není to její doména. Struny bych nedával silnější než 11. Osobně preferuji 10, nebo 11. Velmi dobře si rozumí s ručně pájenými lampovými aparáty Marshall (z edice Hand Wird), nebo slabšími aparáty od Fendera jako je Princeton, nebo Deluxe Reverb, které musíte víc vybudit a typově jim podobnými od jiných značek. Už dlouhá léta nejsem fandou krabiček (kytarových efektů), takže zvuk vytvářím výhradně hlavou, prsty, kytarou a kombem.
Plán Gibson ES-335
ES-335 je léty prověřený nástroj, který byl a je vyráběn v celé řádce modifikací, takže si každý hráč může vybrat podle svého vkusu nástroj, který mu nejlépe sedí a který se mu nejvíce líbí. Nejčastěji vidime ES-335 v provedení sunburst, nebo v červené barvě. Mě se líbí obě varianty 😉. Nutno ještě připomenout, že tento geniální tvar převzala většina významných kytarových značek jako Gretsch, Guild, Ibanez a dokonce i Fender o asijských výrobcích nemluvě. Tyto firmy vyrábí ES-335 pod vlastním označením ve vlastních modifikacích. ES-335 je zkrátka jeden z těch výjimečně povedených modelů na které se dá zahrát ledacos!
U Malého Glena 2013 / Grantology / sólo na Gibson ES-335 s kombem Marshall Class 5
Live v Kadani 2023 / Midnight Blues / ES-335 s kombem Supro Delta Blues 12
Ungelt 2004 / ES-335 se dá taky velmi pěkně použít v Country MusicK dispozici je barva pro každého!
Občas jsem na trampských akcích dotazován mladíky na svoje prastaré písničky, které jsem napsal jako teenager začátkem osmdesátých let na Oslavce. Abych byl upřímný, tak nebýt osadníka 2 UNRRA Michala Kupsy zvaného Kapsa, ani bych nevěděl, že jsem něco takového vůbec kdy stvořil. Není divu, protože od té doby uplynulo hodně let a téměř celou tu dobu jsem se věnoval hudbě profesionálně. Jen tak pro představu na OSA mám registrovaných přes 200 skladeb. To už člověk ztratí přehled o tom co vlastně napsal před 30 lety. Jak už jsem předznamenal, tak Kapsa mi ve vzpomínání hodně pomáhal. Některé písničky totiž za ta léta začaly žít vlastním lidovým životem v moravských trampských osadách. Píseň „Pátkem to začíná“ (Oslavka) a „Zbraně“ udržovaly při životě hlavně osady Jasinka, nebo Mňouci. Texty, akordy a melodii mi pak oživil Aleš Jakš, který ke mě kdysi chodil na hodiny kytary a vlastní i moje původní rukopisy. Koukal jsem na to jako blázen, ale pak mi to začalo rychle naskakovat.
Když jsem před třemi roky začal pracovat na albu Blues Dřevorubce, tak jsem pronikal do své ranné trampské tvorby čím dál tím víc. Najednou se objevily i dvě písně které jsem ještě napsal pro brněnské trampy kolem roku 2000 a nazval je prostě Pro kamarády 1 a 2. Jednu z písní otextoval dlouholetý kamarád Sava Kliměš(Slimák) a druhé se ujal známý trampský bard Jožka Jégr. Zatím co Slim s TE Bandem natočili písničku „Pro kamarády“ na skvělé album Poslední noc, „Náš strýček Swing“ zcela zapadnul. Jožka zkrátka zemřel a skladba zůstala někde v šuplíku. Objev přišel až s kompletací zpěvníku Jožky Jégra do kterého se pustili Michael Antony (Tony) se Zdeňkou Riedlovou. Právě její zásluhou píseň přežila, protože mě neúnavně upomínala o notopis a korektůru.
Když vyšlo úspěšné album Blues Dřevorubce, napadlo mě kouknout se do šuplíku jestli se tam neválí ještě nějaké trampské swingovky a vono jo. Mno a jak se říká všechno špatný pro něco dobrý tak když jsem si zlomil letos v létě ošklivě kotník a trávil jsem přes 2 měsíce v posteli s vnější fixací, začal jsem pomalu kompletovat další trampské album na které bych zařadil mimo nových písní i ty staré kusy. Doteď si na tu nohu nestoupnu, chodím o berlích a asi ještě dlouho budu. Naštěstí ruce jsou v pořádku!
Nedávno jsem oslovil kamarády ze kterých obvykle padají krásné texty a uvidíme co z toho vznikne. Pomalu už začínáme zkoušet se skvělým basistou a kamarádem Tarasem Vološčukem. Držte mi palce ať to dám nějak dohromady a může vyjít další pěkné album. No ale hlavně ať se mi co nejdřív uzdraví ta noha!!!
Moji práci můžete podpořit příspěvkem na účet: 7002860217/0100, na PayPal , nebo nákupem zboží na mém webu: www.romanpokorny.com.
Tak jsem tady s doporučením dalšího zajímavého alba tentokrát z bluesového ranku. Tohle album poslouchám již hodně dlouho a vždy se k němu rád vracím. Přestože nemám rád vytlačovaný bluesový “chraplák”, který tak často slýcháme v české a slovenské bluesové tvorbě, některým zpěvákům ho určitě odpustím. Důvod je prostý. Oni ten “chraplák” mají zcela přirozený, protože takhle i mluví. Typickým příkladem je Luis Armstrong, který měl poškozené hlasivky kvůli přetěžování v dětsví, když byl nucen zpívat bez mikrofonu na ulici. Na hlasivkách se mu vytvořily uzlíky, které barvu hlasu velmi ovlivnily. Navíc byl astmatik a léčil se vydatně kouřením Marihuany. Ještě bych dodal, že alkohol taky velmi pomáhá. Bluesmani žili vesměs dost svobodným způsobem života a s drogami, alkoholem a cigaretami si vrásky nedělali. Ale to jsem trošku odbočil. Doufám, že když čtete můj blog, zajímáte se o jazzovou a bluesovou hudbu, takže asi znáte skvělý biografický film Darnella Martina Cadillac Records, který mapuje počátky hudebního vydavatelství Chess, které založil právě LeonardChess. Chess se zaměřil hded od začátku na bluesovou muziku a udělal s ní jak se říká díru do světa. Nejvíce Chess Records proslavili Muddy Waters, Little Walter, Howlin’ Wolf, Chuck Berry, nebo Etta James.
Moje doporučení se tentokrát týká právě Howlina Wolfa a skvělého alba The London Howlin’ Wolf Session. Na tohle album jsem narazil poprvé na Národní třídě v bazaru LP a CD, který léta provozoval můj kamarád Eda Morrison navrátivše se po revoluci do čech z USA. Přiznám se, že nejdřív mě zaujal obal a až doma jsem při poslechu shledal, že se jedná o mimořádné album. Jak už jsem předeslal Howlin’ Wolf byl hvězdou vydavatelství Chess stejně jako Muddy Waters. Holin’ přišel do Chess o pár let později než Muddy a tak na něj Muddy dost žárlil a panovala mezi nimi dost velká nevraživost. Později se ale přece jenom spřátelili a svoji vzájemnou nevraživost obrátili proti nově příchozí a prudce stoupající hvězdě Rock and Rollu ChuckBerrymu. Od třicátých až do padesátých let byl Blues na výsluní, ale pak ho vytlačil Rock and Roll a později Rock. Bluesmani scházeli na oubytě a jejich sláva byla najednou tatam. Renesanci blues přinesla až nastupující vlna britských rockových kapel v polovině šedesátých let. Tyto kapely ne jenom z blues vycházely, ale hrdě se k němu i hlásily. Roling Stones, Animals, Cream, Yarbirds, John Mayall and Bluesbrakers, Feetwood Mac, pozděli LedZeppelin, Black Sabath a dokonce i Pink Floyd. V roce 1966 také způsobil v Londýně pozdvižení Jimi Hendrix, který importoval blues přímo do srdce Britské scény. Nicméně tato vlna bluesové renesance přinesla opět uznání rannému černošskému blues a ti šťastnější, kteří přežili byli v Anglii vřele přivítáni. Album The London Howlin’ Wolf Sessions z roku 1971 představuje velmi šťastnou spolupráci ostříleného Wolfa s výkvětem mladé rockové generace. Na albu se bicích ujal Charlie Watts a baskytary Bill Wyman oba ze skupiny Rolling Stones. Klávesy si střihnul v té době už značně populární Steve Winwood a sólová kytara připadla hvězdě CreamEricu Claptonovi. Album se skvěle poslouchá a ani se nenadáte a je konec! Link na stažení alba máte pod článkem a nechybí ani odkaz na Spotify. Přeji příjemný poslech!
Protože jsem poměrně často dotazován jakou jazzovou, či bluesovou hudbu bych doporučil k poslechu, rozhodnul jsem se tedy vyhovět a napsat takovou sérii doporučení alb, které pro mne hodně znamenají. Na „Bedekru jazzové kytary“ průběžně pracuji, takže kytaristy jako leadery s dovolením záměrně vynechám. Tak po úvodu pojďme hned k věci …
Jsou alba všeobecně známá a všude doporučovaná. Mezi ty nejznámější patří například Milesovo Kind of Blue (1959), nebo Coltranovo I Love Supreme (1965), ale zmiňují se i Stan Getz and João Gilberto – Getz/Gilberto(1963), Herbie Hancock–Head Hunters (1973), The Dave Brubeck Quartet – Time Out (1959), Dexter Gordon – Go (1962), Horace Silver – Song for My Father (1965), Wayne Shorter – Speak No Evil (1966) a další. Jedná se bezesporu o vynikající muziku o tom není sporu, ale já vám chci představit i ty zastrčenější desky, které mají atmosféru a vynikající karmu.
Jedna z mých velmi oblíbených je Something Else (1958), která vyšla sice pod jménem Cannonballa Adderleyho, ale natáčela se v podstatě v režii Milese Davise, který ne jenom, že napsal titulní skladbu Something Else, ale vybral i všechny zbývající skladby na albu. Podle mě jde o nejlepší verzi Autumn Leaves, která byla kdy natočena. Davis se nechal slyšet, že k aranžmá i pojetí skladby ho inspiroval pianista Ahmad Jamal. Album má velmi podobnou atmosféru jako slavné Kind of Blue a disponuje i stejnou mystičností. Davis měl vždycky styl a dokázal se obklopit lidmi, kteří jeho vizím dokázali dát reálné rozměry.
Autumn Leaves vyšlo také jako singl.
Zajímavostí také je, že Something Else je jediné Cannonballovo album, které natočil pro Blue Note. Album je nádherně dramaturgicky vystavěné a sóla jsou nápaditá, pointovaná a melodicky vyvážená. Žádné „egohadice“ shora dolů a zase zpět, které nudí už po první minutě. Naopak! Tahle muzika se vám chce poslouchat stále dokola. Davis s Adderlleym se skvěle doplňuji a rytmika dělá přesně to co má. Hank Jones je léta mým oblíbeným pianistou a svoje nesporné kvality mnohokrát prokázal na řadě alb. Kontrabasu se ujal Hankův bratr Sam Jones. Jeho „koženým čtyřem“ není opravdu co vytknout. Zkrátka swing jak hovado! K Art Blakeymu asi nemusím nic říkat. Je to bubenická legenda. Léta vedl vynikající vlastní kapelu Jazz Messengers ve které se vystřídalo mnoho špičkových muzikantů napříč generacemi. Jeho živelná naturálnost je zárukou správného jazzového doprovodu. Na závěr jen doplním, že o skvělý zvuk se postaral legendární zvukař Rudy Van Gelder. Přeji příjemný poslech!
Lubovky, u nás lidově zvané gibsonky jsou známou alternativou kytar s plochou ozvučnicí jako jsou kytary španělského typu, dreagnoughty, nebo jumba. Jedná se o kytary s klenutými zády a klenutým víkem s otvory ve tvaru F. Tyto kytary byly jistě inspirované staršími strunnými nástroji jako jsou housle, čelo, nebo kontrabas. První takovou kytaru vyrobil Orville Gibson v Kalamazoo (USA) v roce 1922. Jednalo se o model L-5 a po něm následovaly modely L-4, L-7, L-30, L-48, L-50, až po Super 400. Těch akustických modelů byla celá řada. Některé modely se později dočkaly i snímačů a staly se velmi populárními zejména mezi jazzovými hráči. Nejúspěšnější byly modely ES (Electric Spanish) -175 na kterou hrál například Herb Ellis, Jim Hall, nebo Pat Metheny. Dále L-5 CES (Cutaway Electric Spanish), kterou proslavil zejména Wes Montgomery a nejdražší z nich Gibson Super 400 CES, na kterou hrál například Kenny Burrell. Někteří výjimeční jazzoví kytaristé jako Charlie Christian, Johnny Smith, Wes Montgomery, Barney Kessel a Tal Farlow se dočkali svých signovaných modelů. Později se Gibson proslavil hlavně elektrickými kytarami, které vyvinul s kytaristou a vynálezcem Les Paulem. Dnes jde spolu s kalifornským Fenderem o nejznámějšího výrobce kytar na světě.
Když se něco podaří, tak se to začne přirozeně ihned kopírovat, nebo alespoň napodobovat, takže se brzo f-holle kytary začaly vyrábět i v Evropě a později v Asii. Velké obliby dosáhly gibsonky v padesátých a šedesátých letech kdy se běžně používaly ne jenom v jazzové hudbě, ale i v pop music. No a to už nebylo daleko k tomu, aby si je oblíbili i trampové. Hodně tomu napommohla skupina bratří Ryvolů Hoboes. V čechách se gibsonky vyráběly v Lubech (Schönbach) pod značkou Cremona. Je otázkou jestli můžeme tyto kytary nazývat českými, protože hlavní kytaráři Cremony jako byl mistr Hirsch, nebo Bräuer byli evidentně němci. Jak jinak? Luby se totiž nachází na samé hranici s německem a před válkou byly v podstatě německé. Pokud by vás historie těchto kytar zajímala detailněji, tak vám mohu vřele doporučit knihu Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona „Bohemian Jazz Guitars„.
Trampská skupina osady Zlatý Klíč Hoboes
Za tu dobu co se věnuji hře na kytaru mi prošla rukama spousta gibsonek. Jak těch obyčejných, tak těch fajnových. Říká se, že dobrej kytarista zahraje na všechno, ale kvalitní nástroj vám může odkrýt netušené obzory. Co se týká českých lubovek, tak za mě platí trefné přirovnání mého kamaráda a skvělého kytaristy Jardy Šindlera. „Hele je to jako s autem veteránem. Na výlet na Kokořín skvělý, ale do Paříže bych s tím nejel“. Já bych to ještě poupravil. Je to jako srovnání amerických a českých aut v daném období, tedy kolem roku 1950. Srovnávat to můžeme, ale v podstatě to srovnání nesnese. Amerika je prostě na jiné planetě. To potvrdí každý kdo tam byl a na staré kytary značky Gibson hrál. Už jen ten pocit když to vezmete do ruky … o zvuku nemluvě. Nechci se českých vlastenců nějak dotknout, ale tak to zkrátka je.
My jsme ale byli za české gibsonky velmi vděční a kam až mi paměť sahá tak po nich byla velká sháňka. Nepamatuji se, že bych u někoho originál Gibsona kdy viděl. Znali jsme to jen z fotografií. Vždycky se mi kytary tohoto tvaru s efíčky líbily víc než flattopy a tak jsem po nich urputně pátral. Většinou to byly šunty s křivým krkem a dohmatem dva kilometry, ale i tak jsme na to hráli. Teprve později jsem se dostal ke slušným kytarám jako Cremona 464, 465 a dokonce Cremona Franze Hirsche, která je obzvláště ceněná. Nicméně kytarám Gibson se to ani přes nádherné dřevo, zpracování a zdobení ve výsledku nevyrovná. Ano, můžete namítnout, že se jedná o jiné peníze a budete mít jistě pravdu. Dnes se prodává akustický Gibson Super 400 cca za €30.000,-. Za to se už nechá pořídit krásné nové auto a navíc si to k táboráku asi brát nebudete. To ostatně už ani toho Hirsche.
Gibson Super 400
Když jsem připravoval gear na album Blues Dřevorubce pro které jsem zhudebnil texty Wabiho Ryvoly, bylo mi jasné, že musím na natáčení použít svůj „harém“ gibsonek. Pro Hoboes byly tyhle kytary typické a tak si na albu zahrály všechny tři. Asi v jedné country a ve dvou folkových skladbách jsem hrál na flattopa od Taylora. Každá z nich má jiný charakter zvuku a tak jsem je používal podle potřeby a uvážení. Celomasiv 464 má středový, lehce zastřený zvuk, ale krásný sustain a i ve vyšších polohách drží tón. 465 je mahagonová kytara s otevřeným zvukem a širším spektrem vhodná na brilantnější doprovody. Přesto, že se jedná o překližku, má lahodný teplý tón. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že mnohdy hrají překližkové kytary lépe, než celomasivní. Hirsch byl nejlepší kytarou, co jsem v době natáčení vlastnil. Jedná se o mistrovskou kytaru ze špičkových materiálů. Nádherný žíhaný javor na zádech, lubech a krku a špičková smrková ozvučnice. Co se týká zvuku, tak je dřevitý, naturální a položený spíš ve středovém pásmu. Hráčský komfort není bůhví jaký kvůli hranatému profilu krku, ale nechá se na to zvyknout. Proč jsem nepoužil americké kytary i když jsem mohl? Protože k Ryvolovlkám zvuk českých gibsonek prostě víc patří. Své tři gibsonky jsem se slzou v oku prodal, abych podpořil projekt Blues Dřevorubce a dosáhnul cílové částky na Hithitu. Už teď mě to mrzí, ale svůj účel určitě splnily vrchovatě!
Cremona 464Cremona 465Cremona Franz Hirsch
Album Blues Dřevorubce na CD, nebo LP si můžete objednat na mém webu: www.romanpokorny.com
Hot Jazz News bylo první album pod mým labelem MyRecords se kterým jsem se rozhodnul jít na trh. Je to album poměrně tvrdé se značným přesahem do rockové hudby. Přibližně od roku 2000 mě to k Jazz Rocku hodně táhlo. V devadesátých letech jsem se v tomto směru realizoval ve skupině TUTU Borise Urbánka, který mi dával velkoryse v repertoáru značný prostor a tak se například skladba Dance with Wolfes stala hitem kapely.
TUTU – Dance with Wolfes
Po odchodu z TUTU jsem se věnoval výhradně jazzu a tahle poloha tvrdší hudby mi začala dost chybět. V roce 2000 jsem založil skupinou Analogic s o generaci mladšími spoluhráči. Na hammondy hrál Jakub Zitko, na bicí Miloš Dvořáček a na baskytaru Aleš Slavík zvaný Funky. Z tohoto období se dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná (dnes Agharta), kterou si můžete zdarma stáhnout.
Analogic se poměrně záhy rozpadnul, protože Miloš Dvořáček odešel do kapely Minus123minut a já natočil za velké podpory bývalého manažera Michala Zemana album Hot Jazz News s americkou rytmikou (Steve Clarke – baskytara a Chris Stanley – bicí) na kterém se objevily i skladby z repertoáru Analogicu jako Jimi’s Mood, nebo Japanese Monkeys. Z tohoto repertoáru potom vyšla koncertní verze, která fungovala několik let a opět se naštěstí dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná, kterou jsem cca před rokem vydal v digitální podobě a je dostupná například na Bandcampu. Je to slušně tvrdej a syrovej nářez!
Postupem času se z kvartetu vykrystalizovalo trio, což mi poskytlo víc tvůrčího prostoru při improvizaci. No a tak se konečně dostáváme ke koncertu mého Fussion Tria z Jazz Docku 2011. Tyto nahrávky nedávno objevil Martin Šulc ve svém archivu. Trio hrálo v té době v sestavě Roman Pokorný – kytara, Ondřej Podhajský – baskytara a Martin Šulc – bicí. Když jsem si video poprvé přehrával začala se mi pomalu vybavovat hudební etapa experimentování s krabičkami, looperem i Kaossilátorem. V té době jsem měl fakt nadupanej pedálboard a tak pojetí některých skladeb je poněkud odvážné. Nic méně v té době se mi to prostě líbilo. Myslím, že jde o zajímavý dokument jedné docela dlouhé etapy mé hudební dráhy. Příznivci Jazz Rocku, Art Rocku, nebo Fusion tyto nahrávky určitě ocení, ale i skalní jazzmen může být příjemně překvapen.
Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.
Kapela (foto Michal Kupsa)
Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.
Notové inferno (foto Michal Kupsa)
Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.
Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.
Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.
Roman Pokorný 