Tlačení piva

Zvýrazněno

Musíme si přiznat, že čechy provází pivní kultura již celá staletí. Máme ho zkrátka rádi a pijeme ho v hojném množství a nejsme sami. Pivo je dnes oblíbené na celém světě. Za námi se umísťují Rakousko, Německo, Belgie a další. Nicméně již 27 let se držíme na prvním místě my! To je jistě úctyhodný výkon. To jen tak na okraj. Chtěl jsem vám spíš povyprávět svoji historku z kultovní pivnice u Tygra na starém městě Pražském. Domnívám se, že je notoricky známá, ale pro ty co by snad nevěděli něco z její historie. U Zlatého tygra je městský dům se stejnojmennou restaurací v Praze 1 na Starém Městě v Husově ulici čp. 228. Původně byla v prostorách podniku kavárna, od roku 1864 je zde pivnice tradičně spojená s Plzeňským Prazdrojem.

Nejstarší zmínka o domě pochází z roku 1360. Ve 30. letech 19. století v přízemních prostorách fungovala Šochova kavárna, která zde kromě občerstvení pro hosty nabízela velké množství českých i německých časopisů. Často jimi listovali např. František Palacký, spisovatelé a básníci Josef Kajetán TylFrantišek Ladislav ČelakovskýŠebestián HněvkovskýProkop Chocholoušek či Jan Slavomír Tomíček. Mezi hosty nechyběl ani Karel Hynek Mácha. Od 60. let 19. století kavárnu nahradil hostinský provoz, který zde rozjížděli manželé Felberovi. Posléze se tu vystřídalo mnoho majitelů a hostinských, než dům s podnikem zakoupil v létě 1935 František Skořepa a zrenovoval pivnici do podoby, kterou si v zásadě držela mnoho následující desetiletí. Právě on na dům nechal v roce 1935 vyrobit domovní znamení s kráčejícím tygrem, jehož autor není znám. Za Skořepova vedení podnik začal požívat nebývalé popularity a přitahovat mnoho hostů zvučných jmen. Mezi štamgasty nechyběli např. herci a zpěváci Rudolf Deyl staršíIvo ŽídekOldřich KovářVáclav BednářKarel BurianRudolf Friml, dále spisovatelé Eduard BassJosef KoptaJosef Hais Týnecký či Zdeněk Matěj Kuděj, výtvarní umělci František LíbalJan TrampotaVojtěch SuchardaVratislav NechlebaAlois Moravec nebo grafik Slavoboj Tusar. Skořepa restauraci vedl i po znárodnění až do své smrti. Později patřil mezi výrazné vedoucí František Procházka, za něhož byl hostinec v 60. letech 20. století znovu rekonstruován. Od 70. let 20. století podnik několik desetiletí vedl Karel Hulata, po roce 2014 jeho nástupce Jan Hendrych, přičemž se dům s hostincem po restitucích vrátil do vlastnictví Skořepových potomků. Neobvyklou popularitu si pivnice drží až do dnešních dnů, patří také mezi oblíbené turistické zastávky. Pravidelně ji navštěvuje i mnoho známých osobností z oblasti kultury, sportu, politiky i dalších odvětví. Nejčastěji zmiňovaným štamgastem je spisovatel Bohumil Hrabal, který zde zejména v 80. a 90. letech patřil k takřka denním hostům a zmiňuje pivnici i v mnoha svých dílech. Slavnou a mediálně velmi často připomínanou událostí je návštěva prezidentů Václava Havla a Billa Clintona spolu s Madeleine Albrightovou, k níž došlo v lednu 1994. Spolu s hostincem U Fleků je U Zlatého Tygra nejvyhlášenější pivnicí v Čechách. Chodím tam už od studentských let a pivo tam stále skvěle chutná. Lupnete 10 kousků a ani o tom nevíte. Taky mám pocit, že personál je stále stejný. Tedy stejně odměřený a protivný jako dřív. To tak nějak ke správný Český krčmě patří. Když se moje přítelkyně dožadovala malého piva tak se jí dostalo příkré odpovědi, že ”malý dneska nedovezli!”. Hospodskej Palivec z Haškovy knihy Dobrý voják Švejk nebyl taky žádnej andílek, viďte? Je to ten typ hospody, kde sotva dopijete, přistane vám na stole další půllitr. Jednou jsem šel takhle odpoledne kolem a dostal strašnou žízeň. Vlezl jsem dovnitř, hospoda narvaná k prasknutí a tak jsem se postavil k výčepu a povídám. Dobrý den, můžete mi prosím natočit jedno pivo? Načež se na mě výčepní odměřeně podíval a říká my tady pivo netočíme, my tady čepujeme! Pár sekund mi trvalo než jsem se vzpamatoval a potom jsem odpověděl. Tak víte co? Načepujte si ho třeba do prdele! Poté jsem sebevědomě, ale poněkud nasraně odešel.

Po nějakém čase mi to ovšem nedalo a tak jsem si potřeboval tu pivní terminologii řádně osvětlit. Zjistil jsem, že původně se pivo pouze nalévalo ze džbánů. To bylo ještě ve starém Egyptě, ale my se na to podíváme trošku detailněji, bez předsudků a dojmologie. Začneme výrazem, za který odborníci bojují, tedy čepovat pivo. Tohle spojení pochází z doby, kdy bylo pivo v dubových sudech a tyto sudy měly dřevěnou zátku – tedy čep (z toho období také pochází přísloví „pivo mladé čep vyráží“). Pak tu máme onen „nesprávný“ výraz – točit pivo. Pochází zřejmě z devatenáctého století, kdy se do hospod rozšířily tlakostroje, které měly ruční pohon. Točilo se u nich pro natlakování před samotným výdejem piva kovovým kolem (jeden funkční ruční tlakostroj mají v Černokosteleckém pivováru). Ale je možné, že je původ ještě starší (otočení kohoutu?), s jistotou se to zřejmě nedozvíme. První zmínka se objevila už v roce 1857 v časopise Posel z Prahy (Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves – „U všech černých, kdy dostanu pivo?!“ … „Pánové musejí vědět, že je mi jedno, ať se jeden sud anebo deset vytočí…“ ). Nejde tedy o žádný novotvar. Mimochodem z tohoto slova jsou odvozeny i výrazy jako je výtoč (piva v hospodě) či soutoč (různých piv), které bojovníci proti „točení piva“ běžně používají. Ještě za mých mladých let se pivo čepovalo všude ze sudů a hnalo se do pípy kompresorem, který nasával vzduch z ulice. Po revoluci tento způsob zakázala Evropská Unie a pivo se začalo hnát kysličníkem uhličitým, což byl hnus fialový! Takové pivo si můžete dát dodnes třeba v Rakousku.

Mno … a nyní se dostáváme k meritu věci! Dnes jsou ve většině vyhlášených hospod tzv. tanky. Při tankové technologii se pivo nečepuje z klasických sudů, ale z větších, originálních nerezových tanků o objemu pět nebo deset hektolitrů. Z tanku je pivo vytlačováno vzduchem, který je vháněn kompresorem mezi vak a stěnu tanku, takže pivo nepřijde se vzduchem vůbec do kontaktu. Čili dnes se pivo nečepuje ani netočí, ale TLAČÍ!!! Takže při další návštěvě hostince pohlédnu zvesela na chlápka u pípy a zvolám: Vytlačte mi prosím jedno pivo! Děkuji

Co mám s těma nožema?

Zvýrazněno

Jak už jsem možná uvedl, vyrůstal jsem na jížní Moravě v Domčicích, které už nadobro pohltila sousední obec Horní Dunajovice. Přesto, že jsme se později přestěhovali do Otrokovic a ještě později do Brna, jezdil jsem často do Domčic k Bábince a Dědovi. Tam také žil jen o deset let starší strejda Pavel, kterému jsem vlastně nikdy strejdo neříkal. Pavel byl spíš jako starší brácha, který mě učil, jak tvrdila babička, samým lumpárnám. Naučil mě už v 10ti letech jezdit na Pionýrovi, házet sekyrou, nožem, střílet z kulovnice a jiných zbraní. Byl jsem z toho nadšenej. Mimo Rybičky, Dukly a nožů co jsem někde vykšeftoval s kamarády, jsem první Bowie nůž dostal k šestým narozeninám právě od Pavla. Máma pěkně řádila, ale nůž mi už nikdo nesebral. Pavel ho vyrobil z listového péra od auta. Měl dubovou střenku a bronzovou záštitu. Později ho zdědil můj syn když nastoupil do Skautu a teď je bůh ví kde. Po letech, kdy jsem propadl švýcarákům, zejména Victorinoxům, jsem začal nože soustředěněji sbírat. Ze začátku jsem měl velmi konzervativní vkus, ale jak jsem se noži zabýval víc a víc, začaly se mi líbit zejména nože Spyderco, kerým se taky přezdívá „filmové nože“, protože hrají často v amerických filmech. Enduru jsem poprvé viděl právě ve filmu Cliffhanger. Jo je to ikonická a prudce návyková značka s malým baculatým pavoučkem ve znaku. Typická díra včepeli místo kolíčku se stala pro spyderco také poznávacím znakem. Spyderco přišlo se zásadními vynálezy, které hodně pohnuly světem EDC (every day carry) nožů jako s klipem na střence, dírou v čepeli (proč přidávat, když můžeme ubírat) a v neposlední řadě se zubatým ostřím. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že když dva dělají totéž, není to totéž. Měl jsem několik nožů jiných značek se zubatým ostřím, ale ani jeden nefungoval tak, jako Spyderco. Někteří Spyderco milují a druzí nenávidí. Moje první Spyderco byla Endura a potom to šlo v rychlém sledu. Díky Spydercu, kde jsou velmi pokrokoví i co se týká technologií a výběru ocelí, jsem se začal taky vzdělávat v metalurgii. Moderní materiály střenek jsou taky velká disciplína. Karbon, G-10, Mikarta, FRN a pak různé druhy tvrdých dřev … no je toho hodně, ale strašně mě to baví dodnes. Spyderco prodává čas od času řadu pevných nožů typu fulltang bez střenky s názvem Mule. Tento nůž navrhnul Sal Glesser a má sloužit k seznámení s novými typy ocelí a fandové si na něm mohou vyzkoušet výrobu střenky a pouzdra. Kdysi jsem tedy napsal na Knife.cz, že hledám někoho, kdo by mě ty střenky nějak naučil. Odpovědi byly většinou výsměšné s odkazem na YouTube. Pak se ale ozval Zdeněk Štor, který mě pozval k sobě do dílny a ukázal mi spoustu věcí za což jsem mu vděčný.

Moje EDC: Spyderco Bill Moran, Seiko Shogun, Spyderco Endura, na klíčích Spyderco Grasshopper a Spyderco náramek.

Když jsem po nějaké době svého sběratelství zjistil, že skoro veškerý výdělek končí v nožích, napadlo Zdeňka, že bych měl Spyderco prodávat. Na první výstavě v Brně jsem prodal asi 15 nožů a byl přímo nadšený. Postupně jsem zřídil e-shop spyderco-noze.cz a začal jsem jezdit po výstavách, kde jsem se seznámil snad se všemi nožíři v ČR a na Slovensku. Později, díky mezinárodním fórům i s těmi zahraničními, které mám dodnes na FB v přátelích. Jednu dobu jsem byl v nožířském světě fakt hodně aktivní. Dostal jsem se dokonce i do rodiny zakladatele Spyderca Sala Glessera! Znám se jak se Salem, tak s jeho ženou Gail a jeho synem Ericem se kterým jsem udělal i velmi zajímavý rozhovor, který najdete na konci článku. Spyderco sídlí v Golden, Colorado a pracuje pro ně spousta světových nožířů, ale i Sal s Ericem jsou vynikajícími designéry. V podstatě bych řekl, že nejpopulárnější modely Spyderca jsou právě jejich dílem. Mezi nejznámější patří Salova Endura a Delica, nebo Police a u Erica to je Paramilitary, nebo Dodo. Musím být stručný, protože by to brzy přesáhlo blogovou formu. Pokud se chcete dozvědět o Spydercu něco víc, navštivte stránku Spydercosource. Představte si, že jsem ještě před pár lety chtěl napsat o Spydercu celou knihu! Pokud vím vyšla o Spydercu jen jedinná kniha s názvem The New Shape of Sharp, která se dnes prodává cca za $250! Dodnes mám na FB skupinu Syderco, která má, podržte se, 35.3 tisíce členů k dnešnímu dni! Kdyby nebylo čtyřech Američanů, co mi tam dělají adminy, tak bych to asi už nezvládal. Za léta jsem nafotil asi miliardu fotek a hodně videí a udělal tak Spydercu u nás velkou reklamu. Během mých tvůrčích setkání se Zdendou Štorem vznikla idea dělat zakázkové střenky a tak vzniklo CustomSpyderco.

Navrhnul jsem logo, nechal vyrobit raznici a každý nůž opatřil puncem. Proniknul jsem do toho tak hluboko, že jsem pak nejen designy navrhoval, ale dokonce valnou většinu sám realizoval. Vybudoval jsem si na chatě dílnu, nakoupil vybavení a dělal jeden nůž za druhým. Dokonce jsme pak dělali i náramky, nebo odznáčky. Zblbnul jsem i některé věhlasné nožíře a ti pro mě vytvářeli nože ve stylu Spyderca. Například od Hejkala Von Sovinec jsem získal nádhernou titanovou rybičku, nebo od Tomáše Vidomuse kamenná PraSpyderca z obsidianu.

Moje první dělaná Mula z kolorovaného žíhaného Javoru.

Trvale pro Spyderco pracují dva vynikající nožíři Ed Schempp a Michael Janich. Oba dva znám dobře a mám je i v přátelích na FB. Nejvíce mě pak těší, že Ed je můj velký fanda i v hudební oblasti a nejen Ed, ale i Joth Sing Khalsa, nebo J.D.Smith! Škoda, že nemám prostor na pořádnou dílnu a taky víc času abych se tomuto koníčku mohl víc věnovat. Taky pro kytaristu není nožířství zrovna ideální zábava a tak to rád přenechám povolanějším, ale nože mě už asi nikdy nepustí. Ještě na to možná někdy dojde. Na jaro chystám například úpravu svojí Endury. Ocel Hitachi ZDP 189, titanové linery, backspacer a bolster a karbonové střenky. Ta mi už vydrží nadosmrti.

S Mikem Janichem.

Na tomto místě přidávám velmi zajímavý rozhovor s Ericem Glesserem, synem Sala a Gail, který jsem pořídil ve Frankfurtu nad Mohanem. Rozhovor je v angličtině, ale ti z vás, ktetří nevládnou anglickým jazykem mohou použít Google překladač.

S Ericem Glesserem

Roman Pokorny Interview With Eric Glesser – March, 2015

Roman – How was it growing up with Sal being such a prominent figure in the industry, and being surrounded by so many greats?

Eric – Ya, I grew up in the cutlery industry; I got to meet a lot of people. Many of the people I grew up watching make knives have retired or passed away; it’s always a changing industry. For me, looking back I feel very fortunate and lucky – I don’t feel when I was young, you know meeting Bob Loveless or Al Mar watching Jess Horn do his lotteries for his knives – as a kid I don’t think I recognized it as much – looking back now I remember it, getting to sit down with Bill Moran and talk knives, and see that big smile of his. Through the industry, growing up it was fun,  hanging with Kit Carson, I was barely old enough to peek my head over his table yet I was playing with some of the first flippers back in the 80’s. 

Roman – like the Smallfly?

Eric – The Smallfly is a collaboration between me and my father. If you look at a metal injection molded Spyderfly, which we only made a few hundred, has my logo and my dad’s logo on the handle. His contribution to the design was that he came up with the round holes at the end of the handles. I designed the knife, but he came up with those holes.

Roman – Are you fond of butterflies (knives)?

Eric – I am very fond of butterflies. I don’t use them for defensive techniques, I enjoy to use them for fun – the flipping action is fun. That’s where the Bali-Yo, we took a highly useful design and made it fun.

Roman – I love the Dodo, Poliwog, and Bi-Fold; I own the Dodo in my collection, where did these ideas come from? 

Eric – All of the designs come from a concept. These three knives in particular the Dodo, Poliwog, and the Bi-Fold all originated under different circumstances. I was a big fan of the Cricket, which has the reverse S curved blade, at the time we only had the Cricket and the Civilian with that blade shape and I wanted a knife that had that type of blade but was meant for harder use with a stronger lock. 

Roman – What about the Ball-Bearing Lock?

Eric – Well it was my development but not my idea. My dad said why don’t we take a ball bearing and turn it into a lock? And so much of the development, I did, but the original concept was my dad’s. He came up with that because since a sphere is such a strong shape, he felt that if the lock was made from that shape it would be highly unlikely for the ball to defeat. After starting to develop the lock though we started to realize the other characteristics that made the ball bearing such a great concept for a lock. Number 1 it rotated, so it had great action; the other was that it did not wear quickly.

Roman – So it’s similar to the Axis lock?

Eric – Similar in the way that it engages into a ramp, a little different in it’s operation. For example, the Axis lock uses two springs, on either side that push a bar from both sides. The Ball-Bearing lock has a spring that sits directly behind the ball that puts the force of the spring behind the ball opposed to from the sides. So the Dodo was basically supposed to be more of a hard use Cricket. The Poliwog came off of requests, we had a lot of people who like the Dodo but wanted a more conventional blade shape. 

Roman – The Dodo is such a cool design, and many people love it – but it’s difficult to find ways to use it!

Eric – Yes, it is definitely a more specialized design, and that’s where the Polliwog came in. Also the Poliwog has no front to the ball area when it’s closed. So when you’re disassembling or assembling the knife, you can drop the ball into place, then push the blade in to place, and then pivot it. We like the uniqueness.

Roman – It is a very good looking knife.

Eric – And I see you have the Bi-Fold

Roman – Oh I Love the bi-fold, it’s a fantastic toy.

Eric – Yes, I love that knife. It ended up becoming very expensive for what it was. We ended up making them in the United States with metal injection molded parts and it was difficult to build. To original concept came, again, from my father who said what if we take a knife and folded it like a book? I guess from there, a lot of development took place, a good platform for that was a knife with a round hole that you could put your forefinger through. Fred Perrin came up with the first knife with a round hole that you could put your forefinger through, this way you could have more dexterity with the knife while using it, and it was less likely to come out of your hand. So we took that concept in to the design, added the trigger and the lock – so the entire design was done by me, which is why you see a lot of similarities between the Dodo – but originated from my father’s idea. My father and I can work very well as a team in that way.

Roman – Are you sketching your ideas first?

Eric – First I begin with pen and paper, and then I work with our CAD artist in the engineering department to help implement that. Now for the Dodo, Poliwog, and Bi-fold I did the CAD work and the engineering on those – I started on paper but moved it into CAD.

Roman – I love so many different Spyderco designs. Especially the “special” designs like the Jhot Singh Khalsa – I know it’s a little bit crazy and different but I love it.

Eric – Yes we do many different designs and collaborations which helps provide us with interesting and unique knife models.

Roman – Actually that brings me to my next question, regarding the many fans Spyderco has. For example, I am the founder of the Spyderco fan page on Facebook with over 5,000 members and it is constantly growing. One girl even mentioned that the knives should come with an addiction warning! Because she started with only one or two and now she has more models than she ever anticipated! 

Eric – I think for a lot of people there’s a natural addiction. It’s something born in us – it’s in our genetics almost the way a baby deer can walk when it’s born or a baby chick runs from a hawk. There’s something in the genetics, that I think some people gravitate towards the knives. The fans are great, we didn’t go in to this endeavor to try and make fans we tried to make reliable, high-end products that perform and it’s great that some people choose to collect them.

Roman – I think you have a great formula for collectors. Different knives, etc..

Eric – There is so much evolution you can do with a knife design. You can discontinue a product, improve it, upgrade it, re-release it, etc. 

Roman – Limited Editions are  great for collectors, and I really appreciate some of the steels like ZDP-189 and Super Blue.

Eric – Well it’s all about getting that edge. The blade is there to hold the edge, the handle is there so you have control over the edge. But the goal is the make the edge; and the steel is the spirit of the knife. So when you are trying to make a performance knife the steel is very important. Even the different materials, like carbon fiber, titanium, etc.. play a huge role in how a knife performs. How the knife carries, how it deploys, it all plays a part in the performance of the knife.

Roman – I think Spyderco is the best out there in the market.

Eric – Well thank you.

Roman – So what is your favorite design of your father?

Eric – Hhmmmmmm….

Roman – I am a very big fan of the Endura

Eric – Hhmm, I think that they are all good. To pick a favorite is very difficult. For me, there are some that I consider flagships. The Endura and the Delica are our top selling products, they helped change the world of knives, and they are some of the best performing knives in the world today. The 204 Sharpmaker is still one of my favorite products that he has designed. The Rescue, we created the folding rescue knife market – where you have a sheepsfoot blade with a serrated edge. How many people’s lives have been saved because of that folding Rescue knife. The Military, the Calyso, the Cricket, the Delica, I mean…he has a real talent for design. He just created a knife called the Roadie, that is quite a creative design. It is quite a pleasure to work with him on a daily basis. 

Roman – From the hole in the blade, the pocket clip, the serrated edge…all these things are incredible. 

Eric – Internally, we consider ourselves one of the most knocked-off brands on the market. Considering we came up with clip-carry knives, one-hand opening knives; most of the world has adapted at least one of those features to much of their line.

Roman – Thank you for the interview! 

Eric – Thank you for the support! I appreciate what you are doing, and we will keep working to do our best. 

Jak je to s tím mým trampováním?

Zvýrazněno

Říká se, že jednou tramp, navždy tramp a já můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Každý k něčemu inklinuje a jak můžu s jistotou tvrdit, že už ze mě rybář, myslivec, nebo porno herec nebude, romantika trampingu už mě asi nepustí. Nejedná se jen o lásku k přírodě, ale i o ty indiány, cowboye, zlatokopy, dobrodruhy, psance, totemy, americké armádní bundy, batohy, čepice a taky ty písničky u večerních ohňů, jejichž texty jsou touto atmosférou nasycené. Kdykoliv přijedu na svoji chatu v Sázavském údolí, nikdy nezapomenu vyvěsit osadní vlajku. Pokud na to náhodou zapomenu, tak mi to nezapomenou připomenout sousedé. Ano, tak si na ni po těch letech už zvykli. Když vlajka vlaje, jsem na osadě.

První čundr jsem absolvoval už na základce ke konci devítky. Byla to vlastně rozlučka se spolužáky. Teda zvaní byli jen chlapci. Jinak to v necelých 15 letech ani nešlo. Jeli jsme do Moravského krasu s cílem přenocovat v jeskyni Pekárna. Nakoupili jsme kuřata na grilování a velkou zásobu ovocných vín. Brzy jsme se opili a okusovali nedodělaná kuřata jako divá zvěř. Dodnes se mi nedaří zapomenout na tu příšernou kocovinu. Nicméně druhý den jsme pokračovali se spolužákem dál Moravským krasem a k večeru ulehli na palouku. Druhý den ráno jsem se probudil a pozoroval ze spacáku stébla trávy obsypaná velkými kuličkami rosy zářícími v brzkém ranním slunci. Tehdy jsem se pravděpodobně do trampingu zamiloval. Pak následovalo pár čundrů s kamarády mého věku až jsme se jednu sobotu dostali s kamarádem Fredem na Chvojnici. Krátce po poledni jsme si dělali kousek od cesty v ešusu polívku. Najednou šli kolem mnohem starší kluci s prázdnými pivními přepravkami. Ahoj … ahoj, přijdete večer na potlach Desperátů? Na potlach? Desperátů? Jo, je to támhle v lomu. Tak jo. Tak nám rovnou řekněte kolik pro vás máme vzít piv? Právě pro ně jdeme do Kuroslep do hospody. No tak nám každýmu jedno vemte … Určitě? Jedno? Večer do nás ty dvě piva padly jak němci do krytu a už jsme žadonili o další. No my jsme se divili, smáli se kluci, že prej jen dvě piva! Tak jsem začal jezdit s Tondou Čerpadlem a Mladým Tonkem a naučil se od nich jak vypít co nejvíc piv a sníst Tondovo ďábelskej guláš. Naštěstí tohle období dlouho netrvalo. Oba kamarádi jsou už v pánu a o mrtvých jen v dobrým. Tonda měl určitej dar primitivismu, kterej jsem měl na něm rád a nějakým způsobem mě uklidňoval. Pamatuji se jak mi napsal do cancáku: Až ti bude smutno, zasni se!

Pak jsem začal jezdit hlavně na Oslavku a tam jsem se seznámil s jinými kamarády. V té době začínala silná generace mých vrstevníků. Zakládaly se nové osady a jezdilo se fakt každej víkend v létě v zimě. S Plšem a Frenkáčem jsme založili osadu 2 UNRRA. Každej pátek byl sraz na pátým nástupišti a odtud se společně vyráželo směr Náměšť nad Oslavou. Osobně jsem dost kamarádů k trampingu přivedl. Určitou roli v tom boomu trampského hnutí měly sociální a politické faktory. Většina z nás pocházela z neúplných rodin a tak přirozeně inklinovala k nějakému společenství, no a politika v lese nikoho nezajímala. Klidně jsme mohli u řeky vyřvávat ať komouši chcípnou a nic se nestalo. Občas nás sbalili u pátýho nástupiště kvůli americkým nášivkám, nebo Bowie nožům, ale to byla spíš buzerace na pár hodin a pak nás pustili.

Na Oslavce byly celkem ideální podmínky k trampování. Jednak krásná divoká příroda a druhak poměrně dost srubů. Některé z nich se nikdy nezamykaly a tak jsme v nich během nepřízně počasí nacházeli útočiště. Na tohle období mám fakt krásné vzpomínky. Na Oslavce jsem zažil první lásku, učil se hrát na kytaru trampské písničky a později i nějaké vlastní složil. Ono těch písniček bylo víc, ale dochovaly se pouze dvě. Ta první se jmenuje příznačně Oslavka a ta druhá Zbraně. Tyto písně jasně odráží naivitu sedmnáctiletého kluka s báglem na zádech. Dodnes některé osady tyto písně hrají. Abych osvětlil text písně Zbraně, musím nejdříve zmínit kult amerických militárií. Na čundry se dalo jezdit různě, ale fungovalo tam i určité elitářství. Když jsem se začátkem osmdesátých let seznámil s Baulinem, který byl přítelem mojí mámy, pochopil jsem, že ti opravdoví pašáci chodí v oblečení US Army. Kde ho ale vzít? Jó Plzeňácí toho měli po Američanech dost, ale v Brně jsme se museli spolehnout pouze na balíčky od emigrantů. Právě přes Baulina jsem se k nějakým nezbytným doplňkům, jako byl řemen trojdírkáč, field flaška, zahnutá baterka, parker (M-65), americkej bágl …, dostal. Čundrákama v kloboucích s liščím ohonem jsme opovrhovali. Pamatuji se, jak jsem stál s Baulinem, Fetošem, Pytlákem a ještě pár trampama na pátém nástupišti a prošla kolem skupinka nevystylovaných čundráků a hlasitě nás zdravila ahoj! Fetoš se za jedním z nich otočil a říká, co mě zdravíš pičo, my se známe?! Tenkrát nám to připadalo dost zábavné, ale pro toho kluka to asi nejlepší okamžik jeho života nebyl. Byl jsem tímhle kultem tak okouzlen, že jsem měl ve škole všechny sešity počmárané obrázky z knihy Billa Mauldina Na frontu. Přesto přezevšecko jsem byl vždycky pacifista a tak text písničky „Zbraně“ je o tom, že z boje utíkám a odhazuji svoje zbraně. Což bylo konec konců dost typické pro Vietnamskou válku a inspirací mi byl i skvělý film Olivera Stonea Četa.

Oslavka byla sice naše království, ale jinak jsme jezdi doslova od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se dokonce i do Rumunska odkud se dovážely ve velkém kytary typu Dragnouth, které u nás vůbec nebyly k sehnání. Nebyly nic moc, ale nic lepšího jsme neměli. Kdo neulovil nějakou starou Brauerku, měl smůlu. Na pořádnou kytaru jsem tenkrát neměl štěstí, ostatně ani peníze a tak jsem léta ani žádnou nevlastnil. Přijel jsem na potlach jen tak s batohem a protože všichni věděli, že dobře hraju a zpívám, nějakou kytaru mi vždycky vrazili do ruky. Mělo to své výhody. Nemusel jsem se s kytarou tahat do lesa, ani se o ni starat. Protože hra na kytaru byla v trampské komunitě hodně ceněná, stávala se ze mně postupně údolní „celebrita“. Pamatuji se, že se kamarádi často mezi sebou hádali o tom, kdo je nejlepší kytarista na údolí. Jako by se to dalo měřit?! Bylo to velmi akční období. V pátek odpoledne jsem přijel z Prahy vlakem do Brna, honem domů, do vany, najíst a spát. Ráno devítkou do Náměště a víkend na údolí. V neděli ve 12:00 vlak z Březníku do Brna, vana, večeře a v 18:00 vlak do Prahy! Že mi to tenkrát stálo za to fakt nechápu … A to jsem kolikrát v zimě trávil víkend na Oslavce sám, nebo jen s Pedálem, kterej byl na boudě skoro furt.

Moje cancáky

Když jsem se později oženil, narodil se Kryštof a do toho jsem se snažil nastartovat hudební kariéru, zbývalo na trampování čím dál míň času. Jen zřídka jsem vyrazil na nějakej potlach, kde jsme bez toho dělali s kámošema jen ostudu, ale taky mi začalo vadit to trampský liberální muzicírování. Každej kdo si přinesl nějaký poleno s pár strunama si chtěl zahrát a v horším případě i zazpívat. To bylo pro moje uši fakt nesnesitelné utrpení. To byl důvod, proč jsem si postupem času vybral okruh kamarádů a míst, kde se dobře hrálo a koneckonců hraje dodnes. Rád se objevím na Hazardu kvůli Mikimu Ryvolovi, nebo na Alchaidě, kvůli Slimákovi. Moc pěkně hrajou taky Roveři, nebo Pekaringo. Když odhlídnu od hudební stránky, tak mě moc baví dlouhé výlety. Občas si vyšlápneme s Kapsou a to by člověk nevěřil co témat stačíme za těch 20 kiláků v lesích probrat. Do budoucna plánuji těch čundrů uskutečnit mnohem víc. Člověk si tam krásně vyčistí makovici. Co se týká trampské písničky, tak se taky něco rýsuje. Naprosto spontánně jsem začal asi před rokem zhudebňovat texty Wabiho Ryvoly no a už je jich slušná řádka. Příští rok na jaře bych to chtěl dát nějak dohromady a vydat album. Ke spolupráci bych chtěl pozvat špičkové hudebníky, protože bych se sám rád dočkal profesionálně natočeného trampského alba a to jak po hudební, tak po zvukové stránce. Držte si palce ať to dobře dopadne a zatím AHOJ!

Na Hazardu

Jak to je s tím mým pádlováním?

Zvýrazněno

Poměrně dost lidí se mě ptalo jak se přihodilo, že jsem začal pádlovat. Když pominu to, že si pletou pádlování s veslováním a ptají se mě jestli mám pořád tu krásnou dřevěnou kánoj, tak je to celkem milé, že se také zajímají o to co dělám ve volném čase. Takže jak to začalo?

Pocházím z Horních Dunajovic na Znojemsku, takže víno a okurky. Tam jsem ovšem bydlel jen do svých dvou let. Pak se naši dost stěhovali. Nejdřív do Otrokovic u Gotvaldova, potom do Brna na Křídlovickou a potom do Jundrova, kde dostal otec podnikový byt na novém sídlišti pod lesem. Mimo toho lesa, kde jsem taky trávil dost času byla blízko taky řeka Svratka kam jsme se chodili v létě koupat. Prázdniny můžou být pro rodiče, kteří nemají hlídání trošku problém a naši mě zrovna ten rok 1978 neměli komu udat. Otec půjčil ve Zbrojovce kajak a řekl ať se nějak sám zabavím. Byl to takovej říční lamináťák, ale pro mě to bylo fakt něco. Každej den od rána do večera jsem se flákal po řece nahoru a dolů. Byl to pro mě fakt zážitek, protože z vody vypadá všechno úplně jinak. No a po třech týdnech kajak z garáže zmizel. Otec ho zkrátka musel do podniku vrátit. Nastal velkej smutek a přemlouvání aby mi naši nějakej kajak koupili, ale bylo to marný. Prázdniny skončily a prej, že bych se nestačil připravovat do školy.

Na jezeře Zell am see

Tak jsem se alespoň poflakoval každý odpoledne kolem řeky až jsem objevil v Pisárkách barák s nápisem Lodní Sporty. Sebral jsem odvahu a vlezl na pozemek. Nějaký starší kluci tam posilovali a kolem se povalovaly různý lodě. Co tady chceš? No, no já bych chtěl kajak. Jako pádlovat v našem oddíle? Jo no jasně vlastně! Tak tady máš přihlášku, nech to podepsat rodiče a přines 50 korun. Byl jsem štěstím bez sebe! Máma mi dala pajsku a fotr to podepsal, protože ho to nic nestálo. A tak jsem se stal členem oddílu Lodních Sportů v Pisárkách. Moc se tam tenkrát s náma nepárali. Trenéra nám dělal vždycky někdo z dorostenců co měl čas a to stylem, hele vem si třeba támhle toho singla a di pádlovat, nebo nechceš zkusit rychlostní kánoi? Jezdil jsem teda na všem možným i na veslici, ale byla to zábava. No a když se nepádlovalo, tak jsme běhali, nebo posilovali. Na vytrvalostní běh jsem byl fakt borec. Běhali jsme 5km a kluci už v půlce zvraceli a já byl většinou první.

S výhledem na Hradčany

Když jsem odešel v 15 letech do Prahy na ŠUŘ (Škola Uměleckých Řemesel), všechno se nějak zpřetrhalo. Z bicích jsem přešel na kytaru a na kajak už nějak nezbyl čas a navíc jsem asi nevěděl kde nějakej oddíl najít. Internát jsme měli na Štrossmayerově náměstí, jídelnu na Sokolovské a školu ve Vysočanech. Bylo to úmorné cestování přes půl Prahy každej den tam a zpět. Metro tenkrát končilo na Sokolovské, tak si umíte představit jak byla doprava po Praze pomalá. Až po strašnejch letech jsem se seznámil s Broňkem Tobolou, který mě pozval do Kotvy Braník. Půjčil mi kajak vyrazil semnou pádlovat. Když jsem nasednul trošku váhavě do seakajaku začaly se mi vracet vzpomínky i dávno zapomenutá stabilita a technika pádlování. Pádlovali jsme k Jazz Docku a zpět. Bylo to báječný a bylo mi jasný, že se tomu chci opět věnovat. Broněk mi půjčoval ještě pár měsíců svého červeného Prijona, než jsem si pořídil z druhé ruky vlastní kajak Prijon Proteus se kterým jsem poprvé vyrazil i na moře a na moři má pádlování ještě úplně jinej rozměr.

Na moři

Když jsem se stal členem oddílu Kotva Braník tak jsem se seznámil s dalšími kajakáři a měl příležitost si vyzkoušet různé lodě i pádla a tím si vybrat to, co mi bude přesně vyhovovat. V době kdy jsem začal pádlovat ještě seakajaky neexistovaly. Tedy přesněji řečeno jeden existoval, ale u nás to bylo něco jako jaderná ponorka. První seakajak navrhnul pro expedici Nordkapp Frank Goodman v roce 1975. Jura Havel popisuje ve své knize „Grónská setkání“ etudu se zahraničním kajakářem, který před nimi exhiboval a eskymoval právě na Nordkappu, který byl pro českou výpravu na lamináťácích úplným zjevením. Apropos Nordkapp vyrábí dodnes Britská firma Valley a až jednou zbohatnu, hodlám si ho koupit. Poměrně zásadním pro mě bylo setkání se Štěpánem Chromovským, skvělým kajakářem a stavitelem kajaků a pádel. Nějak jsme si padli do oka a jsme dobří kamarádi dodnes. Od Štěpána mám svůj nejoblíbenější stripový kajak, který mi podle mých požadavků navrhnul a postavil. Kajak je balzový, váží pouhých 10 kilo a má skvělé jízdní vlastnosti. Nejedná se však o seakajak, ale spíš o kajak na řeky, jezera a klidnější moře. Nikdy, ani v dětsví jsem nebral pádlování čistě jako sport, spíš mě na tom lákalo dobrodružství a romantika. Ten zdravý pohyb vnímám jako přidanou hodnotu. Seakajaking není zábava žádných mladíků. Většina kajakářů překročila padesátku a to jsou ještě ti mladší, takže pádlovat můžete třeba do stodvaceti a ostošest.

V únoru na Slapech

Hodně lidí si taky myslí, že nejlepší počasí na kajak je v horkých letních dnech, což není pravda. Přátelé uvědomte si, že kajak vymysleli Inuité, čili Eskymáci. O historii kajaku se zajímám teprve posledních cca 7 let, ale klasický SOF (Skin On The Frame) kajak jsem si zamiloval a s ním i Grónské pádlo. Na toto téma doporučuji shlédnout skvělá videa Tuktu The Big Kayak a Nanook of The North.

Přes „Korona krizi“ se situace malinko zkomplikovala a moc jsem toho nenapádloval, ale teď už to snad bude lepší a doufám, že se brzy dostanu zase k moři. Cestování s kajakem je dost omezené na lokality, kam se dá dojet autem a pokud nechcete pádlovat pouze v Chorvatsku, tak jde mnohdy o dva dny a více strávené v autě. Z tohoto důvodu zvažuji koupi skládacího kajaku, který má složený velikost cestovního kufru a můžete ho přepravovat v letadle. Pak se vám otevírají velké obzory. Nejedná se sice o žádný expedičák, ale na klidnější moře a jedno-dvoudenní výpravy zcela dostačuje. Pokud si k němu sbalíte lehké dělené karbonové pádlo, máte o zábavu postaráno.

Naše Grónské kajaky

Pokud vás můj článek zaujal, tak vám ještě doporučím dvě knihy Brněnského dobrodruha Jury Havla: Grónská setkání a Ruská setkání. Pěkná je taky kniha Jona Turka Chladné Oceány. No a z těch zahraničních bych doporučil Complete Sea Kayakers Handbook a Ultimate Canoe & Kayak Adventures.

Ruční výroba Stratocasteru

Zvýrazněno

Tak po delší odmlce jsem se dokopal k editaci dalšího videa z dílny Jardy Janeckého. Nějak se mi nahromadila práce a tak jsem neměl kdy k Jarouškovi zajít a něco natočit. Pracuji intenzivně na novém albu, které budeme natáčet začátkem července v Sonu a do toho jsme začali koncertovat s Triem Komorního Jazzu a s větší bluesovou partou. Už jsem se na hraní moc těšil, ale to rozepisování not je peklo. Vysedávání u počítače nad Sibeliem není úplně moje nejoblíbenější činnost. Jsem rád, že jsem si udělal čas a podařilo se nám natočit opět velkej kus práce. Vytvarovat krk, založit vzpruhu, polohové značky, pražce atd. Přeji vám hluboký umělecký zážitek!

Myself Music

Zvýrazněno

Už poměrně dlouhou dobu technika umožňuje tvůrcům vrstvit nástroje ve stopách, takže si můžete celou skladbu, album, či filmovou hudbu nahrát zkrátka sami. Má to ale pár háčků. Za prvé musíte na všechny nástroje umět hrát, musíte mít velmi dobrou hudební představivost a v neposlední řadě to musíte umět dát dohromady jako celek. To představuje minimálně dobrou znalost editačního softwaru včetně plugin a také musíte být tak trochu zvukový mistr. Já mám tu výhodu, že jsem začínal na bicí nástroje, potom jsem hrál nějakou dobu na basovou kytaru a na klávesy jsem se z nutnosti trošku doučil. Problém je u mě ten, že mě tenhle způsob tvorby baví čím dál míň. Mám zkrátka raději když můžu komunikovat se spoluhráči a užívám si tu tvůrčí chemii. Nicméně mi přijde trošku škoda tento způsob tvorby, kterému jsem věnoval poměrně hodně času nikde neprezentovat. V současné době mám rozpracovaný projekt, který by měl spojovat digitální svět s jazzovou kytarou. Ve světě se poměrně často setkáváme s formou digitální hudby zaměřenou pouze na loopy a groovy bez sofistikované harmonické struktury a nosné melodie. Tady cítím výzvu, kterou bych chtěl akceptovat. Naráží to už jen na mou lenost. Zatím mám cca 4 rozpracované skladby, což se mi jeví jako málo. Když jsem byl někdy osloven abych nějakému interpretovi produkoval album, tak tendence vystrkovat hudebníky od nástrojů byly až nesnesitelné, protože když nabudete dojmu, že to dokážete zahrát líp a bez vysvětlování, není co řešit. Snad jen, že někoho zákonitě urazíte. Dokonce i na svém albu 2 Faces jsem ve skladbě All Down to You musel nahradit po mnohých pokusech Tondu Smrčku a nahrát basový part sám.

All Down to You – Roman Pokorný / Jamie Marshall / voc.Jamie Marshall

Zhruba ve stejné době jsem byl osloven Věrou Martinovou abych ji pohohl s produkcí alba Slunci je to jedno. Na tomto albu jsem nahrál všechny kytary, baskytaru, mandolínu, akordeon atd. Při mixu se ovšem zjistilo, že album nemá hitovku. Tak zvanej otvírák a tak jsem přes noc napsal skladbu Yamba Damba na kterou později napsal text Ivan Hlas. V této skladbě hraji mimo bicích Jardy Petráska taky úplně na všechny nástroje. Věrka to pak krásně nazpívala.

Yamba Damba – Roman Pokorný / Ivan Hlas / voc.Věra Martinová

Když mě později oslovil Láďa Kerndl aby jsme po albu I Suddenly Realized natočili ještě další album tentokrát v češtině, vzniklo Zdá se to pár dní. To jsem až na sólisty jako Mirka Hloucala, Ondřeje Pivce a houslisty Eli Khentova natočil taky celé sám. Ta deska je ale přes veškerou snahu na můj vkus taková zplácaná a některé skladby se podle mě k sobě nehodí. Nabušená závěrečná Connect me, kterou jsem psal původně pro sebe a dokonce jsme tam nechali i původní sólo na kytaru a můj scat, zní na albu taky poněkud nepatřičně. Zamýšlím tuto věc ke které jsem napsal i text přejmout do repertoáru … tedy až se začne zase hrát. Už aby to bylo!!!

Connect Me – Roman Pokorný / Roman Pokorný / voc.Laďa kerndl

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Ruční stavba Stratocasteru

Zvýrazněno

Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho „životní moudra“ a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.

MacBook Pro 16″ Unboxing

Zvýrazněno

Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji

„Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly“

Roman Pokorný

Django Reinhardt vs Charlie Christian

Zvýrazněno

To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.

Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby „gitan“. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.

Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be

Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.

Maccaferriho plastová kytara.

Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson 250, nebo Gibson L5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.

Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian ‎– Complete Studio Recordings vás stejně neminou.

Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.

No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Apple

Zvýrazněno

Já jsem zažil ještě analogové nahrávání se vším všudy. V režii seděl za mixpultem zvukař, vedle něho režisér a u šestnáctistopého Studeru seděla střihačka. Když se někde udělala zásadní chyba, tak se stříhalo a to mi věřte, že v tom bylo kus řemesla jak ze strany týmu v režii, tak ze strany hudebníků. Nahrávání bylo velmi nákladné. Jednak studio, vybavení studia a čas. Menší studia používala vícestopé magnetofony levnějších značek jako Tascam, nebo Fostex, ale i v tom případě to nebylo nic levného. Já jsem vlastnil nejdříve B-73, který uměl přepisování ze stopy na stopu při brutálním úbytku kvality, potom legendární čtyřstopý Fostex X-18 a nakonec osmistopý kazeťák Tascam Portastudio 488 a ten už byl na tu dobu něco!

Míchalo se taky do pásu a to tak, že zvukař a režisét měli všech deset prstů na mixu a faderovali o stošest. Někdy musel i hudebník přiložit ruku k dílu. O nějaké pokročilé editaci audia nemohla být ani řeč. Stávaly se i takové věci, že režisér Brněnského rozhlasové studia Zdeněk Novák zastavil nahrávání kvůli nečekané a spontání improvizaci, kterou neviděl v partituře a už se to znovu ani na poněkolikáté nepodařilo tak natočit. Dnes by stačil jedinný klik a improvizace by byla zpět na ten šup. Nebo jednou se nám stalo, že jsme hráli jako o život a najednou zhasla červená a z režie se ozvalo, chlapi my se omlouváme, ale hrajete dlouho, takže nám došel pás. Jaká to byla úleva když přišel Macintosh, který stíhal nahrávat audio. Už v osmdesátých letech totiž počítače jako Sinclair, nebo Atari zvládaly spolehlivě midi. V roce 1989 už byl dokonce i první Cubase a v roce 1991 přišly první Pro Tools, ale audio bylo pro počítače stále oříšek. Průlom přišel až s Macintoshem Power Mac G3. Jistě zkoušelo se nahrávat na ledacos, ale tohle bylo už něco trochu seriózního. Nahrávání audia bylo velmi náročné na data a tak se tehdejší externí disky přehřívaly a dost často se i kousaly. Vzpomínám, že jsme je měly zavřené ve vedlejší místnosti obklopené chlazením. Ideální bylo zavřít i počítač do skříně aby nedělal v režii nežádoucí hluk. Taky se nám nedařilo natočit přímo do Pro Tools kytaru s kvákadlem aniž by nedošlo k digitálnímu zkreslení, které je velmi ošklivé, takže jsme nejdříve natočili kytaru na pás a potom do PT a zkreslení bylo to tam. Později jsme zjistili, že to nemusíme ani natáčet, že úplně stačí dát magnetofon do cesty jako předzesilovač. Podobných specialit byla celá řada. Inu pionýrské doby. Zrovna sedím u svého Macbooku Pro, který má výkon o kterém se nám tenkrát ani nesnilo a je téměř neslyšný. Pojďme si tedy projít ty Macy, které jsem osobně vlastnil a zavzpomínat na jejich vlastnosti, výhody a neduhy.

Nejdříve jsem měl samozřejmě Classica, ale na ten jsem audio nenatáčel. Válel se pak roky na půdě a nakonec si ho koupi sběratel ještě za pěkné 3.000,-Czk. Pak jsem pořídil iMac G3, ale to byla ještě opravdu koloběžka, ale v té době krásná. Měl jsem modrého a pamatuji jak jsme na něm pařili se synem Dooma! Pak dlouho nic až přišel Power Mac G3 s Pro Tools tuším verze 4? Tenkrát nebylo jen tak jednoduché Maca sehnat a tak jsem ho koupil od takového hochštaplera, který mě docela natáhnul. Prodal mi i monitor a nějaké příslušenství a marně jsem se pak dožadoval, po poradě s kamarády, vrácení peněz. Zlom přišel až když jsem zdědil nějaký finanční obnos po mamince. To už jsem nechtěl nechat nic náhodě a kontaktoval jsem firmu Mediaport a koupil všechno na klíč. Tak mi přistála na stole DIGI 02 a Power Mac G4 a digitální monitory Roland propojené optikou. Koupil jsem taky Pro Tools a nějaké pluginy tenkrát ještě dodávané na CD, nebo DVD v krásném krabicovém balení. Nádhera, tenkrát to bylo ještě na OS 9, na který apropo vzpomínám rád dodnes. Připadal mi víc profi, bez barevných ikonek a náročné zatěžující grafiky. Apple se zkrátka později rozhodnul vymanit se z profesionální scény a zaútočit na běžného uživatele.

Nezapírám, stálo to strašnou raketu, ale jinak to tenkrát nešlo. Pokud jsem chtěl být kompatabilní s ostatními studii a následně si editovat náběry sám, tak to byla jediná možnost. PC+Cubase byla beggars verze. Takže na to vybavení padly všechny prostředky a začal jsem se postupně učit nahrávání a následné editaci. Hodně mi pomohl Pavel Marcel, kterého jsem znal ze studia Zdeňka Nedvěda a taky Petr Kocfelda se kterým jsem se později seznámil v kanceláři Mediaportu a jsme dobří přátelé dodnes. Začátky nebyly jednoduché a tak jsem byl stále navěšený na telefonu se Schneiderem, nebo Kučerou z Mediaportu. Byl jsem ale houževnatej a tak první album, které jsem míchal a mastroval bylo Two Faces o kterém Petr Kocfelda řekl, že je naprosto v pořádku, což pro mě bylo velkým vyznamenáním. Nicméně trvalo ještě roky než jsem se v tomto oboru začal pořádně orientovat. Bylo toho ještě hodně co se učit a ještě dnes přicházím na různé vychytávky. Od Two Faces už jsem si míchal a mastroval všechna alba. Album Hot Jazz News měl dokonce Petr uložené jako vzor! Tak zpět k Macům. Rád vzpomínám na Power Mac G4 a zastávám názor, že to byl asi nejpovedenější velkej Mac a procesor G4 jeden z nejstabilnějších. Používal jsem ho léta až do chvíle kdy nám do baráku udeřil bratříček blesku a skrze elektrickou síť nám shořely všechny spotřebiče. Na G4 shořel pravej kanál audiokarty. Opravit to nešlo, protože vše bylo už integrováno na motherboardu, tak jsem ho prodal grafikům a z nedostatku financí si pořídil tehdy žhavou novinku Mac Mini. Na Mini jsem dělal asi rok, ale musím přiznat, že jsem se musel malinko uskromnit. Výhoda byla, že se tenkrát v Macu mohl ještě vrtat každý a tak se výkon dal ještě dohánět dokoupenou operační pamětí, nebo rychlejším diskem. Tak jsem to dycky nabušil pod víko.

Power Mac G5

V té době už začal Apple vyrábět taky použitelné notebooky a tak jsem si pořídil iBook 13, ale záhy jsem ho začal používat jen na administrativu, fotky, web a podobně, protože na editaci audia byl slabej jak čaj. Později když už jsem koupil PowerBooka G4 15“ to bylo jiný kafe a po něm přišel vynikající PowerBook 17“ na který taky rád vzpomínám. To byl fakt skvělej stroj! V té době byla komunita Macistů dost vyhraněná a na fórech se vedly krvavé bitvy s PéCéčkáři. Na MůjMac.cz to tenkrát fakt vřelo :-). Posledního velkýho Maca jsem koupil Power Mac G5 a narval jsem do něj tenkrát neuvěřitelných 16GB RAM. I tak to byl nepovedenej počítač. Hlavně kvůli procesoru IBM G5, kterej už fakt nestíhal konkurenci a proto musel Apple přejít k Intelu. Což jsme v té době nesli dost těžce. Apple mě taky iritoval častým výměňováním rozhraní většinou naprosto nekompatibilním s ostatními. Takže pokud chtěl člověk nějak normálně fungovat, utratil za redukce majlant. Firewire 400, Firewire 800, Thunderbold a USB-C a to nepočítám potřebné redukce k mobilním zařízením! Vím, že vývoj se nedá zastavit, ale pro dlouhodobého uživatele je to peklo.

Redukce Apple

Tak kde jsme skončili? Jo po Power Macu G5 jsem koupil iMac 21.5„, ale když se objevil nový 27“ iMac ihned jsem po něm skočil, ale neměl jsem to dělat. iMacy měly, nevím jak teď, jednu nepříjemnou závadu. V rozích se jim dělaly na display takové prachové šmouhy, které se u starších typů dali odstranit sundáním krycího skla a u nových modelů, kde bylo sklo integrováno do displaye to nešlo vůbec! Myslím, že si s tím záruční servisy dost užily. Ze začátku jsem měl v iMacu 1TB mechanickej disk, kterej byl dost pomalej, takže jsem ho vyměnil za SSD a nacpal jsem do něj 32GB RAM, ale stejně mě ten počítač moc nebavil. Nicméně jsem ho měl dost dlouho cca 7 let, ale paralelně s MacBookem Pro 13„. Samozřejmě iPhony, iPody a iPady jsou kapitou samy o sobě. Měl jsem jich celou řádku. iPhonu jsem poměrně dlouho odolával a ani dnes nevím proč. Koupil jsem až 4 a pak jsem přeskakoval, takže 6S Plus, XR a těď mám 12ProMax. Hlavně kvůli focení a videu. Prodal jsem všechny foťáky a objektivy, protože jsem zjistil, že je už dlouhý čas nepoužívám a fotím a točím už jen na iPhone. První iPad jsem koupil omylem na Smíchově v iStylu. Ta prodejna na Andělu už delší dobu není. Chtěl jsem si ho prohlédnout a paní mi šla pro něj do skladu a najednou povídá: Máte ho připravený na pokladně. Bylo to před vánocemi a byl to poslední kus na prodejně, tak jsem ho neplánovaně koupil, ale nakonec jsem byl moc rád a dodnes iPad hojně používám.

Momentálně nejvíce používám takový přenosný systém, hlavně kvůli letnímu období, kdy trávím hodně času na chatě a potřebuji být mobilní. Takže PowerBook 16″ 2020 ke kterému můžu připojit iPad Pro 13.9″ jako externí display a zvukovku Apollo Twin, nebo EVO s monitory IK Multimedia iLoad Micro-Monitor, nebo Focal Shape 50. Stále pracuji na Pro Tools aktuálně na verzi 12. Jsem na ně léta letoucí zvyklej a nechce se mi učit nic jinýho, ale přiznám se, že se mi moc líbí Luna od Universal Audio. Zase ta kompatabilita u PT je super. V USA ani v Kanadě jsem se nesetkal s tím, že by měli ve studiu něco jiného než PT, takže přivezu sešny PT, doma je otevřu a můžu ihned pracovat. Tak to je tak nějak vše a kdybyste měli chuť napsat do komentářů jaké Apply jste měli, nebo máte vy, popřípadě jaké s nimi máte zkušenosti, byl bych moc rád.

Kdybyste měli zájem o mix a mastering vašich nahrávek, rád se toho zhostím. Více se dozvíte na mém webu: www.romanpokorny.com/edu. Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Moje staré pracoviště.