Myself Music

Featured

Už poměrně dlouhou dobu technika umožňuje tvůrcům vrstvit nástroje ve stopách, takže si můžete celou skladbu, album, či filmovou hudbu nahrát zkrátka sami. Má to ale pár háčků. Za prvé musíte na všechny nástroje umět hrát, musíte mít velmi dobrou hudební představivost a v neposlední řadě to musíte umět dát dohromady jako celek. To představuje minimálně dobrou znalost editačního softwaru včetně plugin a také musíte být tak trochu zvukový mistr. Já mám tu výhodu, že jsem začínal na bicí nástroje, potom jsem hrál nějakou dobu na basovou kytaru a na klávesy jsem se z nutnosti trošku doučil. Problém je u mě ten, že mě tenhle způsob tvorby baví čím dál míň. Mám zkrátka raději když můžu komunikovat se spoluhráči a užívám si tu tvůrčí chemii. Nicméně mi přijde trošku škoda tento způsob tvorby, kterému jsem věnoval poměrně hodně času nikde neprezentovat. V současné době mám rozpracovaný projekt, který by měl spojovat digitální svět s jazzovou kytarou. Ve světě se poměrně často setkáváme s formou digitální hudby zaměřenou pouze na loopy a groovy bez sofistikované harmonické struktury a nosné melodie. Tady cítím výzvu, kterou bych chtěl akceptovat. Naráží to už jen na mou lenost. Zatím mám cca 4 rozpracované skladby, což se mi jeví jako málo. Když jsem byl někdy osloven abych nějakému interpretovi produkoval album, tak tendence vystrkovat hudebníky od nástrojů byly až nesnesitelné, protože když nabudete dojmu, že to dokážete zahrát líp a bez vysvětlování, není co řešit. Snad jen, že někoho zákonitě urazíte. Dokonce i na svém albu 2 Faces jsem ve skladbě All Down to You musel nahradit po mnohých pokusech Tondu Smrčku a nahrát basový part sám.

All Down to You – Roman Pokorný / Jamie Marshall / voc.Jamie Marshall

Zhruba ve stejné době jsem byl osloven Věrou Martinovou abych ji pohohl s produkcí alba Slunci je to jedno. Na tomto albu jsem nahrál všechny kytary, baskytaru, mandolínu, akordeon atd. Při mixu se ovšem zjistilo, že album nemá hitovku. Tak zvanej otvírák a tak jsem přes noc napsal skladbu Yamba Damba na kterou později napsal text Ivan Hlas. V této skladbě hraji mimo bicích Jardy Petráska taky úplně na všechny nástroje. Věrka to pak krásně nazpívala.

Yamba Damba – Roman Pokorný / Ivan Hlas / voc.Věra Martinová

Když mě později oslovil Láďa Kerndl aby jsme po albu I Suddenly Realized natočili ještě další album tentokrát v češtině, vzniklo Zdá se to pár dní. To jsem až na sólisty jako Mirka Hloucala, Ondřeje Pivce a houslisty Eli Khentova natočil taky celé sám. Ta deska je ale přes veškerou snahu na můj vkus taková zplácaná a některé skladby se podle mě k sobě nehodí. Nabušená závěrečná Connect me, kterou jsem psal původně pro sebe a dokonce jsme tam nechali i původní sólo na kytaru a můj scat, zní na albu taky poněkud nepatřičně. Zamýšlím tuto věc ke které jsem napsal i text přejmout do repertoáru … tedy až se začne zase hrát. Už aby to bylo!!!

Connect Me – Roman Pokorný / Roman Pokorný / voc.Laďa kerndl

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Ruční stavba Stratocasteru

Featured

Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho “životní moudra” a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.

MacBook Pro 16″ Unboxing

Featured

Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji

“Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly”

Roman Pokorný

Django Reinhardt vs Charlie Christian

Featured

To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.

Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby “gitan”. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.

Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be

Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.

Maccaferriho plastová kytara.

Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson 250, nebo Gibson L5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.

Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian ‎– Complete Studio Recordings vás stejně neminou.

Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.

No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Apple

Featured

Já jsem zažil ještě analogové nahrávání se vším všudy. V režii seděl za mixpultem zvukař, vedle něho režisér a u šestnáctistopého Studeru seděla střihačka. Když se někde udělala zásadní chyba, tak se stříhalo a to mi věřte, že v tom bylo kus řemesla jak ze strany týmu v režii, tak ze strany hudebníků. Nahrávání bylo velmi nákladné. Jednak studio, vybavení studia a čas. Menší studia používala vícestopé magnetofony levnějších značek jako Tascam, nebo Fostex, ale i v tom případě to nebylo nic levného. Já jsem vlastnil nejdříve B-73, který uměl přepisování ze stopy na stopu při brutálním úbytku kvality, potom legendární čtyřstopý Fostex X-18 a nakonec osmistopý kazeťák Tascam Portastudio 488 a ten už byl na tu dobu něco!

Míchalo se taky do pásu a to tak, že zvukař a režisét měli všech deset prstů na mixu a faderovali o stošest. Někdy musel i hudebník přiložit ruku k dílu. O nějaké pokročilé editaci audia nemohla být ani řeč. Stávaly se i takové věci, že režisér Brněnského rozhlasové studia Zdeněk Novák zastavil nahrávání kvůli nečekané a spontání improvizaci, kterou neviděl v partituře a už se to znovu ani na poněkolikáté nepodařilo tak natočit. Dnes by stačil jedinný klik a improvizace by byla zpět na ten šup. Nebo jednou se nám stalo, že jsme hráli jako o život a najednou zhasla červená a z režie se ozvalo, chlapi my se omlouváme, ale hrajete dlouho, takže nám došel pás. Jaká to byla úleva když přišel Macintosh, který stíhal nahrávat audio. Už v osmdesátých letech totiž počítače jako Sinclair, nebo Atari zvládaly spolehlivě midi. V roce 1989 už byl dokonce i první Cubase a v roce 1991 přišly první Pro Tools, ale audio bylo pro počítače stále oříšek. Průlom přišel až s Macintoshem Power Mac G3. Jistě zkoušelo se nahrávat na ledacos, ale tohle bylo už něco trochu seriózního. Nahrávání audia bylo velmi náročné na data a tak se tehdejší externí disky přehřívaly a dost často se i kousaly. Vzpomínám, že jsme je měly zavřené ve vedlejší místnosti obklopené chlazením. Ideální bylo zavřít i počítač do skříně aby nedělal v režii nežádoucí hluk. Taky se nám nedařilo natočit přímo do Pro Tools kytaru s kvákadlem aniž by nedošlo k digitálnímu zkreslení, které je velmi ošklivé, takže jsme nejdříve natočili kytaru na pás a potom do PT a zkreslení bylo to tam. Později jsme zjistili, že to nemusíme ani natáčet, že úplně stačí dát magnetofon do cesty jako předzesilovač. Podobných specialit byla celá řada. Inu pionýrské doby. Zrovna sedím u svého Macbooku Pro, který má výkon o kterém se nám tenkrát ani nesnilo a je téměř neslyšný. Pojďme si tedy projít ty Macy, které jsem osobně vlastnil a zavzpomínat na jejich vlastnosti, výhody a neduhy.

Nejdříve jsem měl samozřejmě Classica, ale na ten jsem audio nenatáčel. Válel se pak roky na půdě a nakonec si ho koupi sběratel ještě za pěkné 3.000,-Czk. Pak jsem pořídil iMac G3, ale to byla ještě opravdu koloběžka, ale v té době krásná. Měl jsem modrého a pamatuji jak jsme na něm pařili se synem Dooma! Pak dlouho nic až přišel Power Mac G3 s Pro Tools tuším verze 4? Tenkrát nebylo jen tak jednoduché Maca sehnat a tak jsem ho koupil od takového hochštaplera, který mě docela natáhnul. Prodal mi i monitor a nějaké příslušenství a marně jsem se pak dožadoval, po poradě s kamarády, vrácení peněz. Zlom přišel až když jsem zdědil nějaký finanční obnos po mamince. To už jsem nechtěl nechat nic náhodě a kontaktoval jsem firmu Mediaport a koupil všechno na klíč. Tak mi přistála na stole DIGI 02 a Power Mac G4 a digitální monitory Roland propojené optikou. Koupil jsem taky Pro Tools a nějaké pluginy tenkrát ještě dodávané na CD, nebo DVD v krásném krabicovém balení. Nádhera, tenkrát to bylo ještě na OS 9, na který apropo vzpomínám rád dodnes. Připadal mi víc profi, bez barevných ikonek a náročné zatěžující grafiky. Apple se zkrátka později rozhodnul vymanit se z profesionální scény a zaútočit na běžného uživatele.

Nezapírám, stálo to strašnou raketu, ale jinak to tenkrát nešlo. Pokud jsem chtěl být kompatabilní s ostatními studii a následně si editovat náběry sám, tak to byla jediná možnost. PC+Cubase byla beggars verze. Takže na to vybavení padly všechny prostředky a začal jsem se postupně učit nahrávání a následné editaci. Hodně mi pomohl Pavel Marcel, kterého jsem znal ze studia Zdeňka Nedvěda a taky Petr Kocfelda se kterým jsem se později seznámil v kanceláři Mediaportu a jsme dobří přátelé dodnes. Začátky nebyly jednoduché a tak jsem byl stále navěšený na telefonu se Schneiderem, nebo Kučerou z Mediaportu. Byl jsem ale houževnatej a tak první album, které jsem míchal a mastroval bylo Two Faces o kterém Petr Kocfelda řekl, že je naprosto v pořádku, což pro mě bylo velkým vyznamenáním. Nicméně trvalo ještě roky než jsem se v tomto oboru začal pořádně orientovat. Bylo toho ještě hodně co se učit a ještě dnes přicházím na různé vychytávky. Od Two Faces už jsem si míchal a mastroval všechna alba. Album Hot Jazz News měl dokonce Petr uložené jako vzor! Tak zpět k Macům. Rád vzpomínám na Power Mac G4 a zastávám názor, že to byl asi nejpovedenější velkej Mac a procesor G4 jeden z nejstabilnějších. Používal jsem ho léta až do chvíle kdy nám do baráku udeřil bratříček blesku a skrze elektrickou síť nám shořely všechny spotřebiče. Na G4 shořel pravej kanál audiokarty. Opravit to nešlo, protože vše bylo už integrováno na motherboardu, tak jsem ho prodal grafikům a z nedostatku financí si pořídil tehdy žhavou novinku Mac Mini. Na Mini jsem dělal asi rok, ale musím přiznat, že jsem se musel malinko uskromnit. Výhoda byla, že se tenkrát v Macu mohl ještě vrtat každý a tak se výkon dal ještě dohánět dokoupenou operační pamětí, nebo rychlejším diskem. Tak jsem to dycky nabušil pod víko.

Power Mac G5

V té době už začal Apple vyrábět taky použitelné notebooky a tak jsem si pořídil iBook 13, ale záhy jsem ho začal používat jen na administrativu, fotky, web a podobně, protože na editaci audia byl slabej jak čaj. Později když už jsem koupil PowerBooka G4 15” to bylo jiný kafe a po něm přišel vynikající PowerBook 17” na který taky rád vzpomínám. To byl fakt skvělej stroj! V té době byla komunita Macistů dost vyhraněná a na fórech se vedly krvavé bitvy s PéCéčkáři. Na MůjMac.cz to tenkrát fakt vřelo :-). Posledního velkýho Maca jsem koupil Power Mac G5 a narval jsem do něj tenkrát neuvěřitelných 16GB RAM. I tak to byl nepovedenej počítač. Hlavně kvůli procesoru IBM G5, kterej už fakt nestíhal konkurenci a proto musel Apple přejít k Intelu. Což jsme v té době nesli dost těžce. Apple mě taky iritoval častým výměňováním rozhraní většinou naprosto nekompatibilním s ostatními. Takže pokud chtěl člověk nějak normálně fungovat, utratil za redukce majlant. Firewire 400, Firewire 800, Thunderbold a USB-C a to nepočítám potřebné redukce k mobilním zařízením! Vím, že vývoj se nedá zastavit, ale pro dlouhodobého uživatele je to peklo.

Redukce Apple

Tak kde jsme skončili? Jo po Power Macu G5 jsem koupil iMac 21.5“, ale když se objevil nový 27” iMac ihned jsem po něm skočil, ale neměl jsem to dělat. iMacy měly, nevím jak teď, jednu nepříjemnou závadu. V rozích se jim dělaly na display takové prachové šmouhy, které se u starších typů dali odstranit sundáním krycího skla a u nových modelů, kde bylo sklo integrováno do displaye to nešlo vůbec! Myslím, že si s tím záruční servisy dost užily. Ze začátku jsem měl v iMacu 1TB mechanickej disk, kterej byl dost pomalej, takže jsem ho vyměnil za SSD a nacpal jsem do něj 32GB RAM, ale stejně mě ten počítač moc nebavil. Nicméně jsem ho měl dost dlouho cca 7 let, ale paralelně s MacBookem Pro 13“. Samozřejmě iPhony, iPody a iPady jsou kapitou samy o sobě. Měl jsem jich celou řádku. iPhonu jsem poměrně dlouho odolával a ani dnes nevím proč. Koupil jsem až 4 a pak jsem přeskakoval, takže 6S Plus, XR a těď mám 12ProMax. Hlavně kvůli focení a videu. Prodal jsem všechny foťáky a objektivy, protože jsem zjistil, že je už dlouhý čas nepoužívám a fotím a točím už jen na iPhone. První iPad jsem koupil omylem na Smíchově v iStylu. Ta prodejna na Andělu už delší dobu není. Chtěl jsem si ho prohlédnout a paní mi šla pro něj do skladu a najednou povídá: Máte ho připravený na pokladně. Bylo to před vánocemi a byl to poslední kus na prodejně, tak jsem ho neplánovaně koupil, ale nakonec jsem byl moc rád a dodnes iPad hojně používám.

Momentálně nejvíce používám takový přenosný systém, hlavně kvůli letnímu období, kdy trávím hodně času na chatě a potřebuji být mobilní. Takže PowerBook 16″ 2020 ke kterému můžu připojit iPad Pro 13.9″ jako externí display a zvukovku Apollo Twin, nebo EVO s monitory IK Multimedia iLoad Micro-Monitor, nebo Focal Shape 50. Stále pracuji na Pro Tools aktuálně na verzi 12. Jsem na ně léta letoucí zvyklej a nechce se mi učit nic jinýho, ale přiznám se, že se mi moc líbí Luna od Universal Audio. Zase ta kompatabilita u PT je super. V USA ani v Kanadě jsem se nesetkal s tím, že by měli ve studiu něco jiného než PT, takže přivezu sešny PT, doma je otevřu a můžu ihned pracovat. Tak to je tak nějak vše a kdybyste měli chuť napsat do komentářů jaké Apply jste měli, nebo máte vy, popřípadě jaké s nimi máte zkušenosti, byl bych moc rád.

Kdybyste měli zájem o mix a mastering vašich nahrávek, rád se toho zhostím. Více se dozvíte na mém webu: www.romanpokorny.com/edu. Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Moje staré pracoviště.

Nevím, školy nemám, ale …

Featured

Dovolte mi zamyslet se v tomto vánočním čase nad zcela, nebo možná vlastně ne zcela, jiným tématem. Poslední dobou hlavně s dlouho trvajícími trablemi s COVID-19 se vyrojilo víc než obvykle přehršle samozvaných odborníků, léčitelů a nebojím se to říct, hochštaplerů, kteří rozumují o základní otázce smyslu života, vesmíru a vůbec. Většinou se to týká vlivu moderních technologií na lidský organizmus, alternativní čínské medicíny, homeopatik, duchovního života, čaker a vůbec zdravého životního stylu. Takových rozumbradů je plný YouTube, Facebook, Twitter a Instagram. Vím, že se pod tímto příspěvkem asi strhne vášnivá debata, ale vlastně to je i můj záměr. Píšu to hlavně proto, že mě vaše názory na tuto problematiku opravdu zajímají.

Začnu nejdříve svými osobními zkušenostmi a zkušenostmi svých blízkých. Vím, že se tím pouštím na tenký led, protože můj manažer a kamarád Tomáš Frkal mi mnohokrát říkal ať svoje případné zdravotní problémy nikde nezveřejňuji, protože se jedná o informace strategického významu číslo jedna! No dobře, sice si to nemyslím, protože nejsem agentem FBI, ale zcela specifikovat to tedy nebudu. Pravdou je, že mě sužuje jedna genetická mutace, kterou je poměrně těžké diagnostikovat a když je pak tento stav dlouhodobě zanedbán, dostaví se spousta sekundárních komplikací. U mě na to přišli bohužel dost pozdě … až ve 40 letech. Kdyby byla mutace odhalena například ve 20 letech, mohl jsem být kompenzován a dnes být zdráv jako rybička. Místo toho jsem absolvoval doslova “tour de life” po doktorech a léčitelích, kteří stáli za starou bačkoru, než jsem narazil na MUDr. Hoffmanna, který v podstatě během pár minut určil z krevního rozboru správnou diagnózu a navrhnul léčbu. Bohužel pro mě už trošku pozdě, nicméně přece! Pomohla k tomu také vyspělá moderní genetická medicína, která již dokáže přesně určit genetické zatížení z periferní krve a nemusíte absolvovat bolestivá a nepříjemná invazivní vyšetření jako je biopsie, odběr kostní dřeně, či Lumbálka, která mají mnozí z nás taky za sebou. Sláva Bohu na výsostech!

Když jsme byli s Brianem Charrettem a Dano Šoltisem na šňůře k albu Cab to Cotton Club věnovanému památce Duke Ellingtona, bavili jsme se po cestě v dodávce prozpěvováním gospelů, voláním Jesus a historkami o pastorovi Dollarovi. Když už si dá pastor jméno Dollar, musí to mít nějaký důvod … a představte si, že mu to lidi baští! Přátelé tady nejde o nějaké čudlíky … ten chlap má vlastní letadlo jako Led Zeppelin! Podobně je to i s léčiteli. Nikdy jsem nebyl u léčitele, který by chodil bos a bydlel ve slaměné chatrči na okraji lesa. Vždycky měli vlastní domy, auta a žili si nad poměry. Jeden mi dokonce svěřil, že jeho luxusní dům s japonskou zahradou je pouze pro klienty, on prý bydlí v jiném domě … Hmmm i moje tehdy malá dcera Karolína na to ihned reagovala slovy: Vy musíte být ale strašně bohatý! On ovšem pohotově odpověděl: Ale to všechno je tady pro vás! Když moje maminka zužovaná rakovinou obrážela podobné osvícence a utrácela svoje poslední peníze v naději, že jí snad můžou pomoci, jezdil jsem často s ní a poslouchal ty nebetyčné kraviny. Například jeden ňouma sotva mě spatřil ve dveřích vykřiknul: Dobře vám tak! Nemáte kouřit! Zjevně pouze tipoval, protože jsem byl nekuřák. Když jsem pak u jiného výtečníka přiznal, že mám více cukru v krvi, dostal jsem odpověď, že si ten nadbytečný cukr vytváří můj mozek, protože hodně přemýšlím a on ho tedy potřebuje. Dodal abych v žádném případě nebral léky na kompenzaci, že se s tím organismus vypořádá sám. Později jsem to vyprávěl MUDr. Zamrazilovi, který jen nevěřícně kroutil hlavou. Také jsem se dostal, dokonce na doporučení jedné lékařky k léčitelům, kteří používali k léčbě vidličky na provázku a píchali jimi do nahých těl důvěřivých nešťastníků. Byl to poměrně bizarní manželský pár. Pán malý, plešatý a obézní s o 20 až o 30 let mladší ženou. Lidi, včetně mě, jim házeli za to bolestivé píchání do zavařovačky omotané růžencem velké bankovky. Další léčitel doporučoval vypít po ránu sklenici vlastní moči. No a těch parazitů co nám v těle objeví odborníci s biorezonátorem! Abych tuhle kapitolu už nějak uzavřel … maminka zemřela ve věku 53 let a žádné píchání vidličkou, bylinky, rezonátor, houbičky ani zaříkávání jí bohužel nepomohlo.

Poslední dobou, vlivem hysterie kolem Covidu-19 naskákali všichni houfně do Vltavy s tím, že je toto počínání zachrání. Co k tomu? Můj děda pil 3-4 Budvary denně, jedl tučná jídla, špek, uzený, škvarky, jitrnice, jelita, nikdy nesportoval, měl sedavé zaměstnání, jezdil v autě, nebo na traktoru cumlajíce oblíbené cukrovinky, nejedl zeleninu poněvač tvrdil, že je pro “králike”, kdybych mu řekl aby se šel v zimě vykoupat do Domčického rybníka, tak mi dá pár facek a nepamatuju se, že by byl kdy nemocnej. Zemřel v požehnaném věku nedožitých devadesáti let. Moje maminka se snažila žít zdravě. Stále pěstovala nějaké zdravé bylinky. Pamatuji si, že mě nutila jíst hnusné nakládané houbičky proti rakovině … a … Hodně záleží na vnitřní pohodě a spokojenosti, ale genetika je svině a nejde bohužel očůrat. Další věc která je dnes hodně skloňovaná jsou mobilní zařízení jako telefony a tablety. Jak to děsně škodí! No obecně všeho moc škodí. Když to budete mít od rána do večera na uších, tak se léty možná dočkáte nějakých problémů, ale těch byste se dočkali možná i bez toho. To jako nádory a jiné jiné nemoci dřív neexistovaly? Vemte to jen selským rozumem. Už ve starém Egyptě byli otvírači lebek, kteří se pokoušeli odstranit mozkové nádory a to jako proto, že Faraon byl celé dny s iPhonem na uchu a Macbookem na klíně? Ve starém Řecku se zase pokoušeli léčit diabetes hladovkou a dávali lidem s diabetem jen tolik jídla aby jen zůstali naživu. Co by dali za Inzulin! Ve středověku trpěli lidi takovou spoustou neduhů o kterých se nám ani nezdálo a žádné telefony a technologie, které by jim to mohly způsobit neměli. Daleko větší problém vidím spíš v tom když člověk bydlí a spí na nějakém geomagnetickém poli. To je úplně jinej power než telefon, ale tomu většina lidí nevěnuje žádnou pozornost. Netvrdím, že nejsou při nadměrném používání mobilního telefonu, počítače, televize, mikrovlné trouby určitá zdravotní rizika, ale vyvarovat byste se v civilizovaném světě museli snad úplně všemu včetně jízdy moderním autem ve kterém je dnes víc elektroniky než u mě doma. Víte například, že chirurgové operují velmi často pod rentgenem? A co potraviny? Všimli jste si jak chemicky smrdí rajčata? Viděl jsem pořad o jablcích. Hrůza! Zavírají se do jakýchsi plynových komor kde se napouští plynem aby déle vydržela a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. To je civilizovaný a současný svět ve kterém žijeme podle mě navzdory všemu docela v blahobytu. Skýtá nám i mnohem více zábavy než v dobách minulých a že se dožíváme v průměru daleko vyššího věku je statisticky prokázané. Dokonce podle tohoto článku se dožívají nejvyššího věku u nás lidé v Praze, takže? Užívejte všeho co vám moderní doba nabízí a nic moc neřešte a nebo se odstěhujte někam do pralesa, choďte bosi s rouškou z listů kolem pasu a čekejte až vás uštkne had, sežere tygr, nebo umřete v horečkách na Malárii. Ptáte se na tomto místě jestli věřím v Boha? Ano jsem věřící, ale tím spíš dokážu rozeznat opravdové věřící od pánbičkářů vyřvávajících na Andělu “Ježíš je tvoje spása”!

A já jsem čínskej busrandi!

Prababička vždy říkávala “dobrého po málu” a “všeho s mírou”. To je myslím na životě to nejtěžší. Ta duševní a duchovní rovnováha. Zkrátka jak říká můj kamarád Petr Kocfelda “hlavně udržet stolici”, čili z ničeho se neposrat. Přeji vám požehnané vánoční svátky a šťastný nový rok 2021. Zůstávejte zdrávi!

Roman Pokorný PF 2021

Pokud se vám líbí můj blog, můžete podpořit přes PayPal, nebo bankovní převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Začněte plavat, jinak klesnete ke dnu jako kámen, protože časy se mění.

Featured

Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká “mánička” byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali “hele ten se vždycky dobře prodá” … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.

Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/

John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.

Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.

Landau v Praze.

Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.

Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.

S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.

Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.

Fenomén dnešní doby

Fenoménem dnešní doby je povrchnost. Jak to vysvětlit abych se náhodou proboha někoho nedotknul … Typickým příkladem jsou krátká videa na YouTube nebo na Facebooku kde se co v nekratším čase snaží zaujmout například hudebník svoji hrou. Ideálně cirkusového charakteru. Čili běhy po hmatníku, nebo klaviatuře sem a tam s cílem dosáhnout divákova úžasu.

Na tyhle videa jsem se stal alergickým. Když odbočím od hudebních videjí k mainstreamu, tak největší sledovanost mají zvířátka. Malá koťátka, či štěňátka, králíčci … mladík mazlíci se se lvíčaty, nebo tygry, záchrana medvíděte atd. Tohle lidé milují. Takže do hudebního světa se to zákonitě také promítá. Malá holčička zpívá operu, tříletý chlapeček bubnuje, nebo hraje na kytaru … co na tom, že je to špatně zahrané a bez známky oduševnělosti, ale vždyť je tak roztomilý! Zkrátka různé bizáry v TV typu America’s got Talent. V devadesátých letech byl velmi populární kytarista Stanley Jordan. Hrál na dvě kytary současně a to vzbuzovalo úžas zejména diváků, méně však posluchačů. Trefně se tehdy vyjádřil Jan Beránek Dalecký: zní to jako by hráli dva špatní kytaristi dohromady. Jenže hrát na dvě kytary najednou tolik not je přece úžasné, ne? Čili nejdůležitější věc je okamžitě a téměř jakkoliv zaujmout. Jednou za náma o pauze přišla starší dáma. Pogratulovala nám k výkonu a hned se nám pochlubila s nezapomenutelným jazzovým zážitkem z Reduty v 60tých letech. Hrála tam jazzová skupina (na její název ani hudbu se nepamatovala), ale bubnoval s nimi na konga černoch zcela nahý! Fascinace dlouhým černým kymácejícím se bimbasem hudební zážitek zcela převážila. Dnes se takový přístup k umění stal vysoce žádoucím. Jakmile se něco neděje hned v prvních sekundách hudebního videa, už to nikoho nezajímá. Typickým příznakem tohoto trendu je bezobsažnost. Ne že by jsme se tímto jevem v minulosti nesetkávali, ale v dnešní době je v podstatě už standard. Příklad za všechny je YouTubová skupina Dirty Loops. Veselí mladí chlapci, kteří hrají jako o život. Těch not, těch stopek, předražených, zaražených atd. Jejich kouzlu podlehla i spousta kolegů hudebníků … a tady se dostáváme k tomu tenkému ledu. Nechci se nikoho dotknout. Spoustě lidí se líbí Michal David a pár z mých spoluhráčů s ním a ne jen s ním taky hraje. Nicméně, že se jedná o hudbu povrchní o tom snad není sporu. Jeden známý se mě ptal proč jsem zrušil předplatné HBO. Vysvětlil jsem mu, že první půlrok jsem byl nadšený, ale po roce jsem zjistil, že vše co se mi líbilo jsem si už přehrál a zbytek je velmi plytký. Filmy mají naprosto stejné příznaky jako hudba Dirty Loops. Italové říkají: Tuto fumo niente rosto! Čili, ten oheň strašně kouří, ale žádnej plamen na kterým by se dalo něco opéct. Velmi slabé jsou zejména náměty a scénáře. I dnes se občas narodí nějaká perla, ale v té nadprodukci si jí ani nemusíme všimnout. Vytratila se bohužel duše, která mi přijde v umění nejdůležitější. A to nemluvím pouze o Jazzu, ale i o Rocku, Popu a vážné hudbě. Možná, že to dnes ani jinak nejde. Alespoň ne v případě, když se chce člověk uměním živit. Obrázek zahloubaného intelektuála za piánem už zkrátka netáhne. Jakto, že to šlo v padesátých či šedesátých letech? Jsou lidé čím dál blbější? Minimálně se stali vůči opravdové oduševnělosti imunní. Stačí jim štěňátka, koťátka a hudba typu Dirty Loops.