Johnny Smith, Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>

A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.

Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.

Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.

René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.

U Billyho Bauera to máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.

Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.

Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.

Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.

Otec a syn Jimmy Raney & Doug Raney. Oba tito kytaristé nahráli kupu nahrávek. Jimmy započal svoji kariéru tím, že nahradil Tala Farlowa v triu Red Norva a dále to už šlo jak na drátkách. Hrál se Stanem Getzem, Bobem Brookmeyerem v orchestru Woodyho Hermana a v roce 53 a 54 byl dokonce podle Downbeatu vyhlášen nejlepším jazzovým kytaristou. Směle vám můžu doporučit alba Jimmy Raney featuring Bob Brookmeyer, 2 Guitars with Kenny Burrell a hlavně Two Jims and Zoot s Jimem Hallem. Jeho syn Doug měl tedy od děctví co odkoukávat a taky že to zodpovědně dělal, protože jablko nepadlo daleko od stromu. Nejenže převzal otcův bebopový styl ale i hudební vkus a hrál spíš s jeho vrstevníky. mezi jeho spoluhráče patřila americká jazzová špička jako Chet Baker, George Cables, Joey DeFrancesco, Kenny Drew, Tal Farlow, Tomas Franck, Dexter Gordon, Johnny Griffin, Billy Hart, Hank Jones, Clifford Jordan, Duke Jordan, Red Mitchell, Adam Nussbaum, Niels-Henning Ørsted Pedersen, nebo Horace Parlan. Jeho tria s Chatem Bakerem mám moc rád. Z jeho sólových alb mohu doporučit například Introducing Doug Raney, Raney ’96, Blue and White a z jejich společných alb rozhodně Duets, Nardis a Stolen Moments.

Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin‘ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: „Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.“ V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!