Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.
Kapela (foto Michal Kupsa)
Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.
Notové inferno (foto Michal Kupsa)
Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.
Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.
Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.
Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.
S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.
Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.
Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.
Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.
S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!
Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.
Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.
Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis „Poházený klacky na pláži …“. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá „Vyvolávač hadů“.
Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje „kožený štyry“ cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.
Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!
To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.
Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby „gitan“. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.
Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be
Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.
Maccaferriho plastová kytara.
Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson250, nebo GibsonL5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.
Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian – Complete Studio Recordings vás stejně neminou.
Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.
No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.
Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.
S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.
Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.
Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.
Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..
The cover of Undercurrent
Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.
Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.
Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.
Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.
Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.
K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.
Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin‘ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.
Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin‘ the Spirit, Solid, Talkin‘ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.
V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.
Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin‘ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.
Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin‘ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>
Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Někteří hudebníci zrají jako víno a někteří naopak časem poněkud zakysnou. Příkladem může být Bill Evans, nebo Jim Hall, kteří do pozdního věku natáčeli stále kvalitní alba a na koncertech zvládali vytvářet atmosféru plnou respektu. Poslední série osmi alb Billa Evanse s názvem Last Waltz je naprosto kouzelná. Jako by byl Evans už v jiné dimenzi. Introdukce jsou překrásně a intuitivně vystavěné a skoro je vám líto, že se potom ozve rytmika. Klidně to mohl natočit sám! Stejný pocit mám například z alba These Rooms Jima Halla, které tak krásně plyne až je vám líto, že po 60 minutách končí. Naopak v případě Grant Greena, nebo Kennyho Burrella, nebo Barneyho Kessela to jde s léty poněkud z kopce. Natočili nejlepší alba zamlada a postupně jejich hudba jako by chřadla. Burrell ztrácel rytmus a smysl pro uzavřené fráze, Green se utápěl ve stále omílaném klišé funku na jednom akordu k čemuž jistě napomáhaly v nemalé míře i drogy a Kessel se zadrhával čím dál tím víc. Dnes se údajně délka života prodlužuje, takže věk padesáti let lze považovat klidně za tříčtvrtinu, ne-li za polovinu života. Přes různé zázračné děti, kterých dnes najdete na YouTube přehršle, si myslím, že jakýsi další rozměr se do hudby interpreta (pokud má vůbec ten dar) dostane až kolem třicátého roku jeho věku a dále se pak může rozvíjet. Takže tak po dvaceti letech aktivního hraní a komponování a po určitých životních zkušenostech. Zkrátka když už má odžito.
Aniž bych se chtěl srovnávat s velikány typu Billa Evanse, nebo Jima Halla musím přiznat, že určitý posun v této oblasti citím i u sebe. A necítím to zřejmě sám. Tohle mi poslal Jan Dalecký (Beránek) po poslechu mého alba Favourite Colours „No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti“. Je to také hodně o té odhodlanosti nedělat kompromisy, která mi většinou během mé kariéry nechyběla, ale kdykoliv jsem polevil, tak jsem toho později litoval. Ne z finančního hlediska, protože podle statistik OSA mi vydělaly právě tyhle výlety do popu nejvíce peněz viz Yamba Damba Věry Martinové, ale tak nějak mě to frustrovalo. To je ten důvod proč už to léta nedělám a soustředím se pouze na hudbu svého srdce právě po vzoru mých „idolů“. To by ovšem nešlo bez podpory lidí, kteří mají zájem moji hudbu poslouchat a kteří hlavně mají zájem být tohoto procesu součástí.
Upřímně je to docela dřina nezklamat jejich důvěru a myslím, že nejpřísnějším kritikem jsem sám sobě já! Je to takové sebemrskačství při kterém umělec není nikdy zcela spokojen se svým dílem 😀. Vlastně ani nemůže, jeho vývoj by se zastavil. Obecně platí, že kapela hraje tak jak její nejslabší člen. Zajímavostí taky je jak to působí na publikum. Publiku se většinou ten nejslabší jeví skoro jako nejlepší, protože nějakým zvláštním způsobem stahuje spoluhráče na svoji úroveň. Svou roli v tom taky hraje nuda kterou spoluhráči při takovém koncertu trpí … chtějí to zkrátka jen přežít. Svoje spoluhráče si pečlivě vybírám jednak proto abych se mohl radovat z jejich hry, ale i pro ten povznášející pocit souhry a svobody. Pokud se děje, že hrajete vystavěné sólo a cítíte, že basová linka, harmonie piána, popřípadě bicí brake s ním korespondují, zkrátka, že spoluhráči ví o čem hrajete, je to ideální stav. Proto jsem vždy snil o tom, že odletím do New Yorku a natočím tam album s muzikanty, které si sám vyberu. No a tím se konečně dostáváme do Cédur. Příprava alba mi trvala asi rok. Dát dohromady repertoár, napsat partitury, komunikace se spoluhráči, s Mikem Brorbym kvůli studiu a další organizační věci. Hodně mi byl taky nápomocen Tomáš, který se postaral o ty praktické věci související s cestou, nebo ubytováním. Na tomto místě vás jistě napadne kde jsem všechny ty kontakty sehnal? V dnešní době je to opravdu velmi jednoduché. Velký bratr Google ví o nás všech téměř všechno, takže jsem napsal dotaz například tohoto znění: Best jazz drummer in New York City 2016? No a vyskočí na vás spousta odkazů, ze kterých si nějaké jméno vyberete a zadáte ho do YouTube. Poslechnete si jak ten člověk hraje a jestli vám jeho styl vyhovuje. Musíte mít ovšem o výsledné podobě alba už nějaké povědomí, což u mě nikdy nechybí spíš naopak, moje představy bývají dost konkrétní. Na sto procent jsem věděl, že chci černého bubeníka a tato vyjednávání byla ze všech nejtěžší. Někteří bubeníci takzvaně nevěděli co si za to říct, jejich nároky byly přehnané. Nakonec se to vyřešilo samo když jsem se domluvil s Pat Bianchim, který u mě vyhrál „konkurz“ na organistu, sám mi doporučil Byrona Wookie Landhama. To byla velká výhoda, protože byli spolu dobře sehraní a navíc mu nechyběla cenná zkušenost s doprovázením varhan a kytary, protože hrál 12 let s Joy DeFranceskem. V případě baryton saxofonu to bylo poměrně jednoduché, protože všechny cesty se sbíhaly u Franka Basileho. Ne jen z důvodu kvalitních Hammondek padla volba na studio Acoustic Recordings Mika Brorbyho, ale i kvůli Mikovým bohatým zkušenostem s natáčením jazzové hudby, takže parta snů už byla pohromadě a zbývalo se jen těšit na natáčení.
K padesátinám jsem si nadělil dvě věci, Gibson Byrdland z roku 1969 a natáčení nového alba v NYC. Po Byrdlandovi jsem mocně toužil už jenom kvůli té krátké menzuře, protože v tom období jsem trpěl zánětem šlach levé ruky. Teprve později, když jsem prošel různými léčebnými procedurami jako Laserová terapie a byl všemi mastmi mazaný jsem zjistil, že je to úplně jedno jakou máte na kytaře menzuru. Tyhle záněty přicházejí a odcházejí samy od sebe a můžete se třeba podělat do šatů, ale nic s tím nenaděláte. Přirozeně když se ruka nenamáhá a je v klidu, to pomáhá, ale jakmile začnete znovu hrát, tak je to zpět. Chce to čas a pak to odejde samo. Nicméně láska k Byrdlandu mi zůstala dodnes. Je to ten druh kytary, která se do konce života neprodává, ale zpět k tématu. Musím přiznat, že od začátku mé hudební dráhy jsem měl štěstí na lidi, kteří byli ochotni mě podporovat. Když to vezmu po pořadě, tak Michal Hejna a Honza Hála z Arty, Michal Zeman, který se mnou dělal alba Hot Jazz News a Eldorádo, Richard Preisler a Revolta, kteří mi dodnes dělají grafiku a konečně Tomáš Frkal z Process Solutions, který mi dělá manažera dodnes. Když jsem se o svém plánu letět do NYC natáčet album Tomovi zmínil, ihned nadšeně souhlasil a oznámil mi, že letí semnou. Byl u toho také Richard a že chce taky s náma … nakonec bohužel neletěl a tak jsme v tom zůstali s Tomášem sami.
Do New Yorku jsme odletěli devátého dubna 2016 časně ráno. Každej kdo v NYC alespoň jednou byl, ví jakej je to na letišti po příletu opruz. Velká hala plná unavenejch zpocenejch lidí čekajících v řadách na celní kontrolu. Když přijdete na řadu, tak mají řečí jak vopica blech. Proč chcete do USA? Na co máte tu kytaru? Míníte si zde vydělávat hudbou? Máte v USA nějaké příbuzné? Zkrátka jen koukáte zálibně na vedlejší oddělení s nápisem Citizens, kde je úplně prázdno. Když jsme vylezli konečně ven před letiště, tak lilo jak z konve. Vůbec to byl takovej nevlídnej šedivej den a únava z dlouhého letu tomu nepřidala. Říkal sem si no nazdar hodiny to zase bude depka. Ubytovali jsme se v domě v Brooklynu, kousek od studia Acoustic Recordings Mika Brorbyho, kde mělo probíhat natáčení alba a šli brzy spát. Ráno mě vzbudily sluneční paprsky prodírající se skrze těžké závěsy. Tom už byl vzhůru a stačil taky nakoupit čerstvé potraviny na snídani. Den jak malovanej! Od toho rána už to byla naprostá paráda. Mimo samotného natáčení jsme s Tomem procourali celej Manhattan. Setkali se s celou řadou zajímavejch lidí, půjčili si kola a vůbec jsme si užívali. Počasí nakonec vyšlo nádherný a působilo spíš květnově než aprílově. Dostal jsem taky pozvání od Briana Charretta do klubu Fat Cat na jam. Jeden z nejznámějších klubů na Manhattnu je v podstatě taková zaplivaná díra s pár židlemi, křesly a gaučem před pódiem vedle baru a jinak samý kulečníkový stoly a fotbálek. Když kapela hraje, lidi sedí na gauči, nebo postávají s pivem kolem, ale většina hraje kulečník, nebo fotbálek a mají jazz jen jako kulisu. Podobnej pocit jsem měl i z klubu Knitting Factory, kde jsem hrál v roce 1999. Ještě jsme stihli udělat sérii fotek pod Brooklynským mostem s fotografem Standou Merhoutem, které byly později použity na obal alba.
Jam ve Fat Cat s Brianem Charrettem a Petem Zimmerem.
Zpět k natáčení. Studio Acoustic Recordings se nachází v Brooklynu na 279 Sterling Place v suterénu školy. Studio není vůbec okázale zařízené a vše je evidentně o umění Mika Brorbyho u kterého natáčeli a natáčí snad všichni jazzmani v New Yorku. Mike sám je takovej podivín, práci si vyloženě užívá a rád je součástí projektu, někdy až moc. Diskutuje o muzice s hudebníky, povídá různé historky z natáčení a pokud mu to dovolíte, bude klidně natáčení dirigovat. U mě v téhle věci trošku narazil a než to rozdejchal, byla chvíli ve studiu dusná atmosféra. Respekt jsem si musel získat i v kapele, ale naštěstí s touhle věcí jsem nikdy problém neměl. Bylo to takové to oťukávání jestli mě ti američtí střelci náhodou nemůžou spláchnout do hajzlu 😄. Když zjistili, že to nepůjde, což se vyřešilo během pár skladeb, byl už klid a natáčení i volné chvíle jsme si užívali. Nejzábavnější chlapík byl Wookie. Sršel humorem a historkami o spoluhráčích. Hodně mě zaujalo, že Joy DeFrancesco kupuje vždy dvě letenky a sedí na dvou sedadlech. Když jsme měli natáčet Bluesoulogy, ptal jsem se Wookieho jestli tam může zahrát nějakej tažnej shuffle. Zarazil se a vážně se mi zadíval do očí. Cože? Ty se mě ptáš na shuffle?! Moje druhý jméno je Shuffle! Zahraju ti takovej shuffle, jakej jsi nikdy neslyšel a rozesmál se. No a měl pravdu 👍.
No kytaristy by ještě mohlo zajímat na jakej gear jsem natáčel. Takže kytara Gibson Byrdland 1969, struny Dean Markley 11-52 Nickel, kabel Vovox. S Mikem jsme se domluvili na kombu Princeton Reverb z roku 1966, které bylo v perfektním servisovaném stavu. Mike snímal kombo třemi mikrofony – dva dynamické a ambientní páskáč. Zvuk měl opravdu vychytaný, takže míchání nahrávek byla radost. Dokonce už ve studiu měl při poslechu snímků předvolby pre-mixů nastavené tak, že to znělo téměř jak hotová nahrávka. Inu Amerika. Po prvním natáčecím dni jsem neměl ze svého výkonu nejlepší pocit a snímky jsem večer na pokoji poslouchal stále dokola. Pomohla až láhev Burbonu. Druhý den už se mi hrálo líp, ale to je vždy o pocitu. Vždy je dobré nahrávky nechat takzvaně odležet. Třeba i pár týdnů a teprve potom posoudit jejich kvalitu. Z alba mám velmi dobrý pocit a jsem moc rád, že díky podpoře mých kamarádů mohlo vzniknout. ❤️ Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
PS: Jediným smutným momentem na celém podniku byla zpráva o smrti mé milované babičky Bedřišky Šmídové. Velmi mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Spontáně mě napadla skladba, kterou jsem věnoval její památce a nazval Last Waltz for Bedřiška. Skladbu jsme natočili a na albu ji najdete pod číslem 4.
Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká „mánička“ byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali „hele ten se vždycky dobře prodá“ … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.
Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/
John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.
Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.
Landau v Praze.
Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.
Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.
S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.
Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.
Roman Pokorný 