Říká se, že jednou tramp, navždy tramp a já můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Každý k něčemu inklinuje a jak můžu s jistotou tvrdit, že už ze mě rybář, myslivec, nebo porno herec nebude, romantika trampingu už mě asi nepustí. Nejedná se jen o lásku k přírodě, ale i o ty indiány, cowboye, zlatokopy, dobrodruhy, psance, totemy, americké armádní bundy, batohy, čepice a taky ty písničky u večerních ohňů, jejichž texty jsou touto atmosférou nasycené. Kdykoliv přijedu na svoji chatu v Sázavském údolí, nikdy nezapomenu vyvěsit osadní vlajku. Pokud na to náhodou zapomenu, tak mi to nezapomenou připomenout sousedé. Ano, tak si na ni po těch letech už zvykli. Když vlajka vlaje, jsem na osadě.

První čundr jsem absolvoval už na základce ke konci devítky. Byla to vlastně rozlučka se spolužáky. Teda zvaní byli jen chlapci. Jinak to v necelých 15 letech ani nešlo. Jeli jsme do Moravského krasu s cílem přenocovat v jeskyni Pekárna. Nakoupili jsme kuřata na grilování a velkou zásobu ovocných vín. Brzy jsme se opili a okusovali nedodělaná kuřata jako divá zvěř. Dodnes se mi nedaří zapomenout na tu příšernou kocovinu. Nicméně druhý den jsme pokračovali se spolužákem dál Moravským krasem a k večeru ulehli na palouku. Druhý den ráno jsem se probudil a pozoroval ze spacáku stébla trávy obsypaná velkými kuličkami rosy zářícími v brzkém ranním slunci. Tehdy jsem se pravděpodobně do trampingu zamiloval. Pak následovalo pár čundrů s kamarády mého věku až jsme se jednu sobotu dostali s kamarádem Fredem na Chvojnici. Krátce po poledni jsme si dělali kousek od cesty v ešusu polívku. Najednou šli kolem mnohem starší kluci s prázdnými pivními přepravkami. Ahoj … ahoj, přijdete večer na potlach Desperátů? Na potlach? Desperátů? Jo, je to támhle v lomu. Tak jo. Tak nám rovnou řekněte kolik pro vás máme vzít piv? Právě pro ně jdeme do Kuroslep do hospody. No tak nám každýmu jedno vemte … Určitě? Jedno? Večer do nás ty dvě piva padly jak němci do krytu a už jsme žadonili o další. No my jsme se divili, smáli se kluci, že prej jen dvě piva! Tak jsem začal jezdit s Tondou Čerpadlem a Mladým Tonkem a naučil se od nich jak vypít co nejvíc piv a sníst Tondovo ďábelskej guláš. Naštěstí tohle období dlouho netrvalo. Oba kamarádi jsou už v pánu a o mrtvých jen v dobrým. Tonda měl určitej dar primitivismu, kterej jsem měl na něm rád a nějakým způsobem mě uklidňoval. Pamatuji se jak mi napsal do cancáku: Až ti bude smutno, zasni se!

Pak jsem začal jezdit hlavně na Oslavku a tam jsem se seznámil s jinými kamarády. V té době začínala silná generace mých vrstevníků. Zakládaly se nové osady a jezdilo se fakt každej víkend v létě v zimě. S Plšem a Frenkáčem jsme založili osadu 2 UNRRA. Každej pátek byl sraz na pátým nástupišti a odtud se společně vyráželo směr Náměšť nad Oslavou. Osobně jsem dost kamarádů k trampingu přivedl. Určitou roli v tom boomu trampského hnutí měly sociální a politické faktory. Většina z nás pocházela z neúplných rodin a tak přirozeně inklinovala k nějakému společenství, no a politika v lese nikoho nezajímala. Klidně jsme mohli u řeky vyřvávat ať komouši chcípnou a nic se nestalo. Občas nás sbalili u pátýho nástupiště kvůli americkým nášivkám, nebo Bowie nožům, ale to byla spíš buzerace na pár hodin a pak nás pustili.

Na Oslavce byly celkem ideální podmínky k trampování. Jednak krásná divoká příroda a druhak poměrně dost srubů. Některé z nich se nikdy nezamykaly a tak jsme v nich během nepřízně počasí nacházeli útočiště. Na tohle období mám fakt krásné vzpomínky. Na Oslavce jsem zažil první lásku, učil se hrát na kytaru trampské písničky a později i nějaké vlastní složil. Ono těch písniček bylo víc, ale dochovaly se pouze dvě. Ta první se jmenuje příznačně Oslavka a ta druhá Zbraně. Tyto písně jasně odráží naivitu sedmnáctiletého kluka s báglem na zádech. Dodnes některé osady tyto písně hrají. Abych osvětlil text písně Zbraně, musím nejdříve zmínit kult amerických militárií. Na čundry se dalo jezdit různě, ale fungovalo tam i určité elitářství. Když jsem se začátkem osmdesátých let seznámil s Baulinem, který byl přítelem mojí mámy, pochopil jsem, že ti opravdoví pašáci chodí v oblečení US Army. Kde ho ale vzít? Jó Plzeňácí toho měli po Američanech dost, ale v Brně jsme se museli spolehnout pouze na balíčky od emigrantů. Právě přes Baulina jsem se k nějakým nezbytným doplňkům, jako byl řemen trojdírkáč, field flaška, zahnutá baterka, parker (M-65), americkej bágl …, dostal. Čundrákama v kloboucích s liščím ohonem jsme opovrhovali. Pamatuji se, jak jsem stál s Baulinem, Fetošem, Pytlákem a ještě pár trampama na pátém nástupišti a prošla kolem skupinka nevystylovaných čundráků a hlasitě nás zdravila ahoj! Fetoš se za jedním z nich otočil a říká, co mě zdravíš pičo, my se známe?! Tenkrát nám to připadalo dost zábavné, ale pro toho kluka to asi nejlepší okamžik jeho života nebyl. Byl jsem tímhle kultem tak okouzlen, že jsem měl ve škole všechny sešity počmárané obrázky z knihy Billa Mauldina Na frontu. Přesto přezevšecko jsem byl vždycky pacifista a tak text písničky „Zbraně“ je o tom, že z boje utíkám a odhazuji svoje zbraně. Což bylo konec konců dost typické pro Vietnamskou válku a inspirací mi byl i skvělý film Olivera Stonea Četa.

Oslavka byla sice naše království, ale jinak jsme jezdi doslova od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se dokonce i do Rumunska odkud se dovážely ve velkém kytary typu Dragnouth, které u nás vůbec nebyly k sehnání. Nebyly nic moc, ale nic lepšího jsme neměli. Kdo neulovil nějakou starou Brauerku, měl smůlu. Na pořádnou kytaru jsem tenkrát neměl štěstí, ostatně ani peníze a tak jsem léta ani žádnou nevlastnil. Přijel jsem na potlach jen tak s batohem a protože všichni věděli, že dobře hraju a zpívám, nějakou kytaru mi vždycky vrazili do ruky. Mělo to své výhody. Nemusel jsem se s kytarou tahat do lesa, ani se o ni starat. Protože hra na kytaru byla v trampské komunitě hodně ceněná, stávala se ze mně postupně údolní „celebrita“. Pamatuji se, že se kamarádi často mezi sebou hádali o tom, kdo je nejlepší kytarista na údolí. Jako by se to dalo měřit?! Bylo to velmi akční období. V pátek odpoledne jsem přijel z Prahy vlakem do Brna, honem domů, do vany, najíst a spát. Ráno devítkou do Náměště a víkend na údolí. V neděli ve 12:00 vlak z Březníku do Brna, vana, večeře a v 18:00 vlak do Prahy! Že mi to tenkrát stálo za to fakt nechápu … A to jsem kolikrát v zimě trávil víkend na Oslavce sám, nebo jen s Pedálem, kterej byl na boudě skoro furt.

Když jsem se později oženil, narodil se Kryštof a do toho jsem se snažil nastartovat hudební kariéru, zbývalo na trampování čím dál míň času. Jen zřídka jsem vyrazil na nějakej potlach, kde jsme bez toho dělali s kámošema jen ostudu, ale taky mi začalo vadit to trampský liberální muzicírování. Každej kdo si přinesl nějaký poleno s pár strunama si chtěl zahrát a v horším případě i zazpívat. To bylo pro moje uši fakt nesnesitelné utrpení. To byl důvod, proč jsem si postupem času vybral okruh kamarádů a míst, kde se dobře hrálo a koneckonců hraje dodnes. Rád se objevím na Hazardu kvůli Mikimu Ryvolovi, nebo na Alchaidě, kvůli Slimákovi. Moc pěkně hrajou taky Roveři, nebo Pekaringo. Když odhlídnu od hudební stránky, tak mě moc baví dlouhé výlety. Občas si vyšlápneme s Kapsou a to by člověk nevěřil co témat stačíme za těch 20 kiláků v lesích probrat. Do budoucna plánuji těch čundrů uskutečnit mnohem víc. Člověk si tam krásně vyčistí makovici. Co se týká trampské písničky, tak se taky něco rýsuje. Naprosto spontánně jsem začal asi před rokem zhudebňovat texty Wabiho Ryvoly no a už je jich slušná řádka. Příští rok na jaře bych to chtěl dát nějak dohromady a vydat album. Ke spolupráci bych chtěl pozvat špičkové hudebníky, protože bych se sám rád dočkal profesionálně natočeného trampského alba a to jak po hudební, tak po zvukové stránce. Držte si palce ať to dobře dopadne a zatím AHOJ!