České „gibsonky“ na albu Blues Dřevorubce

Zvýrazněno

Lubovky, u nás lidově zvané gibsonky jsou známou alternativou kytar s plochou ozvučnicí jako jsou kytary španělského typu, dreagnoughty, nebo jumba. Jedná se o kytary s klenutými zády a klenutým víkem s otvory ve tvaru F. Tyto kytary byly jistě inspirované staršími strunnými nástroji jako jsou housle, čelo, nebo kontrabas. První takovou kytaru vyrobil Orville Gibson v Kalamazoo (USA) v roce 1922. Jednalo se o model L-5 a po něm následovaly modely L-4, L-7, L-30, L-48, L-50, až po Super 400. Těch akustických modelů byla celá řada. Některé modely se později dočkaly i snímačů a staly se velmi populárními zejména mezi jazzovými hráči. Nejúspěšnější byly modely ES (Electric Spanish) -175 na kterou hrál například Herb Ellis, Jim Hall, nebo Pat Metheny. Dále L-5 CES (Cutaway Electric Spanish), kterou proslavil zejména Wes Montgomery a nejdražší z nich Gibson Super 400 CES, na kterou hrál například Kenny Burrell. Někteří výjimeční jazzoví kytaristé jako Charlie Christian, Johnny Smith, Wes Montgomery, Barney Kessel a Tal Farlow se dočkali svých signovaných modelů. Později se gibson proslavil hlavně elektrickými kytarami, které vyvinul s kytaristou a vynálezcem Les Paulem. Dnes jde spolu s kalifornským Fenderem o nejznámějšího výrobce kytar na světě.

Když se něco podaří, tak se to začne přirozeně ihned kopírovat, nebo alespoň napodobovat, takže se brzo f-holle kytary začaly vyrábět i v Evropě a později v Asii. Velké obliby dosáhly gibsonky v padesátých a šedesátých letech kdy se běžně používaly ne jenom v jazzové hudbě, ale i v pop music. No a to už nebylo daleko k tomu, aby si je oblíbili i trampové. Hodně tomu napommohla skupina bratří Ryvolů Hoboes. V čechách se gibsonky vyráběly v Lubech (Schönbach) pod značkou Cremona. Je otázkou jestli můžeme tyto kytary nazývat českými, protože hlavní kytaráři Cremony jako byl mistr Hirsch, nebo Bräuer byli evidentně němci. Jak jinak? Luby se totiž nachází na samé hranici s německem a před válkou byly v podstatě německé. Pokud by vás historie těchto kytar zajímala detailněji, tak vám mohu vřele doporučit knihu Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona „Bohemian Jazz Guitars„.

Trampská skupina osady Zlatý Klíč Hoboes

Za tu dobu co se věnuji hře na kytaru mi prošla rukama spousta gibsonek. Jak těch obyčejných, tak těch fajnových. Říká se, že dobrej kytarista zahraje na všechno, ale kvalitní nástroj vám může odkrýt netušené obzory. Co se týká českých lubovek, tak za mě platí trefné přirovnání mého kamaráda a skvělého kytaristy Jardy Šindlera. „Hele je to jako s autem veteránem. Na výlet na Kokořín skvělý, ale do Paříže bych s tím nejel“. Já bych to ještě poupravil. Je to jako srovnání amerických a českých aut v daném období, tedy kolem roku 1950. Srovnávat to můžeme, ale v podstatě to srovnání nesnese. Amerika je prostě na jiné planetě. To potvrdí každý kdo tam byl a na staré kytary značky Gibson hrál. Už jen ten pocit když to vezmete do ruky … o zvuku nemluvě. Nechci se českých vlastenců nějak dotknout, ale tak to zkrátka je.

My jsme ale byli za české gibsonky velmi vděční a kam až mi paměť sahá tak po nich byla velká sháňka. Nepamatuji se, že bych u někoho originál Gibsona kdy viděl. Znali jsme to jen z fotografií. Vždycky se mi kytary tohoto tvaru s efíčky líbily víc než flat topy a tak jsem po nich urputně pátral. Většinou to byly šunty s křivým krkem a dohmatem dva kilometry, ale i tak jsme na to hráli. Teprve později jsem se dostal ke slušným kytarám jako Cremona 464, 465 a dokonce Cremona Franze Hirsche, která je obzvláště ceněná. Nicméně kytarám Gibson se to ani přes nádherné dřevo, zpracování a zdobení ve výsledku nevyrovná. Ano, můžete namítnout, že se jedná o jiné peníze a budete mít jistě pravdu. Dnes se prodává akustický Gibson Super 400 cca za €30.000,-. Za to se už nechá pořídit krásné nové auto a navíc si to k táboráku asi brát nebudete. To ostatně už ani toho Hirsche.

Gibson Super 400

Když jsem připravoval gear na album Blues Dřevorubce pro které jsem zhudebnil texty Wabiho Ryvoly, bylo mi jasné, že musím na natáčení použít svůj „harém“ gibsonek. Pro Hoboes byly tyhle kytary typické a tak si na albu zahrály všechny tři. Asi v jedné country a ve dvou folkových skladbách jsem hrál na flat topa od Taylora. Každá z nich má jiný charakter zvuku a tak jsem je používal podle potřeby a uvážení. Celomasiv 464 má středový, lehce zastřený zvuk, ale krásný sustain a i ve vyšších polohách drží tón. 465 je mahagonová kytara s otevřeným zvukem a širším spektrem vhodná na brilantnější doprovody. Přesto, že se jedná o překližku, má lahodný teplý tón. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že mnohdy hrají překližkové kytary lépe, než celomasivní. Hirsch byl nejlepší kytarou, co jsem v době natáčení vlastnil. Jedná se o mistrovskou kytaru ze špičkových materiálů. Nádherný žíhaný javor na zádech, lubech a krku a špičková smrková ozvučnice. Co se týká zvuku, tak je dřevitý, naturální a položený spíš ve středovém pásmu. Hráčský komfort není bůhví jaký kvůli hranatému profilu krku, ale nechá se na to zvyknout. Proč jsem nepoužil americké kytary i když jsem mohl? Protože k Ryvolovlkám zvuk českých gibsonek prostě víc patří. Své tři gibsonky jsem se slzou v oku prodal, abych podpořil projekt Blues Dřevorubce a dosáhnul cílové částky na Hithitu. Už teď mě to mrzí, ale svůj účel určitě splnily vrchovatě!

Do konce kampaně zbývá už jen pár dní, kytary jsou zamluvené, ale stále můžete projekt Blues Dřevorubce podpořit zde >>.

Za vaši pomoc vám moc děkuji!

Období jazzového rocku!

Zvýrazněno

Hot Jazz News bylo první album pod mým labelem MyRecords se kterým jsem se rozhodnul jít na trh. Je to album poměrně tvrdé se značným přesahem do rockové hudby. Přibližně od roku 2000 mě to k Jazz Rocku hodně táhlo. V devadesátých letech jsem se v tomto směru realizoval ve skupině TUTU Borise Urbánka, který mi dával velkoryse v repertoáru značný prostor a tak se například skladba Dance with Wolfes stala hitem kapely.

TUTU – Dance with Wolfes

Po odchodu z TUTU jsem se věnoval výhradně jazzu a tahle poloha tvrdší hudby mi začala dost chybět. V roce 2000 jsem založil skupinou Analogic s o generaci mladšími spoluhráči. Na hammondy hrál Jakub Zitko, na bicí Miloš Dvořáček a na baskytaru Aleš Slavík zvaný Funky. Z tohoto období se dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná (dnes Agharta), kterou si můžete zdarma stáhnout.

Ukázka v MP3. Skladba Analogic.

Analogic se poměrně záhy rozpadnul, protože Miloš Dvořáček odešel do kapely Minus123minut a já natočil za velké podpory bývalého manažera Michala Zemana album Hot Jazz News s americkou rytmikou (Steve Clarke – baskytara a Chris Stanley – bicí) na kterém se objevily i skladby z repertoáru Analogicu jako Jimi’s Mood, nebo Japanese Monkeys. Z tohoto repertoáru potom vyšla koncertní verze, která fungovala několik let a opět se naštěstí dochovala nahrávka koncertu z klubu Železná, kterou jsem cca před rokem vydal v digitální podobě a je dostupná například na Bandcampu. Je to slušně tvrdej a syrovej nářez!

Moje Tele a pedalboard

Postupem času se z kvartetu vykrystalizovalo trio, což mi poskytlo víc tvůrčího prostoru při improvizaci. No a tak se konečně dostáváme ke koncertu mého Fussion Tria z Jazz Docku 2011. Tyto nahrávky nedávno objevil Martin Šulc ve svém archivu. Trio hrálo v té době v sestavě Roman Pokorný – kytara, Ondřej Podhajský – baskytara a Martin Šulc – bicí. Když jsem si video poprvé přehrával začala se mi pomalu vybavovat hudební etapa experimentování s krabičkami, looperem i Kaossilátorem. V té době jsem měl fakt nadupanej pedálboard a tak pojetí některých skladeb je poněkud odvážné. Nic méně v té době se mi to prostě líbilo. Myslím, že jde o zajímavý dokument jedné docela dlouhé etapy mé hudební dráhy. Příznivci Jazz Rocku, Art Rocku, nebo Fusion tyto nahrávky určitě ocení, ale i skalní jazzmen může být příjemně překvapen.

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€1,00
€5,00
€10,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Jazz&Blues Guitarist, Composer, Singer

Blues Dřevorubce

Zvýrazněno

Poky & Wabi …

Asi před čtyřmi, nebo pěti lety, vono to letí, mi věnoval syn Wabiho Ryvoly Alan dva zpěvníky s kompletním Wabiho dílem. Protože jsem fanda Ryvolů, kapely Hoboes i osady Zlatý Klíč a na Hazardu jsem strávil několik krásných večerů s Mikym Ryvolou a přáteli, přijal jsem tento dar s nadšením, ale víte jak to chodí s knihami, které mají 758 stran a obsahují celkem 273 písní. Takže jsem otočil pár stránek, přečetl pár oblíbených textů a uložil zpěvníky do knihovny na své Sázavské chatě. No a potom přišel Covid-19 a nucené dlouhé prázdniny, které jsem trávil výhradně na Sázavě. Asi 2 měsíce jsem nevzal kytaru do ruky a oddával se radovánkám s kamarády abych zapomněl na tu bídnou situaci. Stejně to nepomohlo a navíc jsem musel přežít ty čím dál krutější kocoviny. Jedno odpoledne jsem si takhle pod pergolou otevřel ne jenom lahváč, ale také první zpěvník Wabiho poselství a hned na začátku mi padnul do oka vůbec první Wabiho text Blues dřevorubce. Blues je přece moje parketa, pomyslel jsem si. Se zájmem jsem si text několikrát přečetl a najednou mi začala naskakovat melodie. Za pár minut byla píseň na světě. Věnoval jsem ji Alanovi a postnul video na FB. Docela mě překvapilo jak velký zájem písnička vzbudila.

Kapela (foto Michal Kupsa)

Postupně mě začaly napadat melodie na další texty v podstatě samy od sebe. Nejsem komponista, který sedí s kytarou, nebo u piana a čeká co ho napadne. Zkrátka mi to spadne na hlavu hotové a musím to „jen“ zaznamenat. Zřídka kdy musím nad něčím spekulovat. No a pak nastane ta urputná činnost písně zaranžovat a hlavně napsat notové partitury. To zabere asi nejvíc času. Potom dlouze přemýšlet nad vhodným nástrojovým obsazením a nad tím, které hudebníky na album vybrat, aby byli vzájemě kompatibilní a měli k typu této hudby nějaký vztah. V neposlední řadě musí mít čas na natáčení ve shodném termínu, což bývá taky veliký problém, protože skvělí muzikanti mají většinou plný diář.

Notové inferno (foto Michal Kupsa)

Nakonec se vše podařilo a sešli jsme se ve studiu Svárov 31.8 a 1.9.2022 ve složení Já – kytary, Vojta Drnek – akordeon, Ondřej Štajnochr – kontrabas , Petr Nohavica – bicí a na pár skladeb zaskočil i Jakub Zomer – piano, varhany. Za mix pult zasednul jako obvykle Lukáš Martínek, který studio provozuje. Natočili jsme 15 základů a nějaké playbacky. Zpěv se natáčel ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy 22, 26 a 30.9.2022. Potom následovaly playbacky mandolíny, které natáčel Martin Ušák Krajíček a banja, které natočil Jarda Jahoda. Ukulele, kytary a foukací harmoniku jsem natáčel sám. Nakonec několik dnů míchání a masteringu. V současné době práce na albu finišují a v brzké době se objeví na Hit Hitu. Album vyjde pouze na CD a vinylu 2 LP a na prodej bude i zpěvník. Na streamech jako Spotify, Apple Music, Tidal a dalších tedy nebude k dispozici. Na Hit Hitu budou k mání i přívěšky a cancátka s logem projektu a dokonce i dvě historické gibsonky Braüer, na které se opravdu album natáčelo. Věřím, že tento projekt na Hit Hitu podpoříte a že se vám bude líbit. Už nyní ho můžete podpořit pod tímhle článkem. Album vyjde začátkem příštího roku a bude mít dva křty. Jeden v Brně na Musilce a druhý v Praze v klubu Jazz Dock.

Na čundru (foto Michal Kupsa)

O tom jaký vztah mám k trampingu a jak jsem se k němu dostal si můžete přečíst v tomto článku: https://poky66.com/2021/10/25/jak-je-to-s-tim-mym-trampovanim/

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€1,00
€5,00
€10,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Roman Pokorný, www.romanpokorný.com, www.facebook.com/roman.pokorny.official

Hot Jazz News

Zvýrazněno

Album Hot Jazz News vyšlo v roce 2007. Bylo to první album pod mým vlastním labelem MyRecords. Dost jsem se tenkrát obával jestli zvládnu být sám sobě vydavatelem a nakladatelem, ale situace v Artě byla vyhrocená a příjmy téměř nulové. Arta také vlastnila 40% mých autorských práv na většinu skladeb jako nakladatel a nedělala pro propagaci mého díla téměř nic. Musel jsem něco zkrátka udělat. Album 2 Faces bylo zlomové, protože jsme na koncertech prodali několikanásobně víc desek, než Arta a alba jsme si museli od Arty kupovat. S odstupem času svoje rozhodnutí hodnotím jako jediné možné. Hot Jazz News lze označit za úspěšné album. Vybral jsem si pro ně americkou rytmiku. Steva Clarka na baskytaru a Chrise Stanleyho na bicí. To albu dodalo na razantnosti. Po albu 2 Faces to myslím byla osvěžující novinka. Dokonce i obal jsem si dělal sám. Fotku dělal vynikající fotograf Karel Cudlín. Musím jistě zmínit, že album bych býval nemohl realizovat bez svého tehdejšího manažera Michala Zemana, který ho z velké části financoval a vůbec byl celé věci velmi oddaný za což mu moc děkuji! Přikládám taky dobovou recenzi Petra Vidomuse pro časopis Harmonie.

https://www.casopisharmonie.cz/recenze/roman-pokorny-hot-jazz-news.html

Když nyní kvůli Corona viru hrajeme minimálně, je víc času na zkoumání archivu. Live nahrávky z Agharty z 15.června 2007 jsem objevil víceméně náhodou. Jak to tak většinou bývá, hledal jsem něco jiného. Když jsem si pak doma nahrávky poslechnul, byl jsem mile překvapen jak nám to tenkrát šlapalo. Identifikoval jsem hudebníky a dohledal fotografie. Sestava byla následující: Roman Pokorný – kytara Gibson ES-335 a kombo Mesa Boogie, Jakub Zomer – piano a keyboard, Pavel Novák – Fender Jazz Bass s Ampeg zesilovačem a bednou a Martin Šulc – bicí. Live zvuk naprosto parádní a přirozeně syrový. Udělal jsem mastering a přidal ISRC kódy a EAN13 kód. Album je nyní dostupné na Bandcampu a později i na ostatních streamech, jako Spotify, Tidal, Apple Music atd. Album neplánuji vydat na CD ani na LP, myslím, že takto je to naprosto dostačující. Doufám, že vám udělá stejnou radost jako udělalo i mě.

Poházený klacky na pláži …

Zvýrazněno

Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.

https://jazz.rozhlas.cz/miroslav-vitous-otrockou-roli-basisty-uz-nehraju-8568157

Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.

Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis „Poházený klacky na pláži …“. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá „Vyvolávač hadů“.

Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje „kožený štyry“ cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.

Latin Heart Beat

Zvýrazněno

Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!

v režii

Django Reinhardt vs Charlie Christian

Zvýrazněno

To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.

Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby „gitan“. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.

Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be

Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.

Maccaferriho plastová kytara.

Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson 250, nebo Gibson L5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.

Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian ‎– Complete Studio Recordings vás stejně neminou.

Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.

No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Známí-neznámí jazzoví kytaristé

Zvýrazněno

Johnny Smith, Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>

A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.

Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.

Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.

René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.

U Billyho Bauera to máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.

Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.

Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.

Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.

Otec a syn Jimmy Raney & Doug Raney. Oba tito kytaristé nahráli kupu nahrávek. Jimmy započal svoji kariéru tím, že nahradil Tala Farlowa v triu Red Norva a dále to už šlo jak na drátkách. Hrál se Stanem Getzem, Bobem Brookmeyerem v orchestru Woodyho Hermana a v roce 53 a 54 byl dokonce podle Downbeatu vyhlášen nejlepším jazzovým kytaristou. Směle vám můžu doporučit alba Jimmy Raney featuring Bob Brookmeyer, 2 Guitars with Kenny Burrell a hlavně Two Jims and Zoot s Jimem Hallem. Jeho syn Doug měl tedy od děctví co odkoukávat a taky že to zodpovědně dělal, protože jablko nepadlo daleko od stromu. Nejenže převzal otcův bebopový styl ale i hudební vkus a hrál spíš s jeho vrstevníky. mezi jeho spoluhráče patřila americká jazzová špička jako Chet Baker, George Cables, Joey DeFrancesco, Kenny Drew, Tal Farlow, Tomas Franck, Dexter Gordon, Johnny Griffin, Billy Hart, Hank Jones, Clifford Jordan, Duke Jordan, Red Mitchell, Adam Nussbaum, Niels-Henning Ørsted Pedersen, nebo Horace Parlan. Jeho tria s Chatem Bakerem mám moc rád. Z jeho sólových alb mohu doporučit například Introducing Doug Raney, Raney ’96, Blue and White a z jejich společných alb rozhodně Duets, Nardis a Stolen Moments.

Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin‘ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: „Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.“ V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Jim Hall neměl rád hall …

Zvýrazněno

Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.

Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.

S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.

Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.

Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.

Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..

Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.

Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.

Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.

Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.

Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.

K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.

Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Feelin‘ The Spirit

Zvýrazněno

Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin‘ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.

Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin‘ the Spirit, Solid, Talkin‘ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.

V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.

Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin‘ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.

Unissued/Unreleased Grant Green - Page 6 - Re-issues - organissimo forums
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.

Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin‘ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>

Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!