Někteří hudebníci zrají jako víno a někteří naopak časem poněkud zakysnou. Příkladem může být Bill Evans, nebo Jim Hall, kteří do pozdního věku natáčeli stále kvalitní alba a na koncertech zvládali vytvářet atmosféru plnou respektu. Poslední série osmi alb Billa Evanse s názvem Last Waltz je naprosto kouzelná. Jako by byl Evans už v jiné dimenzi. Introdukce jsou překrásně a intuitivně vystavěné a skoro je vám líto, že se potom ozve rytmika. Klidně to mohl natočit sám! Stejný pocit mám například z alba These Rooms Jima Halla, které tak krásně plyne až je vám líto, že po 60 minutách končí. Naopak v případě Grant Greena, nebo Kennyho Burrella, nebo Barneyho Kessela to jde s léty poněkud z kopce. Natočili nejlepší alba zamlada a postupně jejich hudba jako by chřadla. Burrell ztrácel rytmus a smysl pro uzavřené fráze, Green se utápěl ve stále omílaném klišé funku na jednom akordu k čemuž jistě napomáhaly v nemalé míře i drogy a Kessel se zadrhával čím dál tím víc. Dnes se údajně délka života prodlužuje, takže věk padesáti let lze považovat klidně za tříčtvrtinu, ne-li za polovinu života. Přes různé zázračné děti, kterých dnes najdete na YouTube přehršle, si myslím, že jakýsi další rozměr se do hudby interpreta (pokud má vůbec ten dar) dostane až kolem třicátého roku jeho věku a dále se pak může rozvíjet. Takže tak po dvaceti letech aktivního hraní a komponování a po určitých životních zkušenostech. Zkrátka když už má odžito.

Aniž bych se chtěl srovnávat s velikány typu Billa Evanse, nebo Jima Halla musím přiznat, že určitý posun v této oblasti citím i u sebe. A necítím to zřejmě sám. Tohle mi poslal Jan Dalecký (Beránek) po poslechu mého alba Favourite Colours „No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti“. Je to také hodně o té odhodlanosti nedělat kompromisy, která mi většinou během mé kariéry nechyběla, ale kdykoliv jsem polevil, tak jsem toho později litoval. Ne z finančního hlediska, protože podle statistik OSA mi vydělaly právě tyhle výlety do popu nejvíce peněz viz Yamba Damba Věry Martinové, ale tak nějak mě to frustrovalo. To je ten důvod proč už to léta nedělám a soustředím se pouze na hudbu svého srdce právě po vzoru mých „idolů“. To by ovšem nešlo bez podpory lidí, kteří mají zájem moji hudbu poslouchat a kteří hlavně mají zájem být tohoto procesu součástí.

Upřímně je to docela dřina nezklamat jejich důvěru a myslím, že nejpřísnějším kritikem jsem sám sobě já! Je to takové sebemrskačství při kterém umělec není nikdy zcela spokojen se svým dílem 😀. Vlastně ani nemůže, jeho vývoj by se zastavil. Obecně platí, že kapela hraje tak jak její nejslabší člen. Zajímavostí taky je jak to působí na publikum. Publiku se většinou ten nejslabší jeví skoro jako nejlepší, protože nějakým zvláštním způsobem stahuje spoluhráče na svoji úroveň. Svou roli v tom taky hraje nuda kterou spoluhráči při takovém koncertu trpí … chtějí to zkrátka jen přežít. Svoje spoluhráče si pečlivě vybírám jednak proto abych se mohl radovat z jejich hry, ale i pro ten povznášející pocit souhry a svobody. Pokud se děje, že hrajete vystavěné sólo a cítíte, že basová linka, harmonie piána, popřípadě bicí brake s ním korespondují, zkrátka, že spoluhráči ví o čem hrajete, je to ideální stav. Proto jsem vždy snil o tom, že odletím do New Yorku a natočím tam album s muzikanty, které si sám vyberu. No a tím se konečně dostáváme do Cédur. Příprava alba mi trvala asi rok. Dát dohromady repertoár, napsat partitury, komunikace se spoluhráči, s Mikem Brorbym kvůli studiu a další organizační věci. Hodně mi byl taky nápomocen Tomáš, který se postaral o ty praktické věci související s cestou, nebo ubytováním. Na tomto místě vás jistě napadne kde jsem všechny ty kontakty sehnal? V dnešní době je to opravdu velmi jednoduché. Velký bratr Google ví o nás všech téměř všechno, takže jsem napsal dotaz například tohoto znění: Best jazz drummer in New York City 2016? No a vyskočí na vás spousta odkazů, ze kterých si nějaké jméno vyberete a zadáte ho do YouTube. Poslechnete si jak ten člověk hraje a jestli vám jeho styl vyhovuje. Musíte mít ovšem o výsledné podobě alba už nějaké povědomí, což u mě nikdy nechybí spíš naopak, moje představy bývají dost konkrétní. Na sto procent jsem věděl, že chci černého bubeníka a tato vyjednávání byla ze všech nejtěžší. Někteří bubeníci takzvaně nevěděli co si za to říct, jejich nároky byly přehnané. Nakonec se to vyřešilo samo když jsem se domluvil s Pat Bianchim, který u mě vyhrál „konkurz“ na organistu, sám mi doporučil Byrona Wookie Landhama. To byla velká výhoda, protože byli spolu dobře sehraní a navíc mu nechyběla cenná zkušenost s doprovázením varhan a kytary, protože hrál 12 let s Joy DeFranceskem. V případě baryton saxofonu to bylo poměrně jednoduché, protože všechny cesty se sbíhaly u Franka Basileho. Ne jen z důvodu kvalitních Hammondek padla volba na studio Acoustic Recordings Mika Brorbyho, ale i kvůli Mikovým bohatým zkušenostem s natáčením jazzové hudby, takže parta snů už byla pohromadě a zbývalo se jen těšit na natáčení.

K padesátinám jsem si nadělil dvě věci, Gibson Byrdland z roku 1969 a natáčení nového alba v NYC. Po Byrdlandovi jsem mocně toužil už jenom kvůli té krátké menzuře, protože v tom období jsem trpěl zánětem šlach levé ruky. Teprve později, když jsem prošel různými léčebnými procedurami jako Laserová terapie a byl všemi mastmi mazaný jsem zjistil, že je to úplně jedno jakou máte na kytaře menzuru. Tyhle záněty přicházejí a odcházejí samy od sebe a můžete se třeba podělat do šatů, ale nic s tím nenaděláte. Přirozeně když se ruka nenamáhá a je v klidu, to pomáhá, ale jakmile začnete znovu hrát, tak je to zpět. Chce to čas a pak to odejde samo. Nicméně láska k Byrdlandu mi zůstala dodnes. Je to ten druh kytary, která se do konce života neprodává, ale zpět k tématu. Musím přiznat, že od začátku mé hudební dráhy jsem měl štěstí na lidi, kteří byli ochotni mě podporovat. Když to vezmu po pořadě, tak Michal Hejna a Honza Hála z Arty, Michal Zeman, který se mnou dělal alba Hot Jazz News a Eldorádo, Richard Preisler a Revolta, kteří mi dodnes dělají grafiku a konečně Tomáš Frkal z Process Solutions, který mi dělá manažera dodnes. Když jsem se o svém plánu letět do NYC natáčet album Tomovi zmínil, ihned nadšeně souhlasil a oznámil mi, že letí semnou. Byl u toho také Richard a že chce taky s náma … nakonec bohužel neletěl a tak jsme v tom zůstali s Tomášem sami.

Do New Yorku jsme odletěli devátého dubna 2016 časně ráno. Každej kdo v NYC alespoň jednou byl, ví jakej je to na letišti po příletu opruz. Velká hala plná unavenejch zpocenejch lidí čekajících v řadách na celní kontrolu. Když přijdete na řadu, tak mají řečí jak vopica blech. Proč chcete do USA? Na co máte tu kytaru? Míníte si zde vydělávat hudbou? Máte v USA nějaké příbuzné? Zkrátka jen koukáte zálibně na vedlejší oddělení s nápisem Citizens, kde je úplně prázdno. Když jsme vylezli konečně ven před letiště, tak lilo jak z konve. Vůbec to byl takovej nevlídnej šedivej den a únava z dlouhého letu tomu nepřidala. Říkal sem si no nazdar hodiny to zase bude depka. Ubytovali jsme se v domě v Brooklynu, kousek od studia Acoustic Recordings Mika Brorbyho, kde mělo probíhat natáčení alba a šli brzy spát. Ráno mě vzbudily sluneční paprsky prodírající se skrze těžké závěsy. Tom už byl vzhůru a stačil taky nakoupit čerstvé potraviny na snídani. Den jak malovanej! Od toho rána už to byla naprostá paráda. Mimo samotného natáčení jsme s Tomem procourali celej Manhattan. Setkali se s celou řadou zajímavejch lidí, půjčili si kola a vůbec jsme si užívali. Počasí nakonec vyšlo nádherný a působilo spíš květnově než aprílově. Dostal jsem taky pozvání od Briana Charretta do klubu Fat Cat na jam. Jeden z nejznámějších klubů na Manhattnu je v podstatě taková zaplivaná díra s pár židlemi, křesly a gaučem před pódiem vedle baru a jinak samý kulečníkový stoly a fotbálek. Když kapela hraje, lidi sedí na gauči, nebo postávají s pivem kolem, ale většina hraje kulečník, nebo fotbálek a mají jazz jen jako kulisu. Podobnej pocit jsem měl i z klubu Knitting Factory, kde jsem hrál v roce 1999. Ještě jsme stihli udělat sérii fotek pod Brooklynským mostem s fotografem Standou Merhoutem, které byly později použity na obal alba.

Zpět k natáčení. Studio Acoustic Recordings se nachází v Brooklynu na 279 Sterling Place v suterénu školy. Studio není vůbec okázale zařízené a vše je evidentně o umění Mika Brorbyho u kterého natáčeli a natáčí snad všichni jazzmani v New Yorku. Mike sám je takovej podivín, práci si vyloženě užívá a rád je součástí projektu, někdy až moc. Diskutuje o muzice s hudebníky, povídá různé historky z natáčení a pokud mu to dovolíte, bude klidně natáčení dirigovat. U mě v téhle věci trošku narazil a než to rozdejchal, byla chvíli ve studiu dusná atmosféra. Respekt jsem si musel získat i v kapele, ale naštěstí s touhle věcí jsem nikdy problém neměl. Bylo to takové to oťukávání jestli mě ti američtí střelci náhodou nemůžou spláchnout do hajzlu 😄. Když zjistili, že to nepůjde, což se vyřešilo během pár skladeb, byl už klid a natáčení i volné chvíle jsme si užívali. Nejzábavnější chlapík byl Wookie. Sršel humorem a historkami o spoluhráčích. Hodně mě zaujalo, že Joy DeFrancesco kupuje vždy dvě letenky a sedí na dvou sedadlech. Když jsme měli natáčet Bluesoulogy, ptal jsem se Wookieho jestli tam může zahrát nějakej tažnej shuffle. Zarazil se a vážně se mi zadíval do očí. Cože? Ty se mě ptáš na shuffle?! Moje druhý jméno je Shuffle! Zahraju ti takovej shuffle, jakej jsi nikdy neslyšel a rozesmál se. No a měl pravdu 👍.

No kytaristy by ještě mohlo zajímat na jakej gear jsem natáčel. Takže kytara Gibson Byrdland 1969, struny Dean Markley 11-52 Nickel, kabel Vovox. S Mikem jsme se domluvili na kombu Princeton Reverb z roku 1966, které bylo v perfektním servisovaném stavu. Mike snímal kombo třemi mikrofony – dva dynamické a ambientní páskáč. Zvuk měl opravdu vychytaný, takže míchání nahrávek byla radost. Dokonce už ve studiu měl při poslechu snímků předvolby pre-mixů nastavené tak, že to znělo téměř jak hotová nahrávka. Inu Amerika. Po prvním natáčecím dni jsem neměl ze svého výkonu nejlepší pocit a snímky jsem večer na pokoji poslouchal stále dokola. Pomohla až láhev Burbonu. Druhý den už se mi hrálo líp, ale to je vždy o pocitu. Vždy je dobré nahrávky nechat takzvaně odležet. Třeba i pár týdnů a teprve potom posoudit jejich kvalitu. Z alba mám velmi dobrý pocit a jsem moc rád, že díky podpoře mých kamarádů mohlo vzniknout. ❤️ Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

PS: Jediným smutným momentem na celém podniku byla zpráva o smrti mé milované babičky Bedřišky Šmídové. Velmi mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Spontáně mě napadla skladba, kterou jsem věnoval její památce a nazval Last Waltz for Bedřiška. Skladbu jsme natočili a na albu ji najdete pod číslem 4.