George Benson

Zvýrazněno

Neznám snad jiného kytaristu, který se s takovou obratností pohybuje na pomyslné hraně vkusu jako George Benson. Benson vydal řadu vynikajících alb, potom poměrně dost alb průměrných, ale také natočil alba naprosto děsivě nevkusná. Benson je virtuózní hráč a na hmatníku se pohybuje jako by mimochodem. Cítím z toho takovou tu rómskou bezstarostnost, která si neláme hlavu s nějakou intelektuální rovinou. Není to ten typ hráče jako například Jim Hall a rozhodně by si nezahrál duet s Bill Evansem, ale spíš s Oscarem Petersonem. Intelektuální rozměr v jeho hře chybí, ale o to víc vynikne živočišnost a téměř závratná technika. Přístupem možná dokonce připomíná legendárního Djanga. Účel světí prostředky. Proč tam hraješ tohle? Nevím, ale zní to skvěle! Možná, že právě ta lechtivá kýčovitost, jak lesklá cingrlátka, oslovuje právě rómské hudebníky. Podobnému úspěchu se u nich také těší Al Jarreau nebo Steve Wonder. Bensonův vokální projev i vkus se Al Jarreauovi velmi podobá.

Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že se mi nelíbí Smooth Jazz, naopak! Velmi rád si ho relaxačně poslechnu a u obou protagonistů je řemeslně téměř dokonalý. Jedná se vlastně o takový inteligentnější popík, který je navíc super zahraný i vyprodukovaný. Na takových albech se podílí spousta vynikajících hudebníků, aranžérů a producentů. Některá alba jsou vymazlená do detailů. Benson se podle mě zvukem nikdy moc nezabýval. Je to ten typ co popadne kytaru a hraje. Přesto si jeho zvuk zaslouží pozornost. Vždy používal lubové kytary typu L-5, později uzavřel smlouvu s firmou Ibanez stejně jako téměř všichni slavní kytaristé v osmdesátých let. Dostali Methenyho, Scofielda a dokonce i konzervativního Joe Passe. První Ibanezka se prodávala pod označením GB-10. Z důvodu, že Gibsony byli v té době cenově nesmyslně předražené, koupil jsem si GB-10 ve Vídni u Dopplerů za 52.000 korun, což i tak byly strašný peníze. Byla to jedna z prvních a ještě neměla na konci hmatníku perleťový nápis George Benson. Na kytaře byly hlazené struny tloušťky 13-54, takže celkem lana. Tady se dostáváme právě k tomu Bensonovu tónu. Lubovka se strunami jak telegrafní dráty, kabel a Fender Twin Reverb … that’s all! Dnes používá Benson signované struny Thomastik 14-55. Později jsem si pořídil i signovaného Twin Reverba, který hraje apropo také velmi dobře.

Benson patří k mým oblíbeným kytaristům a v jistém smyslu mě jeho raná alba dost ovlivnila. Řeč je o albech s Ronie Cuberem The George Benson Cookbook nebo Jack McDuffem The New Boss Guitar of George Benson. Částečně pod tímto vlivem jsem natočil v New Yourku album Brooklyn Session s Pat Bianchim, Frankem Basilem a Byronem Wookie Landhamem. Smůlou bylo, že jsem zrovna prodělával zánět šlach a nemohl jsem použít struny větší tloušťky než 11-52. Ale i tak má na nahrávce Byrdland s Princetonem myslím dostatečně hutnej tón.

Benson se ovšem velmi brzy se dostal do spárů producentů a začal koketovat s populárním pojetím nasládlého jazzu mezi hudebníky trefně přezdívaného „Porno Jazz“. Nicméně to bylo ještě vkusné a osobně mám například album Goodies moc rád. Největší srajdy však přišly daleko později s alby White Rabit, Livin‘ Inside Your Love, 20/20, nebo In Flight. Ovšem kdyby takovou hudbu netočil, asi by si nevydělal na přepychové sídlo v Paradise Valley a život v luxusu se kterým se velmi rád chlubí. Ano Benson prezentuje zlatý řetěz na bílém roláku a koženou bunďičku do pasu. Obaly alb s jeho rozmlženým obličejem obklopeným květinami skvěle prezentuje filmová skupina Sexy Bonbónky z filmu Coming to America. Ale dost už o té méňe vkusné Bensonově stránce, protože natočil větší část opravdu vynikající hudby. Bensonův rytmus, vynikající swingové cítění a rovné frázování je skvěle vidět i slyšet na starém videu s bubeníkem Papa Jonesem a stepařem Jimmy Slimem Tapsem.

Jak už jsem předznamenal, Benson patří do kategorie nezařaditelných fenomenálních hráčů typu Oscara Petersona. Jeho styl lze napodobovat, ale nikdy není možné dosáhnout jeho dokonalosti. S tím se halt musíme naučit žít a nechat to plavat. Při improvizaci je naprosto spontání, „licky“ z něj padají jeden za druhým a umí bezvadně integrovat blues do jakékoliv harmonie, což je umění jen těch nejlepších hráčů. Naprosto deprimující je jeho sólo ve skladbě Stella by Starlight na albu Tenderly, které také patří k mým oblíbeným. Benson je hráčem fade-outů, čili konců skladeb. Tam to to rozbalí jak nikdo a dějí se tam děsivé věci.

První album, které vám musím doporučit je Doin‘ The Thing! Jízda jak na divokém praseti :-). Právě tady je jeho hra opravdu excelentní. Alba z této doby jsou vesměs všechna dobrá a tak nemůžete udělat chybu. Stejné snímky také vyšly na spoustě kompilací, takže je v tom docela bordel.

Potom bych měl zmínit méně známé album ve hvězdném obsazení s názvem Blue Benson. Polydor to vydal v roce 1976 jako takovou splácaninu, ale jsou na ní pěkné kusy. Hlavně úvodní Billie’s Bounce s Herbie Hancockem.

Tak pojďme konečně k těm vyprodukovaným albům. Těm vládne bezkonkurenčně That’s Right z roku 1996. Opět skvěle vystavěná sóla na promyšlených popových základech. Dotažená špičková americká produkce s vynikajícím zvukem, jak jinak … Zkrátka album se výborně poslouchá a navozuje, alespoň mě, dobrou náladu. Slyšel jsem ho v autě alespoň 1000x a na chatě si ho pouštím k mytí nádobí :-). Jde mi to pak líp od ruky. Zpívané sólo s kytarou ve skladbě Marvin Said mě nutí znovu a znovu zpívat s Bensonem.

Dále mě dost baví album z loňského roku Walking to New Orleans, kde jasně prokazuje jak úžasné má bluesové cítění. Jako by snad ani nebyl on. Zpívá jako starej bluesman. Jediné co bych albu vytknul je, že není o kytarových sólech. Drží se písničkových forem a kratších stopáží.

Asi jako každý hudebník se cítí komfortněji jako sideman na albech jiných lídrů. Zmizí odpovědnost a člověk si může svobodně zařádit. Takže opravdovou lahůdkou je album Jimmyho Smithe Off The Top na kterém Benson exceluje a ne jen on, ale také ostatní jako Stanley Turrentine, Grady Tate, Ron Carter a samozřejmě samotný protagonista. Nádherná záležitost!

Asi před rokem se ke mě dostalo video z natáčení alba Franka Sinatry a Quinsy Jonese L.A. Is My Lady na kterém mimo jiných střelců jako Brecker Brothers, Johna Fadise nebo Steva Gadda hraje taky Benson. Mimo toho, že je to nádherně zaranžované, zahrané a zazpívané, tak GB tam hraje zabijácké swingující sólo. A tím se s vámi prozatím rozloučím.

Kenny Burrell

Ano proč to tajit, píšu knihu. No knihu … spíš takový hudební bedekr s mými komentáři a doporučeními. Zkrátka takový návod jak se orientovat ve světě jazzové kytary. Nejprve jsem chtěl psát obecně o jazzu, ale pak mi došlo, že by to byla strašlivě tlustá bichle. Nakonec jsem se tedy rozhodnul věnovat pouze kytaře, ale o to důkladněji. Jde to pomalu hlavně kvůli mé lenosti ovšem počítám, že by tato kniha mohla vyjít snad už příští rok.

Každé ráno, pokud to okolnosti dovolí, mám stejný rituál. Sklenku vlažné vody s citrónem, příprava snídaně, káva, toaleta a několik hodin na počítači … zprávy, FB, update webu, psaní, nahrávání, vyřizování korespondence atd. No a k této činnosti si s oblibou přehrávám nějakou muziku. A hádejte na koho padla dnešní volba. Ano na Kennyho Burrella! Je to taková stálice mezi mými oblíbenými kytaristy. Zajímavostí je, že nějakou dobu trvalo než jsem si jeho hru zamiloval. U Jima Halla to bylo téměř na první dobrou, ale u Kennyho jsem se musel proposlouchat do jakési bluesové těžkopádnosti, které si dnes na jeho stylu cením snad nejvíce. V každém případě bych nováčkům rád doporučil jakými alby začít, aby se do jeho hudby lépe vpravili.

Nejslavnějším Kennyho albem je bezesporu Midnight Blue (Blue Note, 1963). A tím bych taky doporučil začít. Jedná se o bluesově orientované album s groovovou rytmikou. Kytara, saxofon, kontrabas, perkuse a bicí. Konga se v té tobě v jazzu hojně používaly i ve swingu, což už dnes skoro nikdo neumí, protože je potřeba striktně držet rytmus a zbytečně to nekomplikovat. S oblibou hraju občas na koncertech právě titulní dvanáctku Chitlins Con Carne. Celé album považuji za vyvážené a velmi povedené s až kultovní atmosférou. Ovšem co je naprosto úžasné je Kennyho zvuk kytary. Ano Kenny byl ten důvod proč jsem si pořídil taky Gibson Super 400. O tom jaký gear použil právě na albu Midnight Blue se vedou na fórech vášnivé debaty, ale pravděpodobně to byla ES-175 s P90 u krku a kombo Fender Tweed Deluxe. Tón byl zejména v jeho prstech, to se rozumí. Později už hrál výhradně na Super 400. Nedávno mi Najponk říkal, že někde četl rozhovor s Max Margulisem, šéfem Blue Note, kde tvrdil, že teprve album Midnight Blue nahrávací společnost pořádně proslavilo. Paradoxem je, že před pár lety byla uspořádána sbírka na Kennyho Burrella, který se ocitnul se svojí ženou na sklonku života zcela bez prostředků.

Dalším vynikajícím albem, ne jen z kytarového hlediska, je A Night at the Vanguard (Argo, 1960). Jedná se o živou nahrávku ze slavného New Yorkského klubu Village Vanguard. Kenny na ní hraje s takovým klidem a tak stylizovaně, že má tahle nahrávka, alespoň na mě, velmi uklidňující vliv. Údajně se jedná o první nahrávku kytarového tria vůbec. Původní tria bývala v obsazení kytara, piano, kontrabas, ale zde se poprvé setkáváme s obsazením kytara, kontrabas, bicí.

Posledním albem které vám dnes doporučím je postbopová jízda ve skvělém obsazení On View at the Five Spot Cafe with Art Blakey (Blue Note, 1960). Je to opět živá nahrávka, takže zvuk je poněkud naturální, ale to jen podtrhuje živelnost kterou protagonisté jen srší. Burrellovi sekundují takoví mistři jako Sir Rolland Hana, nebo Tina Brooks. No a za baterkou swingová mašina Art Blakey! Atmosféra koncertu je strhující a nahrávka navozuje pocit, že jste přímo v publiku. Tak to by bylo pro dnešek vše, ale slibuji, že se minimálně ještě jednou ke Kennymu Burrellovi vrátím.

Skvělý rozhovor Kennyho Burrella pro Vintage Guitars magazín si můžete přečíst zde: https://www.vintageguitar.com/18443/kenny-burrell-4/

Subscribe to get access

Read more of this content when you subscribe today.