Jim Hall neměl rád hall …

Featured

Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.

Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.

S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.

Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.

Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.

Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..

Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.

Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.

Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.

Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.

Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.

K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.

Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!