Latin Heart Beat

Featured

Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!

v režii

MacBook Pro 16″ Unboxing

Featured

Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji

“Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly”

Roman Pokorný

Jaroslav Janecký

Featured

Přátele si člověk podle mě nevybírá, zkrátka se to nějak stane. Někdo se vám může zamlouvat jak chce a nakonec z toho přátelství stejně nevznikne, nebo jste na začátku ze vztahu nadšení a po pár týdnech, měsících nebo i letech to poněkud vyšumí. Jardu znám už hodně dlouho a díky společným zájmům si máme stále co říct, nebo co si vzájemě nabídnout i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. Pro mnohé je Jarda “pouze” introvertní podivín, který žije se svým kocourem v suterénu Smíchovského baráku, ale co naplat … rozumí kytarám, snímačům a vůbec. Přinesou mu nástroj na přepražcování, opravu, nebo si u něj objednají custom kytaru, či snímače, ale v podstatě o něm moc neví. A proč taky, že? Jeden kamarád mi před lety řekl, že Jardu skvěle vystihuje píseň Oty Petřiny Podivín. Z mého pohledu by to mohl být pro Jardu hezký kompliment. Za prvé je to pěkná poetická písnička a za druhé mám podivíny rád poněvač se domnívám, že k nim také patřím. Přitom je Jarda zábavný a společenský člověk, ale přirozeně si vybírá lidi, kterým se může otevřít.

Jarda a Matýsek Janečtí

Jaroslav Janecký není jen velmi zručným kytarářem a konstruktérem snímačů, ale i vynikajícím muzikantem a virtuózním kytaristou. V současné době hraje v několika kapelách zaměřených hlavně na Hard Rock. Jedna z nich je například Parade March. Má rád high-gain styl a především Hammering. Najdete ho například na albu z roku 1992 Čeští Mistři Rockové Kytary ve společnosti Michala Pavlíčka, nebo Radima Hladíka.

Jarda se v elektrických kytarách opravdu vyzná a vášeň pro stavbu kytar, snímačů a vůbec kutilství různého druhu už má od útlého věku. Jednou mi svěřil, že by se vlastně ani nechtěl živit jen hudbou, že by mu ta manuální práce v životě chyběla. Masivních kytar už postavil pěknou řádku a jeho nástroje se těší nejlepší pověsti. Patří k typickým samoukům, možná trošku paličákům, kteří si na všechno musí přijít sami a to je právě i jeho velká devíza, protože si přišel na spoustu věcí, které na internetu nenajdete a nikdo vám je jen tak neprozradí. Pár půllitrů piva už jsme spolu vypili a u toho debatovali o kytarách, snímačích, aparátech i mikrofonech, takže jsem už taky dost “nachytřenej”. Tím spíš, že v této době, kdy nemůžu koncertovat, chodím k němu do dílny taky přiložit ruku k dílu. Po dohodě s Jardou jsem natočil a sestříhal video z procesu stavby Stratocasteru, které by vás myslím mohlo zajímat. Jardovo kytary jsou opravdu vymazlené a Jarda se na každou hotovou kytaru těší jako by měla být jeho vlastní. Sám ji po dobu týdne až čtrnácti dnů rozehrává a vychytává mouchy než ji předá zákazníkovi. Teprve teď, když jsem u toho, vidím, že stavba kytary není žádná sranda. Je s tím práce na mancáry! Moje Tele jsme vychytávali cca půl roku, ale nyní jsem s nástrojem nad míru spokojen. Můžete mi věřit, že za ta dlouhá léta co profesionálně hraju mi prošla rukama pěkná řádka kytar, takže mě jen tak něco neuspokojí. I z tohoto důvodu a po zkušenostech s jinými kytaráři jsem byl poněkud skeptický v otázce nástroje české výroby. V minulosti jsem měl už tři “originál” Fendery Telecastery, kterých jsem se poněkud neuváženě zbavil, ale po návštěvě Eda Bickerta v Torontu jsem zatoužil opět nějaké jazzové Telátko vlastnit a tak jsem začal po krámech zkoušet jeden Telecaster za druhým po dobu několika měsíců. Jednoho Telecastera jsem si dokonce i koupil, ale po koncertě opět vrátil. Až jednou u piva mi Jarda jen tak mimoděk povídá. Tak jsem ti říznul dřívko na toho Telecastera. Cože? Vždyť jsem tě o nic nežádal?! No když sleduju jak si nemůžeš vybrat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Když se ti nebude líbit, tak ho prodáme … Dost mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo a začal jsem se na kytarku těšit. Asi po třech měsících upřesňování a debat jsem měl svého krásného relica doma a začalo se s vychytáváním mých, už jen drobných požadavků. Po půl roce jsem vzal svoje Tele do Kytar.cz a nechal si nanosit všechny nástroje tohoto typu. Z cca 30 testovaných by se Jardově práci mohl rovnat pouze jeden Telecaster od firmy Suhr, ale cena byla dvojnásobná. Nehledě k tomu, že jsem si mohl vybrat hardware a snímače jaké jsem chtěl. Můj Telecaster má dva speciální humbuckery Gibson MHS – Memphis Historic Spec., takže můj kamarád kytarista Adam Tvrdý ho vtipně pojmenoval Teles Paul. O této kytaře hodlám natočit brzy také krátké review videjko. Pod tímto článkem najdete první část dokumentu Ruční výroba masivní kytary typu Stratocaster a krátké video Výběr dřeva na stavbu masivní kytary. Některé naše průpovídky berte prosím s nadsázkou … musíme se taky přece nějak bavit :-). Přeji vám hluboký umělecký zážitek!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Jim Hall neměl rád hall …

Featured

Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.

Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.

S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.

Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.

Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.

Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..

Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.

Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.

Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.

Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.

Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.

K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.

Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Feelin’ The Spirit

Featured

Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin’ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.

Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin’ the Spirit, Solid, Talkin’ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.

V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.

Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin’ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.

Unissued/Unreleased Grant Green - Page 6 - Re-issues - organissimo forums
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.

Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin’ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>

Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!