Latin Heart Beat

Featured

Od 9 do 11 července jsme natáčeli v Sonu nové album s pracovním názvem Latin Heart Beat. Album jsem připravoval téměř rok a myslím, že se mi podařilo napsat a zaranžovat pěkné skladby v latinsko amerických rytmech. Náladu albu taky dodal vynikající perkusionista Michito Sanchez. Rytmiku zajistili Vláďa Kliment a Jirka Slavíček a na piáno a klávesové nástroje hrál Vítek Pospíšil. V neposlední řadě musím také zmínit Pavla Karlíka, který zajistil kvalitní zvuk. Natáčení proběhlo poměrně hladce a v dobré náladě o kterou se postaral taky kvalitní karibský rum. Natáčel jsem na tři kytary a dva aparáty. Gibson Super 400 s Fender Tween Reverb a Gibson ES-335 s Fender Princetone. Dvě skladby jsem natáčel na akustickou Matrin 000-16. Celá příprava a koncetrace na natáčení si vybere vždy svoji daň v podobě únavy, což je na fotkách jasně vidět. Album je plánováno zhruba na listopad letošního roku a doufám, že se vám bude líbit!

v režii

Ruční stavba Stratocasteru

Featured

Tak můj časosběrný dokument Ruční výroba masivní kytary typu stratocaster s Jardou Janeckým zdárně pokračuje! Po několika výtkách, že jsem na videu moc slyšet, protože jsem hned u kamery a Jarda je slyšet málo jsem investoval do směrového mikrofonu a jak sami uslyšíte ve videu vol.3 se myslím zvuk značně zlepšil. S Jardou to taky není moc jednoduchý. Nechce se točit a když, tak si mumlá něco pod vousy. Přijde mi zajímavý nechat ve videu i jeho “životní moudra” a úvahy různého druhu a jak jste si asi sami všimli, často ho k nim i provokuji otázkami. Musím konstatovat, že vyrobit byť masivní kytaru, není žádná legrace a je na ní práce jak na kostele. Tím více, že si člověk nemůže dovolit různé finančně nákladné stroje, takže se většina práce odehrává v manuální sféře. Když jsem se s Jardou začal víc kamarádit, myslel jsem, že by to mohla být práce klidně i pro mě, alespoň se mi to vždycky moc líbilo. Často jsem i Petrům Procházkovi a Grötzbachovi v dílně povídal jak jim tu práci vlastně závidím. Ano je to krásná práce, ale u nás poněkud nevděčná. V čechách si nemůžete říct za Telecastera 50 tisíc korun, nebo za lubovku 100 … Občas se podaří něco prodat do zahraničí, ale jinak je to docela otročina za málo peněz. Říkáte si no jo, ale kdyby se to nevyplatilo, tak to prostě nedělají. Jistě, ale jsem přesvědčen, že to mají podobně jako dobří muzikanti. Když hudbu milujete, tak prostě musíte. Jinak to nejde. Mockrát jsem chtěl od muziky zběhnout, ale vždy se stalo něco, co mi v tom zabránilo a tak už svému osudu nevzdoruji i kdybych měl skončit pod mostem. Jednou jsme seděli s muzikantama u stolu a kecali o všem možným. Řeč přišla taky na muzikanty, kteří od muziky zběhli z finančních důvodů k podnikání a tak podobně. Někdo povídá: no tam ten byl taky dobrej kytarista … Luboš Andršt, kterej celou dobu mlčel, se probral a povídá: a co dělá dnes? Někdo: No von už dávno nehraje, má nějakou firmu a podniká. Luboš: tak to nemoh bejt dobrej kytarista … Přišlo mi to naprosto výstižné. Tak to prostě v životě chodí. Jednou jsme se s Lubošem potkali před Ungeltem a oba táhli těžký komba. Já z dola nahoru a on se zhora dolů. Luboš mi povídá: ty už taky za ty roky víš o čem to je viď? Přišlo mi to jako přijmutí do cechu a taky to tak asi bylo. Z tohoto důvodu jsem se taky rozhodnul natočit ten dokument, aby jste si příště při licitování o ceně uvědomili, co je za tím práce a nadšení. O tom kolik je práce za tím být dobrým kytaristou zase někdy příště.

Django Reinhardt vs Charlie Christian

Featured

To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.

Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby “gitan”. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.

Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be

Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.

Maccaferriho plastová kytara.

Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson 250, nebo Gibson L5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.

Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian ‎– Complete Studio Recordings vás stejně neminou.

Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.

No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Jim Hall neměl rád hall …

Featured

Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.

Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.

S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.

Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.

Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.

Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..

Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.

Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.

Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.

Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.

Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.

K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.

Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Ed Bickert

Featured

BICKERT, EDWARD ISAAC Narozen 29. listopadu 1932, jedinečná a oslavovaná osobnost kanadské hudby a člen Řádu Kanady, odešel pokojně 28. února 2019 v nemocnici Bridgepoint Health.

Když mě poprvé pozvala kanadská jazzová zpěvačka Lynn McDonald do Toronta, okamžitě mě napadlo, že bych se mohl pokusit sejít s legendárním kytaristou Edem Bickertem jehož hru jsem vždy obdivoval. Jeho harmonické postupy jsou obdivuhodné a doprovody zní téměř jako nějaký klávesový nástroj. Ed byl obdarován dlouhými prsty a tak jeho prstoklady jsou někdy, jak se říká, o zlomprst. K Edovi mě přivedl můj jazzový mentor Jan Dalecký (dříve Beránek). Honza měl o jazzu a stále má neskutečný přehled a kytaristé patří k obvzvláště sledované nástrojové skupině. V roce 2007 jsem měl však smůlu. Ed Byl zrovna hospitalizován v nemocnici, takže setkání nepřipadalo v úvahu. Nicméně jsem se seznámil se spoustou jiných zajímavých osobností kanadské kultury jako s Davem Restivem se kterým jsem nedávno natočil album Favourite Colours, kytaristou Kevinem Breitem ze skupiny Sisters Euclid, bubeníkem Benem Rileyem s bluesmanem Howardem Rossem, nebo s nedávno zesnulým renezančním člověkem Billem Lishmanem, který bydlel v hobytí noře. Zahrál jsem si v nejslavnějším torontském klubu Rex, nebo v klubu Chicago’s a i mezi koncerty jsem měl dost nabitý společenský program a rozhodně sem si nemohl stěžovat na dlouhou chvíli, ale to, že jsem se nemohl setkat s Edem mě dost mrzelo.

S Howardem Rossem před klubem Chicago’s

O to víc jsem se na něj těšil při další návštěvě Toronta! K tomu byla byla příležitost po natáčení alba Brooklyn Session v New Yorku v roce 2016. Když odcestoval můj manažer Tomáš Frkal zpět do Evropy, já sednul na letadlo do Toronta kde mě již očekávala moje kamarádka Lynn McDonald s bohatým programem. Nejdříve jsem bydlel u ní doma v Port Perry, nádherném westernovém městečku asi 70km od Toronta, kde jsem odehrál jeden koncert s Jeffem McLedem a Jeffem Halischukem a následně odučil Jazz Clinic s Davem Restivem na zdejší High School. No a potom jsem se přestěhoval ještě na pár dnů přímo do centra Toronta abych si užil taky velkoměsta.

Edova recenze na album Blue Point

Dostat se k Edovi Bickertovi nebylo vůbec jednoduché a i když už jsem měl od něj ručně psanou recenzi na své Andělem oceněné album Blue Point Ed byl v kontaktu s okolním světem velmi obezřetný. Od smrti jeho ženy už dokonce nevycházel z domu a byl odkázán na péči svojí dcery. Lynn se však nepřestávala snažit, stále Edovi telefonovala až se úspěch dostavil a asi po týdnu jsme dostali pozvání do Edova domu na okraji Toronta. Pamatuji si dobře na ten chladný mlžný den kdy jsme zastavili před jeho moderním domem na Midland Ave. Byl jsem docela napnutý jak nás přijme, ale když se otevřely dveře hned sem pochopil, že obavy byly zbytečné. Ze dveří vyšel starý pán v teplácích, papučích, teplých vlněných ponožkách a typické flanelové kostkované košili. V ruce nezbytný hrnek kafe a na tváři srdečný úsměv. Hned se přivítal s Lynn a následně mi podal ruku. Vešli jsme do domu a usadili se na pohovce v obývací místnosti. Ed postával u pohovky a se zaujetím naslouchal mému nepřetržitému blekotání plného komplimentů a neskrývaného obdivu. Zdálo se, že moji úctu vůbec nechápe. Jo hrával sem jazz na kytaru a natočil pár alb, ale že bych byl nějak slavný, to mi teda nepřipadalo. Usrknul si kávy a zase mlčel. Pauzy jsem opět využil k blahořečení jeho hry a nakonec jsem se odhodlal zeptat. Ede máš ještě svoji starou kytaru? Jo někde ji stále mám … otočil se a já šel za ním. Otevřel v chodbě dveře do komory a tam jsem zahlédnul v koutě mezi košťaty, hráběmi, lopatou a mopem postaveného telecastera bez obalu. Ed ho popandul a dal mi ho do ruky. Ano byl to on! Ten otřískaný telecaster z fotek a videí s přelepeným imbusovým klíčem izolepou a by se neztratil. Ihned mi padl do oka nový lesknoucí se kryt kobylky, který jsem nikdy na fotkách a videjích neviděl. Řekl jsem, ten kryt jsem nikdy na tvé kytaře neviděl! Ani jsi nemohl … to je popelník. Cože? Ano vždy jsem ho na kytaře měl, ale při koncertě jsem ho sundal, obrátil a používal jako popelník. Ten starej už vypadal strašně a taky hrozně smrděl, tak jsem ho vyměnil, rozesmál se Ed. Byl celý život silným kuřákem a závislákem na kofeinu, takže svůj oblíbený hrnek kávy pouštěl z ruky jen zřídka kdy.

u Eda Bickerta

Brnkal jsem si na gauči poněkud nesměle na jeho kytaru a Ed mě poslouchal a sledoval prstoklad opřený o skříň u schodiště jako by byl na návštěvě on a ne já. Můžeš taky něco prosím zahrát? Já už léta nehraju, mám artrózu a ukázal mi svoje pokroucené ruce. Dál už jsem ho netrápil a bavili jsme se víceméně o obecných věcech a prohlíželi si Edova alba na Vinylech. Seděl jsem už na koberci a cítil se uvolněně jako na návštěvě u dědečka. Ed měl s Lynn spoustu společných vzpomínek na období slávy Boss Brass Bigbandu Roba McConella a tak si u kafe příjemně zavzpomínali. Potěšilo mě také, že moje CD Blue Point měl stále v poličce mezi ostatními alby. Před rozloučením došlo na focení.

Když se Ed ve vytahaných teplácích posadil vedle mě na gauč vyhrnuly se mu nohavice až nad teplé ponožky. Lynn ho okamžitě napomenula ať se trošku upraví a nohavice si stáhne, že fotografie můžou být na internetu! Ed se rozesmál a řekl, že je mu to úplně jedno, protože internet ani počítač stejně nemá. Po Edově smrti jsem si často vyčítal, že jsem nenašel odvahu a nepožádal ho o jeho kytaru. Možná by mi ji i prodal, ale alespoň zůstala nějaká památka rodině. Pokud vím, tak ji zatím neprodali.

Jak už jsem předznamenal, téměř všechna Edova alba jsem už znal a tak jsem se mohl vyptávat na různé detaily a zajímavosti. Mezi moje nejoblíbenější alba patří Out of The Past, I Wished on The Moon, The Guitar Mastery of Ed Bickert, At Torontos Burbon Street, East-West s Barry Elmes Quintetem, nebo Like in Someon Love s Paul Desmontem. Ed nepoužíval vždy pouze Fender Telecaster. Na začátku kariéry hrál na Gibson L-5. Když jsem se ho ptal proč zrovna Telecaster, měl pro to zajímavé vysvětlení. No víš v té době frčel James Bond a ta skladba se mi moc líbila a víš jak je tam ta vybrnkávaná kytara na basových strunách, tak to se nedalo na L-5 vůbec zahrát, tak jsem přešel na Telecastera. Chtěl jsem aby ty basy na kytaře byly konkrétnější. Chvíli jsem měl pocit, že si ze mě střílí a dokonce i Lynn se hlasitě rozesmála. Ed se ovšem tvářil vážně až nám konečně došlo, že to asi sranda nebude. Podobně kuriózní je jeho výběr kytarové aparatury. Vždy hrál na tranzistory jako Polytone, nebo Roland Cube, ale co zásadně odmítal byly Fendery. Známá je jeho věta z kliniky v Montrealu z roku 1990. Když se ho pořadatel ptal jaké kombo mu mají připravit, Bickert odpověděl “dejte mi cokoliv kromě Fendera”. Takže pro jazzového kytaristu gear velmi nezvyklý! Fender Telecaster, struny 10-52 a oranžové tranzistorové kombo Roland Cube 40, nebo 60.

Hra Eda Bickerta mě strašně baví a nikdy nezapomenu na to, že jsem si sním mohl podat ruku, zahrát si na jeho kytaru a strávit příjemné chvíle v jeho domě.

Ještě jednu historku vám povím. Když jsem odlétal z Toronta ve 4:30 ráno letadlem do New Yourku, tak mi dělali kanaďani problémy s kytarou při boardingu. Měl jsem s sebou Byrdlanda, takže poměrně cenou kytaru a tak jsem jí chtěl mít pochopitelně na palubě. Bohužel robustní černoška bazírovala na svém a tahala mi kytaru z ruky tak dlouho až jsem let zmeškal. Kytara byla sice ve kvalitním soft casu Mono, ale stejně jsem ji chtěl mít na palubě a ne v zavazadlovém prostoru. Tohle mě teda vytočilo a musel jsem si koupit novou letenku a letět následujícím letem. Ovšem tam byl stejný problém. Naštěstí stál u letadla chlápek, který mě ujistil, že chápe o co mi jde a slíbil, že na kytaru mi osobně dohlédne a tak se opravdu stalo. Po přistání na Newarku stál s kytarou přesně na stejném místě a s úsměvem mi ji předával! Když jsem potom letěl ze Sttutgartu do Prahy, tak mi německé letušky dovolily umístit kytaru přímo vedle sebe, takže si letěla jako pán na sedadle u okna.