Před pár dny se ke mě dostala smutná zpráva, že zemřel kytarista Luboš Andršt. Pro mne zpráva víceméně očekávaná, protože jsem věděl, že Luboš víc jak rok po mozkové mrtvici bojuje o život. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Napadlo mě věnovat Lubošovi pár vzpomínek na svém blogu.

S Lubošem jsem se seznámil na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde působil jako lektor jazzové kytary spolu s Rudlou Daškem, Tony Viktorou, Zdendou Fišerem nebo Jardou Šindlerem. V té době jsem k němu vzhlížel jako k někomu kdo ví o čem mluví a koukal mu zvědavě pod prsty a taky jsem si pořídil jeho učebnici, která u mě vyvolávala spíš děs. Vypadala jako vysokoškolská matematická skripta. Lubošovy proslulé tabulky byly opravdu spíš odrazující, ale Luboš to tak měl. Byl to zkrátka analytik. Věděl jsem toho o jazzu a o blues skutečně velmi málo a na dílnu jsem přijel s fialovou kytarou Charvel, která měla hlavu ve tvaru tzv. hokejky. Jazzmeni pro mě byli páprdové, kteří na kytaře něco nesrozumitelného šmrdolí a neumí to pořádně vosolit. I když právě Luboš to uměl vosolit až až 😄. Později, když už jsem se věnoval hudbě profesionálně, potkávali jsme se s Lubošem na festivalech, v klubech i na valných hromadách ochranných organizací jako OSA, nebo Intergram. V této souvislosti se mi vybavuje historka ze zvukové zkoušky v klubu Železná, dnes Agharta. Zvukař: „prosím vás pane Andršt, mohl byste ten aparát na pódiu trošku stáhnout, abych to měl tady víc v rukách?“ Na což Luboš pohotově odpověděl “ tady to mám v rukách já!“. Luboš toho moc nenamluvil. Spíš tak něco mumlal a občas i zadrhával. Někdy z něho vypadly i nevhodné a nesmyslné poznámky, ale to s odstupem času přisuzuji vnitřní nervozitě. Někdy se to děje i mě ve stavu úzkosti. Takže tuhle stránku jeho povahy můžeme nechat plavat. Luboše musím zařadit k srdcařům. Hraní ho opravdu bavilo, takže hrál hodně dlouhá sóla a také velmi nahlas, jak už jsem předeslal. To možná bylo taky důvodem proč ztratil jednu dobu sluch. Tonya Graves mi svěřila, že právě Lubošovy 20 minutové exhibice byly důvodem, proč jeho kapelu opustila. Dávala k dobru historku kdy šla během jedné skladby s kamarádkou na kafe a když se vrátila do klubu, Luboš hrál stále sólo ve stejné skladbě 😂. Kytaru fakt miloval a o aparátech i kytarách dokázal mluvit třeba i hodiny. Několikrát se mi to sním přihodilo. Debatu se prostě nedařilo ukončit. Lampové cajky si dokonce sám servisoval.

Skalní rockeři neměli v počátcích Luboše moc rádi, protože pocházel z dobře situované rodiny a tatínek, který byl bafuňářem ČSLH Zdeněk Andršt ho dlouho podporoval. Kluci kteří šérovali cigára, holky i flašku tuzemáku mu tuhle skutečnost nemohli odpustit. Luboš byl pro ně takovej mazánek, což se mezi máničkama nenosilo. Později ho však většina z nich vzala na milost, protože byl hlavně hodně zapálenej a dobrej kytarista. Luboš bral na vědomí jen ty kytaristy, kteří byli prověření časem. Jednou u stolu se muzikanti bavili o nějakém kytaristovi. Luboš seděl a mlčky poslouchal debatu. Někdo řekl „jo ten (Pepík Vodrážka) byl výbornej kytarista“. „A co dělá dnes?“ zeptal se do té doby mlčící Luboš. „No von ti nějak začal po revoluci podnikat a už dlouho nehraje“. Načež Luboš lakonicky poznamenal „tak to nemoh bejt dobrej kytarista …“. Luboš si cenil akorát držáků. I na mě ze začátku koukal nedůvěřivě. Hlavně když se na mě hrnula samá chvála od muzikantů. Myslím, že ho to dost štvalo. Na Jazztivalu v Brně obdivoval moji kytaru Ibanez GB-10 a nazýval mě bohatým synkem z Moravy. Asi za měsíc si koupil stejnou kytaru, takže je na snadě, že se mu můj zvuk líbil. Potom se to samé opakovalo s Les Paulem. Asi po 15 letech, když už jsem hrál fakt fest, jsme se potkali na schodech v Ungeltu. Já táhnul Fender Super Reverb nahoru a Luboš Fender Tween Reverb dolů. Oba shrbení pod tíhou života a těch aparátů. Luboš se u mě zastavil a povídá „tak už taky víš vo čem to je“. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se stal konečně členem klubu! S Lubošem mě taky spojovala řada hudebníků, kteří se střídali v našich kapelách jako Petr Dvorský, Wimpy, Pavel Razím, nebo Pavel Novák, takže jsme o sobě měli vždy čerstvé informace. Muzikanti jsou strašný drbny 😄. O Lubošovi se říkalo, že je hluboce věřící křesťan, ale nikdy se tak pokud vím neprezentoval. Myslím, že ho mohl ovlivnit Ramblin Rex, který s ním léta hrál a svoji víru nijak neskrýval a o pauzách na kšeftech čítával bybli v šatně.

Luboš byl typickej klubovej hráč a myslím, že mu tato poloha i vyhovovala. Na dlouhou dobu uvíznul v klubu Ungelt, kde ho tehdejší boss Jiří Londin tak vytěžoval, že pomalu neměl čas hrát nikde jinde. Jirka mu taky organizoval koncert k jeho padesátým narozeninám, ale hlavně mu vyjednal účinkování na koncertě B.B.Kinga, který organizoval, což byla pro Luboše velká reklama a myslím i vyvrcholení kariéry. Mimo kluby hrál ještě v doprovodných kapelách Michala Prokopa a Marty Kubišové a později v obnoveném Energitu. Pohyboval se tedy na pomezí hned několika žánrů, ale nikdy nedělal tzv. hudební prostituci. Známá byla jeho hláška, že než by hrál s nějakým popíkem, tak raději bude prodávat na trhu jabka. Luboš byl také známý tím, že nepožadoval po pořadatelích vysoké hodoráře a v kapele se dělil s hudebníky vždy stejným dílem. Jednou jsem volal kvůli koncertu do nějakého okresního města a na požadovaný honorář mi pořadatel odpověděl, ale před týdnem tady hrál Luboš Andršt a ten si řekl míň. Nebo když jsem se jednou znelíbil majiteli jednoho klubu v Praze, volal jsem Lubošovi a žádal ho o podporu. Nijak jsem nepochodil. Luboš jen zamumlal do telefonu, že on je z generace, která si ještě dokáže vážit každýho kšeftu, takže se v tom nechce angažovat. Držel si zkrátka velkej odstup. Tím, že měl Luboš pevné ukotvení v Ungeltu, kde měl dohodnuté i lepší finanční podmínky, mohl si dovolit stabilní sestavu hudebníků, což byla jistě velká výhoda.

Luboš se taky nechával velmi ovlivňovat zvukem svého nového nástroje. Jednou mi svěřil, že kapelu Acoustic Set založil kvůli své nové kytaře. Už nevím co to bylo za model, ale byla to semi-akustická kytara s nylonovými strunami a piezo snímačem. Později už jazzovou polohu zcela opustil a věnoval se pouze bluesrocku. Luboš měl při hraní zvláštní mimiku. Tvářil se tak urputně jako by to sólo téměř nemohl dohrát. Zajímavé také bylo, že se musel dívat při hraní na hmatník. Stále kontroloval kde se pohybuje, což dokazuje jeho analytický přístup k improvizaci. Při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku hrál jednu introdukci 8x dokola, než byl spokojen. Přitom hrál úplně stejné naučené fráze. To bych já zřejmě ani nedokázal, protože bych to zkrátka zahrál pokaždé jinak. Co se týká kytar, tak jak už jsem psal to docela střídal, ale nakonec zůstal u kytary Gibson Les Paula Standard, který mu evidentně nejvíc seděl. Aparátů mu prošlo pod rukama taky poměrně dost, ale jeho celoživotní láskou byl Fender Tween Reverb se kterým se statečně vláčel po všech štacích a než by použil menší a slabší model, raději ho kočíroval brzdou. Osobně jsem Luboše za Jazzového kytaristu nikdy nepovažoval a ani za čistě bluesového. Myslím, že to byl rocker a že v něm navždy zůstal odkaz kapel jeho mládí jako byli například Cream. Když tak přemýšlím jaký odkaz mi Luboš vlastně zanechal, tak musím konstatovat, že je to rozhodně vytrvalost, nebo zabejčenost chcete-li. Zkrátka to nikdy nevzdávat a jít si za svým cílem. On to v sobě měl vrchovatě a vždy se uměl prosadit, protože jeho přístup k muzice byl opravdový, nepředstíraný a nevypočítavý. Tuto stránku si Luboš zřejmě kompenzoval spíš tím bafuňářstvím, protože hned dvě období působil v OSA jako předseda dozorčí rady. To druhé období trvalo prakticky až do jeho smrti.

S Lubošem Andrštem jsme nebyli nikdy kamarádi, ale jeho přátelství jsem si vždy vážil. Znal jsem dobře jeho manželku Janu už od devadesátých let a když jsem bydlel na Smíchově, často jsme se potkávali už taky proto, že naše dcery spolu chodily do školky. Dej mu Pán Bůh lehké spočinutí!

Roman Pokorný, www.romanpokorný.com, www.facebook.com/roman.pokorny.official