Poházený klacky na pláži …

Featured

Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.

https://jazz.rozhlas.cz/miroslav-vitous-otrockou-roli-basisty-uz-nehraju-8568157

Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.

Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis “Poházený klacky na pláži …”. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá “Vyvolávač hadů”.

Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje “kožený štyry” cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.

Billiard

Featured

Vzpomináte na to jak byl v devadesátejch letech populární kulečník? Sám jsem byl členem několika klubů v Praze i v Brně. Po koncertě jsme šli nejdřív na panáka a pak do herny. Kulečníkovejch heren bylo všude namancáry. Herna byla skoro na každým rohu. Když jsem bydlel u Standy Máchy na Rašínově nábřeží v Praze, dávali jsme si sraz po půlnoci v jedné herně v Trojanově ulici. Chodila tam spousta muzikantů a pak se pokračovalo dál. Cestou ke Standovi jsme se nad ránem ještě stavili ve velké herně v Plavecké ulici, která byla nonstop. Tam jsme dali pár panáků whisky a pár šťouchů no a kolem deváté ráno se ploužili domů. Standa udělal ještě smažený vajíčka a honem na kutě. Kolem páté odpeledne budíček, snídaně, cvičení na nástroj a potom opět koncert v jazz clubu. A tak pořád dokola. Jazzem a bijákama jako The Hustler, nebo The Colour of The Monay jsme prostě žili. Ty časy už se nikdy nevrátí …

Kytarové popruhy a zámky

Featured

Tak konečně jsem se dostal k těm slibovaným videjím. Psali jste mi, že by vás zajímal můj názor a zkušenosti s kytarovým vybavením, neboli gearem. Už dlouhou dobu jsem se chystal vyměnit zámky řemenu na svém Les Paulu, takže jsem to vzal z jedné vody načisto, jak se lidově říká. Ten typ zámků mě iritoval snad už od začátku, takže jsem rád, že jsem se jich konečně zbavil. Doufám, že se mi podaří v tomto cyklu pokračovat. Příště budou na řadě struny. Pokud mi prominete začátečnické chyby, trošku nervozitu a občasné záměny názvosloví jako šroubek/vrut a matka/šroub, slibuji, že se už budu pouze zlepšovat. Je to přeci jenom poprvé. Nezdráhejte se když tak napsat do komentářů svoje dotazy, či připomínky. Přeji vám hluboký umělecký zážitek :D.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!