Lubovky, u nás lidově zvané gibsonky jsou známou alternativou kytar s plochou ozvučnicí jako jsou kytary španělského typu, dreagnoughty, nebo jumba. Jedná se o kytary s klenutými zády a klenutým víkem s otvory ve tvaru F. Tyto kytary byly jistě inspirované staršími strunnými nástroji jako jsou housle, čelo, nebo kontrabas. První takovou kytaru vyrobil Orville Gibson v Kalamazoo (USA) v roce 1922. Jednalo se o model L-5 a po něm následovaly modely L-4, L-7, L-30, L-48, L-50, až po Super 400. Těch akustických modelů byla celá řada. Některé modely se později dočkaly i snímačů a staly se velmi populárními zejména mezi jazzovými hráči. Nejúspěšnější byly modely ES (Electric Spanish) -175 na kterou hrál například Herb Ellis, Jim Hall, nebo Pat Metheny. Dále L-5 CES (Cutaway Electric Spanish), kterou proslavil zejména Wes Montgomery a nejdražší z nich Gibson Super 400 CES, na kterou hrál například Kenny Burrell. Někteří výjimeční jazzoví kytaristé jako Charlie Christian, Johnny Smith, Wes Montgomery, Barney Kessel a Tal Farlow se dočkali svých signovaných modelů. Později se Gibson proslavil hlavně elektrickými kytarami, které vyvinul s kytaristou a vynálezcem Les Paulem. Dnes jde spolu s kalifornským Fenderem o nejznámějšího výrobce kytar na světě.

Když se něco podaří, tak se to začne přirozeně ihned kopírovat, nebo alespoň napodobovat, takže se brzo f-holle kytary začaly vyrábět i v Evropě a později v Asii. Velké obliby dosáhly gibsonky v padesátých a šedesátých letech kdy se běžně používaly ne jenom v jazzové hudbě, ale i v pop music. No a to už nebylo daleko k tomu, aby si je oblíbili i trampové. Hodně tomu napommohla skupina bratří Ryvolů Hoboes. V čechách se gibsonky vyráběly v Lubech (Schönbach) pod značkou Cremona. Je otázkou jestli můžeme tyto kytary nazývat českými, protože hlavní kytaráři Cremony jako byl mistr Hirsch, nebo Bräuer byli evidentně němci. Jak jinak? Luby se totiž nachází na samé hranici s německem a před válkou byly v podstatě německé. Pokud by vás historie těchto kytar zajímala detailněji, tak vám mohu vřele doporučit knihu Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona „Bohemian Jazz Guitars„.

Za tu dobu co se věnuji hře na kytaru mi prošla rukama spousta gibsonek. Jak těch obyčejných, tak těch fajnových. Říká se, že dobrej kytarista zahraje na všechno, ale kvalitní nástroj vám může odkrýt netušené obzory. Co se týká českých lubovek, tak za mě platí trefné přirovnání mého kamaráda a skvělého kytaristy Jardy Šindlera. „Hele je to jako s autem veteránem. Na výlet na Kokořín skvělý, ale do Paříže bych s tím nejel“. Já bych to ještě poupravil. Je to jako srovnání amerických a českých aut v daném období, tedy kolem roku 1950. Srovnávat to můžeme, ale v podstatě to srovnání nesnese. Amerika je prostě na jiné planetě. To potvrdí každý kdo tam byl a na staré kytary značky Gibson hrál. Už jen ten pocit když to vezmete do ruky … o zvuku nemluvě. Nechci se českých vlastenců nějak dotknout, ale tak to zkrátka je.

My jsme ale byli za české gibsonky velmi vděční a kam až mi paměť sahá tak po nich byla velká sháňka. Nepamatuji se, že bych u někoho originál Gibsona kdy viděl. Znali jsme to jen z fotografií. Vždycky se mi kytary tohoto tvaru s efíčky líbily víc než flattopy a tak jsem po nich urputně pátral. Většinou to byly šunty s křivým krkem a dohmatem dva kilometry, ale i tak jsme na to hráli. Teprve později jsem se dostal ke slušným kytarám jako Cremona 464, 465 a dokonce Cremona Franze Hirsche, která je obzvláště ceněná. Nicméně kytarám Gibson se to ani přes nádherné dřevo, zpracování a zdobení ve výsledku nevyrovná. Ano, můžete namítnout, že se jedná o jiné peníze a budete mít jistě pravdu. Dnes se prodává akustický Gibson Super 400 cca za €30.000,-. Za to se už nechá pořídit krásné nové auto a navíc si to k táboráku asi brát nebudete. To ostatně už ani toho Hirsche.

Když jsem připravoval gear na album Blues Dřevorubce pro které jsem zhudebnil texty Wabiho Ryvoly, bylo mi jasné, že musím na natáčení použít svůj „harém“ gibsonek. Pro Hoboes byly tyhle kytary typické a tak si na albu zahrály všechny tři. Asi v jedné country a ve dvou folkových skladbách jsem hrál na flattopa od Taylora. Každá z nich má jiný charakter zvuku a tak jsem je používal podle potřeby a uvážení. Celomasiv 464 má středový, lehce zastřený zvuk, ale krásný sustain a i ve vyšších polohách drží tón. 465 je mahagonová kytara s otevřeným zvukem a širším spektrem vhodná na brilantnější doprovody. Přesto, že se jedná o překližku, má lahodný teplý tón. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že mnohdy hrají překližkové kytary lépe, než celomasivní. Hirsch byl nejlepší kytarou, co jsem v době natáčení vlastnil. Jedná se o mistrovskou kytaru ze špičkových materiálů. Nádherný žíhaný javor na zádech, lubech a krku a špičková smrková ozvučnice. Co se týká zvuku, tak je dřevitý, naturální a položený spíš ve středovém pásmu. Hráčský komfort není bůhví jaký kvůli hranatému profilu krku, ale nechá se na to zvyknout. Proč jsem nepoužil americké kytary i když jsem mohl? Protože k Ryvolovlkám zvuk českých gibsonek prostě víc patří. Své tři gibsonky jsem se slzou v oku prodal, abych podpořil projekt Blues Dřevorubce a dosáhnul cílové částky na Hithitu. Už teď mě to mrzí, ale svůj účel určitě splnily vrchovatě!

Album Blues Dřevorubce na CD, nebo LP si můžete objednat na mém webu: www.romanpokorny.com