Stěží uvěřit tomu, že člověk může po takové době profesionálního hraní přicházet stále na nějaké novinky, anebo, když chcete, objevovat ameriku. To se v mém případě stalo doslova .

Poté, když jsem si pořídil prvního Gibsona ES-335, jsem zjistil, že mi nástroje tohoto typu vyhovují více než Fendery. Ptáte se proč a jak se může stát, že ostřílený profík hraje léta na nástroj, který pro něj není zrovna komfortní? Důvod je prostý, zkrátka se vám nástroj líbí tvarově i zvukově. Na to, že má silný krk a dlouhou menzuru a vy máte malé ruce, zkrátka zapomenete. Je to něco takového, jako se v 70′ letech nosily opnuté jeansy až vás z toho bolely koule. Zase pro někoho, kdo má ruce jak medvěd, je těžké hrát například na mandolínu, či ukulele. Zvuk telecasteru mě uchvátil a musím říct, že se mi líbí pořád, akorát ta váha a menzura mi dělají starosti. Když jsem tedy začal hrát na ES-335 začalo se mi vyjasňovat, jaký nástroj vlastně potřebuji, aby se mi hrálo opravdu komfortně. Zvyknout si na zvuk a tím pádem i na jiný typ hraní už potom netrvalo až tak dlouho. Když jsme natáčeli moje album Hot Jazz News půjčil mi Luky Martínek hlavu Fuchse, starou bednu Marshall a hraní jsem si vyloženě užíval. Myslím, že je to z CD jasně patrné. To jsem ještě netušil, že se časem dostanu k úplně jinému Gibsonovi určenému primárně pro jiný druh muziky.

SG pro mě, a asi pro každého, bylo synonymem tvrdé kytarové muziky, ale poslední čas se objevuje v rukou bluesmanů i jazzmenů. Důvod je prozaický, má totiž krásný a vyvážený čistý zvuk spíše ve středovém pásmu, který připomíná něco mezi krkovým snímačem telecasteru, kobylkovým snímačem Les Paula a lubovým Gibsonem. Když jsem pouštěl Mackovi Flemrovi moje nahrávky, kde jsem použil čistý zvuk SGéčka, okamžitě poznamenal, že je to na lubovku! Poslední roky SG dost proslavil Derek Trucks. Jeden čas na SG hrál taky Bill Frisell, Alan Holdsworth nebo Mike Landau. Už podle toho můžeme usoudit, že SG nepatří pouze do ruky čistokrevným rockerům. SG je vyloženě komfortní kytara s příjemným dohmatem, krátkou menzurou a je také velmi lehká, což jsou pozitiva, která nelze přehlížet. Zvuk je transparentní, zakulacený na vyšších středech a jdoucí až k měkkým konkrétním středobasům. Nejedná se tedy o kytaru se širokým pásmem od cinkavých výšek po hluboké basy. Používám struny tloušťky 11 a při této síle je tón vyrovnaný, takže dovoluje i strikně jazzové hraní. Zvuk je v takovém případě, při použití tónové clony, velmi podobný zvuku Pat Martina. Škála zvukových možností je ovšem dost široká a jak poznamenal jeden můj kamarád „na SG jde zahrát ledacos“.

V dnešní době, kdy se hudební žánry navzájem prolínají a jeden od druhého lze v některých případech jen stěží rozpoznat, je i výběr nástroje pro daný směr velmi svobodný. Naopak myslím si, že dnes je více zajímavé, když hráč hraje na nástroj, který není jeho žánru primárně určen. SG představuje velkou výzvu pro hráče všech žánrů a je to kytara, která se umí v kapele prosadit. Pokud by jste někdy uvažovali o koupi SG, rozhodně bych doporučoval originál. Žádná z kopií, na kterou jsem kdy hrál se nemohla originálu rovnat ani omylem. Navíc se kopie SG velmi často převažují, protože mají těžší krk a hlavu, nežli tělo. I když se rozhodnete pro Gibsona, doporučoval bych nějaký dražší model. Ty úplně nejlevnější nejsou taky nic moc. Gibson poslední léta volí strategii, která vychází vstříc i méně zámožným hráčům a teenagerům a produkuje „levné“ kytary už i pod 30 000,- kč. Vzhledem k tomu, že jsou nástroje stále vyráběny v USA, snaží se šetřit na čem se dá. Hlavně na materiálu. Tyto levné nástroje nejsou lakované a mají levný hardware. Možná mezi nimi najdete dobrý kus, zrovna tak jako mezi drahými nástroji špatný, ale od 40 000,- kč nahoru se tato pravděpodobnost snižuje geometrickou řadou .

Dodatek 23.1.2016

Ani po osmi letech jsem na svoje SG nezanevřel a i když prošlo řadou modifikací, je stále v permanenci! O kytary se mi stará zejména Jaroslav Janecký, kterého můžu jen doporučit. Tak k těm změnám. Nejdříve jsem namontoval na SG vytoužené Bigsby. S tím přišla i výměna kobylky za Shaller s rollerama, aby nedocházelo ke zbytečnému tření. To, ačkoli je to k nevíře, nástroji výrazně prospělo a zkonkrétnilo tón. Později jsem vyměnil snímače, za Gibson 57 classic, což prospělo hraní ve výškách a tón se příjemně zakulatil, ale ztratila se pro mě potřebná konkrétnost basových strun, což je zrovna u Gibsonů poměrně častý jev. Měl jsem v ruce oblíbené SG jednoho nejmenovaného kamaráda a to je na basech vyložená hluchavka. Jemu to ovšem vyhovuje a naučil se na ně hrát. Takže Jarda Janecký vymyslel úžasný upgrade snímačů. Rozříznul magnety a na strunách EHG nechal alnico a na DAE dal keramiku. Funguje to znamenitě! Basy jsou konkrétní a výšky nejsou štiplavé. Poslední upgrade spočíval ve výměně plastových rámečků za kovové, výměny krytů snímačů za pure nickel, výměny pickguardu za bílý, aby vynikly černé rámečky snímačů a nakonec výměna ořechu za kostěný provedená Petrem Grosbachem. Kytaře to opět prospělo a těším se až jí při nejbližší příležitosti opět vyvenčím.