Pamatujete na obávané Les Pauly z východu? Já ještě ano . Jednalo se o naše kytary Jolana Diamant, kterými nám komančové měli nahradit originál Gibsony. Musím podotknout, že tyto kytary nebyly tak úplně beznadějný a v dobách temna posloužily docela dobře. Taky nebyly úplně nejlevnější a stály přes 3000 kč, což na tu dobu byly slušný peníze. Mno, ale originál je originál a tak po revoluci každej sáhnul raději po osvědčené US produkci.

V době kdy Gibson pociťoval dost palčivě úspěchy Fendera, svého kalifonského konkurenta, začal také zvažovat výrobu masivních kytar. No jo, ale kde vzít a nekrást. Tu se vzal, kde se vzal kytarista a příležitostný vynálezce Les Paul se svým návrhem na masivní kytaru a nabídnul ji k výrobě právě Gibsonu. To se psal rok 1952 a první verze měla ještě jednocívkové snímače (singly) a měl klenutou zlatou vrchní desku (goldtop). Také byl výrazně těžší, než lubové kytary, které Gibson v té době vyráběl. Zvuk i tvar, ale bezvýhradně splňovaly Les Paulovy představy a tak se dostal ihned do výroby. Jednalo se, oproti Fenderům, o poměrně konzervativní nástroj, který v podstatě kopíroval tvarem lubové nástroje. V prvních létech výroby však nebyl Les Paul moc úspěšný a pokoušela se na něj hrát zejména jazzová komunita. Byl totiž koncipován jako jazzová kytara. Za velkou raritu považuji fakt, že na Les Paul (dále jen LP) hrál v 50tých létech dokonce i Jim Hall, který měl v tom období angažmá u Chica Hamiltona. Jazzu se LP nevyhnul ani později a hrál na něj např. All DiMeola nebo John McLaughlin. To už se ovšem jednalo o fusion jazz, ale pár kytaristů na něj hrálo i jazzový mainstream. Hrál na něj taky vynikající kytarista Ulf Wakenius, který je známý především ze spolupráce s legendárním kontrabasistou Ray Brownem. Mno a samozřejmě a hlavně velká řada rockových a bluesových kytaristů! Od Jimmyho Page přes Duana Allmana nebo Erica Claptona až ke Garymu Moorovi a Zakku Wildovi . Bylo jich a je fakt mraky. Taky bych neměl zapomenout na kytarového novátora Roberta Frippa ze skupiny King Crimson, který hraje na LP téměř celou svou kariéru. Les Paul se dočkal velkého úspěchu až v šedesátých létech, kdy na něj začali hrát bluesoví benjamínci Mike Boomfield a Eric Clapton. Ve spojení s aparátem Marshall měl LP super hutný a zpěvný tón s předlouhým sustainem. Prý bylo vyrobeno jen dva tisíce kusů LP Standard a to zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ceny Standardů se tak vyšplhaly do astronomických výšek a mnohdy končili v trezorech zbohatlíků a sběratelů. Dnes mají nástroje z té doby cenu kolem 30.000 euro!!! No – nic pro mě . Ostatně Standard je i dnes podle mého opravdu asi nejlepší ze všech LP modelů, které Gibson vyrábí. Taky není nic levného a ceníková cena je 74.000 kč a v USA $ 3.700. Vyskoušel jsem poměrně dost nových LP, jak customy tak i levnější special a další, dokonce i LP Supreme, ale Standard mi seděl asi nejvíc. Navíc mám odjakživa slabost pro klasické věci, jako je švýcarský nůž nebo Austin Mini, ale to neznamená, že bych byl v tomto ohledu nějak zaujatý nebo příliš konzervativní. Líbí se mi i atypické kytary od Parkera, ale to už je jiná pohádka. Nicméně když jsem vzal Standarda do ruky, byl mi něčím blízký a dobře se mi na něj hrálo. Asi největším problémem LP je poměrně velká váha (někdy přes pět kilo). To už mi připadá moc a tak jsem bral v potaz i tento faktor. Nakonec se mi podařilo objevit Standarda, který váží 3,5 kilo, což je krása! Kytara má pevný hutný a vyrovnaný tón a hraje dost hlasitě. Tyto věci se dají dost ovlivnit výběrem strun a nastavením snímačů. Jako aparát bych asi volil Marshall Hand Wired a na tvrdší muziku Marshall 800. Na jazz zní LP pěkně i přes mého Petersona P100G, nebo Mesa Boogie Expres. Jedná se o poměrně přítulnou kytaru, která si vás brzy získá. Zejména pak na sóla je skvělá a nejedná se o kytaru na funky beglajty. Výborně taky zní se slidem, to už ostatně dokázal i Duane Allman. Takže jestli se rozhodnete pro LP, tak platí to stejné jak pro SG a to – pečlivě vybírat, protože mezi nástroji jsou fakt velké rozdíly a Gibson není výjimkou! PEACE