Když jsem začínal jazzovou “kariéru” začátkem devadesátých let v Brně, nemohli mě minout “Bromovci” (sólisté orchestru Gustava Broma) jako Mojda Bártek, Günter Kočí, Pepík Audes a taky samozřejmě Jaroušek Hnilička. 

Spousta muzikantů ho v Brně neměla ráda pro jeho už tak upřímnou povahu mu ve zlém přezdívali Hnilomrd. 

Když jsem přišel do jeho kapely a na pódiu mi předal 3 notové školní sešitky s ručně psanými notami a suše ohlásil sešit číslo 3 strana 25, orosilo se mi čelo. Nutno podotknout, že jsem zastupoval roli jediného harmonického nástroje v kapele. Jako začátečník jsem úplně všechno zcela nepřečetl a občas jsem se i zamotal ve formě.  Jarda se otočil dozadu a zařval na mě “co tam hraješ pičo!” Málem sem se rozplakal. Musím podotknout, že Günter i Mojda se mě mockrát zastávali. Proč tomu klukovi proboha nepůjčíš ty notový sešitky domů? Hovno, musí se to naučit číst z listu, odvětil Hnilda. 

Krásnou příhodu o shovívavosti mám s Pepíkem Audesem. Hráli jsme s Josef Audes Quartet, plnej sál lidí a Pepík měl v notách napsaný přesně i introdukce. Začal jsem intro a najednou se zadrhnul. Pepík mě přerušil a řekl do mikrofonu. Omlouváme se, ale Roman si musí malinko přeladit kytaru. Pak už jsem to dal v pohodě. 

Jarda měl ovšem jiné metody. Když hrál člověk “z prdele”, dal mu to najevo a když hrál dobře, dal mu to najevo s nemenší vervou. Když jsme spolu hráli v Triu Komorního Jazzu s Jurajem Kalászem, často jsem se cítil až trapně když lidi na koncertě upozorňoval na to, že si mají vážit toho že tam pro ně vůbec hraju. “To je něco takovýho jako by vám přišel zazpívat Frank Sinatra”, křičel. 

Byl to zkrátka živel, ale také vtipný recesista. Na koncertě v Bardějově nás s Jurajem poslal napřed na pódium a sám se pak přišoural shrbeně k mikrofonu a roztřeseným hlasem začal promlouvat k publiku. Lidi užasle koukali jak už je strašně starý a nemohoucí, čímž se Jarda skvěle bavil. Nebo při zahájení koncertu pronesl do mikrofonu rozklepaně: h h hlavně že že nej j js sme ne nervóóz z ní … 

Jednou sem byl u něho na návštěvě v jeho vile v Brně na Lesné a zkoušeli jsme něco v duu. Jarda miloval psy a procházky v lese nad Lesnou. Vždy měl Boxera a nechal ho doma dělat téměř cokoliv a tak měl okousaný nábytek a poškrábané stěny, což mu zřejmě vůbec nevadilo. Během zkoušky jsem se rozhlížel v jeho pracovně a objevil kazeťák Phillips. Říkám, Jardo to je pěkná mašinka. Tak si ho vem, já ho mám stejně na hovno … 

Taky mě zaujalo, že všechny aranže dělal na malých kláveskách Casio. Byly jen 30 centimetrů široké, asi jen dvě oktávy a vypadaly jako dětská hračka. Vzpomínám taky na Jardovu nechuť k řízení. V sedmdesátých a osmdesátých letech sólisté od Broma vydělávali slušné peníze. Jarda mi svěřil, že to bylo kolem 250 000 korun ročně. Jejich proslulé zájezdy do Ruska vodkou a kaviárem oplývající, kde se mimo jiné odnaučil Jarda kouřit, protože se týden skrýval v kotelně hotelu aby nepotkal spoluhráče a nebyl tím nucen zase chlastat, byly velkoryse zaplacené a tak si Bromovci postavili baráky a nakoupili zahraniční auta. Jarda měl Fiat Uno v dieslu, tedy s nízkou spotřebou. Ovšem když jsme měli s kapelou někam jet, tak svoje auto nikdy nevytáhnul. Střídání nepřipadalo v úvahu. Říkal “ty seš ještě mladej a budeš mít ještě hodně aut, ale já už si jiný nekoupím.” Mno … myslím si, že v tom bylo spíš něco jiného … pěnivého. Celou jízdu pak s oblibou kybicoval. Zapni si dálkový … už je vypni … tady jsi měl už řadit na čtyřku … nebrzdi, podřaď si atd. Mockrát jsem měl chuť poslat ho do prdele …

Jarda měl neměnný styl oblékání. Kdybyste čekali nějaké obleky, byli byste na omylu. Jarda nosil ošoupané jeansy se záplatami, tričko, jeansovou košili a ručně šitou jeansovou taštičku na krku, ve které měl peníze a doklady. V jiném úboru jsem ho snad neviděl, tedy s výjimkou předepsaného obleku, nebo smokingu na některém z koncertů. Jednou jsme hráli koncert na kterém byl předepsaný smoking. Převlékali jsme se v šatně. Oba s Jurajem jsme měli dlouhé vlasy a tak k nám smoking moc nešel. Konečně jsem si smoking oblékl a nasadil motýlka, když mě Jarda spatřil lakonicky poznamenal … vypádáš jak piča. Od té doby dress code nikdy nerespektuji, protože měl Jarda zkrátka pravdu.

Jednou když sem si dal před koncertem kafe, Jarda se na mě vyčítavě podíval a říká. Ty vole to nepij! To z tebe udělá tak akorát slabocha. Vylej to, dej si rači pivo a budeš zase správnej hajzl. Zajímavostí také byla jeho vyhraněnost vůči polozmenšenému akordu, čili Moll 5b. Napsal dokonce “Ódu hnusu” na polozmenšený akord, která začínala větou “Na počátku byl krásný, čistý, durový kvintakord! Doufám, že se tohle dílko někde dochovalo, protože to bylo pro hudebníka fakt zábavné čtení. Opravdu se mi po něm stejská. Měl jsem v životě opravdu velké štěstí, že jsi mě Jarda vybral za kamaráda. Asi půl roku před smrtí mi volal jen tak, že mě chtěl slyšet. Kecali jsme po telefonu asi hodinu a naplánovali nahrávání v Praze. K tomu už bohužel nedošlo. Doufám, že se na mě Jarda shůry dívá a že se mu moje muzika stále líbí jako dřív.

PS: pokud máte zájem o CD Trio Komorního Jazzu, můžete si ho objednat v mém e-shopu >>