Fenoménem dnešní doby je povrchnost. Jak to vysvětlit abych se náhodou proboha někoho nedotknul … Typickým příkladem jsou krátká videa na YouTube nebo na Facebooku kde se co v nekratším čase snaží zaujmout například hudebník svoji hrou. Ideálně cirkusového charakteru. Čili běhy po hmatníku, nebo klaviatuře sem a tam s cílem dosáhnout divákova úžasu.

Na tyhle videa jsem se stal alergickým. Když odbočím od hudebních videjí k mainstreamu, tak největší sledovanost mají zvířátka. Malá koťátka, či štěňátka, králíčci … mladík mazlíci se se lvíčaty, nebo tygry, záchrana medvíděte atd. Tohle lidé milují. Takže do hudebního světa se to zákonitě také promítá. Malá holčička zpívá operu, tříletý chlapeček bubnuje, nebo hraje na kytaru … co na tom, že je to špatně zahrané a bez známky oduševnělosti, ale vždyť je tak roztomilý! Zkrátka různé bizáry v TV typu America’s got Talent. V devadesátých letech byl velmi populární kytarista Stanley Jordan. Hrál na dvě kytary současně a to vzbuzovalo úžas zejména diváků, méně však posluchačů. Trefně se tehdy vyjádřil Jan Beránek Dalecký: zní to jako by hráli dva špatní kytaristi dohromady. Jenže hrát na dvě kytary najednou tolik not je přece úžasné, ne? Čili nejdůležitější věc je okamžitě a téměř jakkoliv zaujmout. Jednou za náma o pauze přišla starší dáma. Pogratulovala nám k výkonu a hned se nám pochlubila s nezapomenutelným jazzovým zážitkem z Reduty v 60tých letech. Hrála tam jazzová skupina (na její název ani hudbu se nepamatovala), ale bubnoval s nimi na konga černoch zcela nahý! Fascinace dlouhým černým kymácejícím se bimbasem hudební zážitek zcela převážila. Dnes se takový přístup k umění stal vysoce žádoucím. Jakmile se něco neděje hned v prvních sekundách hudebního videa, už to nikoho nezajímá. Typickým příznakem tohoto trendu je bezobsažnost. Ne že by jsme se tímto jevem v minulosti nesetkávali, ale v dnešní době je v podstatě už standard. Příklad za všechny je YouTubová skupina Dirty Loops. Veselí mladí chlapci, kteří hrají jako o život. Těch not, těch stopek, předražených, zaražených atd. Jejich kouzlu podlehla i spousta kolegů hudebníků … a tady se dostáváme k tomu tenkému ledu. Nechci se nikoho dotknout. Spoustě lidí se líbí Michal David a pár z mých spoluhráčů s ním a ne jen s ním taky hraje. Nicméně, že se jedná o hudbu povrchní o tom snad není sporu. Jeden známý se mě ptal proč jsem zrušil předplatné HBO. Vysvětlil jsem mu, že první půlrok jsem byl nadšený, ale po roce jsem zjistil, že vše co se mi líbilo jsem si už přehrál a zbytek je velmi plytký. Filmy mají naprosto stejné příznaky jako hudba Dirty Loops. Italové říkají: Tuto fumo niente rosto! Čili, ten oheň strašně kouří, ale žádnej plamen na kterým by se dalo něco opéct. Velmi slabé jsou zejména náměty a scénáře. I dnes se občas narodí nějaká perla, ale v té nadprodukci si jí ani nemusíme všimnout. Vytratila se bohužel duše, která mi přijde v umění nejdůležitější. A to nemluvím pouze o Jazzu, ale i o Rocku, Popu a vážné hudbě. Možná, že to dnes ani jinak nejde. Alespoň ne v případě, když se chce člověk uměním živit. Obrázek zahloubaného intelektuála za piánem už zkrátka netáhne. Jakto, že to šlo v padesátých či šedesátých letech? Jsou lidé čím dál blbější? Minimálně se stali vůči opravdové oduševnělosti imunní. Stačí jim štěňátka, koťátka a hudba typu Dirty Loops.