Kenny Burrell

Ano proč to tajit, píšu knihu. No knihu … spíš takový hudební bedekr s mými komentáři a doporučeními. Zkrátka takový návod jak se orientovat ve světě jazzové kytary. Nejprve jsem chtěl psát obecně o jazzu, ale pak mi došlo, že by to byla strašlivě tlustá bichle. Nakonec jsem se tedy rozhodnul věnovat pouze kytaře, ale o to důkladněji. Jde to pomalu hlavně kvůli mé lenosti ovšem počítám, že by tato kniha mohla vyjít snad už příští rok.

Každé ráno, pokud to okolnosti dovolí, mám stejný rituál. Sklenku vlažné vody s citrónem, příprava snídaně, káva, toaleta a několik hodin na počítači … zprávy, FB, update webu, psaní, nahrávání, vyřizování korespondence atd. No a k této činnosti si s oblibou přehrávám nějakou muziku. A hádejte na koho padla dnešní volba. Ano na Kennyho Burrella! Je to taková stálice mezi mými oblíbenými kytaristy. Zajímavostí je, že nějakou dobu trvalo než jsem si jeho hru zamiloval. U Jima Halla to bylo téměř na první dobrou, ale u Kennyho jsem se musel proposlouchat do jakési bluesové těžkopádnosti, které si dnes na jeho stylu cením snad nejvíce. V každém případě bych nováčkům rád doporučil jakými alby začít, aby se do jeho hudby lépe vpravili.

Nejslavnějším Kennyho albem je bezesporu Midnight Blue (Blue Note, 1963). A tím bych taky doporučil začít. Jedná se o bluesově orientované album s groovovou rytmikou. Kytara, saxofon, kontrabas, perkuse a bicí. Konga se v té tobě v jazzu hojně používaly i ve swingu, což už dnes skoro nikdo neumí, protože je potřeba striktně držet rytmus a zbytečně to nekomplikovat. S oblibou hraju občas na koncertech právě titulní dvanáctku Chitlins Con Carne. Celé album považuji za vyvážené a velmi povedené s až kultovní atmosférou. Ovšem co je naprosto úžasné je Kennyho zvuk kytary. Ano Kenny byl ten důvod proč jsem si pořídil taky Gibson Super 400. O tom jaký gear použil právě na albu Midnight Blue se vedou na fórech vášnivé debaty, ale pravděpodobně to byla ES-175 s P90 u krku a kombo Fender Tweed Deluxe. Tón byl zejména v jeho prstech, to se rozumí. Později už hrál výhradně na Super 400. Nedávno mi Najponk říkal, že někde četl rozhovor s Max Margulisem, šéfem Blue Note, kde tvrdil, že teprve album Midnight Blue nahrávací společnost pořádně proslavilo. Paradoxem je, že před pár lety byla uspořádána sbírka na Kennyho Burrella, který se ocitnul se svojí ženou na sklonku života zcela bez prostředků.

Dalším vynikajícím albem, ne jen z kytarového hlediska, je A Night at the Vanguard (Argo, 1960). Jedná se o živou nahrávku ze slavného New Yorkského klubu Village Vanguard. Kenny na ní hraje s takovým klidem a tak stylizovaně, že má tahle nahrávka, alespoň na mě, velmi uklidňující vliv. Údajně se jedná o první nahrávku kytarového tria vůbec. Původní tria bývala v obsazení kytara, piano, kontrabas, ale zde se poprvé setkáváme s obsazením kytara, kontrabas, bicí.

Posledním albem které vám dnes doporučím je postbopová jízda ve skvělém obsazení On View at the Five Spot Cafe with Art Blakey (Blue Note, 1960). Je to opět živá nahrávka, takže zvuk je poněkud naturální, ale to jen podtrhuje živelnost kterou protagonisté jen srší. Burrellovi sekundují takoví mistři jako Sir Rolland Hana, nebo Tina Brooks. No a za baterkou swingová mašina Art Blakey! Atmosféra koncertu je strhující a nahrávka navozuje pocit, že jste přímo v publiku. Tak to by bylo pro dnešek vše, ale slibuji, že se minimálně ještě jednou ke Kennymu Burrellovi vrátím.