Dnes jsem cca po roce uploudoval na YouTube video s novým MacBookem Pro. Na videu uvidíte co obsahuje balení a také první nastavení počítače. Tuhle činnost zrovna nemiluju a už vůbec různé updaty a upgrady gearu, protože to většinou způsobuje spoustu trablů k jejichž řešení potřebujeme zpravidla hodně času. Takže vám udělím hned na úvod pár užitečných rad. Tyto rady se týkají hlavně profesionálů, kteří na Macu pracují, mají koupené profi aplikace a nechtějí se zbytečně vystavovat stresu, protože počítač má pracovat a ne otravovat. Zásada 1. Nechat si železo (HW) co možná nejdéle. Předchozí pracovní Mac jsem měl 8 let. Ve státech jsem viděl, že dělají klidně ještě i na G4. 2. Když už si novou mašinu pořídíte, tak na ní nešetřete, protože za pár let se vám to jistě vymstí. To se týká zejména HD. Dnes již určitě pouze SSD disk s co největší kapacitou a co největší RAM, protože pozdější upgrady jsou na nových Macích čím dál komplikovanější. 3. Nepoužívejte přenesení aplikací a dat ze záložních zdrojů, ale vybudujte si zbrusu novou instalaci systému! Vím, je to opruz, ale vyplatí se to. Dělám to tak i s novým iPhonem. Potom to šlape daleko svižněji. 4. Když už si dáte takovou práci s instalací a všechno funguje jak má, každý nový update si dobře rozvažte, protože problémy s kompatibilitou softwaru jsou víc než pravděpodobné. Někdo dokonce odpojí pracovní počítač od internetu a je to. Na sociální sítě a maily máte dnes mobil, nebo tablet. 5. Pokud dělá nějaká aplikace stále opakující se problémy, jděte od toho a hledejte jiné alternativy. Řešení se nakonec vždycky najde. Typickým příkladem budiž Avid Control k Pro Tools. Neustále vás bombardují updatama až se z toho můžete pominout a kompatabilita s PT naprosto mizerná, takže pokud potřebujete mix na jiném zařízení stačí AirPlay, nebo Duet a hodíte si tam z kompu okno mixu a je to. 6. Pokud s tím nemáte problém, tak si nechejte Mac OS X v angličtině. Podle mě je pak systém svižnější. Čím méně komplikací, tím lépe! Potřebujete přece pracovat a ne si hrát s počítačem. Takhle se mi mockrát v minulosti stalo, že jsem přišel s nápadem nadšeně k počítači a po updatu některého softwaru strávil tři hodiny řešením problému až mě tvůrčí nálada nadobro přešla. Na závěr vám tedy přeji pevné nervy a nezapomeňte se přihlásit k odběru na mém YouTube kanálu. Děkuji
„Počítače nám pomáhají řešit problémy, které by bez nich ani nevznikaly“
Přátele si člověk podle mě nevybírá, zkrátka se to nějak stane. Někdo se vám může zamlouvat jak chce a nakonec z toho přátelství stejně nevznikne, nebo jste na začátku ze vztahu nadšení a po pár týdnech, měsících nebo i letech to poněkud vyšumí. Jardu znám už hodně dlouho a díky společným zájmům si máme stále co říct, nebo co si vzájemě nabídnout i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. Pro mnohé je Jarda „pouze“ introvertní podivín, který žije se svým kocourem v suterénu Smíchovského baráku, ale co naplat … rozumí kytarám, snímačům a vůbec. Přinesou mu nástroj na přepražcování, opravu, nebo si u něj objednají custom kytaru, či snímače, ale v podstatě o něm moc neví. A proč taky, že? Jeden kamarád mi před lety řekl, že Jardu skvěle vystihuje píseň Oty Petřiny Podivín. Z mého pohledu by to mohl být pro Jardu hezký kompliment. Za prvé je to pěkná poetická písnička a za druhé mám podivíny rád poněvač se domnívám, že k nim také patřím. Přitom je Jarda zábavný a společenský člověk, ale přirozeně si vybírá lidi, kterým se může otevřít.
Jarda a Matýsek Janečtí
Jaroslav Janecký není jen velmi zručným kytarářem a konstruktérem snímačů, ale i vynikajícím muzikantem a virtuózním kytaristou. V současné době hraje v několika kapelách zaměřených hlavně na Hard Rock. Jedna z nich je například Parade March. Má rád high-gain styl a především Hammering. Najdete ho například na albu z roku 1992 Čeští Mistři Rockové Kytary ve společnosti Michala Pavlíčka, nebo Radima Hladíka.
Jarda se v elektrických kytarách opravdu vyzná a vášeň pro stavbu kytar, snímačů a vůbec kutilství různého druhu už má od útlého věku. Jednou mi svěřil, že by se vlastně ani nechtěl živit jen hudbou, že by mu ta manuální práce v životě chyběla. Masivních kytar už postavil pěknou řádku a jeho nástroje se těší nejlepší pověsti. Patří k typickým samoukům, možná trošku paličákům, kteří si na všechno musí přijít sami a to je právě i jeho velká devíza, protože si přišel na spoustu věcí, které na internetu nenajdete a nikdo vám je jen tak neprozradí. Pár půllitrů piva už jsme spolu vypili a u toho debatovali o kytarách, snímačích, aparátech i mikrofonech, takže jsem už taky dost „nachytřenej“. Tím spíš, že v této době, kdy nemůžu koncertovat, chodím k němu do dílny taky přiložit ruku k dílu. Po dohodě s Jardou jsem natočil a sestříhal video z procesu stavby Stratocasteru, které by vás myslím mohlo zajímat. Jardovo kytary jsou opravdu vymazlené a Jarda se na každou hotovou kytaru těší jako by měla být jeho vlastní. Sám ji po dobu týdne až čtrnácti dnů rozehrává a vychytává mouchy než ji předá zákazníkovi. Teprve teď, když jsem u toho, vidím, že stavba kytary není žádná sranda. Je s tím práce na mancáry! Moje Tele jsme vychytávali cca půl roku, ale nyní jsem s nástrojem nad míru spokojen. Můžete mi věřit, že za ta dlouhá léta co profesionálně hraju mi prošla rukama pěkná řádka kytar, takže mě jen tak něco neuspokojí. I z tohoto důvodu a po zkušenostech s jinými kytaráři jsem byl poněkud skeptický v otázce nástroje české výroby. V minulosti jsem měl už tři „originál“ Fendery Telecastery, kterých jsem se poněkud neuváženě zbavil, ale po návštěvě Eda Bickerta v Torontu jsem zatoužil opět nějaké jazzové Telátko vlastnit a tak jsem začal po krámech zkoušet jeden Telecaster za druhým po dobu několika měsíců. Jednoho Telecastera jsem si dokonce i koupil, ale po koncertě opět vrátil. Až jednou u piva mi Jarda jen tak mimoděk povídá. Tak jsem ti říznul dřívko na toho Telecastera. Cože? Vždyť jsem tě o nic nežádal?! No když sleduju jak si nemůžeš vybrat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Když se ti nebude líbit, tak ho prodáme … Dost mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo a začal jsem se na kytarku těšit. Asi po třech měsících upřesňování a debat jsem měl svého krásného relica doma a začalo se s vychytáváním mých, už jen drobných požadavků. Po půl roce jsem vzal svoje Tele do Kytar.cz a nechal si nanosit všechny nástroje tohoto typu. Z cca 30 testovaných by se Jardově práci mohl rovnat pouze jeden Telecaster od firmy Suhr, ale cena byla dvojnásobná. Nehledě k tomu, že jsem si mohl vybrat hardware a snímače jaké jsem chtěl. Můj Telecaster má dva speciální humbuckery Gibson MHS – Memphis Historic Spec., takže můj kamarád kytarista Adam Tvrdý ho vtipně pojmenoval Teles Paul. O této kytaře hodlám natočit brzy také krátké review videjko. Pod tímto článkem najdete první část dokumentu Ruční výroba masivní kytary typu Stratocaster a krátké video Výběr dřeva na stavbu masivní kytary. Některé naše průpovídky berte prosím s nadsázkou … musíme se taky přece nějak bavit :-). Přeji vám hluboký umělecký zážitek!
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Nevím jestli se vám někdy v životě stalo, že jste obdrželi anonym. Dnes jsem něco hledal ve starých krabicích svého archivu a na tři staré anonymy jsem náhodou narazil. Musím přiznat, že mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo. Říkal jsem si, že když už jsem tenkrát někoho sral natolik, že si sednul, napsal dopis, dal ho do obálky, koupil známku a došel k poštovní schránce, nebo na poštu, musel jsem být už fakt dobrej. Kluci z RIA se asi taky dobře pobaví.
Podle mě ty zažloutlé anonymy pochází ještě z osmdesátých let. Už jen proto, že je tam zmiňované RIO. Přitom z dnešního pohledu mi naše tvorba připadá nevyzrálá až komická, ale to je můj pohled. Někomu se to může třeba líbit. V Brně byla vždy velmi silná undergroundová klika, kterou kapela „vexláků“ mohla docela iritovat. Slovník jasně naznačuje, že se jednalo o Brňáky. Ten anonym na A4 jsem našel před jazz klubem Šelepova 1 za stěračem svého auta cca v roce 1991, nebo 1992, protože v tom období jsem tam hodně hrával snad se všema. Günter Kočí, Jaromír Hnilička, Mojda Bártek, Josef Audes, Honza Beránek byli tehdá moji obvyklí kapelníci. Dokonce se dochoval i plakát z úplně prvního koncertu na moje jméno vůbec!
Můj první koncert na vlastní jméno 16.12.1991.
S příchodem e-mailu anonymy zmizely, protože se dá poměrně snadno dohledat IP adresa. Padá to do spamu atd. Jedině anonym na papíře a v obálce je ten pravý! Zkrátka doba anonymů je ta tam. Vzpomínám, že těch anonymů jsem dostal mnohem víc. Byly mězi nimi i opravdu velmi vulgární kousky, ale ty se mi nepodařilo dohledat poněvač skončily asi nejspíš v odpadkovém koši. Škoda, ale tenkrát jsem si jich nevážil tak jako dnes. Doufám, že alespoň tyhle tři kousky vás pobaví 🙂
Anonymy.
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
To koukáte na jak krásné téma jsem přišel! V minulosti už mě mockrát napadlo tyhle dvě kytarové mega legendy trošku porovnat. Na jedné straně afroameričan a na druhé evropan rómského původu. Oba mistři se zásadním, řek bych až průkopnickým způsobem zasloužili o etablování kytary v jazzové hudbě. Charlie se narodil 29.července 1916 v Texasu a Django byl o šest let starší a narodil se 23.ledna 1910 v Belgii. Oba měli své hudební mentory, kteří jim výrazně pomohli s utvářením jejich stylu a taky se patřičně zviditelnit, chceteli prosadit. U Djanga to byl houslista Stephane Grappelli a u Charlieho klarinetista Benny Goodman. Od toho se taky odvíjí, že je v té době žádný vydavatel neoslovil k natočení sólového alba. V té době to ostatně nebylo vůbec obvyklé a tak nám po nich zbyla celá řada kompilačních alb mnohdy pochybné kvality někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ani se nechce věřit, že nikoho v té době nenapadlo je dát dohromady alespoň na jedno album, či koncert. To by byl fakt úžasnej studijní materiál.
Zatím co Django vycházel z evropského pojetí swingu, který si obohacoval o prvky rómské hudby, Charlie byl poznamenán zejména bebopem. Djangův styl byl ohnivý a spontání jako by hrál bez pravidel jen tak mimochodem. Některé licky jsou třeba jen perkusivní, nebo jen pro efekt přejíždí po strunách sem a tam, zatímco Charlieho hra měla jasná pravidla a jeho licky vycházely ze swingové melodiky dechových nástrojů. Oba měli také oblíbené nástroje, které jsou s nimi dodnes spojované. Django hrál nejraději na akustickou kytaru Selmer, kterou postavil mistr Mario Maccaferri a ta se od té doby stala symbolem hudby „gitan“. Selmer vyráběl dva typy. Model zvaný D-hole, který se používá spíš na doprovody a O-hole, který se používá na sóla.
Charlie Christian Blues F improvizace. Více najdete na www.jazzguitar.be
Tady si dovolím malou odbočku. Maccaferri byl velkej podivín a po válce přesídlil do USA, kde se snažil prosadit výrobou plastových kytar, což se mu pochopitelně nepovedlo. Zemřel v NYC v roce 1993 v úplném zapomění.
Maccaferriho plastová kytara.
Poté co Django málem uhořel ve své maringotce a poranil si levou ruku, hrál na kytaru jen dvěma prsty a to ukazovákem a prostředníkem. Jednoznačný důkaz toho, že když se chce, tak to jde! Charlie hrál na kytaru Gibson 150 s jednocívkovým snímačem, kterému se dodnes říká Charlie Christian pickup. Později, stejně jako Django střídal i jiné nástroje jako Gibson250, nebo GibsonL5, ale svého snímače se držel jako klíště. Byl velkým průkopníkem ozvučení kytary. Narozdíl od svých vrstevníků začal již záhy používat kytarové kombo Gibson, které mu pomohlo v kapele vyniknout a umožnilo zařadit se mezi sólisty orchestru. Naproti tomu například Freddie Green z bigbandu Counta Bassieho ozvučení odmítal a až do konce své kariéry hrál bez komba! Na tomto místě si dovolím také malinko odbočit. Existuje mnoho hypotéz o tom jak bylo možné, že kontrabas, nebo kytara mohly být v orchestru slyšet bez ozvučení. Zajímavé vysvětlení prý nabídnul bubeník Vláďa Žižka. Tvrdil, že hlučnost bicích přišla poté, co se přestaly používat blány z pravé kůže. Možná se i činely vyráběly z jiných slitin a jiné tloušťky, jiné paličky … a nebo bubeníci uměli hrát potišeji? To je ovšem na jinou debatu a tak zpět k tématu. Charlie byl stejně jako Django dobovou senzací a tak není divu, že se jimi kapelníci jako Goodman a Grappelli rádi chlubili a tím zvyšovali slávu a prodejnost orchestru.
Jak už jsem napsal, oba měli jiný přístup k nástroji, techniku i zvuk, ale každý na své straně oceánu byl hvězdou. U obou mám nejraději nahrávky z konce třicátých let. Oba už byli vyzrálí hráči a i nahrávací technika umožňovala kvalitnější snímky. V době kdy nahrávky vznikaly, tak LP desky neexistovaly, takže se vydávaly na šelakových deskách jako pozdější singly. Proto od padesátých let vznikla řada zplácaných kompilací a vyznat se v tom mišmaši je docela obtížné. Co se týká Djanga, tak vám můžu doporučit The Complete Django Reinhardt And Quintet Of The Hot Club Of France Swing/HMV Sessions 1936-1948. Už jen proto, že Mosaic je zárukou kvality. U Charlieho mám oblíbené album Guitar & Bass, nebo Solo Flight. Jak už jsem psal, kompilací je opravdu velké množství a tak máte šanci najít ještě něco zajímavého. Ovšem pokud budete mít o tyto kytaristy opravdový zájem, tak kompletní kolekce jako Integrale Django Reinhardt, nebo Charlie Christian – Complete Studio Recordings vás stejně neminou.
Zajímavá nahrávka s Dizzym Gilespie a Theloniusem Monkem z Minton’s Playhouse 1941, tedy rok před Charlieho smrtí.
No a dostáváme se pomalu k tomu, komu z těchto velikánů dávám přednost. Musím tedy přiznat, že v mé hitparádě jsou oba na stejné příčce a oba si vždy rád poslechnu, protože u nich to zkrátka začalo a že to teda už tehdá stálo sakra za to! Každý z nich měl něco do sebe a svým způsobem přispěl k rozvoji kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Ještě jeden postřeh na závěr. Existuje několik videozáznamů Djanga Reinhardta, ale nenašel jsem ani jeden videozáznam Charlieho Christiana. Možná taky proto, že zemřel v roce 1942 ve věku pouhých 25 let. Jak už to bylo v té době obvyklé hrál v tom určitou roli nezřízený noční žívot na což dojelo mnoho velkých muzikantů. Styl Djanga i Charlieho je velmi dobře a detailně zmapován, takže jistě dohledáte na internetu spoustu tabulatur, not, nebo instruktážních videí. Výborným a seriózním zdrojem je například jazzguitar.be. Tak to je pro tentokrát vše a zůstávejte zdrávi!
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Já jsem zažil ještě analogové nahrávání se vším všudy. V režii seděl za mixpultem zvukař, vedle něho režisér a u šestnáctistopého Studeru seděla střihačka. Když se někde udělala zásadní chyba, tak se stříhalo a to mi věřte, že v tom bylo kus řemesla jak ze strany týmu v režii, tak ze strany hudebníků. Nahrávání bylo velmi nákladné. Jednak studio, vybavení studia a čas. Menší studia používala vícestopé magnetofony levnějších značek jako Tascam, nebo Fostex, ale i v tom případě to nebylo nic levného. Já jsem vlastnil nejdříve B-73, který uměl přepisování ze stopy na stopu při brutálním úbytku kvality, potom legendární čtyřstopý FostexX-18 a nakonec osmistopý kazeťák TascamPortastudio 488 a ten už byl na tu dobu něco!
Míchalo se taky do pásu a to tak, že zvukař a režisét měli všech deset prstů na mixu a faderovali o stošest. Někdy musel i hudebník přiložit ruku k dílu. O nějaké pokročilé editaci audia nemohla být ani řeč. Stávaly se i takové věci, že režisér Brněnského rozhlasové studia Zdeněk Novák zastavil nahrávání kvůli nečekané a spontání improvizaci, kterou neviděl v partituře a už se to znovu ani na poněkolikáté nepodařilo tak natočit. Dnes by stačil jedinný klik a improvizace by byla zpět na ten šup. Nebo jednou se nám stalo, že jsme hráli jako o život a najednou zhasla červená a z režie se ozvalo, chlapi my se omlouváme, ale hrajete dlouho, takže nám došel pás. Jaká to byla úleva když přišel Macintosh, který stíhal nahrávat audio. Už v osmdesátých letech totiž počítače jako Sinclair, nebo Atari zvládaly spolehlivě midi. V roce 1989 už byl dokonce i první Cubase a v roce 1991 přišly první Pro Tools, ale audio bylo pro počítače stále oříšek. Průlom přišel až s Macintoshem Power Mac G3. Jistě zkoušelo se nahrávat na ledacos, ale tohle bylo už něco trochu seriózního. Nahrávání audia bylo velmi náročné na data a tak se tehdejší externí disky přehřívaly a dost často se i kousaly. Vzpomínám, že jsme je měly zavřené ve vedlejší místnosti obklopené chlazením. Ideální bylo zavřít i počítač do skříně aby nedělal v režii nežádoucí hluk. Taky se nám nedařilo natočit přímo do Pro Tools kytaru s kvákadlem aniž by nedošlo k digitálnímu zkreslení, které je velmi ošklivé, takže jsme nejdříve natočili kytaru na pás a potom do PT a zkreslení bylo to tam. Později jsme zjistili, že to nemusíme ani natáčet, že úplně stačí dát magnetofon do cesty jako předzesilovač. Podobných specialit byla celá řada. Inu pionýrské doby. Zrovna sedím u svého Macbooku Pro, který má výkon o kterém se nám tenkrát ani nesnilo a je téměř neslyšný. Pojďme si tedy projít ty Macy, které jsem osobně vlastnil a zavzpomínat na jejich vlastnosti, výhody a neduhy.
Digi 002 & Power Mac G4
Nejdříve jsem měl samozřejmě Classica, ale na ten jsem audio nenatáčel. Válel se pak roky na půdě a nakonec si ho koupi sběratel ještě za pěkné 3.000,-Czk. Pak jsem pořídil iMac G3, ale to byla ještě opravdu koloběžka, ale v té době krásná. Měl jsem modrého a pamatuji jak jsme na něm pařili se synem Dooma! Pak dlouho nic až přišel Power Mac G3 s Pro Tools tuším verze 4? Tenkrát nebylo jen tak jednoduché Maca sehnat a tak jsem ho koupil od takového hochštaplera, který mě docela natáhnul. Prodal mi i monitor a nějaké příslušenství a marně jsem se pak dožadoval, po poradě s kamarády, vrácení peněz. Zlom přišel až když jsem zdědil nějaký finanční obnos po mamince. To už jsem nechtěl nechat nic náhodě a kontaktoval jsem firmu Mediaport a koupil všechno na klíč. Tak mi přistála na stole DIGI 02 a Power Mac G4 a digitální monitory Roland propojené optikou. Koupil jsem taky Pro Tools a nějaké pluginy tenkrát ještě dodávané na CD, nebo DVD v krásném krabicovém balení. Nádhera, tenkrát to bylo ještě na OS 9, na který apropo vzpomínám rád dodnes. Připadal mi víc profi, bez barevných ikonek a náročné zatěžující grafiky. Apple se zkrátka později rozhodnul vymanit se z profesionální scény a zaútočit na běžného uživatele.
iBook & Mac Mini
Nezapírám, stálo to strašnou raketu, ale jinak to tenkrát nešlo. Pokud jsem chtěl být kompatabilní s ostatními studii a následně si editovat náběry sám, tak to byla jediná možnost. PC+Cubase byla beggars verze. Takže na to vybavení padly všechny prostředky a začal jsem se postupně učit nahrávání a následné editaci. Hodně mi pomohl Pavel Marcel, kterého jsem znal ze studia Zdeňka Nedvěda a taky Petr Kocfelda se kterým jsem se později seznámil v kanceláři Mediaportu a jsme dobří přátelé dodnes. Začátky nebyly jednoduché a tak jsem byl stále navěšený na telefonu se Schneiderem, nebo Kučerou z Mediaportu. Byl jsem ale houževnatej a tak první album, které jsem míchal a mastroval bylo Two Faces o kterém Petr Kocfelda řekl, že je naprosto v pořádku, což pro mě bylo velkým vyznamenáním. Nicméně trvalo ještě roky než jsem se v tomto oboru začal pořádně orientovat. Bylo toho ještě hodně co se učit a ještě dnes přicházím na různé vychytávky. Od Two Faces už jsem si míchal a mastroval všechna alba. Album Hot Jazz News měl dokonce Petr uložené jako vzor! Tak zpět k Macům. Rád vzpomínám na Power Mac G4 a zastávám názor, že to byl asi nejpovedenější velkej Mac a procesor G4 jeden z nejstabilnějších. Používal jsem ho léta až do chvíle kdy nám do baráku udeřil bratříček blesku a skrze elektrickou síť nám shořely všechny spotřebiče. Na G4 shořel pravej kanál audiokarty. Opravit to nešlo, protože vše bylo už integrováno na motherboardu, tak jsem ho prodal grafikům a z nedostatku financí si pořídil tehdy žhavou novinku Mac Mini. Na Mini jsem dělal asi rok, ale musím přiznat, že jsem se musel malinko uskromnit. Výhoda byla, že se tenkrát v Macu mohl ještě vrtat každý a tak se výkon dal ještě dohánět dokoupenou operační pamětí, nebo rychlejším diskem. Tak jsem to dycky nabušil pod víko.
Power Mac G5
V té době už začal Apple vyrábět taky použitelné notebooky a tak jsem si pořídil iBook 13, ale záhy jsem ho začal používat jen na administrativu, fotky, web a podobně, protože na editaci audia byl slabej jak čaj. Později když už jsem koupil PowerBooka G4 15“ to bylo jiný kafe a po něm přišel vynikající PowerBook 17“ na který taky rád vzpomínám. To byl fakt skvělej stroj! V té době byla komunita Macistů dost vyhraněná a na fórech se vedly krvavé bitvy s PéCéčkáři. Na MůjMac.cz to tenkrát fakt vřelo :-). Posledního velkýho Maca jsem koupil Power Mac G5 a narval jsem do něj tenkrát neuvěřitelných 16GB RAM. I tak to byl nepovedenej počítač. Hlavně kvůli procesoru IBM G5, kterej už fakt nestíhal konkurenci a proto musel Apple přejít k Intelu. Což jsme v té době nesli dost těžce. Apple mě taky iritoval častým výměňováním rozhraní většinou naprosto nekompatibilním s ostatními. Takže pokud chtěl člověk nějak normálně fungovat, utratil za redukce majlant. Firewire 400, Firewire 800, Thunderbold a USB-C a to nepočítám potřebné redukce k mobilním zařízením! Vím, že vývoj se nedá zastavit, ale pro dlouhodobého uživatele je to peklo.
Redukce Apple
Tak kde jsme skončili? Jo po Power Macu G5 jsem koupil iMac 21.5„, ale když se objevil nový 27“ iMac ihned jsem po něm skočil, ale neměl jsem to dělat. iMacy měly, nevím jak teď, jednu nepříjemnou závadu. V rozích se jim dělaly na display takové prachové šmouhy, které se u starších typů dali odstranit sundáním krycího skla a u nových modelů, kde bylo sklo integrováno do displaye to nešlo vůbec! Myslím, že si s tím záruční servisy dost užily. Ze začátku jsem měl v iMacu 1TB mechanickej disk, kterej byl dost pomalej, takže jsem ho vyměnil za SSD a nacpal jsem do něj 32GB RAM, ale stejně mě ten počítač moc nebavil. Nicméně jsem ho měl dost dlouho cca 7 let, ale paralelně s MacBookem Pro 13„. Samozřejmě iPhony, iPody a iPady jsou kapitou samy o sobě. Měl jsem jich celou řádku. iPhonu jsem poměrně dlouho odolával a ani dnes nevím proč. Koupil jsem až 4 a pak jsem přeskakoval, takže 6S Plus, XR a těď mám 12ProMax. Hlavně kvůli focení a videu. Prodal jsem všechny foťáky a objektivy, protože jsem zjistil, že je už dlouhý čas nepoužívám a fotím a točím už jen na iPhone. První iPad jsem koupil omylem na Smíchově v iStylu. Ta prodejna na Andělu už delší dobu není. Chtěl jsem si ho prohlédnout a paní mi šla pro něj do skladu a najednou povídá: Máte ho připravený na pokladně. Bylo to před vánocemi a byl to poslední kus na prodejně, tak jsem ho neplánovaně koupil, ale nakonec jsem byl moc rád a dodnes iPad hojně používám.
Momentálně nejvíce používám takový přenosný systém, hlavně kvůli letnímu období, kdy trávím hodně času na chatě a potřebuji být mobilní. Takže PowerBook 16″ 2020 ke kterému můžu připojit iPad Pro 13.9″ jako externí display a zvukovku Apollo Twin, nebo EVO s monitory IK Multimedia iLoad Micro-Monitor, nebo Focal Shape 50. Stále pracuji na Pro Tools aktuálně na verzi 12. Jsem na ně léta letoucí zvyklej a nechce se mi učit nic jinýho, ale přiznám se, že se mi moc líbí Luna od Universal Audio. Zase ta kompatabilita u PT je super. V USA ani v Kanadě jsem se nesetkal s tím, že by měli ve studiu něco jiného než PT, takže přivezu sešny PT, doma je otevřu a můžu ihned pracovat. Tak to je tak nějak vše a kdybyste měli chuť napsat do komentářů jaké Apply jste měli, nebo máte vy, popřípadě jaké s nimi máte zkušenosti, byl bych moc rád.
Kdybyste měli zájem o mix a mastering vašich nahrávek, rád se toho zhostím. Více se dozvíte na mém webu: www.romanpokorny.com/edu. Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Johnny Smith,Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>
A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.
Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.
Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.
René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.
U Billyho Bauerato máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.
Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.
Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.
Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.
Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin‘ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: „Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.“ V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.
Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.
Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.
S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.
Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.
Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.
Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..
The cover of Undercurrent
Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.
Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.
Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.
Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.
Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.
K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.
Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin‘ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.
Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin‘ the Spirit, Solid, Talkin‘ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.
V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.
Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin‘ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.
Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin‘ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>
Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
Někteří hudebníci zrají jako víno a někteří naopak časem poněkud zakysnou. Příkladem může být Bill Evans, nebo Jim Hall, kteří do pozdního věku natáčeli stále kvalitní alba a na koncertech zvládali vytvářet atmosféru plnou respektu. Poslední série osmi alb Billa Evanse s názvem Last Waltz je naprosto kouzelná. Jako by byl Evans už v jiné dimenzi. Introdukce jsou překrásně a intuitivně vystavěné a skoro je vám líto, že se potom ozve rytmika. Klidně to mohl natočit sám! Stejný pocit mám například z alba These Rooms Jima Halla, které tak krásně plyne až je vám líto, že po 60 minutách končí. Naopak v případě Grant Greena, nebo Kennyho Burrella, nebo Barneyho Kessela to jde s léty poněkud z kopce. Natočili nejlepší alba zamlada a postupně jejich hudba jako by chřadla. Burrell ztrácel rytmus a smysl pro uzavřené fráze, Green se utápěl ve stále omílaném klišé funku na jednom akordu k čemuž jistě napomáhaly v nemalé míře i drogy a Kessel se zadrhával čím dál tím víc. Dnes se údajně délka života prodlužuje, takže věk padesáti let lze považovat klidně za tříčtvrtinu, ne-li za polovinu života. Přes různé zázračné děti, kterých dnes najdete na YouTube přehršle, si myslím, že jakýsi další rozměr se do hudby interpreta (pokud má vůbec ten dar) dostane až kolem třicátého roku jeho věku a dále se pak může rozvíjet. Takže tak po dvaceti letech aktivního hraní a komponování a po určitých životních zkušenostech. Zkrátka když už má odžito.
Aniž bych se chtěl srovnávat s velikány typu Billa Evanse, nebo Jima Halla musím přiznat, že určitý posun v této oblasti citím i u sebe. A necítím to zřejmě sám. Tohle mi poslal Jan Dalecký (Beránek) po poslechu mého alba Favourite Colours „No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti“. Je to také hodně o té odhodlanosti nedělat kompromisy, která mi většinou během mé kariéry nechyběla, ale kdykoliv jsem polevil, tak jsem toho později litoval. Ne z finančního hlediska, protože podle statistik OSA mi vydělaly právě tyhle výlety do popu nejvíce peněz viz Yamba Damba Věry Martinové, ale tak nějak mě to frustrovalo. To je ten důvod proč už to léta nedělám a soustředím se pouze na hudbu svého srdce právě po vzoru mých „idolů“. To by ovšem nešlo bez podpory lidí, kteří mají zájem moji hudbu poslouchat a kteří hlavně mají zájem být tohoto procesu součástí.
Upřímně je to docela dřina nezklamat jejich důvěru a myslím, že nejpřísnějším kritikem jsem sám sobě já! Je to takové sebemrskačství při kterém umělec není nikdy zcela spokojen se svým dílem 😀. Vlastně ani nemůže, jeho vývoj by se zastavil. Obecně platí, že kapela hraje tak jak její nejslabší člen. Zajímavostí taky je jak to působí na publikum. Publiku se většinou ten nejslabší jeví skoro jako nejlepší, protože nějakým zvláštním způsobem stahuje spoluhráče na svoji úroveň. Svou roli v tom taky hraje nuda kterou spoluhráči při takovém koncertu trpí … chtějí to zkrátka jen přežít. Svoje spoluhráče si pečlivě vybírám jednak proto abych se mohl radovat z jejich hry, ale i pro ten povznášející pocit souhry a svobody. Pokud se děje, že hrajete vystavěné sólo a cítíte, že basová linka, harmonie piána, popřípadě bicí brake s ním korespondují, zkrátka, že spoluhráči ví o čem hrajete, je to ideální stav. Proto jsem vždy snil o tom, že odletím do New Yorku a natočím tam album s muzikanty, které si sám vyberu. No a tím se konečně dostáváme do Cédur. Příprava alba mi trvala asi rok. Dát dohromady repertoár, napsat partitury, komunikace se spoluhráči, s Mikem Brorbym kvůli studiu a další organizační věci. Hodně mi byl taky nápomocen Tomáš, který se postaral o ty praktické věci související s cestou, nebo ubytováním. Na tomto místě vás jistě napadne kde jsem všechny ty kontakty sehnal? V dnešní době je to opravdu velmi jednoduché. Velký bratr Google ví o nás všech téměř všechno, takže jsem napsal dotaz například tohoto znění: Best jazz drummer in New York City 2016? No a vyskočí na vás spousta odkazů, ze kterých si nějaké jméno vyberete a zadáte ho do YouTube. Poslechnete si jak ten člověk hraje a jestli vám jeho styl vyhovuje. Musíte mít ovšem o výsledné podobě alba už nějaké povědomí, což u mě nikdy nechybí spíš naopak, moje představy bývají dost konkrétní. Na sto procent jsem věděl, že chci černého bubeníka a tato vyjednávání byla ze všech nejtěžší. Někteří bubeníci takzvaně nevěděli co si za to říct, jejich nároky byly přehnané. Nakonec se to vyřešilo samo když jsem se domluvil s Pat Bianchim, který u mě vyhrál „konkurz“ na organistu, sám mi doporučil Byrona Wookie Landhama. To byla velká výhoda, protože byli spolu dobře sehraní a navíc mu nechyběla cenná zkušenost s doprovázením varhan a kytary, protože hrál 12 let s Joy DeFranceskem. V případě baryton saxofonu to bylo poměrně jednoduché, protože všechny cesty se sbíhaly u Franka Basileho. Ne jen z důvodu kvalitních Hammondek padla volba na studio Acoustic Recordings Mika Brorbyho, ale i kvůli Mikovým bohatým zkušenostem s natáčením jazzové hudby, takže parta snů už byla pohromadě a zbývalo se jen těšit na natáčení.
K padesátinám jsem si nadělil dvě věci, Gibson Byrdland z roku 1969 a natáčení nového alba v NYC. Po Byrdlandovi jsem mocně toužil už jenom kvůli té krátké menzuře, protože v tom období jsem trpěl zánětem šlach levé ruky. Teprve později, když jsem prošel různými léčebnými procedurami jako Laserová terapie a byl všemi mastmi mazaný jsem zjistil, že je to úplně jedno jakou máte na kytaře menzuru. Tyhle záněty přicházejí a odcházejí samy od sebe a můžete se třeba podělat do šatů, ale nic s tím nenaděláte. Přirozeně když se ruka nenamáhá a je v klidu, to pomáhá, ale jakmile začnete znovu hrát, tak je to zpět. Chce to čas a pak to odejde samo. Nicméně láska k Byrdlandu mi zůstala dodnes. Je to ten druh kytary, která se do konce života neprodává, ale zpět k tématu. Musím přiznat, že od začátku mé hudební dráhy jsem měl štěstí na lidi, kteří byli ochotni mě podporovat. Když to vezmu po pořadě, tak Michal Hejna a Honza Hála z Arty, Michal Zeman, který se mnou dělal alba Hot Jazz News a Eldorádo, Richard Preisler a Revolta, kteří mi dodnes dělají grafiku a konečně Tomáš Frkal z Process Solutions, který mi dělá manažera dodnes. Když jsem se o svém plánu letět do NYC natáčet album Tomovi zmínil, ihned nadšeně souhlasil a oznámil mi, že letí semnou. Byl u toho také Richard a že chce taky s náma … nakonec bohužel neletěl a tak jsme v tom zůstali s Tomášem sami.
Do New Yorku jsme odletěli devátého dubna 2016 časně ráno. Každej kdo v NYC alespoň jednou byl, ví jakej je to na letišti po příletu opruz. Velká hala plná unavenejch zpocenejch lidí čekajících v řadách na celní kontrolu. Když přijdete na řadu, tak mají řečí jak vopica blech. Proč chcete do USA? Na co máte tu kytaru? Míníte si zde vydělávat hudbou? Máte v USA nějaké příbuzné? Zkrátka jen koukáte zálibně na vedlejší oddělení s nápisem Citizens, kde je úplně prázdno. Když jsme vylezli konečně ven před letiště, tak lilo jak z konve. Vůbec to byl takovej nevlídnej šedivej den a únava z dlouhého letu tomu nepřidala. Říkal sem si no nazdar hodiny to zase bude depka. Ubytovali jsme se v domě v Brooklynu, kousek od studia Acoustic Recordings Mika Brorbyho, kde mělo probíhat natáčení alba a šli brzy spát. Ráno mě vzbudily sluneční paprsky prodírající se skrze těžké závěsy. Tom už byl vzhůru a stačil taky nakoupit čerstvé potraviny na snídani. Den jak malovanej! Od toho rána už to byla naprostá paráda. Mimo samotného natáčení jsme s Tomem procourali celej Manhattan. Setkali se s celou řadou zajímavejch lidí, půjčili si kola a vůbec jsme si užívali. Počasí nakonec vyšlo nádherný a působilo spíš květnově než aprílově. Dostal jsem taky pozvání od Briana Charretta do klubu Fat Cat na jam. Jeden z nejznámějších klubů na Manhattnu je v podstatě taková zaplivaná díra s pár židlemi, křesly a gaučem před pódiem vedle baru a jinak samý kulečníkový stoly a fotbálek. Když kapela hraje, lidi sedí na gauči, nebo postávají s pivem kolem, ale většina hraje kulečník, nebo fotbálek a mají jazz jen jako kulisu. Podobnej pocit jsem měl i z klubu Knitting Factory, kde jsem hrál v roce 1999. Ještě jsme stihli udělat sérii fotek pod Brooklynským mostem s fotografem Standou Merhoutem, které byly později použity na obal alba.
Jam ve Fat Cat s Brianem Charrettem a Petem Zimmerem.
Zpět k natáčení. Studio Acoustic Recordings se nachází v Brooklynu na 279 Sterling Place v suterénu školy. Studio není vůbec okázale zařízené a vše je evidentně o umění Mika Brorbyho u kterého natáčeli a natáčí snad všichni jazzmani v New Yorku. Mike sám je takovej podivín, práci si vyloženě užívá a rád je součástí projektu, někdy až moc. Diskutuje o muzice s hudebníky, povídá různé historky z natáčení a pokud mu to dovolíte, bude klidně natáčení dirigovat. U mě v téhle věci trošku narazil a než to rozdejchal, byla chvíli ve studiu dusná atmosféra. Respekt jsem si musel získat i v kapele, ale naštěstí s touhle věcí jsem nikdy problém neměl. Bylo to takové to oťukávání jestli mě ti američtí střelci náhodou nemůžou spláchnout do hajzlu 😄. Když zjistili, že to nepůjde, což se vyřešilo během pár skladeb, byl už klid a natáčení i volné chvíle jsme si užívali. Nejzábavnější chlapík byl Wookie. Sršel humorem a historkami o spoluhráčích. Hodně mě zaujalo, že Joy DeFrancesco kupuje vždy dvě letenky a sedí na dvou sedadlech. Když jsme měli natáčet Bluesoulogy, ptal jsem se Wookieho jestli tam může zahrát nějakej tažnej shuffle. Zarazil se a vážně se mi zadíval do očí. Cože? Ty se mě ptáš na shuffle?! Moje druhý jméno je Shuffle! Zahraju ti takovej shuffle, jakej jsi nikdy neslyšel a rozesmál se. No a měl pravdu 👍.
No kytaristy by ještě mohlo zajímat na jakej gear jsem natáčel. Takže kytara Gibson Byrdland 1969, struny Dean Markley 11-52 Nickel, kabel Vovox. S Mikem jsme se domluvili na kombu Princeton Reverb z roku 1966, které bylo v perfektním servisovaném stavu. Mike snímal kombo třemi mikrofony – dva dynamické a ambientní páskáč. Zvuk měl opravdu vychytaný, takže míchání nahrávek byla radost. Dokonce už ve studiu měl při poslechu snímků předvolby pre-mixů nastavené tak, že to znělo téměř jak hotová nahrávka. Inu Amerika. Po prvním natáčecím dni jsem neměl ze svého výkonu nejlepší pocit a snímky jsem večer na pokoji poslouchal stále dokola. Pomohla až láhev Burbonu. Druhý den už se mi hrálo líp, ale to je vždy o pocitu. Vždy je dobré nahrávky nechat takzvaně odležet. Třeba i pár týdnů a teprve potom posoudit jejich kvalitu. Z alba mám velmi dobrý pocit a jsem moc rád, že díky podpoře mých kamarádů mohlo vzniknout. ❤️ Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!
PS: Jediným smutným momentem na celém podniku byla zpráva o smrti mé milované babičky Bedřišky Šmídové. Velmi mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Spontáně mě napadla skladba, kterou jsem věnoval její památce a nazval Last Waltz for Bedřiška. Skladbu jsme natočili a na albu ji najdete pod číslem 4.
Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká „mánička“ byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali „hele ten se vždycky dobře prodá“ … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.
Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/
John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.
Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.
Landau v Praze.
Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.
Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.
S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.
Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.
Roman Pokorný 