Známí-neznámí jazzoví kytaristé

Featured

Johnny Smith, Billy Bean, Rene Thomas, Billy Bauer, Oscar Moore, Dickie Thompson, Attila Zoller, Jimmy Raney & Doug Raney, Peter Leitch >>

A tohle nejsou samozřejmě úplně všichni. Určitě bych mohl zmínit mnohé další jako Eddieho McFaddena, Hanka Garlanda, nebo Lennyho Breau atd. Proč se tihle skvělí hráči neprosadili jako George Benson, Jim Hall, John Scofield, Pat Metheny, nebo Wes Montgomery? Důvodů bylo jistě víc, ale ten zásadní byla absence kvalitní vlastní tvorby. Většinou hráli jako sidemani a na svých sólových deskách prezentovali hlavně jazzové standardy. Dalším důvodem mohla být nedostatečná originalita. Nebyli ničím zajímaví? Mohli být taky nedostatečně sebevědomí a průbojní. Společným jmenovatelem je také nepravidelná frekvence alb a nevyrovnaná kvalita tvorby. Někdy super, jindy tak tak. U fenomenálního kytaristy jako byl například Lenny Breau nevíme na co narazíme. Pokaždé hraje na jiný typ kytary s jiným zvukem a v jiném žánru. To může být pro fanouška docela oříšek. Když to přeženu, tak fanda AC/DC určitě nestojí o takové překvapení, že přijde na koncert a dočká se Bluegrassové sestavy s Angusem na banjo, nebo mandolínu. Nicméně přejděme k věci, neboli k mým vyvoleným, respektive méně známým kytaristům, které bych vám rád představil.

Jen velmi málo jazzových kytaristů má tak krásný, doslova vřelý tón jako Johnny Smith. Johnny nahrál několik skvělých alb na kterých předvedl harmonické pojetí jazzové kytary. Měl tak dlouhé prsty, že si mohl dovolit i velmi široké prstoklady. Firma Gibson dokonce vyráběla jeho dnes velmi ceněný model kytary vycházející ze Super 400. Byl to takový ten typ romantického hráče, ovšem s velkým vkusem. Mezi nejslavnější alba jistě patří Moonlight in Vermont se Stanem Getzem. Dále bych zmínil Kaleidoscope a The Sound of The Johnny Smith Guitar a moji milovanou desku A Perfect Match The Art Van Damme Quintet with Johnny Smith.

Pro všechny kytaristy této generace je typické vynikající swingové frázování, takže i pro Billyho Beana. Billy hodně doprovázel a ve své době byl velmi oblíbeným sidemanem. Na svá alba si ho přizvali takové šajby jako Carmen McRay, Zoot Sims, Herbie Mann, John Lewis, nebo Charlie Ventura. Nejvíce však natáčel s kytaristou Johnem Pissanem. Jak jsem již zmínil sólová alba Billy netočil a tak jedinné co vám můžu doporučit je album The Trio.

René Thomas byl bebopový kytarista původem z Belgie, ale většinu své aktivní kariéry prožil v Paříži, kde se setkal a hrál se spoustou amerických jazzmenů. Měl přímočarý bebapový styl a syrový zvuk, který nenechal nikoho na pochybách, že jde o hráče s jasným názorem. Většinou hrál témata s dechovou sekcí, což působilo efektně a odpovídalo to dobovému trendu. Z jeho alb bych doporučil Guitar Groove, Meeting Mr.Thomas, nebo Thomas/Jaspar Quintet.

U Billyho Bauera to máme dost jednoduché, protože ačkoliv toho za svůj život natočil opravdu mnoho, tak jako leader bohužel jen jedno album a to Plectrist. Billy byl typ hráče jako Johnny Smith, čili melodik s krásným zvukem a velmi často hrál také témata v akordových sazbách. Osobně mi je tento styl velmi blízký a dobře se mi poslouchá. Těžiště jeho repertoáru bylo, jak jinak, ve swingu. Hrál v bigbandech Woodyho Hermana, Bennyho Goodmana a Jacka Teagerdena. Dále natáčel s Billy Holiday s J.J.Johnsonem, Lenniem Tristanem, Benem Websterem a dalšími. Byl tak vytíženým hráčem, že mu to zřejmě bralo veškerou energii a chuť vytvářet něco vlastního.

Oscar Moore byl známý především z tria Nat King Colea, ale přesto stihnul natočit pár alb pod vlastním jménem. Mezi nejlepší patří The Oscar Moore Quartet With Carl Perkins, We’ll Remember You, Nat a The Fabulous Oscar Moore Guitar. Moore nebyl nějak výrazným sólistou a jeho silná stránka byla spíš v doprovodech. Musím říct, že ani jeho zvuk nebyl bůhvíjak omračující, ale Moore byl stylový, přirozený a skvělý melodik. Hráč, který si rozhodně zaslouží respekt a uznání.

Kytaristu Dickie Thompsona hned tak nedohledáte a přitom jde o vynikajícího hráče s velmi výrazným bluesovým cítěním. Nejlepší alba natočil s organistou Wild Billem Davisem. Měl velmi originální styl, který svým způsobem předběhnul dobu. Kombinoval totiž bluesové pojetí hry s jazzovými prvky tak samozřejmě, jak se to začalo dělat až mnohem později. Jeho zvuk byl spíše tenší, bluesově zabarvený a poměrně dost nahalený. Nenatočil ani jedno sĺové album, tak vám doporučím alespoň vynikající alba na kterých se podílel jako sideman. Tak určitě stojí za to Wild Bill Davis Live at Count Basie’s, Wild Bill Davis & Johnny Hodges in Atlantic City, nebo Wild Bill Davis Frantic and Funky.

Attila Zoller byl poněkud zvláštní patron. Natočil pěknou řádku alb, ale s velmi rozdílným pojetím. Točil rád s kytaristy, ale i jiná dua. Jeho první alba nesla známky Freejazzu a jazzového experimentování šedesátých let, ze kterého se již zcela nikdy nevymotal. Attila se narodil v Maďarsku, později se přestěhoval do německa a nakonec do USA. Byl také poměrně vyhledávaným sidemanem. Natáčel s Herbie Mannem, Lee Konitzem, Oscarem Petifordem, ale celý život měl pevné vazby k evropě, takže ho můžeme slyšet na albech Michala Urbaniaka, nebo Hans Kollera, Emila Mangelsdorffa nebo Klause Doldingera. Jak můžete vidět na videu hrál i s Jimem Hallem a byl velmi respektovaným kytaristou. Natáčel a hrál velmi rád i sólově. Z jeho tvorby vám můžu doporučit Lasting Time, Common Cause, nebo The Horizon Beyond.

Otec a syn Jimmy Raney & Doug Raney. Oba tito kytaristé nahráli kupu nahrávek. Jimmy započal svoji kariéru tím, že nahradil Tala Farlowa v triu Red Norva a dále to už šlo jak na drátkách. Hrál se Stanem Getzem, Bobem Brookmeyerem v orchestru Woodyho Hermana a v roce 53 a 54 byl dokonce podle Downbeatu vyhlášen nejlepším jazzovým kytaristou. Směle vám můžu doporučit alba Jimmy Raney featuring Bob Brookmeyer, 2 Guitars with Kenny Burrell a hlavně Two Jims and Zoot s Jimem Hallem. Jeho syn Doug měl tedy od děctví co odkoukávat a taky že to zodpovědně dělal, protože jablko nepadlo daleko od stromu. Nejenže převzal otcův bebopový styl ale i hudební vkus a hrál spíš s jeho vrstevníky. mezi jeho spoluhráče patřila americká jazzová špička jako Chet Baker, George Cables, Joey DeFrancesco, Kenny Drew, Tal Farlow, Tomas Franck, Dexter Gordon, Johnny Griffin, Billy Hart, Hank Jones, Clifford Jordan, Duke Jordan, Red Mitchell, Adam Nussbaum, Niels-Henning Ørsted Pedersen, nebo Horace Parlan. Jeho tria s Chatem Bakerem mám moc rád. Z jeho sólových alb mohu doporučit například Introducing Doug Raney, Raney ’96, Blue and White a z jejich společných alb rozhodně Duets, Nardis a Stolen Moments.

Pokud jste milovníci moderního jazzu, tak pro vás bude Peter Leitch to pravé ořechové! Jedná se sice o kanadského kytaristu, ale stejně jako Ed Bickert natáčel hlavně s hráči z USA. Jeho desky mám moc rád a vždy si je rád poslechnu znovu. Přesto, že jako sideman natočil několik skvělých alb, nejlepší z mého pohledu jsou hlavně jeho sólová alba jako Trio/Quartet ’91, Colours & Dimensions, Relaxin’ at Camarillo, nebo Exhilaration. U Petera v podstatě skoro nemůžete sáhnout vedle. I když Leitch žije a je mu 76 let už bohužel nehraje a nenatáčí. V roce 2015 zveřejnil na svém Facebookovém účtu tuto zprávu: “Due to a series of medical issues it is extremely unlikely that I will ever play the guitar again.” V současné době řídí vlastní orchestr The Peter Leitch New Life Orchestra pro který píše a aranžuje.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

QR kód pro snadnou on-line platbu.

Jim Hall neměl rád hall …

Featured

Již dlouhou dobu jsem odpůrcem přílišného halení, či chceteli reverbování kytary, ale o tom jsem psát vlastně nechtěl. Jen mi to jméno Hall tento zlozvyk kytaristů a zvukařů připomělo. Když se naučíte hrát bez těch voberliček jako je reverb, delay, chorus atd. váš tón dostane úplně jinou kvalitu a rozměr. Z tohoto důvodu nemůžu vůbec poslouchat Pat Methenyho, nebo nahrávky z devadesátých let Johna Scofielda. Jim Hall tento asketizmus měl v sobě už od začátku. Hall se narodil v Buffalu ve státě New York a od třinácti let se začal věnovat kytaře a poslechu nahrávek Charlie Christiana, který exceloval tou dobou v orchestru Bennyho Goodmena. Jeho vzory byly také Coleman Hawkins, Lester Young, Paul Gonsalves, a Lucky Thompson. Později se k nim přidal i Barney Kessel. V polovině padesátých let odjel do LA a tam nasával atmosféru West Coustu a Cool Jazzu. Začínal v quintetu Chica Hamiltona dále v triu Gimmyho Giufreho a pak už to šlo v rychlém sledu Lee Konitz (1960–61), Sonny Rollins (1961–62, 1964), Art Farmer (1962–64), Bill Evans (1962-1966). Natočil opravdu velkou hromadu nahrávek a jak už to tak bývá i u sebegeniálnějších muzikantů, některé horší jiné lepší a taky pár naprosto famózních a o těch bych chtěl dnes mimo jiné taky psát.

Jim Hall a já na Jazzovém festivalu v Přerově v roce 1993.

S nahrávkami Jima Halla jsem se poprvé setkal už koncem osmdesátých let na Jazzové Dílně ve Frýdlatu a od té doby patřil ke stálicím mého kytarového nebe, ba bych řekl, že byl přímo Večernicí. Později skrze Jana Beránka (dnes Daleckého) se mi otevřely obzory přítokem obrovského množství nahrávek, protože od Halla měl Honza snad úplně všechno. Každý týden jsem kupoval minimálně deset audio kazet, na které Honza neúnavně nahrával jedno album za druhým. Měl i naprosté špeky přivezené z Japonska, které nebyly ani na trhu v USA natož v Evropě. Je tedy zřejmé, že na mě hudba Jima Halla měla obrovský vliv. S Jimem jsem se v životě několikrát osobně setkal. Poprvé to bylo ve Vídni v roce 1993 v klubu Reigen, kde hrál v triu bez bicích s mladinkým Larrym Goldingsem na piano a se záskokem za Steve LaSpinu Scottem Colleym na kontrabas. Tento koncert jsem si natáčel na walkman Sonny Proffesional, dlouho si ho syslil pro sebe, ale nyní jsem se rozhodnul pro vás tyto raritní nahrávky publikovat. Z Vídeňského koncertu jsem si mimo hudebního zážitku a nahrávky odnesl taky podepsanou vstupenku s podpisem a věnováním. Byl to jeden z nejlepších jazzových koncertů co jsem kdy viděl a slyšel. Jistě si všimnete, že na vstupence je uveden Quartet, který ovšem nevystoupil. Místo něj bylo komorní trio bez bubnů a možná to tak bylo i dobře.

Vstupenka s věnováním a fotka tria, které v klubu Reigen 25.3.1993 vystoupilo.

Na podzim, když jsme hráli s Jaromírem Hniličkou a Triem Komorního Jazzu na festivalu v Přerově, setkal jsem se Jimem podruhé. Tentokrát už bylo trio kompletní a místo Colleyho nastoupil Hallův dlouholetý spoluhráč Steve LaSpina. Nahrávky z tohoto koncertu mám taky, takže jsem je přidal k těm z Vídně. Poslední koncert, který jsem viděl byl v Praze v Lucerna Music Baru. No … blbě se mi o tom píše, ale ten koncert se mi moc nelíbil. Hvězdná sestava Jim Hall, Joe Lovano, George Mraz a Lewis Nash! Nicméně zvuk v Lucerně je vyhlášeně špatnej a Hall evidentně nebyl spokojen ani s půjčeným kombem. Stále na něm něco šteloval, trápil se a hrál jen velmi krátká sóla a ani ostatní nebyli se zvukem spokojeni. Kapela taky zvolila velmi komplikovaný aranžovaný repertoár, který četla z partitur a celý koncert vyzněl dost toporně a nespontáně. Halt každej den nemůže bejt posvícení.

Tak pojďme konečně k těm vybraným albům. V první řadě musím zmínit Hallovo vůbec první album na jeho jméno Jazz Guitar. Je zajímavé hned z několika důvodů. Zní jako by ho natáčeli u Jima doma v kuchyni. Zvuk je až intimně suchý, což se mi velmi zamlouvá. Výběr repertoáru se skládá ze známých jazzových standardů a album krásně plyne. Je to jedna z desek, které jsem slyšel snad milionkrát a nikdy mě nepřestala bavit. Dále je zajímavé tím, že na něm hraje Red Mitchel na basu s kvartovým laděním. Později už používal ladění kvintové jako na houslích. Na albu hraje na piáno vynikající a málo známý pianista Carl Perkins, který zemřel velmi mlád ve věku 29 let na předávkování heroinem. Moc toho nenahrál, ale zaznamenal jsem ho ještě na jednom fantastickém albu Arta Peppera Art In L.A..

Dále musím zmínit dvě krásná alba s Billem Evansem Intermodulation a Undercurrent, které taky velmi rád poslouchám a domnívám se, že patří k absolutní špičce komorního jazzu a jsou skvělou ukázkou komunikace mezi dvěma jazzovými hráči. Další album, které si zaslouží vaši pozornost je Concierto di Aranjuez. V tomto případě jde o větší partu ve hvězdném obsazení. Zajímavostí je, že na albu hraje brilantně Chat Baker krátkou dobu po tom co mu italští dealeři drog vyrazili přední zuby a on se naučil hrát i bez nich aniž by to jeho tónu nějak uškodilo. Stíš naopak! Jeho tón je ještě sametovější. Výborně mu sekunduje Paul Desmond na saxofon. Na piáno hraje velmi stylově a melodicky vytříbeně Sir Rolland Hana. Rytmiku zajišťuje Ron Carter a Steve Gadd. Není divu, že se mezi nimi cítíl Hall jako v peřince a mohl hrát jak o život. Toto album vyniká hlavně krásně vystavěnými melodickými sóly a skvělou atmosférou.

Jim Hall měl odjakživa takovou tu čundráckou úchylku. Jako by chtěl vlastně hrát na akustickou kytaru mahamaha. Zkrátka rytmizovat trsátkem přes všechny struny jako u táboráku. Objevuje se to zejména na jeho triových albech, ale už i v duetech s Billem Evansem. Mě osobně to neuráží, naopak je mi to sympatické. Účel světí prostředky a Hallovi tahle technika skvěle funguje. Někdy hraje Hall tak potichu, že je sotva slyšet a kytara opravdu hraje pouze akusticky, což je dobře slyšet na snímcích, které jsem pořídil ve Vídni, nebo v Přerově. Co se týče Hallova gearu, tak je to docela jednoduché. První období hrál zejména na kytaru Gibson ES-175, což se mi zdálo asi nejšťastnější, dále zkoušel určitý čas v období spolupráce s Chicem Hammiltonem Les Paula, ale ten mu zřejmě moc nevyhovoval a tak si pořídil D’Aquisto a nakonec měl svůj signovaný model od Sadowského. S aparáty to měl podobně asketicky. Jeho nejoblíbenějším aparátem byl Gibson GA-50, ale dost často hrál na Polyton Mini Brute, Walter Woods, nebo Harry Kolbe GP-1 pre-amp snějakým boxem. Nakonec musel hrát stejně na to, co mu promotéři na koncertech nachystali, takže většinou Fender Twin Reverb, což je celosvětový standard.

Další dvě skvělá alba, která chci zmínit jsou natočená v Japonsku v roce 1976 a byla vydána pouze na vinylu. Dnes jsou již dostupná i na YouTube. Jedná se o Impression of Japan a Live in Tokyo. Hall vzal tenkrát do Japonska naprosto skvělou Kanadskou rytmiku Eda Bickerta Dona Thompsona na kontrabas a Terryho Clarka na bicí, což se ukázalo být velmi šťastnou volbou. Obě alba jsou fenomenální ukázkou progresivního jazzového kytarového tria.

Hall nebyl nikdy závislý na drogách jako mnoho jeho spoluhráčů. Byl pokud vím taky nekuřák, ale alkohol se mu rozhodně nevyhnul. Dlouhou dobu byl na alkoholu závislý, ale v osmdesátých letech se mu podařilo ze závislosti vymanit. Později to rád zlehčoval a dělal si ze sebe legraci slovy, že nyní je největším konzumentem ovocných šťáv v New Yorku. Pil tolik mrkvové šťávy, že celý zoranžověl. Musím ovšem podotknout, že to jeho hru nijak nepoznamenalo a hrál výborně až do konce života. Zářným příkladem je naprosto vynikající a na Halla i krásně proaranžované album z roku 1988 These Rooms, které natočil opět v Japonsku. Na albu je poněkud nezvyklá sestava. Mimo Halla a Steve LaSpiny na kontrabas na něm hraje na křídlovku vynikající Tom Harrel a na bicí avantgardní bubeník Billa Frissela Joy Baron. Ovšem funguje to bezvadně! Z mého pohledu jde o nejlepší Hallovo album, které bych mohl poslouchat pořád dokola.

Záměrně se nezmiňuji o albech, na kterých hrál Hall jako sideman. O těch někdy příště, protože to je kapitola sama pro sebe a je jich opravdu požehnaně. Jim byl jako sideman velmi vyhledávaný a jako jeden z mála dokázal plnohodnotně doprovázet, takže na nahrávkách většinou zastupoval roli piana a byl jedinným harmonickým nástrojem v kapele. Skvělá alba natočil s Bobem Brookmeyerem, Paul Desmondem, Sonny Rollinsem, Art Farmerem, Gimmym Geoffreym a mnohými dalšími. Alba, která jsem vybral ovšem prezentují absolutní špičku ledovce Hallovy tvorby pod jeho jménem.

K novému YouTube kanálu. Vytvořil jsem na YT nový kanál Poky66 Jazz Guitarist, na kterém hodlám streamovat. Často mi píšete a žádáte o rady různého druhu. K tomuhle především by měl tento kanál sloužit. Má stejné logo jako tento blog, nebo můj web. Kytarku Gibson Super 400, kterou jsem si sám nakreslil. Byl bych moc rád, kdybyste tento kanál odebírali, protože pokud dosáhnu 1000 odběratelů, budu moct podle pravidel YT streamovat i z mobilního zařízení na koncertech, pořádat chaty a vy se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jako první video jsem pro vás připravil slibované koncerty z Vídně a Přerova, které jsem natočil v roce 1993. Vytáhnout z toho slušný zvuk mi dalo při mástrování docela práci. Doufám, že se vám nahrávky budou líbit stejně jako mě.

Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Feelin’ The Spirit

Featured

Jak to celé začalo? Když jsem před lety učil dceru lyžovat na malém svahu v krkonoších, nudil jsem se a dělal obloučky pozadu. Jak to asi mohlo dopadnout … sněhu bylo málo a byl namrzlý. No, zlomil jsem si pravé rameno, které už jsem měl jak na potvoru v minulosti jednou zlomené. Taky na lyžích, jak jinak. Na všech koncertech U Malého Glena mě potom dva měsíce zaskakoval Najponk. Jednou jsem se šel na kluky podívat a zrovna začali hrát Just a Closer Walk With Thee, můj oblíbený gospel z alba Grant Greena Feelin’ The Spirit. Jak jsem je poslouchal, tak mi postupně v hlavě uzrával projekt. Kluci byli z mého nápadu nadšení, takže Ihned jak jsem byl schopen trochu hrát, začali jsme dávat dohromady repertoár a zkoušet.

Ke Greenovi u mě vedla poměrně klikatá cestička. Jako milovník Jima Halla, nebo Wes Montgomeryho jsem nejdřív nedokázal docenit tu jeho bluesovou živočišnost. Green byl v šedesátých letech velká kytarová hvězda. Už od roku 1960 začal v NYC natáčet skvělá alba a dostal se do společnosti špičkových hráčů. Jako sidemana ho najdete na albech takových střelců jako je Herbie Hancock, Jimmy Smith, Brother Jack McDuff, Stanley Turrentine, Lou Donaldson, nebo Lee Morgan. Excelentní jsou jeho tria s varhaníkem Larry Youngem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Publikum si získal především bluesovou melodikou, přímočarým stylizovaným frázováním a vynikajícím zvukem. Zkrátka šel na dračku. Od Greena je bratelné téměř všechno, ale přesto se samozřejmě najdou alba, která jsou něčím výjimečná. Z šededesátých let vám vřele doporučuji Feelin’ the Spirit, Solid, Talkin’ About!, nebo I Want to Hold Your Hand. Začátkem sedmdesátých let se začal věnovat hlavně funku a groovové muzice, která byla v té době populární a lépe se prodávala, ale ani tato pozdní alba nejsou k zahození a občas si je rád poslechnu. Patří mezi ně například Alive!, Shades of Green, nebo Live at The Lighthouse. Postupně to šlo s Grantem pěkně z kopce a to zejména kvůli jeho závislosti na heroinu. Green zemřel na předávkování v roce 1979, ale posledních 7 let už stejně nekoncertoval ani nenatáčel.

V čem spatřuji hlavní přínos Greena jazzové kytaře? V implantování bluesových licků do jazzu, ve výborném frázování, ale hlavně ve zvuku. Grant se svým jemně zkresleným tónem zjevně předběhnul dobu. Zesilovače tehdejší doby neměly takový výkon a tak lampy začaly při hlasitější produkci komprimovat a zkreslovat kytarový zvuk, což se zpětně začalo kytaristům líbit. Green tak zřejmě nevědomky odstartoval éru zkreslené jazzové kytary. Scofield si později na takovém zvuku v podstatě založil kariéru. Od poloviny sedmdesátých let Green v podstatě upadnul v zapomění a objevili ho až v polovině devadesátých letech hudebníci zabývající se Acid Housem, Funkem a vůbec groovovým pojetím jazzové hudby. Typickými protagonisty byli Medeski, Martin, Wood s Johnem Scofieldem. Popularita Greenových nahrávek rázem raketově stoupla a postupně se něj stala opět hvězda jazzové kytary no.1.

Jak často říkám, nemůžu hrát jako Charlie Christian, když už jsem slyšel Jimiho Hendrixe. Myslím, že každý současný jazzový kytarista někdy koketoval se zkresleným zvukem. Mě to taky nemohlo minout. Na albu Feelin’ The Spirit, kterým jsme Grant Greenovi chtěli vzdát hold jsem tedy zvolil přirozeně zkreslený zesilovač Marshall 2061 (Hand Wired serie) s kytarou Gibson ES- 335 bez jakýchkoliv krabiček. Prostor byl jako obvykle přidán do nahrávky dodatečně při míchání. Nešlo mi o to Greenův zvuk nebo styl kopírovat, ale spíš o zpracování jeho odkazu po svém. Green používal řadu kytar, ale mezi jeho oblíbené patřila ES-330 se snímači P-90 a hlavně Epiphone Emperor s McCarty picguardem. Po této kytaře jsem nikdy nepřestal toužit ❤️. Co se týká aparátu, tak rád používal Fender Tweed deluxe (ve studiu Rudyho Van Geldera), Fender Super Reverb, Ampeg Gemini, nebo Gibson LP-12.

Unissued/Unreleased Grant Green - Page 6 - Re-issues - organissimo forums
Grant Green hraje na Epiphone Emperor s McCarty picguardem.

Na albu, které jsme v roce 2014 natočili jsou především skladby z alba Feelin’ The Spirit, ale i z jiných alb a také dvě moje skladby, které jsem Greenovi dedikoval. Až při přípravě tohoto alba jsme všichni zjistili jak těžké je hrát stylizovaně, melodicky a chcete-li řídce. Daleko jednodušší je kidlit páté přes deváté rychle vysoko a nahlas. Album jsme natáčeli ve studiu Svárov opět s Lukášem Martínkem za mixtpultem. S Najponkem jsme se po letech shodli, že se nám záměr vydařil a o tom také svědčí ohlasy které jsme na album obdrželi. Na albu kromě mě hraje již zmiňovaný Najponk na piáno, Petr Dvorský na kontrabas a Martin Kopřiva na bicí. Mix a mastering jsem dělal jako obvykle sám. Kmotrou alba byla Tonya Graves. Dobový rozhovor z časopisu Harmonie najdete zde >>

Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

Brooklyn Session, album z kategorie dreams ❤️

Featured

Někteří hudebníci zrají jako víno a někteří naopak časem poněkud zakysnou. Příkladem může být Bill Evans, nebo Jim Hall, kteří do pozdního věku natáčeli stále kvalitní alba a na koncertech zvládali vytvářet atmosféru plnou respektu. Poslední série osmi alb Billa Evanse s názvem Last Waltz je naprosto kouzelná. Jako by byl Evans už v jiné dimenzi. Introdukce jsou překrásně a intuitivně vystavěné a skoro je vám líto, že se potom ozve rytmika. Klidně to mohl natočit sám! Stejný pocit mám například z alba These Rooms Jima Halla, které tak krásně plyne až je vám líto, že po 60 minutách končí. Naopak v případě Grant Greena, nebo Kennyho Burrella, nebo Barneyho Kessela to jde s léty poněkud z kopce. Natočili nejlepší alba zamlada a postupně jejich hudba jako by chřadla. Burrell ztrácel rytmus a smysl pro uzavřené fráze, Green se utápěl ve stále omílaném klišé funku na jednom akordu k čemuž jistě napomáhaly v nemalé míře i drogy a Kessel se zadrhával čím dál tím víc. Dnes se údajně délka života prodlužuje, takže věk padesáti let lze považovat klidně za tříčtvrtinu, ne-li za polovinu života. Přes různé zázračné děti, kterých dnes najdete na YouTube přehršle, si myslím, že jakýsi další rozměr se do hudby interpreta (pokud má vůbec ten dar) dostane až kolem třicátého roku jeho věku a dále se pak může rozvíjet. Takže tak po dvaceti letech aktivního hraní a komponování a po určitých životních zkušenostech. Zkrátka když už má odžito.

Aniž bych se chtěl srovnávat s velikány typu Billa Evanse, nebo Jima Halla musím přiznat, že určitý posun v této oblasti citím i u sebe. A necítím to zřejmě sám. Tohle mi poslal Jan Dalecký (Beránek) po poslechu mého alba Favourite Colours “No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti”. Je to také hodně o té odhodlanosti nedělat kompromisy, která mi většinou během mé kariéry nechyběla, ale kdykoliv jsem polevil, tak jsem toho později litoval. Ne z finančního hlediska, protože podle statistik OSA mi vydělaly právě tyhle výlety do popu nejvíce peněz viz Yamba Damba Věry Martinové, ale tak nějak mě to frustrovalo. To je ten důvod proč už to léta nedělám a soustředím se pouze na hudbu svého srdce právě po vzoru mých “idolů”. To by ovšem nešlo bez podpory lidí, kteří mají zájem moji hudbu poslouchat a kteří hlavně mají zájem být tohoto procesu součástí.

Upřímně je to docela dřina nezklamat jejich důvěru a myslím, že nejpřísnějším kritikem jsem sám sobě já! Je to takové sebemrskačství při kterém umělec není nikdy zcela spokojen se svým dílem 😀. Vlastně ani nemůže, jeho vývoj by se zastavil. Obecně platí, že kapela hraje tak jak její nejslabší člen. Zajímavostí taky je jak to působí na publikum. Publiku se většinou ten nejslabší jeví skoro jako nejlepší, protože nějakým zvláštním způsobem stahuje spoluhráče na svoji úroveň. Svou roli v tom taky hraje nuda kterou spoluhráči při takovém koncertu trpí … chtějí to zkrátka jen přežít. Svoje spoluhráče si pečlivě vybírám jednak proto abych se mohl radovat z jejich hry, ale i pro ten povznášející pocit souhry a svobody. Pokud se děje, že hrajete vystavěné sólo a cítíte, že basová linka, harmonie piána, popřípadě bicí brake s ním korespondují, zkrátka, že spoluhráči ví o čem hrajete, je to ideální stav. Proto jsem vždy snil o tom, že odletím do New Yorku a natočím tam album s muzikanty, které si sám vyberu. No a tím se konečně dostáváme do Cédur. Příprava alba mi trvala asi rok. Dát dohromady repertoár, napsat partitury, komunikace se spoluhráči, s Mikem Brorbym kvůli studiu a další organizační věci. Hodně mi byl taky nápomocen Tomáš, který se postaral o ty praktické věci související s cestou, nebo ubytováním. Na tomto místě vás jistě napadne kde jsem všechny ty kontakty sehnal? V dnešní době je to opravdu velmi jednoduché. Velký bratr Google ví o nás všech téměř všechno, takže jsem napsal dotaz například tohoto znění: Best jazz drummer in New York City 2016? No a vyskočí na vás spousta odkazů, ze kterých si nějaké jméno vyberete a zadáte ho do YouTube. Poslechnete si jak ten člověk hraje a jestli vám jeho styl vyhovuje. Musíte mít ovšem o výsledné podobě alba už nějaké povědomí, což u mě nikdy nechybí spíš naopak, moje představy bývají dost konkrétní. Na sto procent jsem věděl, že chci černého bubeníka a tato vyjednávání byla ze všech nejtěžší. Někteří bubeníci takzvaně nevěděli co si za to říct, jejich nároky byly přehnané. Nakonec se to vyřešilo samo když jsem se domluvil s Pat Bianchim, který u mě vyhrál “konkurz” na organistu, sám mi doporučil Byrona Wookie Landhama. To byla velká výhoda, protože byli spolu dobře sehraní a navíc mu nechyběla cenná zkušenost s doprovázením varhan a kytary, protože hrál 12 let s Joy DeFranceskem. V případě baryton saxofonu to bylo poměrně jednoduché, protože všechny cesty se sbíhaly u Franka Basileho. Ne jen z důvodu kvalitních Hammondek padla volba na studio Acoustic Recordings Mika Brorbyho, ale i kvůli Mikovým bohatým zkušenostem s natáčením jazzové hudby, takže parta snů už byla pohromadě a zbývalo se jen těšit na natáčení.

K padesátinám jsem si nadělil dvě věci, Gibson Byrdland z roku 1969 a natáčení nového alba v NYC. Po Byrdlandovi jsem mocně toužil už jenom kvůli té krátké menzuře, protože v tom období jsem trpěl zánětem šlach levé ruky. Teprve později, když jsem prošel různými léčebnými procedurami jako Laserová terapie a byl všemi mastmi mazaný jsem zjistil, že je to úplně jedno jakou máte na kytaře menzuru. Tyhle záněty přicházejí a odcházejí samy od sebe a můžete se třeba podělat do šatů, ale nic s tím nenaděláte. Přirozeně když se ruka nenamáhá a je v klidu, to pomáhá, ale jakmile začnete znovu hrát, tak je to zpět. Chce to čas a pak to odejde samo. Nicméně láska k Byrdlandu mi zůstala dodnes. Je to ten druh kytary, která se do konce života neprodává, ale zpět k tématu. Musím přiznat, že od začátku mé hudební dráhy jsem měl štěstí na lidi, kteří byli ochotni mě podporovat. Když to vezmu po pořadě, tak Michal Hejna a Honza Hála z Arty, Michal Zeman, který se mnou dělal alba Hot Jazz News a Eldorádo, Richard Preisler a Revolta, kteří mi dodnes dělají grafiku a konečně Tomáš Frkal z Process Solutions, který mi dělá manažera dodnes. Když jsem se o svém plánu letět do NYC natáčet album Tomovi zmínil, ihned nadšeně souhlasil a oznámil mi, že letí semnou. Byl u toho také Richard a že chce taky s náma … nakonec bohužel neletěl a tak jsme v tom zůstali s Tomášem sami.

Do New Yorku jsme odletěli devátého dubna 2016 časně ráno. Každej kdo v NYC alespoň jednou byl, ví jakej je to na letišti po příletu opruz. Velká hala plná unavenejch zpocenejch lidí čekajících v řadách na celní kontrolu. Když přijdete na řadu, tak mají řečí jak vopica blech. Proč chcete do USA? Na co máte tu kytaru? Míníte si zde vydělávat hudbou? Máte v USA nějaké příbuzné? Zkrátka jen koukáte zálibně na vedlejší oddělení s nápisem Citizens, kde je úplně prázdno. Když jsme vylezli konečně ven před letiště, tak lilo jak z konve. Vůbec to byl takovej nevlídnej šedivej den a únava z dlouhého letu tomu nepřidala. Říkal sem si no nazdar hodiny to zase bude depka. Ubytovali jsme se v domě v Brooklynu, kousek od studia Acoustic Recordings Mika Brorbyho, kde mělo probíhat natáčení alba a šli brzy spát. Ráno mě vzbudily sluneční paprsky prodírající se skrze těžké závěsy. Tom už byl vzhůru a stačil taky nakoupit čerstvé potraviny na snídani. Den jak malovanej! Od toho rána už to byla naprostá paráda. Mimo samotného natáčení jsme s Tomem procourali celej Manhattan. Setkali se s celou řadou zajímavejch lidí, půjčili si kola a vůbec jsme si užívali. Počasí nakonec vyšlo nádherný a působilo spíš květnově než aprílově. Dostal jsem taky pozvání od Briana Charretta do klubu Fat Cat na jam. Jeden z nejznámějších klubů na Manhattnu je v podstatě taková zaplivaná díra s pár židlemi, křesly a gaučem před pódiem vedle baru a jinak samý kulečníkový stoly a fotbálek. Když kapela hraje, lidi sedí na gauči, nebo postávají s pivem kolem, ale většina hraje kulečník, nebo fotbálek a mají jazz jen jako kulisu. Podobnej pocit jsem měl i z klubu Knitting Factory, kde jsem hrál v roce 1999. Ještě jsme stihli udělat sérii fotek pod Brooklynským mostem s fotografem Standou Merhoutem, které byly později použity na obal alba.

Jam ve Fat Cat s Brianem Charrettem a Petem Zimmerem.

Zpět k natáčení. Studio Acoustic Recordings se nachází v Brooklynu na 279 Sterling Place v suterénu školy. Studio není vůbec okázale zařízené a vše je evidentně o umění Mika Brorbyho u kterého natáčeli a natáčí snad všichni jazzmani v New Yorku. Mike sám je takovej podivín, práci si vyloženě užívá a rád je součástí projektu, někdy až moc. Diskutuje o muzice s hudebníky, povídá různé historky z natáčení a pokud mu to dovolíte, bude klidně natáčení dirigovat. U mě v téhle věci trošku narazil a než to rozdejchal, byla chvíli ve studiu dusná atmosféra. Respekt jsem si musel získat i v kapele, ale naštěstí s touhle věcí jsem nikdy problém neměl. Bylo to takové to oťukávání jestli mě ti američtí střelci náhodou nemůžou spláchnout do hajzlu 😄. Když zjistili, že to nepůjde, což se vyřešilo během pár skladeb, byl už klid a natáčení i volné chvíle jsme si užívali. Nejzábavnější chlapík byl Wookie. Sršel humorem a historkami o spoluhráčích. Hodně mě zaujalo, že Joy DeFrancesco kupuje vždy dvě letenky a sedí na dvou sedadlech. Když jsme měli natáčet Bluesoulogy, ptal jsem se Wookieho jestli tam může zahrát nějakej tažnej shuffle. Zarazil se a vážně se mi zadíval do očí. Cože? Ty se mě ptáš na shuffle?! Moje druhý jméno je Shuffle! Zahraju ti takovej shuffle, jakej jsi nikdy neslyšel a rozesmál se. No a měl pravdu 👍.

No kytaristy by ještě mohlo zajímat na jakej gear jsem natáčel. Takže kytara Gibson Byrdland 1969, struny Dean Markley 11-52 Nickel, kabel Vovox. S Mikem jsme se domluvili na kombu Princeton Reverb z roku 1966, které bylo v perfektním servisovaném stavu. Mike snímal kombo třemi mikrofony – dva dynamické a ambientní páskáč. Zvuk měl opravdu vychytaný, takže míchání nahrávek byla radost. Dokonce už ve studiu měl při poslechu snímků předvolby pre-mixů nastavené tak, že to znělo téměř jak hotová nahrávka. Inu Amerika. Po prvním natáčecím dni jsem neměl ze svého výkonu nejlepší pocit a snímky jsem večer na pokoji poslouchal stále dokola. Pomohla až láhev Burbonu. Druhý den už se mi hrálo líp, ale to je vždy o pocitu. Vždy je dobré nahrávky nechat takzvaně odležet. Třeba i pár týdnů a teprve potom posoudit jejich kvalitu. Z alba mám velmi dobrý pocit a jsem moc rád, že díky podpoře mých kamarádů mohlo vzniknout. ❤️ Album můžete koupit na mém webu: www.romanpokorny.com a to na CD, nebo LP. Je samozřejmě dostupné i na Apple Music, Tidalu, Spotify a dalších serverech. Dá se také zakoupit na Bandcampu jako moje ostatní alba. Pokud byste cítili potřebu mě podpořit jinou cestou, můžete použít PayPal, nebo bankovní převod na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této době smysl a případným dárcům za ni děkuji!

PS: Jediným smutným momentem na celém podniku byla zpráva o smrti mé milované babičky Bedřišky Šmídové. Velmi mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Spontáně mě napadla skladba, kterou jsem věnoval její památce a nazval Last Waltz for Bedřiška. Skladbu jsme natočili a na albu ji najdete pod číslem 4.

Začněte plavat, jinak klesnete ke dnu jako kámen, protože časy se mění.

Featured

Vzpomínám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro nás hudba téměř vším. Určovala okruh přátel, styl oblékání, účes a vůbec světonázor. Na základní škole bylo nemožné aby někdo neznal Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd nebo Black Sabbath! Nepřipadalo v úvahu aby nějaká “mánička” byla v partě pankáčů a naopak. Kdo neměl v sedmdesátkách kalhoty do zvonu opnuté až mu koule bolely a dlouhé vlasy, byl odepsanej! No a v osmdesátkách naopak. Tahle móda se týkala i kytar. V 70′ frčely Les Pauly a v 80′ Stratocastery. V roce 1985 jsem se rozhodoval jakou kytaru si za svoje těžce uspořené peníze koupit ze západu. Ve hře byl Telecaster a SG, ale zvítězil Strat, protože kámoši říkali “hele ten se vždycky dobře prodá” … a měli pravdu. Zkrátka hudba byla důležitou součástí života většiny z nás a prodeje Hi-Fi techniky vykazovaly pohádkové zisky až do poloviny devadesátých let. Sednout si do křesla a poslouchat se zavřenýma očima soustředěně z Hi-Fi systému Revox album Pink Floyd Dark Side of The Moon je už opravdu dávno pryč. Přístup k hudbě se začal postupně měnit. Přišel internet, iPody, iTunes, Bluetooth bedýnky a hudba se stala buď kulisou, nebo snobskou záležitostí.

Z pohledu jazzového fanouška: V devadesátých letech k nám začalo jezdit čím dál víc zahraničních, zejména amerických jazzových hudebníků. Byli jsme hladoví a koncerty ve velkých sálech byly vyprodané. Vzpomínám si například na koncert Johna Scofielda na Bratislavských Jazzových Dňoch cca v roce 92 na který jsme jeli s partou kamarádů mým zeleným Trabantem. Koncert byl vynikající, ale na zpáteční cestě z Trabuku něco upadlo a zbytek noci jsem probděl čekajíce na odtahovku, zatím co kamarádi odjeli stopem do Brna. Koncert Keith Jarreta v Pakulu byl taky úžasný, Pat Metheny ve sportovní hale impozantní, nebo nezapomenutelný koncert Jima Halla v klubu Reigen ve Vídni. Zkrátka byl hlad a američani vyprodávali haly a velké koncertní sály. STŘIH/

John Scofield s Dennisem Chambersem v dobách největší slávy.

Z pohledu hudebníka-producenta: Dnes vyprodají americké jazzové hvězdy sotva Jazz Club. Vzpomínám si jak jsme hráli po Scottu Hendersonovi v Jazz Docku. Klub byl tak průměrně obsazen, žádnej nácvak. V publiku byli zejména pražští muzikanti a vypadalo to spíš jako muzikantskej večírek. Po koncertě chtěl Scott ještě přidávat Watter Melon Man, ale Dennis Chambers protestoval s tím, že už je unavenej a že ta skladba stojí za hovno. Stál jsem hned vedle nich a tak jsem celou rozmluvu slyšel. Henderson nedočkavě poskakoval a nepřestával naléhat. Nakonec Dennise přesvědčil, ale tím si dost naběhnul. Naštvanej Chambers jim dělal při hraní naschvály. Převracel rytmus, hrál složité brejky přes formu a podobně. Dělalo to na mě dojem jako že se špatně vyrovnává s tím úpadkem. Byl hvězda a hrál ve vyprodaných halách v Japonsku se Scofieldem a dalšími hvězdami za velké peníze a najednou malý klub v Praze za almužnu. Po koncertě si sednul Scott pokorně na okraj pódia a prodával cédéčka která měl napíchnutá na trnu z výroby a strkal je fanouškům do jednoduché papírové pošetky a podepisoval. Taky jsem si jedno koupil a při té příležitosti se ho zeptal proč se už netočí kytarové školy s profesionální produkcí. Odpověděl, protože se to nevyplatí. Okamžitě po vydání to jde na internet a vůbec nic to nevydělá. Když hrál Mike Landau v Lucerna music baru, kde se sešlo asi 50 muzikantů jako publikum, nezapoměl poděkovat, že jsme přišli a ještě se divil, že jsme přišli v tak hojném počtu! Při další návštěvě České republiky už museli zrušit jeho koncert v Ostravském klubu Parník, protože se v předprodeji prodalo jen 5 vstupenek! Ale abych nemluvil jen o Jazzu. Stejná situace je i v jiných žánrech. Tragikomická atmosféra zavládla už při pořadu Jana Rosáka Bingo, když produkce pozvala slavnou skupinu z osmdesátých let Tears for Fears. Lidé v publiku téměř netleskali i když je Rosák několikrát pobízel a celá situace byla velmi trapná. Na Orzabalovi bylo vyloženě vidět jak ho to zaskočilo a choval se o to víc arogantněji a neskrýval vztek. V osmdesátých letech to byla popová kapela no.1 a najednou nic. Chce se mi na tomto místě napsat něco o polní trávě … Všechny ty popové kapely osmdesátých a devadesátých let jsou dnes vděčné za klubovou scénu, která dříve patřila jen jazzmanům a alternativě. Jó jak zpíval Dylan … časy se mění.

Landau v Praze.

Proč jsem začal tak rozsáhle? Abych vám vysvětlil proč jsem začal natáčet se zahraničními hudebníky až po roce 2005. Přibližně od té doby to začalo jít s hudbou hodně z kopce a američani byli ochotní hrát v podstatě za stejné peníze jako naše jazzová elita se kterou jsem tehdy natáčel a občas natáčím taky dodnes. První album, které jsem natočil s americkou rytmikou bylo Hot Jazz News. Se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleym jsem se zkontaktoval přes tehdy populární MySpace. Skočili po nabídce v podstatě ihned. Steve hrával v kapele Laca Decziho, která obrážela dvakrát do roka české a slovenské kluby, takže tady měl dobré kontakty a věděl za kolik se tady tak hraje, což mi ušetřilo vysvětlování. Chris hrál v Clarkově triu, ale mimo to měl za sebou větší úspěchy. Jednu dobu hrál dokonce v kapele George Bensona. Jeho styl byl precizní, údery naprosto jasné a byl jako metromom což je velmi dobře slyšet v baladě Last Floor of Spirit, kde je opravdu velmi těžké tempo. Ve studiu měli velmi profesionální přístup. Předem zaslané partitury měli dobře nastudované. Problém byl jen se skladbou Sevent’h Wheel, která je v 7/4 taktu s 6/4 středem a ještě jedním vloženým 2/4 taktem. Posluchač to zřejmě vůbec nezaznamená, protože tyhle změny jsou intuitivní a slouží ku prospěchu věci. Američani s tím ovšem měli menší problém. Když si před nahráváním přejel rychlým pohledem Chris Stanley partituru, bezděky vyhrknul Jesus! No … šli jsme od toho … Když jsem přijel na jedenáctou druhý den do studia, Luky Martínek mě přivítal dotazem. Proboha cos jim včera řek? Od šesti hodin jsou ve studiu a cvičí Sevent’h Wheel furt dokola! Natáčení jsme si fakt užili a byla spousta legrace. Třeba jak jsem si vylil hrnek kafe na polo zrovna když jsme se měli jít před studio fotit. Fotky s tím flekem se dochovaly. Naštěstí měl Jakub Zomer nahradní jasně žluté triko, které bych si za normálních okolností nikdy neobléknul a tak na většině fotek vypadám jak pampeliška.

Další zajímavostí je, že i v čechách začalo být konečně dostatek kvalitních nástrojů a aparatury, což v devadesátkách ještě tak nebylo. Díky panu Čápovi z Praha Music Centra jsem si pořídil krásnou Gibsonku ES-335, která mému stylu vyhovovala o něco lépe než Fender Telecaster i když ten jsem taky zcela neopustil … dodnes. Fendery byly brané jako levnější kytary, protože Gibsony byly nesmyslně drahé. Třeba ES-335 za 120.000,-CZK a podobně a to nemluvím třeba o L-5! Tam se to šplhalo ke čtvrt miliónu, což bylo pro jazzového hudebníka nepřijatelné. Kdežto original Telecaster se nechal pořídit do 40.000,-. Takže na tomto albu jsem používal hlavně ES-335 a jen v Telefunken jsem hrál přirozeně na Tele.

S aparátem to byla větší alchymie. Lukáš mi půjčil od Sotáka hlavu Overdrive Supreme butikové značky Fuchs a dvě bedýnky od Bognera, ale nebyl jsem se zvukem moc spokojen. Drahnou chvíli jsme zkoušeli nastavení až z Lukyho vypadlo, že má v autě ještě starou Marshallovskou “béčkovou” bednu 4×12. Okamžitě po zapojení jsem věděl, že je to ono a od té doby miluju starý Greenbacky! Proto taky dávám přednost, poněkud nezvykle na blues, Marshallu 1974 před Fendrem. Ve studiu nikdy nepoužívám krabičky a zásadně nahrávám bez reverbu. Všechny hally a prostory jsou dodatečně přidané. Proč? Protože zvuk je daleko masivnější a šťavnatější. Trošku pružiňáku neuškodí, ale stejně nejsem velkým vyznavačem dobarvování a netvoření kytarového zvuku. Když je kvalitní kytara, kabel a aparát, tak tu krásu přece nebudu prznit.

Výsledkem natáčení je překvapivě energické a svěží fusion album jaké jsem do té doby nenatočil a vím, že k tomu velkou měrou přispěli právě Chris Stanley a Steve Clarke. Později se už s družbou Praha-NYC roztrhnul pytel, ale o dalších albech až někdy příště. Album je dostupné na všech hudebních serverech (iTunes), nebo si ho můžete objednat na CD přímo na mém webu www.romanpokorny.com.

Ed Bickert

Featured

BICKERT, EDWARD ISAAC Narozen 29. listopadu 1932, jedinečná a oslavovaná osobnost kanadské hudby a člen Řádu Kanady, odešel pokojně 28. února 2019 v nemocnici Bridgepoint Health.

Když mě poprvé pozvala kanadská jazzová zpěvačka Lynn McDonald do Toronta, okamžitě mě napadlo, že bych se mohl pokusit sejít s legendárním kytaristou Edem Bickertem jehož hru jsem vždy obdivoval. Jeho harmonické postupy jsou obdivuhodné a doprovody zní téměř jako nějaký klávesový nástroj. Ed byl obdarován dlouhými prsty a tak jeho prstoklady jsou někdy, jak se říká, o zlomprst. K Edovi mě přivedl můj jazzový mentor Jan Dalecký (dříve Beránek). Honza měl o jazzu a stále má neskutečný přehled a kytaristé patří k obvzvláště sledované nástrojové skupině. V roce 2007 jsem měl však smůlu. Ed Byl zrovna hospitalizován v nemocnici, takže setkání nepřipadalo v úvahu. Nicméně jsem se seznámil se spoustou jiných zajímavých osobností kanadské kultury jako s Davem Restivem se kterým jsem nedávno natočil album Favourite Colours, kytaristou Kevinem Breitem ze skupiny Sisters Euclid, bubeníkem Benem Rileyem s bluesmanem Howardem Rossem, nebo s nedávno zesnulým renezančním člověkem Billem Lishmanem, který bydlel v hobytí noře. Zahrál jsem si v nejslavnějším torontském klubu Rex, nebo v klubu Chicago’s a i mezi koncerty jsem měl dost nabitý společenský program a rozhodně sem si nemohl stěžovat na dlouhou chvíli, ale to, že jsem se nemohl setkat s Edem mě dost mrzelo.

S Howardem Rossem před klubem Chicago’s

O to víc jsem se na něj těšil při další návštěvě Toronta! K tomu byla byla příležitost po natáčení alba Brooklyn Session v New Yorku v roce 2016. Když odcestoval můj manažer Tomáš Frkal zpět do Evropy, já sednul na letadlo do Toronta kde mě již očekávala moje kamarádka Lynn McDonald s bohatým programem. Nejdříve jsem bydlel u ní doma v Port Perry, nádherném westernovém městečku asi 70km od Toronta, kde jsem odehrál jeden koncert s Jeffem McLedem a Jeffem Halischukem a následně odučil Jazz Clinic s Davem Restivem na zdejší High School. No a potom jsem se přestěhoval ještě na pár dnů přímo do centra Toronta abych si užil taky velkoměsta.

Edova recenze na album Blue Point

Dostat se k Edovi Bickertovi nebylo vůbec jednoduché a i když už jsem měl od něj ručně psanou recenzi na své Andělem oceněné album Blue Point Ed byl v kontaktu s okolním světem velmi obezřetný. Od smrti jeho ženy už dokonce nevycházel z domu a byl odkázán na péči svojí dcery. Lynn se však nepřestávala snažit, stále Edovi telefonovala až se úspěch dostavil a asi po týdnu jsme dostali pozvání do Edova domu na okraji Toronta. Pamatuji si dobře na ten chladný mlžný den kdy jsme zastavili před jeho moderním domem na Midland Ave. Byl jsem docela napnutý jak nás přijme, ale když se otevřely dveře hned sem pochopil, že obavy byly zbytečné. Ze dveří vyšel starý pán v teplácích, papučích, teplých vlněných ponožkách a typické flanelové kostkované košili. V ruce nezbytný hrnek kafe a na tváři srdečný úsměv. Hned se přivítal s Lynn a následně mi podal ruku. Vešli jsme do domu a usadili se na pohovce v obývací místnosti. Ed postával u pohovky a se zaujetím naslouchal mému nepřetržitému blekotání plného komplimentů a neskrývaného obdivu. Zdálo se, že moji úctu vůbec nechápe. Jo hrával sem jazz na kytaru a natočil pár alb, ale že bych byl nějak slavný, to mi teda nepřipadalo. Usrknul si kávy a zase mlčel. Pauzy jsem opět využil k blahořečení jeho hry a nakonec jsem se odhodlal zeptat. Ede máš ještě svoji starou kytaru? Jo někde ji stále mám … otočil se a já šel za ním. Otevřel v chodbě dveře do komory a tam jsem zahlédnul v koutě mezi košťaty, hráběmi, lopatou a mopem postaveného telecastera bez obalu. Ed ho popandul a dal mi ho do ruky. Ano byl to on! Ten otřískaný telecaster z fotek a videí s přelepeným imbusovým klíčem izolepou a by se neztratil. Ihned mi padl do oka nový lesknoucí se kryt kobylky, který jsem nikdy na fotkách a videjích neviděl. Řekl jsem, ten kryt jsem nikdy na tvé kytaře neviděl! Ani jsi nemohl … to je popelník. Cože? Ano vždy jsem ho na kytaře měl, ale při koncertě jsem ho sundal, obrátil a používal jako popelník. Ten starej už vypadal strašně a taky hrozně smrděl, tak jsem ho vyměnil, rozesmál se Ed. Byl celý život silným kuřákem a závislákem na kofeinu, takže svůj oblíbený hrnek kávy pouštěl z ruky jen zřídka kdy.

u Eda Bickerta

Brnkal jsem si na gauči poněkud nesměle na jeho kytaru a Ed mě poslouchal a sledoval prstoklad opřený o skříň u schodiště jako by byl na návštěvě on a ne já. Můžeš taky něco prosím zahrát? Já už léta nehraju, mám artrózu a ukázal mi svoje pokroucené ruce. Dál už jsem ho netrápil a bavili jsme se víceméně o obecných věcech a prohlíželi si Edova alba na Vinylech. Seděl jsem už na koberci a cítil se uvolněně jako na návštěvě u dědečka. Ed měl s Lynn spoustu společných vzpomínek na období slávy Boss Brass Bigbandu Roba McConella a tak si u kafe příjemně zavzpomínali. Potěšilo mě také, že moje CD Blue Point měl stále v poličce mezi ostatními alby. Před rozloučením došlo na focení.

Když se Ed ve vytahaných teplácích posadil vedle mě na gauč vyhrnuly se mu nohavice až nad teplé ponožky. Lynn ho okamžitě napomenula ať se trošku upraví a nohavice si stáhne, že fotografie můžou být na internetu! Ed se rozesmál a řekl, že je mu to úplně jedno, protože internet ani počítač stejně nemá. Po Edově smrti jsem si často vyčítal, že jsem nenašel odvahu a nepožádal ho o jeho kytaru. Možná by mi ji i prodal, ale alespoň zůstala nějaká památka rodině. Pokud vím, tak ji zatím neprodali.

Jak už jsem předznamenal, téměř všechna Edova alba jsem už znal a tak jsem se mohl vyptávat na různé detaily a zajímavosti. Mezi moje nejoblíbenější alba patří Out of The Past, I Wished on The Moon, The Guitar Mastery of Ed Bickert, At Torontos Burbon Street, East-West s Barry Elmes Quintetem, nebo Like in Someon Love s Paul Desmontem. Ed nepoužíval vždy pouze Fender Telecaster. Na začátku kariéry hrál na Gibson L-5. Když jsem se ho ptal proč zrovna Telecaster, měl pro to zajímavé vysvětlení. No víš v té době frčel James Bond a ta skladba se mi moc líbila a víš jak je tam ta vybrnkávaná kytara na basových strunách, tak to se nedalo na L-5 vůbec zahrát, tak jsem přešel na Telecastera. Chtěl jsem aby ty basy na kytaře byly konkrétnější. Chvíli jsem měl pocit, že si ze mě střílí a dokonce i Lynn se hlasitě rozesmála. Ed se ovšem tvářil vážně až nám konečně došlo, že to asi sranda nebude. Podobně kuriózní je jeho výběr kytarové aparatury. Vždy hrál na tranzistory jako Polytone, nebo Roland Cube, ale co zásadně odmítal byly Fendery. Známá je jeho věta z kliniky v Montrealu z roku 1990. Když se ho pořadatel ptal jaké kombo mu mají připravit, Bickert odpověděl “dejte mi cokoliv kromě Fendera”. Takže pro jazzového kytaristu gear velmi nezvyklý! Fender Telecaster, struny 10-52 a oranžové tranzistorové kombo Roland Cube 40, nebo 60.

Hra Eda Bickerta mě strašně baví a nikdy nezapomenu na to, že jsem si sním mohl podat ruku, zahrát si na jeho kytaru a strávit příjemné chvíle v jeho domě.

Ještě jednu historku vám povím. Když jsem odlétal z Toronta ve 4:30 ráno letadlem do New Yourku, tak mi dělali kanaďani problémy s kytarou při boardingu. Měl jsem s sebou Byrdlanda, takže poměrně cenou kytaru a tak jsem jí chtěl mít pochopitelně na palubě. Bohužel robustní černoška bazírovala na svém a tahala mi kytaru z ruky tak dlouho až jsem let zmeškal. Kytara byla sice ve kvalitním soft casu Mono, ale stejně jsem ji chtěl mít na palubě a ne v zavazadlovém prostoru. Tohle mě teda vytočilo a musel jsem si koupit novou letenku a letět následujícím letem. Ovšem tam byl stejný problém. Naštěstí stál u letadla chlápek, který mě ujistil, že chápe o co mi jde a slíbil, že na kytaru mi osobně dohlédne a tak se opravdu stalo. Po přistání na Newarku stál s kytarou přesně na stejném místě a s úsměvem mi ji předával! Když jsem potom letěl ze Sttutgartu do Prahy, tak mi německé letušky dovolily umístit kytaru přímo vedle sebe, takže si letěla jako pán na sedadle u okna.

George Benson

Featured

Neznám snad jiného kytaristu, který se s takovou obratností pohybuje na pomyslné hraně vkusu jako George Benson. Benson vydal řadu vynikajících alb, potom poměrně dost alb průměrných, ale také natočil alba naprosto děsivě nevkusná. Benson je virtuózní hráč a na hmatníku se pohybuje jako by mimochodem. Cítím z toho takovou tu rómskou bezstarostnost, která si neláme hlavu s nějakou intelektuální rovinou. Není to ten typ hráče jako například Jim Hall a rozhodně by si nezahrál duet s Bill Evansem, ale spíš s Oscarem Petersonem. Intelektuální rozměr v jeho hře chybí, ale o to víc vynikne živočišnost a téměř závratná technika. Přístupem možná dokonce připomíná legendárního Djanga. Účel světí prostředky. Proč tam hraješ tohle? Nevím, ale zní to skvěle! Možná, že právě ta lechtivá kýčovitost, jak lesklá cingrlátka, oslovuje právě rómské hudebníky. Podobnému úspěchu se u nich také těší Al Jarreau nebo Steve Wonder. Bensonův vokální projev i vkus se Al Jarreauovi velmi podobá.

Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že se mi nelíbí Smooth Jazz, naopak! Velmi rád si ho relaxačně poslechnu a u obou protagonistů je řemeslně téměř dokonalý. Jedná se vlastně o takový inteligentnější popík, který je navíc super zahraný i vyprodukovaný. Na takových albech se podílí spousta vynikajících hudebníků, aranžérů a producentů. Některá alba jsou vymazlená do detailů. Benson se podle mě zvukem nikdy moc nezabýval. Je to ten typ co popadne kytaru a hraje. Přesto si jeho zvuk zaslouží pozornost. Vždy používal lubové kytary typu L-5, později uzavřel smlouvu s firmou Ibanez stejně jako téměř všichni slavní kytaristé v osmdesátých let. Dostali Methenyho, Scofielda a dokonce i konzervativního Joe Passe. První Ibanezka se prodávala pod označením GB-10. Z důvodu, že Gibsony byli v té době cenově nesmyslně předražené, koupil jsem si GB-10 ve Vídni u Dopplerů za 52.000 korun, což i tak byly strašný peníze. Byla to jedna z prvních a ještě neměla na konci hmatníku perleťový nápis George Benson. Na kytaře byly hlazené struny tloušťky 13-54, takže celkem lana. Tady se dostáváme právě k tomu Bensonovu tónu. Lubovka se strunami jak telegrafní dráty, kabel a Fender Twin Reverb … that’s all! Dnes používá Benson signované struny Thomastik 14-55. Později jsem si pořídil i signovaného Twin Reverba, který hraje apropo také velmi dobře.

Benson patří k mým oblíbeným kytaristům a v jistém smyslu mě jeho raná alba dost ovlivnila. Řeč je o albech s Ronie Cuberem The George Benson Cookbook nebo Jack McDuffem The New Boss Guitar of George Benson. Částečně pod tímto vlivem jsem natočil v New Yourku album Brooklyn Session s Pat Bianchim, Frankem Basilem a Byronem Wookie Landhamem. Smůlou bylo, že jsem zrovna prodělával zánět šlach a nemohl jsem použít struny větší tloušťky než 11-52. Ale i tak má na nahrávce Byrdland s Princetonem myslím dostatečně hutnej tón.

Benson se ovšem velmi brzy se dostal do spárů producentů a začal koketovat s populárním pojetím nasládlého jazzu mezi hudebníky trefně přezdívaného “Porno Jazz”. Nicméně to bylo ještě vkusné a osobně mám například album Goodies moc rád. Největší srajdy však přišly daleko později s alby White Rabit, Livin’ Inside Your Love, 20/20, nebo In Flight. Ovšem kdyby takovou hudbu netočil, asi by si nevydělal na přepychové sídlo v Paradise Valley a život v luxusu se kterým se velmi rád chlubí. Ano Benson prezentuje zlatý řetěz na bílém roláku a koženou bunďičku do pasu. Obaly alb s jeho rozmlženým obličejem obklopeným květinami skvěle prezentuje filmová skupina Sexy Bonbónky z filmu Coming to America. Ale dost už o té méňe vkusné Bensonově stránce, protože natočil větší část opravdu vynikající hudby. Bensonův rytmus, vynikající swingové cítění a rovné frázování je skvěle vidět i slyšet na starém videu s bubeníkem Papa Jonesem a stepařem Jimmy Slimem Tapsem.

Jak už jsem předznamenal, Benson patří do kategorie nezařaditelných fenomenálních hráčů typu Oscara Petersona. Jeho styl lze napodobovat, ale nikdy není možné dosáhnout jeho dokonalosti. S tím se halt musíme naučit žít a nechat to plavat. Při improvizaci je naprosto spontání, “licky” z něj padají jeden za druhým a umí bezvadně integrovat blues do jakékoliv harmonie, což je umění jen těch nejlepších hráčů. Naprosto deprimující je jeho sólo ve skladbě Stella by Starlight na albu Tenderly, které také patří k mým oblíbeným. Benson je hráčem fade-outů, čili konců skladeb. Tam to to rozbalí jak nikdo a dějí se tam děsivé věci.

První album, které vám musím doporučit je Doin’ The Thing! Jízda jak na divokém praseti :-). Právě tady je jeho hra opravdu excelentní. Alba z této doby jsou vesměs všechna dobrá a tak nemůžete udělat chybu. Stejné snímky také vyšly na spoustě kompilací, takže je v tom docela bordel.

Potom bych měl zmínit méně známé album ve hvězdném obsazení s názvem Blue Benson. Polydor to vydal v roce 1976 jako takovou splácaninu, ale jsou na ní pěkné kusy. Hlavně úvodní Billie’s Bounce s Herbie Hancockem.

Tak pojďme konečně k těm vyprodukovaným albům. Těm vládne bezkonkurenčně That’s Right z roku 1996. Opět skvěle vystavěná sóla na promyšlených popových základech. Dotažená špičková americká produkce s vynikajícím zvukem, jak jinak … Zkrátka album se výborně poslouchá a navozuje, alespoň mě, dobrou náladu. Slyšel jsem ho v autě alespoň 1000x a na chatě si ho pouštím k mytí nádobí :-). Jde mi to pak líp od ruky. Zpívané sólo s kytarou ve skladbě Marvin Said mě nutí znovu a znovu zpívat s Bensonem.

Dále mě dost baví album z loňského roku Walking to New Orleans, kde jasně prokazuje jak úžasné má bluesové cítění. Jako by snad ani nebyl on. Zpívá jako starej bluesman. Jediné co bych albu vytknul je, že není o kytarových sólech. Drží se písničkových forem a kratších stopáží.

Asi jako každý hudebník se cítí komfortněji jako sideman na albech jiných lídrů. Zmizí odpovědnost a člověk si může svobodně zařádit. Takže opravdovou lahůdkou je album Jimmyho Smithe Off The Top na kterém Benson exceluje a ne jen on, ale také ostatní jako Stanley Turrentine, Grady Tate, Ron Carter a samozřejmě samotný protagonista. Nádherná záležitost!

Asi před rokem se ke mě dostalo video z natáčení alba Franka Sinatry a Quinsy Jonese L.A. Is My Lady na kterém mimo jiných střelců jako Brecker Brothers, Johna Fadise nebo Steva Gadda hraje taky Benson. Mimo toho, že je to nádherně zaranžované, zahrané a zazpívané, tak GB tam hraje zabijácké swingující sólo. A tím se s vámi prozatím rozloučím.

Kenny Burrell

Ano proč to tajit, píšu knihu. No knihu … spíš takový hudební bedekr s mými komentáři a doporučeními. Zkrátka takový návod jak se orientovat ve světě jazzové kytary. Nejprve jsem chtěl psát obecně o jazzu, ale pak mi došlo, že by to byla strašlivě tlustá bichle. Nakonec jsem se tedy rozhodnul věnovat pouze kytaře, ale o to důkladněji. Jde to pomalu hlavně kvůli mé lenosti ovšem počítám, že by tato kniha mohla vyjít snad už příští rok.

Každé ráno, pokud to okolnosti dovolí, mám stejný rituál. Sklenku vlažné vody s citrónem, příprava snídaně, káva, toaleta a několik hodin na počítači … zprávy, FB, update webu, psaní, nahrávání, vyřizování korespondence atd. No a k této činnosti si s oblibou přehrávám nějakou muziku. A hádejte na koho padla dnešní volba. Ano na Kennyho Burrella! Je to taková stálice mezi mými oblíbenými kytaristy. Zajímavostí je, že nějakou dobu trvalo než jsem si jeho hru zamiloval. U Jima Halla to bylo téměř na první dobrou, ale u Kennyho jsem se musel proposlouchat do jakési bluesové těžkopádnosti, které si dnes na jeho stylu cením snad nejvíce. V každém případě bych nováčkům rád doporučil jakými alby začít, aby se do jeho hudby lépe vpravili.

Nejslavnějším Kennyho albem je bezesporu Midnight Blue (Blue Note, 1963). A tím bych taky doporučil začít. Jedná se o bluesově orientované album s groovovou rytmikou. Kytara, saxofon, kontrabas, perkuse a bicí. Konga se v té tobě v jazzu hojně používaly i ve swingu, což už dnes skoro nikdo neumí, protože je potřeba striktně držet rytmus a zbytečně to nekomplikovat. S oblibou hraju občas na koncertech právě titulní dvanáctku Chitlins Con Carne. Celé album považuji za vyvážené a velmi povedené s až kultovní atmosférou. Ovšem co je naprosto úžasné je Kennyho zvuk kytary. Ano Kenny byl ten důvod proč jsem si pořídil taky Gibson Super 400. O tom jaký gear použil právě na albu Midnight Blue se vedou na fórech vášnivé debaty, ale pravděpodobně to byla ES-175 s P90 u krku a kombo Fender Tweed Deluxe. Tón byl zejména v jeho prstech, to se rozumí. Později už hrál výhradně na Super 400. Nedávno mi Najponk říkal, že někde četl rozhovor s Max Margulisem, šéfem Blue Note, kde tvrdil, že teprve album Midnight Blue nahrávací společnost pořádně proslavilo. Paradoxem je, že před pár lety byla uspořádána sbírka na Kennyho Burrella, který se ocitnul se svojí ženou na sklonku života zcela bez prostředků.

Dalším vynikajícím albem, ne jen z kytarového hlediska, je A Night at the Vanguard (Argo, 1960). Jedná se o živou nahrávku ze slavného New Yorkského klubu Village Vanguard. Kenny na ní hraje s takovým klidem a tak stylizovaně, že má tahle nahrávka, alespoň na mě, velmi uklidňující vliv. Údajně se jedná o první nahrávku kytarového tria vůbec. Původní tria bývala v obsazení kytara, piano, kontrabas, ale zde se poprvé setkáváme s obsazením kytara, kontrabas, bicí.

Posledním albem které vám dnes doporučím je postbopová jízda ve skvělém obsazení On View at the Five Spot Cafe with Art Blakey (Blue Note, 1960). Je to opět živá nahrávka, takže zvuk je poněkud naturální, ale to jen podtrhuje živelnost kterou protagonisté jen srší. Burrellovi sekundují takoví mistři jako Sir Rolland Hana, nebo Tina Brooks. No a za baterkou swingová mašina Art Blakey! Atmosféra koncertu je strhující a nahrávka navozuje pocit, že jste přímo v publiku. Tak to by bylo pro dnešek vše, ale slibuji, že se minimálně ještě jednou ke Kennymu Burrellovi vrátím.

Skvělý rozhovor Kennyho Burrella pro Vintage Guitars magazín si můžete přečíst zde: https://www.vintageguitar.com/18443/kenny-burrell-4/

Subscribe to get access

Read more of this content when you subscribe today.

Spring Peace Hnilička

Když jsem začínal jazzovou “kariéru” začátkem devadesátých let v Brně, nemohli mě minout “Bromovci” (sólisté orchestru Gustava Broma) jako Mojda Bártek, Günter Kočí, Pepík Audes a taky samozřejmě Jaroušek Hnilička

Spousta muzikantů ho v Brně neměla ráda pro jeho už tak upřímnou povahu mu ve zlém přezdívali Hnilomrd. 

Když jsem přišel do jeho kapely a na pódiu mi předal 3 notové školní sešitky s ručně psanými notami a suše ohlásil sešit číslo 3 strana 25, orosilo se mi čelo. Nutno podotknout, že jsem zastupoval roli jediného harmonického nástroje v kapele. Jako začátečník jsem úplně všechno zcela nepřečetl a občas jsem se i zamotal ve formě.  Jarda se otočil dozadu a zařval na mě “co tam hraješ pičo!” Málem sem se rozplakal. Musím podotknout, že Günter i Mojda se mě mockrát zastávali. Proč tomu klukovi proboha nepůjčíš ty notový sešitky domů? Hovno, musí se to naučit číst z listu, odvětil Hnilda. 

Krásnou příhodu o shovívavosti mám s Pepíkem Audesem. Hráli jsme s Josef Audes Quartet, plnej sál lidí a Pepík měl v notách napsaný přesně i introdukce. Začal jsem intro a najednou se zadrhnul. Pepík mě přerušil a řekl do mikrofonu. Omlouváme se, ale Roman si musí malinko přeladit kytaru. Pak už jsem to dal v pohodě. 

Jarda měl ovšem jiné metody. Když hrál člověk “z prdele”, dal mu to najevo a když hrál dobře, dal mu to najevo s nemenší vervou. Když jsme spolu hráli v Triu Komorního Jazzu s Jurajem Kalászem, často jsem se cítil až trapně když lidi na koncertě upozorňoval na to, že si mají vážit toho že tam pro ně vůbec hraju. “To je něco takovýho jako by vám přišel zazpívat Frank Sinatra”, křičel. 

Byl to zkrátka živel, ale také vtipný recesista. Na koncertě v Bardějově nás s Jurajem poslal napřed na pódium a sám se pak přišoural shrbeně k mikrofonu a roztřeseným hlasem začal promlouvat k publiku. Lidi užasle koukali jak už je strašně starý a nemohoucí, čímž se Jarda skvěle bavil. Nebo při zahájení koncertu pronesl do mikrofonu rozklepaně: h h hlavně že že nej j js sme ne nervóóz z ní … 

Jednou sem byl u něho na návštěvě v jeho vile v Brně na Lesné a zkoušeli jsme něco v duu. Jarda miloval psy a procházky v lese nad Lesnou. Vždy měl Boxera a nechal ho doma dělat téměř cokoliv a tak měl okousaný nábytek a poškrábané stěny, což mu zřejmě vůbec nevadilo. Během zkoušky jsem se rozhlížel v jeho pracovně a objevil kazeťák Phillips. Říkám, Jardo to je pěkná mašinka. Tak si ho vem, já ho mám stejně na hovno … 

Taky mě zaujalo, že všechny aranže dělal na malých kláveskách Casio. Byly jen 30 centimetrů široké, asi jen dvě oktávy a vypadaly jako dětská hračka. Vzpomínám taky na Jardovu nechuť k řízení. V sedmdesátých a osmdesátých letech sólisté od Broma vydělávali slušné peníze. Jarda mi svěřil, že to bylo kolem 250 000 korun ročně. Jejich proslulé zájezdy do Ruska vodkou a kaviárem oplývající, kde se mimo jiné odnaučil Jarda kouřit, protože se týden skrýval v kotelně hotelu aby nepotkal spoluhráče a nebyl tím nucen zase chlastat, byly velkoryse zaplacené a tak si Bromovci postavili baráky a nakoupili zahraniční auta. Jarda měl Fiat Uno v dieslu, tedy s nízkou spotřebou. Ovšem když jsme měli s kapelou někam jet, tak svoje auto nikdy nevytáhnul. Střídání nepřipadalo v úvahu. Říkal “ty seš ještě mladej a budeš mít ještě hodně aut, ale já už si jiný nekoupím.” Mno … myslím si, že v tom bylo spíš něco jiného … pěnivého. Celou jízdu pak s oblibou kybicoval. Zapni si dálkový … už je vypni … tady jsi měl už řadit na čtyřku … nebrzdi, podřaď si atd. Mockrát jsem měl chuť poslat ho do prdele …

Jarda měl neměnný styl oblékání. Kdybyste čekali nějaké obleky, byli byste na omylu. Jarda nosil ošoupané jeansy se záplatami, tričko, jeansovou košili a ručně šitou jeansovou taštičku na krku, ve které měl peníze a doklady. V jiném úboru jsem ho snad neviděl, tedy s výjimkou předepsaného obleku, nebo smokingu na některém z koncertů. Jednou jsme hráli koncert na kterém byl předepsaný smoking. Převlékali jsme se v šatně. Oba s Jurajem jsme měli dlouhé vlasy a tak k nám smoking moc nešel. Konečně jsem si smoking oblékl a nasadil motýlka, když mě Jarda spatřil lakonicky poznamenal … vypádáš jak piča. Od té doby dress code nikdy nerespektuji, protože měl Jarda zkrátka pravdu.

Jednou když sem si dal před koncertem kafe, Jarda se na mě vyčítavě podíval a říká. Ty vole to nepij! To z tebe udělá tak akorát slabocha. Vylej to, dej si rači pivo a budeš zase správnej hajzl. Zajímavostí také byla jeho vyhraněnost vůči polozmenšenému akordu, čili Moll 5b. Napsal dokonce “Ódu hnusu” na polozmenšený akord, která začínala větou “Na počátku byl krásný, čistý, durový kvintakord! Doufám, že se tohle dílko někde dochovalo, protože to bylo pro hudebníka fakt zábavné čtení. Opravdu se mi po něm stejská. Měl jsem v životě opravdu velké štěstí, že jsi mě Jarda vybral za kamaráda. Asi půl roku před smrtí mi volal jen tak, že mě chtěl slyšet. Kecali jsme po telefonu asi hodinu a naplánovali nahrávání v Praze. K tomu už bohužel nedošlo. Doufám, že se na mě Jarda shůry dívá a že se mu moje muzika stále líbí jako dřív.

PS: pokud máte zájem o CD Trio Komorního Jazzu, můžete si ho objednat v mém e-shopu >>

Gibson Les Paul

Pamatujete na obávané Les Pauly z východu? Já ještě ano . Jednalo se o naše kytary Jolana Diamant, kterými nám komančové měli nahradit originál Gibsony. Musím podotknout, že tyto kytary nebyly tak úplně beznadějný a v dobách temna posloužily docela dobře. Taky nebyly úplně nejlevnější a stály přes 3000 kč, což na tu dobu byly slušný peníze. Mno, ale originál je originál a tak po revoluci každej sáhnul raději po osvědčené US produkci.

V době kdy Gibson pociťoval dost palčivě úspěchy Fendera, svého kalifonského konkurenta, začal také zvažovat výrobu masivních kytar. No jo, ale kde vzít a nekrást. Tu se vzal, kde se vzal kytarista a příležitostný vynálezce Les Paul se svým návrhem na masivní kytaru a nabídnul ji k výrobě právě Gibsonu. To se psal rok 1952 a první verze měla ještě jednocívkové snímače (singly) a měl klenutou zlatou vrchní desku (goldtop). Také byl výrazně těžší, než lubové kytary, které Gibson v té době vyráběl. Zvuk i tvar, ale bezvýhradně splňovaly Les Paulovy představy a tak se dostal ihned do výroby. Jednalo se, oproti Fenderům, o poměrně konzervativní nástroj, který v podstatě kopíroval tvarem lubové nástroje. V prvních létech výroby však nebyl Les Paul moc úspěšný a pokoušela se na něj hrát zejména jazzová komunita. Byl totiž koncipován jako jazzová kytara. Za velkou raritu považuji fakt, že na Les Paul (dále jen LP) hrál v 50tých létech dokonce i Jim Hall, který měl v tom období angažmá u Chica Hamiltona. Jazzu se LP nevyhnul ani později a hrál na něj např. All DiMeola nebo John McLaughlin. To už se ovšem jednalo o fusion jazz, ale pár kytaristů na něj hrálo i jazzový mainstream. Hrál na něj taky vynikající kytarista Ulf Wakenius, který je známý především ze spolupráce s legendárním kontrabasistou Ray Brownem. Mno a samozřejmě a hlavně velká řada rockových a bluesových kytaristů! Od Jimmyho Page přes Duana Allmana nebo Erica Claptona až ke Garymu Moorovi a Zakku Wildovi . Bylo jich a je fakt mraky. Taky bych neměl zapomenout na kytarového novátora Roberta Frippa ze skupiny King Crimson, který hraje na LP téměř celou svou kariéru. Les Paul se dočkal velkého úspěchu až v šedesátých létech, kdy na něj začali hrát bluesoví benjamínci Mike Boomfield a Eric Clapton. Ve spojení s aparátem Marshall měl LP super hutný a zpěvný tón s předlouhým sustainem. Prý bylo vyrobeno jen dva tisíce kusů LP Standard a to zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ceny Standardů se tak vyšplhaly do astronomických výšek a mnohdy končili v trezorech zbohatlíků a sběratelů. Dnes mají nástroje z té doby cenu kolem 30.000 euro!!! No – nic pro mě . Ostatně Standard je i dnes podle mého opravdu asi nejlepší ze všech LP modelů, které Gibson vyrábí. Taky není nic levného a ceníková cena je 74.000 kč a v USA $ 3.700. Vyskoušel jsem poměrně dost nových LP, jak customy tak i levnější special a další, dokonce i LP Supreme, ale Standard mi seděl asi nejvíc. Navíc mám odjakživa slabost pro klasické věci, jako je švýcarský nůž nebo Austin Mini, ale to neznamená, že bych byl v tomto ohledu nějak zaujatý nebo příliš konzervativní. Líbí se mi i atypické kytary od Parkera, ale to už je jiná pohádka. Nicméně když jsem vzal Standarda do ruky, byl mi něčím blízký a dobře se mi na něj hrálo. Asi největším problémem LP je poměrně velká váha (někdy přes pět kilo). To už mi připadá moc a tak jsem bral v potaz i tento faktor. Nakonec se mi podařilo objevit Standarda, který váží 3,5 kilo, což je krása! Kytara má pevný hutný a vyrovnaný tón a hraje dost hlasitě. Tyto věci se dají dost ovlivnit výběrem strun a nastavením snímačů. Jako aparát bych asi volil Marshall Hand Wired a na tvrdší muziku Marshall 800. Na jazz zní LP pěkně i přes mého Petersona P100G, nebo Mesa Boogie Expres. Jedná se o poměrně přítulnou kytaru, která si vás brzy získá. Zejména pak na sóla je skvělá a nejedná se o kytaru na funky beglajty. Výborně taky zní se slidem, to už ostatně dokázal i Duane Allman. Takže jestli se rozhodnete pro LP, tak platí to stejné jak pro SG a to – pečlivě vybírat, protože mezi nástroji jsou fakt velké rozdíly a Gibson není výjimkou! PEACE