Gibson Les Paul

Pamatujete na obávané Les Pauly z východu? Já ještě ano . Jednalo se o naše kytary Jolana Diamant, kterými nám komančové měli nahradit originál Gibsony. Musím podotknout, že tyto kytary nebyly tak úplně beznadějný a v dobách temna posloužily docela dobře. Taky nebyly úplně nejlevnější a stály přes 3000 kč, což na tu dobu byly slušný peníze. Mno, ale originál je originál a tak po revoluci každej sáhnul raději po osvědčené US produkci.

V době kdy Gibson pociťoval dost palčivě úspěchy Fendera, svého kalifonského konkurenta, začal také zvažovat výrobu masivních kytar. No jo, ale kde vzít a nekrást. Tu se vzal, kde se vzal kytarista a příležitostný vynálezce Les Paul se svým návrhem na masivní kytaru a nabídnul ji k výrobě právě Gibsonu. To se psal rok 1952 a první verze měla ještě jednocívkové snímače (singly) a měl klenutou zlatou vrchní desku (goldtop). Také byl výrazně těžší, než lubové kytary, které Gibson v té době vyráběl. Zvuk i tvar, ale bezvýhradně splňovaly Les Paulovy představy a tak se dostal ihned do výroby. Jednalo se, oproti Fenderům, o poměrně konzervativní nástroj, který v podstatě kopíroval tvarem lubové nástroje. V prvních létech výroby však nebyl Les Paul moc úspěšný a pokoušela se na něj hrát zejména jazzová komunita. Byl totiž koncipován jako jazzová kytara. Za velkou raritu považuji fakt, že na Les Paul (dále jen LP) hrál v 50tých létech dokonce i Jim Hall, který měl v tom období angažmá u Chica Hamiltona. Jazzu se LP nevyhnul ani později a hrál na něj např. All DiMeola nebo John McLaughlin. To už se ovšem jednalo o fusion jazz, ale pár kytaristů na něj hrálo i jazzový mainstream. Hrál na něj taky vynikající kytarista Ulf Wakenius, který je známý především ze spolupráce s legendárním kontrabasistou Ray Brownem. Mno a samozřejmě a hlavně velká řada rockových a bluesových kytaristů! Od Jimmyho Page přes Duana Allmana nebo Erica Claptona až ke Garymu Moorovi a Zakku Wildovi . Bylo jich a je fakt mraky. Taky bych neměl zapomenout na kytarového novátora Roberta Frippa ze skupiny King Crimson, který hraje na LP téměř celou svou kariéru. Les Paul se dočkal velkého úspěchu až v šedesátých létech, kdy na něj začali hrát bluesoví benjamínci Mike Boomfield a Eric Clapton. Ve spojení s aparátem Marshall měl LP super hutný a zpěvný tón s předlouhým sustainem. Prý bylo vyrobeno jen dva tisíce kusů LP Standard a to zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ceny Standardů se tak vyšplhaly do astronomických výšek a mnohdy končili v trezorech zbohatlíků a sběratelů. Dnes mají nástroje z té doby cenu kolem 30.000 euro!!! No – nic pro mě . Ostatně Standard je i dnes podle mého opravdu asi nejlepší ze všech LP modelů, které Gibson vyrábí. Taky není nic levného a ceníková cena je 74.000 kč a v USA $ 3.700. Vyskoušel jsem poměrně dost nových LP, jak customy tak i levnější special a další, dokonce i LP Supreme, ale Standard mi seděl asi nejvíc. Navíc mám odjakživa slabost pro klasické věci, jako je švýcarský nůž nebo Austin Mini, ale to neznamená, že bych byl v tomto ohledu nějak zaujatý nebo příliš konzervativní. Líbí se mi i atypické kytary od Parkera, ale to už je jiná pohádka. Nicméně když jsem vzal Standarda do ruky, byl mi něčím blízký a dobře se mi na něj hrálo. Asi největším problémem LP je poměrně velká váha (někdy přes pět kilo). To už mi připadá moc a tak jsem bral v potaz i tento faktor. Nakonec se mi podařilo objevit Standarda, který váží 3,5 kilo, což je krása! Kytara má pevný hutný a vyrovnaný tón a hraje dost hlasitě. Tyto věci se dají dost ovlivnit výběrem strun a nastavením snímačů. Jako aparát bych asi volil Marshall Hand Wired a na tvrdší muziku Marshall 800. Na jazz zní LP pěkně i přes mého Petersona P100G, nebo Mesa Boogie Expres. Jedná se o poměrně přítulnou kytaru, která si vás brzy získá. Zejména pak na sóla je skvělá a nejedná se o kytaru na funky beglajty. Výborně taky zní se slidem, to už ostatně dokázal i Duane Allman. Takže jestli se rozhodnete pro LP, tak platí to stejné jak pro SG a to – pečlivě vybírat, protože mezi nástroji jsou fakt velké rozdíly a Gibson není výjimkou! PEACE

Gibson SG

Stěží uvěřit tomu, že člověk může po takové době profesionálního hraní přicházet stále na nějaké novinky, anebo, když chcete, objevovat ameriku. To se v mém případě stalo doslova .

Poté, když jsem si pořídil prvního Gibsona ES-335, jsem zjistil, že mi nástroje tohoto typu vyhovují více než Fendery. Ptáte se proč a jak se může stát, že ostřílený profík hraje léta na nástroj, který pro něj není zrovna komfortní? Důvod je prostý, zkrátka se vám nástroj líbí tvarově i zvukově. Na to, že má silný krk a dlouhou menzuru a vy máte malé ruce, zkrátka zapomenete. Je to něco takového, jako se v 70′ letech nosily opnuté jeansy až vás z toho bolely koule. Zase pro někoho, kdo má ruce jak medvěd, je těžké hrát například na mandolínu, či ukulele. Zvuk telecasteru mě uchvátil a musím říct, že se mi líbí pořád, akorát ta váha a menzura mi dělají starosti. Když jsem tedy začal hrát na ES-335 začalo se mi vyjasňovat, jaký nástroj vlastně potřebuji, aby se mi hrálo opravdu komfortně. Zvyknout si na zvuk a tím pádem i na jiný typ hraní už potom netrvalo až tak dlouho. Když jsme natáčeli moje album Hot Jazz News půjčil mi Luky Martínek hlavu Fuchse, starou bednu Marshall a hraní jsem si vyloženě užíval. Myslím, že je to z CD jasně patrné. To jsem ještě netušil, že se časem dostanu k úplně jinému Gibsonovi určenému primárně pro jiný druh muziky.

SG pro mě, a asi pro každého, bylo synonymem tvrdé kytarové muziky, ale poslední čas se objevuje v rukou bluesmanů i jazzmenů. Důvod je prozaický, má totiž krásný a vyvážený čistý zvuk spíše ve středovém pásmu, který připomíná něco mezi krkovým snímačem telecasteru, kobylkovým snímačem Les Paula a lubovým Gibsonem. Když jsem pouštěl Mackovi Flemrovi moje nahrávky, kde jsem použil čistý zvuk SGéčka, okamžitě poznamenal, že je to na lubovku! Poslední roky SG dost proslavil Derek Trucks. Jeden čas na SG hrál taky Bill Frisell, Alan Holdsworth nebo Mike Landau. Už podle toho můžeme usoudit, že SG nepatří pouze do ruky čistokrevným rockerům. SG je vyloženě komfortní kytara s příjemným dohmatem, krátkou menzurou a je také velmi lehká, což jsou pozitiva, která nelze přehlížet. Zvuk je transparentní, zakulacený na vyšších středech a jdoucí až k měkkým konkrétním středobasům. Nejedná se tedy o kytaru se širokým pásmem od cinkavých výšek po hluboké basy. Používám struny tloušťky 11 a při této síle je tón vyrovnaný, takže dovoluje i strikně jazzové hraní. Zvuk je v takovém případě, při použití tónové clony, velmi podobný zvuku Pat Martina. Škála zvukových možností je ovšem dost široká a jak poznamenal jeden můj kamarád „na SG jde zahrát ledacos“.

V dnešní době, kdy se hudební žánry navzájem prolínají a jeden od druhého lze v některých případech jen stěží rozpoznat, je i výběr nástroje pro daný směr velmi svobodný. Naopak myslím si, že dnes je více zajímavé, když hráč hraje na nástroj, který není jeho žánru primárně určen. SG představuje velkou výzvu pro hráče všech žánrů a je to kytara, která se umí v kapele prosadit. Pokud by jste někdy uvažovali o koupi SG, rozhodně bych doporučoval originál. Žádná z kopií, na kterou jsem kdy hrál se nemohla originálu rovnat ani omylem. Navíc se kopie SG velmi často převažují, protože mají těžší krk a hlavu, nežli tělo. I když se rozhodnete pro Gibsona, doporučoval bych nějaký dražší model. Ty úplně nejlevnější nejsou taky nic moc. Gibson poslední léta volí strategii, která vychází vstříc i méně zámožným hráčům a teenagerům a produkuje „levné“ kytary už i pod 30 000,- kč. Vzhledem k tomu, že jsou nástroje stále vyráběny v USA, snaží se šetřit na čem se dá. Hlavně na materiálu. Tyto levné nástroje nejsou lakované a mají levný hardware. Možná mezi nimi najdete dobrý kus, zrovna tak jako mezi drahými nástroji špatný, ale od 40 000,- kč nahoru se tato pravděpodobnost snižuje geometrickou řadou .

Dodatek 23.1.2016

Ani po osmi letech jsem na svoje SG nezanevřel a i když prošlo řadou modifikací, je stále v permanenci! O kytary se mi stará zejména Jaroslav Janecký, kterého můžu jen doporučit. Tak k těm změnám. Nejdříve jsem namontoval na SG vytoužené Bigsby. S tím přišla i výměna kobylky za Shaller s rollerama, aby nedocházelo ke zbytečnému tření. To, ačkoli je to k nevíře, nástroji výrazně prospělo a zkonkrétnilo tón. Později jsem vyměnil snímače, za Gibson 57 classic, což prospělo hraní ve výškách a tón se příjemně zakulatil, ale ztratila se pro mě potřebná konkrétnost basových strun, což je zrovna u Gibsonů poměrně častý jev. Měl jsem v ruce oblíbené SG jednoho nejmenovaného kamaráda a to je na basech vyložená hluchavka. Jemu to ovšem vyhovuje a naučil se na ně hrát. Takže Jarda Janecký vymyslel úžasný upgrade snímačů. Rozříznul magnety a na strunách EHG nechal alnico a na DAE dal keramiku. Funguje to znamenitě! Basy jsou konkrétní a výšky nejsou štiplavé. Poslední upgrade spočíval ve výměně plastových rámečků za kovové, výměny krytů snímačů za pure nickel, výměny pickguardu za bílý, aby vynikly černé rámečky snímačů a nakonec výměna ořechu za kostěný provedená Petrem Grosbachem. Kytaře to opět prospělo a těším se až jí při nejbližší příležitosti opět vyvenčím.

Jsem Hudebník

Někdy mě fakt názory lidí na duševní vlastnictví a hudbu všeobecně zaráží. Nemá to snad v tomto ohledu jednodušší kovář, nebo truhlář. Když si necháte ukovat nůž, tak ho nelze odnést domů a namnožit rodině a přátelům. Ani šatní skříně nenamnožíte sousedům. S hudbou, filmem, softwarem je to už mnohem snadnější.

Nezapomenu na údiv jednoho kamaráda při pohledu na krabice od mých programů a plugin: tvl ty sis to fakt všechno kupoval?! Ano už se mi taky v životě stalo, že mi fanoušek řekl: mám doma všechny vaše CD zkopírované od kamaráda … následoval rozpačitý smích. CD jako medium pomalu končí a LP je tak nákladný archetyp media pro pár nadšenců, že se nevyplatí vyrábět. Internetový prodej audia je velmi slabý. Většina lidí využívá streamování. Ze streamování jsou naprosto směšné roční příjmy v řádech korun! To je absolutní vražda autorské hudby. Nebýt sponzorské podpory, tak by kvalitní hudba s historickým potenciálem už ani neexistovala. Vemte si za mnohé zářný příklad Mozarta. Už za jeho života byla jeho hudba hojně provozována a partitury byly k dostání po celé evropě. Přesto z toho Wolfi neměl vůbec nic a byl odkázán na milodary mecenášů a výuku klavíru slečinek z bohatých rodin. Takové radosti a zábavy skýtala jeho hudba lidem a … Není divu, že se upil k smrti a poté byl vhozen do díry za Vídní a zasypán vápnem. Ano hudbu jsou lidé zvyklí brát jako samozřejmost. Často se setkávám s tím, že mi někdo ve společnosti vrazí do ruky kytaru se slovy: zahraj něco! Když odmítnu, jsem za kokota. Nikoho už nezajímá, že se chci taky po týdnu a pěti koncertech jen bavit jako ostatní a ne aby ta zábava byla opět na mě. No, ale Pepík, či Frantík nám tady taky občas hrajou a bez keců a zadarmo a rádi. Ano Pepík je instalatér a Frantík účetní. Když odhlédnu od kvality jejich uměleckého výkonu, jsou rádi, že je vůbec někdo poslouchá. Já se hudbou prozatím živím.