Přibližně před třemi lety jsem začal přemýšlet o albu s tématy Charlieho Parkera, přezdívaného hudebníky Bird (pták). Jeho témata patří k základním stavebním kamenům moderního jazzu a přehrávám si je občasně celý svůj muzikantský život. Pro každého to není, protože jde o technicky náročné kousky, které je potřeba drilovat. Vzpomínám si na historku s kytaristou Tony Viktorou, u kterého jsem byl jako jinoch na Jazzové dílně Karla Velebného ve Frýdlantu na lekci kytary. Ptal jsem se ho na skladbu Donna Lee a on mi suše odvětil: Takové skladby kytaristi nehrají!

Na tomto místě bych si dovolil napsat něco o Birdovi. Charlie Parker Jr. se narodil 29. Srpna 1920 v Kansas City ve státě Kansas, ale vyrostl v Kansas City v Missouri. Toto město bylo tehdy klíčovým centrem jazzu a nočního života. V 11 letech začal hrát na altový saxofon, který mu koupila jeho matka. Hrál ve školní kapele, ale školu v 15 letech opustil, aby se stal profesionálním hudebníkem. Traduje se historka, že při jednom z prvních veřejných vystoupení (jam session) hrál tak špatně, že po něm bubeník Jo Jones hodil činel, aby ho vyhnal z pódia. Tato potupa Parkera motivovala k extrémnímu cvičení – následně cvičil až 15 hodin denně. Přezdívku „Yardbird“ (zkráceně „Bird“) získal buď pro svou zálibu v kuřecím mase, nebo proto, že auto jeho kapely nešťastnou náhodou srazilo kuře na dvorku (yard) a Parker trval na tom, aby ho uvařili.

V roce 1939 odešel Parker do New Yorku. Aby se uživil, pracoval zpočátku jako umývač nádobí v podniku, kde hrál legendární pianista Art Tatum, jehož rychlá technika Parkera hluboce ovlivnila. V prosinci 1939 při hraní skladby „Cherokee“ Parker zjistil, že pokud používá nástavby septakordů (9, 11 a 13) a propojuje je s chromatickou stupnicí, dokáže zahrát cokoli. Čili vytvářel opisy doškálných tónů a tím se otevřela cesta k alterovaným akordům a substitucím, což položilo základy bebopu. V roce 1942 se v orchestru Earla Hinese setkal s trumpetistou Dizzym Gillespiem. Společně vytvořili slavný kvintet a nahráli revoluční skladby jako „Groovin‘ High“, „Dizzy Atmosphere“ nebo „Salt Peanuts“. V roce 1945 odjel s Gillespiem do Los Angeles. Západní pobřeží ale nový rychlý jazz nepřijalo dobře. Parker zde navíc ztratil kontakt na dealera heroinu, což vedlo k těžkým abstinenčním příznakům, alkoholismu a psychickému kolapsu během nahrávání skladby „Lover Man“. Následně strávil půl roku v psychiatrické léčebně Camarillo State Hospital.

Po propuštění z léčebny se vrátil do New Yorku v plné síle a zažil své nejúspěšnější období. Založil vlastní skupinu, v níž hrál na trubku tehdy mladý a nadějný Miles Davis. V letech 1949 a 1950 splnil svůj sen a nahrál alba se smyčcovým orchestrem. Tento projekt měl obrovský komerční i kritický úspěch. Na jeho počest byl v New Yorku v roce 1949 otevřen prestižní jazzový klub Birdland. Úspěšně koncertoval v Paříži a ve Švédsku, kde byl oslavován jako génius. Parkerův život se brzy opět začal vymykat kontrole kvůli prohlubující se závislosti na drogách a alkoholu. Kvůli drogovým deliktům mu policie v New Yorku odebrala tzv. Cabaret Card, bez které nesměl vystupovat v klubech, což ho připravilo o obživu. V roce 1954 zemřela jeho tříletá dcera Pree na zápal plic. Tato událost Parkera psychicky zlomila, dvakrát se pokusil o sebevraždu a skončil na psychiatrii v Bellevue. Zemřel 12. března 1955 v New Yorku v apartmá své přítelkyně a mecenášky jazzu, baronky Pannonicy de Koenigswarter. Oficiální příčinou smrti byl zápal plic a krvácející žaludeční vřed jako důsledek dlouhodobé závislosti. Bylo mu pouhých 34 let, ale ošetřující lékař odhadl věk jeho zničeného těla na více než 50 let. Po jeho smrti začali fanoušci psát po zdech New Yorku slavné heslo „Bird Lives!“ (Bird žije), protože jeho hudební odkaz zůstal nesmrtelný.

Ve své slavné autobiografii a v pozdějších rozhovorech popisoval Miles Davis Charlieho Parkera jako fascinující, ale nesmírně komplikovanou a rozporuplnou osobnost. Na jednu stranu ho uctíval jako absolutního hudebního boha, na druhou stranu jím jako člověkem v mnoha ohledech hluboce opovrhoval a nazval ho nenasytným prasetem. „Byl to sobecký chlap, ale takoví už géniové prostě bývají.“ Tolik o Charliem Parkrovi. Už dávno jsem se naučil oddělovat osobní život od profesního. Jeho životní styl byl sebezničující, ale zanechal nám krásný a obsáhlý hudební odkaz. V té době brali drogy i jiní vynikající hudebníci. O konzumaci alkoholu nemluvě. Pokud vás tahle tématika zaujala, tak vřele doporučuji filmy Bird, Round Midnight o Dexteru Gordonovi, Miles Ahead o Milesi Davisovi nebo Born to be Blue o Chatu Bakerovi.

Takže v tom, že natočím album s tématy Charlieho Parkera, jsem měl jasno, ale na tomto místě se do toho vložila další velmi podstatná inspirace, a totiž album Jazz Guitar Jima Halla. Album bylo nahráno na začátku roku 1957 pro vydavatelství Pacific Jazz. Komorní sestava bez bicích s Carlem Perkinsem (apropo zemřel na předávkování heroinem ve 29 letech) na klavír a Redem Mitchellem na kontrabas produkuje stylový kristalický jazz. Carlu Perkinsovi jsem věnoval na svém blogu samostatný článek. Jedná se o moje asi vůbec nejoblíbenější album Jima Halla, které jsem v životě slyšel snad 1000x, a tak se přirozeně stalo předobrazem pro moje nové album Birdology. Divoká témata Charlieho Parkera reprezentovaná komorním triem bez bicích ve stylu cool jazzu. Něco takového tady ještě nebylo, a tak jsem měl o důvod víc se takové výzvy zhostit. Trio kytara, piano a kontrabas bylo vůbec první jazzovou komorní sestavou a velmi dobře fungovalo! Jako příklad bych mohl jmenovat Nat King Cole Trio, Oscar Peterson Trio, Tal Farlow Trio, nebo George Shearing Trio. Jazzové trio ve složení kytara, klavír a kontrabas (tedy trio bez bicích) představuje jednu z nejkomornějších a harmonicky nejpropracovanějších sestav v historii jazzu. Tento formát vznikl na konci 30. let 20. století. Absenci bicí soupravy kompenzoval specifický perkusivní rytmus akustické či poloakustické kytary. Všichni tři hráči si v této sestavě museli rovnoměrně rozdělit roli rytmiky, harmonie i melodie.

Nad spoluhráči jsem dlouho nepřemýšlel. Ihned napadli Standa Mácha na piano, který je mým letitým kamarádem, a natáčel se mnou už první album Magic Holidays, a virtuózní kontrabasista Tomáš Baroš, přezdívaný Kaštan. Něco jsme se spolu už v minulosti nahráli, takže jsme věděli, že nám to muzikantsky i lidsky zkrátka funguje. Důležité je, že jsem je pro album dokázal nadchnout, protože, jak poznamenal Kaštan trefně ve studiu: „byla to řezničina!“. Jo náročné to tedy bylo. Natáčeli jsme ve studiu SONO a snažili jsme se o co nejautentičtější styl i zvuk. Točil jsem na svého Gibsona Super 400 ostruněného sadou Thomastic George Benson flat wound 12 a ozvučeného starým kombem Pro Junior vyrobeným ještě v USA, který je komplet přepájený „drát na drát“. Z výsledku mám radost. Album Birdology vyjde v říjnu 2026 a doufám, že se vám bude líbit.