Jazzové duo

Zvýrazněno

Celkem rád si zahraju sám na kytaru, popřípadě si sem tam vystřihnu delší intro na koncertě, ale sólových koncertů jsem zas tolik nenahrál. Je to náročná disciplína, která vyžaduje přípravu. Hlavním důvodem ovšem je, že je mi bližší dialog, než monolog. Většinu své kariéry jsem hrál v triu a je to i moje nejoblíbenější hudební těleso, ale najdou se i takoví spoluhráči, se kterými je radost hrát i v duu. Samozřejmě to vyžaduje vzájemný respekt a empatii o sympatii nemluvě. S kytarou nejvíc kamarádí kontrabas a piano. S kontrabasem je to poměrně logické a úlohy jsou jasně dány. Horší je to s pianem. Takové duo vyžaduje velkou hudební spřízněnost. S kontrabasisty Petrem Dvorským, Tarasem Vološčukem a Robertem Balzarem jsem si v duu velmi rozuměl, ale na album zatím nedošlo. S Robertem mám na YouTube pár videí z klubu U Malého Glena.

Jak jsem předeslal duo s piánem je ještě o něco těžší. V Čechách bych si asi vybral Najponka, Standu Máchu, nebo expresivního Emila Viklického. S Emilem jsme duo dlouho plánovali, ale zatím na to nedošlo. V Torontu jsem se seznámil s vynikajícím pianistou Davidem Restivem. Bylo to v Port Perry v domě jazzové zpěvačky Lynn McDonald. Vyprodukovala náš koncert pro přátele. Zcela intuitivně nás dala dohromady a my jsme odehráli koncert zcela bez přípravy. O to větší překvapení bylo, jak nám to šlo skvěle dohromady. Za nějakou dobu přiletěl David do Prahy a odehráli jsme pár koncertů v Quartetu, ale to duo mi stále přišlo nejlepší. No a za pár let jsme to album přece jenom v Sonu natočili. V Sonu už proto, že tam mají krásného Stainwaye.

Já s Davidem Restivem na Kampě.

Co o albu Favourite Colours napsal Jan Dalecký (Beránek):

No to víš, že jsem se vrhl okamžitě na duo a aniž bych nejdřív četl komentář Najponka, okamžitě jsem album přiřadil jako Volume 3 ke dvěma, které známe oba i pozpátku – Undercurrent a Intermodulation. Hlavně k tomu prvému. Je to radost, paráda, když se neurazíš, i kus životní moudrosti.

Pokud neznáš ten fór, bude se Ti líbit:

„Říká se, že se stářím přichází moudrost. Jenže někdy přichází stáří samo.“

Honzův komentář mě těší o to víc, že větší přehled o jazzu u nás, možná i v Evropě nikdo nemá. To on byl mým hudebním mentorem řadu let a zásobil mě nepřetržitě spoustou nahrávek. Podobně erudovaný je i pianista Najponk, který napsal sleeve note:

Jako velký fanda duo nahrávek se teď raduju nad novým cd kytaristy Romana Pokorného a kanadského pianisty Dave Restiva a musím přiznat že hned od prvních tónů si mě oba pánové k sobě naprosto přivázali!!!! 

Tohle skvostné cd je unikátním setkáním dvou mistrů svého oboru a intimita nahrávky je až magická!!!! 

Okamžitě se tohle skvělé cd zařadilo mezi moje top favority mezi duo nahravkama jako Bill Evans-Jim Hall nebo Peter Leitch-John Hicks a tak jako v případě teamu Evans-Hall bych si moc přál aby Roman s Davem udělali co nejdříve pokračování abysme se mohli těšit z dalšího cd!!!! 

Na konci oběma pánům moc děkuju za písničku a přeju desce hodně úspěchů jak mezi fanoušky tak v počtu prodanych desek!!!!

Upřímně Váš Najponk 🎹

Jazzová historie nám zanechala hned několik nádherných alb v tomto skromném obsazení ke kterým nezbývá než se dorovnávat. Rád bych vám je na tomto místě představil. Nebudu preferovat jedno, či druhé, protože si všechna zaslouží vaši pozornost.

Nejdříve bych rád zmínil dua dvou velikánů intelektuálního jazzu Billa Evanse a Jima Halla Undercurrent a Intermodulation. Jak se říká … krása střídá nádheru! Pro mne naprosto zásadní alba mých nejoblíbenějších interpretů.

Dalším hudebníkem se kterým si Hall bezvadně rozuměl je kontrabasista Ron Carter, známý především z kvintetu Milese Davise. Spolu načili dvě skvělá alba Alone Together a live album Telephone.

Už od svého prvního alba Jazz Guitar z roku 1957 si Hall oblíbil basistu Reda Mitchella a s ním natočíl dvě alba v duu z nichž jsem znal dlouhá léta jen jedno. Album vyšlo pod jednoduchým názvem Jim Hall / Red Mitchell. Teprve po letech se objevilo fantastické False Hot Sweet Basil 1978.

No a na závěr bych vám chtěl doporučit dvě dua z Kanady. První z nich je At The Garden Party, které natočili Ed Bickert a Don Thompson. Ed Bickert je léta mým favorizovaným kytaristou, který navzdory všem předsudkům hrál většinu kariéry na Fender Telecaster a přesto měl vkusný jazzový tón. Don Thompson je multiinstrumentalista, který hrával ne jen s Bickertem, ale i v triu s Jimem Hallem. Když jsem ho slyšel poprvé na piáno, myslel jsem si, že se jedná o Billa Evanse. Posledním duem, které vám doporučím je Duality kytaristy Petera Leitche a pianisty Johna Hickse. Fantastická atmosféra tohoto alba vás naprosto pohltí.

Tak to je pro dnešek všechno. Doufám, že se vám článek líbil a vám moje doporučení budou něčím platná. Pokud chcete podpořit moji práci, můžete tak učinit následujícím způsobem:

Zakoupením nosičů na mém webu: https://romanpokorny.com/merch/merch….

Další možnosti: Buy Me a Coffee: https://www.buymeacoffee.com/RomanPok… PAYPAL: https://www.paypal.com/paypalme/pokypay KB: 7002860217/0100

Sociální sítě: Facebook: https://www.facebook.com/roman.pokorn… Instagram: https://www.instagram.com/poky66 YouTube: https://www.youtube.com/@Poky66Guitar

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00
€2,00
€5,00
€10,00

Or enter a custom amount


Your contribution is appreciated.

Your contribution is appreciated.

Your contribution is appreciated.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Arta Years 1995 – 2005

Zvýrazněno

Po létech vyjednávání se nám podařilo s mým kamarádem a manažerem Tomášem Frkalem během „Covidových prázdnin“, konečně odkoupit práva na všechny moje nahrávky, které jsem vydal u Arta Records. Jedná se o 5 alb: Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces. Alba budeme postupně remástrovat a pokud to bude možné, tak k nim přidáme bonusy a vydáme je v digitální podobě v rozlišení 16bit 44.1kHz, čili v CD kvalitě a to hlavně z důvodu, že jsou dlouhodobě na nosičích nedostupná. Alba budou k dispozici na webu Bandcamp, popřípadě přímo na mém webu romanpokorny.com. V každém případě mi to udělalo radost a touto cestou bych chtěl poděkovat Michalu Hejnovi za vstřícnost a Tomáši Frkalovi za diplomatické a obchodní služby.

Magic Holidays: V roce 1994 jsem domluvil natáčecí frekvenci v Ostravském Rozhlase, kde jsem měl v té době dobré konexe. Zejména Rudu Březinu, který dělal režiséra. Téhle funkce se v rozhlasových studiích většinou chopili schopní muzikanti, kteří dokázali číst i velké partitury. V Brně to byl například vynikající saxofonista Zdeněk Novák. S ním mám zábavnou historku. Jednou jsem byl přizván k natáčení alba Vincka Kummera a Ladi Kerndla Tribute to Duke Ellington. Vincek poslal v té době ještě ze Švýcarska štosy not, kde jsem měl hrát na kytaru v podstatě další hlas s dechovými nástroji. Jak říkají muzikanti „v sacu“. Byly to strašný harmoniky asi o šesti sedmi stránkách. Neuvěřitelně těžký hraní. Vše se mělo natáčet najednou. Když začalo natáčení, tak se zjistilo, že ne jenom já to nezahraju čistě, ale ani ti dechaři a tak se přistoupilo k natočení základu rytmiky (bicí, basa, piáno a kytara) a následně se k tomu natočily dechy. Zdeněk Novák byl absolutní sluchař a velkej pedant. V jednom intru, které se mi zdálo prázdné jsem bezděky zahrál takovej feel v oktávách ala Wes Montgomery a fakt to tam sedlo jako prdel na hrnec. Najednou se rozsvítila červená a Zdeněk z režije říká: Romane to ale není v partituře! Načež Vincek říká: Mě se to tam ale líbí. Tak jo natočíme to ještě jednou říká Zdeněk. No a hádejte … furt ne a ne se to povést jako poprvé až jsme to museli nastřihnout. Až tak daleko může vést profesionální horlivost režiséra. Naopak Ruda Březina při frekvenci mého quartetu v Ostravě volal z režije: Na poslech se vykašlete! Hrajte dál, je to vynikající!

Kapelu mi v podstatě založil bubeník Marek Patrman. Žil jsem tenkrát v Brně a hrával převážně v kombech sólistů orchestru Gustava Broma. Nejvíce s Triem komorního jazzu Jaromíra Hniličky, Quartetem Josefa Audese, Pekáčem Mojmíra Bártka s Gunterem Kočím a taky v Ornisu Honzy Beránka. To byly jistě vynikající příležitosti, ale všechny víceméně v ranku jazzového mainstreamu. Příjemná změna a také skladatelská příležitost přišla až s TUTU Borise Urbánka, který byl jako kapelník velmi liberální. Přesto, že jsem byl poměrně hodně vytížen, stejně jsem toužil po realizaci v oblasti moderního jazzu. Markovi jsem předložil svoje skladby a navrhnul, že bysme mohli něco podniknout. Nemusel jsem ho vůbec přesvědčovat, protože okamžitě souhlasil. Ale co dál jsem nevěděl. Po nějaké době mi Marek zavolal, že domluvil s Vláďou Burdou koncert v Opavě ve vinárně U Přemka s Petrem Dvorským a Standou Máchou, což byli naši kamarádi z Jazzové dílny ve Frýdlantu. Když jsme dorazili do Opavy před vinárnu, tak jsem spatřil plakát na němž bylo napsáno Roman Pokorný Quartet! Ptal jsem se Marka co to má znamenat a on na to: Jsou to tvoje skladby, tak je to tvoje kapela. No a od té doby už jsem byl navždy leader. S kapelou jsme si užili fakt hodně srandy a natropili spoustu blbostí, protože jsme byli vrstevníci naladěni na stejnou vlnovou délku. Jednou snad najdu čas všechny ty krásné vzpomínky sepsat, ale na blogový článek je toho opravdu moc. Pokud si dobře vzpomínám, tak ta první frekvence byla poměrně divoká, teda alespoň to co jí předcházelo. Byli jsme „mladí a neklidní“. Standa Mácha s Petrem Dvorským strávili noc v rozbitém autě někde mezi Českým Těšínem a Ostravou a já s Markem Patrmanem jsme probděli noc se svými novými milenkami. Musím přiznat, že jsme se taky moc nebránili návykovým látkám a alkoholu, takže rána byla často krušná. Nebudu to dále rozvádět, ale „devadesátky“ byly docela divoké. Nahrávací frekvence začínaly v té době nemilosrdně v 9:00 a tak jsme si vrazili „sirky do očí“, vypili smrťáckou tureckou kávu a šli natáčet. Dost všechny překvapilo, že jsme schopni při takové indispozici ne jenom hrát, ale že nám to v tom polovědomí i po čertech jde. Jak už jsem psal výš, Ruda volal z režije: Hrejte dál, poslechnete si to potom. Za tuhle frekvenci jsme natočili skoro celé album Magic Holidays. Po měsíci jsme se do Ostravy vrátili opět natáčet a to už nebylo ono. Natočili jsme už pouze dvě skladby, které stály za to a zbytek za moc nestál. Když jsme se vrátili do Prahy a měli koncert na Mariánském náměstí před Městskou knihovnou volal již zdálky bezelstný Standa Mácha sebevědomě na Honzu Hálu z Arty: Mám pro tebe novou desku! Vrazil mu kazetu z Ostravy do ruky o odešel. Po nějaké době mi volal Honza Hála a řekl, že to album opravdu vydají. To byla pro nás velká věc! Byli jsme na tu desku moc pyšní i když vyšla téměř dva roky od pořízení nahrávek. Zvláštní pozornost zasluhuje skladba She’s a Body, která se na album nedostala. Tuto skladbu jsme natočili pod názvem She’s Really Something i na album Jazz Perception s dechovou aranží a taky se na něj nedostala! Zkrátka začarovaná skladba. Nyní ji přidáváme k albu jko bonus track a stejně to uděláme i v případě Jazz Perception, takže už o ni nepříjdete. Tohle v roce 1996 napsal do bookletu alba Magic Holidays jazzový znalec Jan (Beránek) Dalecký.

Žádné triky. Karty hned od začátku pěkně na stůl. Tak bych charakterizoval toto kytarové album. Líbezné nejlepší v našich krajích, co znám. Zní to možná jako přehnané sliby, které se po pár minutách nadějného očekávání rozplynou, ale spíš bych se vsadil, že ke zklamání v žádném případě nedojde.
To není lživá reklama na pochybné zboží, to je pouze pokus přičinit něco zbytečných slov k hudbě
která výklady nepotřebuje. Je silná, občerstvující, pravdivá, neotřelá. Ještě bych mohl vršit další superlativy, ale chci nechat něco prostoru posluchači, do jehož dosahu se tento disk dostane. Raději tedy o jeho hlavní postavě.
ROMAN POKORNÝ přišel do jazzu z druhého břehu, když už mu rocková klišé nedostačovala.
Od té chvíle vlastně stále hledá, jak a kudy dál od zaběhnutého normálu, s nímž by většina z nás krásně vystačila. Po létech v triu až kvartetu Ornis, nutně limitujícím svým spíš příležitostným charakterem a volnější pracovní morálkou, vzniklo toto meziměstské spojení, které navzdory dálkám překvapivě funguje. Pracuje vytrvale na dávno ještě ne přežité akustické bázi a staví na kompozicích svého leadera, které nejsou typu „tohle už jsem někde slyšel“. Protože některé znám z minulých verzí, ještě ne tak ambiciózních, mohu směle potvrdit, že vše je u Romana dosud ve vývoji, samozřejmě k lepšímu, a to nejlepší patrně teprve přijde s dalšími alby. Na tohle debutové byl ale už nejvyšší čas, delší váhání, ať už ze skromnosti či z jiných důvodů, by nebylo na místě.
Sluší se přiznat patřičný podíl na úspěchu dalším třem aktérům. Každý je stejně důležitý pro kolektivní úspěch díla, každý má dostatek prostoru se představit jako sólista a mám z nich pěkný pocit, jako ze Tří mušketýra (co byli čtyři, aby byli ještě mocnější). Jinými slovy, jsou vzorní i jako doprovázeči, naslouchající bedlivě, co se zrovna děje a podporující oddaně momentálního mluvčího, neboť nikdo nikdy neví, kdy bude sám potřebovat podobnou podporu.
Až do poloviny alba slyšíme tedy hudbu čerstvou, nálady se střídají, než dojde na jediný standard, zasazený jako briliant mezi jiné‘ drahokamy. Zde poprvé se projeví Romanův sklon k poťouchlostem: v podobném aranžmá jsem od něj už předtím slyšel „How High the Moon“, má je tedy ověřeno a ono to funguje. Nechci zde ale rozebírat skladbu za skladbou. Spíš si dovolím úvahu, proč je mi tento typ hudby blízký. Kytara v moderním jazzu mi odjakživa seděla. Bral jsem to zkratkou, od Kessela rovnou k Hallovi, teprve pak jsem objevoval další hrdiny. Sám Jim Hall obdivoval Christiana, Farlowa a Montgomeryho.
Všichni, kdo dnes vedou tuto nástrojovou kategorii, opakují tatáž jména. Je to zaručená cesta k nejvyšším metám, stačí si připravit vlastní slitinu uvedených elementů. Poměr jednotlivých substanci Je tajemstvím každého a dokáže-li pak vmísit i něco ze sebe, tím lépe. Neptejte se Romana, jaký je recept.
Raději si jej poslechněte.
Jan Beránek             

Z období alba Magic Holidays se dochovalo také video z Agharty, která byla v té době ještě v Krakovské ulici. Toto video je z pořadu ČT 2. Pořad uváděl Aleš Benda, který se mnou také dělal rozhovor.

Remástrované album Magic Holidays s bonusovým trackem She’s a Body si nyní můžete stáhnout, nebo poslouchat na Bandcampu!

Přeji vám krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2025! 🍻

Vycházkové hole

Zvýrazněno

Není to pouze tím, že jsem utrpěl tříštivou zlomeninu kotníku a mám za sebou dvě operace, takže chůze o berlích či holi je zatím nezbytností, ale k vycházkovým holím mám vztah odjakživa. Na procházkách a čundrech jsem vždy inicioval soutěže o nejhezčí vyřezávaný klacek. Tato soutěž měla jednu podmínku. Totiž tu, že jsme hole nechávali na nádraží pro houbaře a turisty a nikdo z party si hůl nesměl vzít domů. Trošku takovej Tibet. Někdy mě to bylo fakt líto. Tejden se s něčím vyřezávám a potom to musím zanechat u cesty, nebo na nádraží. Později jsem některé hole věnoval kamarádům a některé mám ještě na chatě vedle kamen Jotul na své chatě u Sázavy.

Moje klacky vlevo od kamínek
Na houbách

Hůl nebo hůlka je obvykle dřevěná nebo kovová tyč opatřená rukovětí, která slouží jako opora při chůzi, případně jako módní doplněk, nebo také zbraň. Vycházkové hole se používaly již v antickém Řecku a Římě, kde byly symbolem moci a autority. V 16. století se staly módním doplňkem a v 18. století byly součástí společenského života. V 19. století dosáhly vycházkové hole vrcholu popularity u mužů i žen a byly často bohatě zdobeny různými motivy. Mnohdy byly vykládány perletí i drahými kameny. Rukojeti holí bývaly ve tvaru hlav zvířat jako psa, lva, kachny, slona, orla, sovy a dalších. Často byly vyrobeny z masivního stříbra. Dnes se vycházkové hole používají především jako podpůrný prostředek pro osoby se sníženou pohyblivostí a nebo při turistice. Poslední dobou jsou velmi populární Nordické hole, také známé jako Nordic walking hole. Tyto hole bývají delší, skládací, velmi lehké a ergonomicky designované. Hole jsou vybaveny ostrou kalenou ocelovou špičkou, nebo gumovým špuntem podle terénu aby podpořily trakci při dynamické chůzi v terénu. Často jsou vyrobeny z karbonu, kevlaru nebo jiných moderních materiálů. Hlavní funkcí Nordic walking holí je poskytovat podporu a stabilitu při chůzi, takže jsou skvělou pomůckou při vysokohorské turistice.

V tatrách s karbonovými nordickými holemi Komperdell

Poměrně dlouhou histori mají vycházkové hole určené, mimo svojí primární funkce, i k sebeobraně. Teď, když jsem hendikepován a hůl nezbytně potřebuji k pohybu jsem se rozhodnul nějakou takovou pořídit. Existují i hole se skrytou čepelí, ale protože jsem poměrně zlý a nevrlý dědeček, tuto variantu jsem raději nezvolil. Stejně u sebe nosím stále minimálně jeden nůž. Po nějakém tom googlení padla volba na firmu Cold Steel, kterou dobře znám ze světa chladných zbraní. Cold Steel je ryze americká firma, založená v roce 1980, která se zaměřuje na výrobu nožů a chladných zbraní. Zakladatelem a prezidentem firmy je Lynn C. Thompson, se kterým jsem se dokonce i osobně setkal.

Já s Lynn C. Thompsonem

V průběhu posledních tří desetiletí byla společnost Cold Steel v čele mnoha inovací, které pomohly definovat nožířský průmysl a zároveň přinesla i několik patentů, které zvyšují bezpečnost uživatelů jejich výrobků. Některé z patentů, které firma Cold Steel přinesla, jsou: Secure-Ex®: Tento patent se týká materiálu, který se používá k výrobě pouzder na nože. Secure-Ex® je extrémně odolný proti nárazům, vodě a poškození, což zajišťuje bezpečné uložení nože. Tri-Ad Lock®: Tento patent se týká uzamykacího mechanismu nože. Tri-Ad Lock® je extrémně pevný a spolehlivý, což zajišťuje bezpečné používání nože. Carbon V®: Tento patent se týká vysokouhlíkové oceli, která se používá k výrobě nožů. Carbon V® je extrémně tvrdá a odolná proti opotřebení, což zajišťuje dlouhou životnost nože. Cold Steel mimo jiné nabízí i vycházkové Hole se skrytou čepelí: Tento model hole je vybaven skrytou čepelí a je vhodný pro sebeobranu. Vycházková hůl s čepelí “HEAD”: Tato elegantní vycházková hůl je vybavena lehce odnímatelnou hliníkovou hlavicí a tvrdým sklolaminátovým uhlíkovým vláknem. Hůl S Kordem Cold Steel Pistol Grip: Tento model hole je vybaven čepelí z vysokouhlíkové oceli a pistolovou rukojetí. Hůl S Kordem Cold Steel Quick Draw: Tento model hole umožňuje rychlé vytažení čepele a je vybaven uhlíkovou ocelí 1055.

Já jsem si vybral hůl 1911 Guardian II Walking Stick, což je hůl bez skryté čepele. Verze s čepelí se totiž bohužel lehce protáčí a to by mě určitě dost iritovalo, protože hůl potřebuji hlavně jako oporu při chůzi. Tělo hole je vyrobeno z pevnostního hliníku 6065. Mimo opory jde o efektivní úderovou zbraň pro sebeobranu. Tloušťka stěny hole je 3 mm. Rukojeť hole vychází z tvaru a velikosti rukojeti Coltu 1911, kterou si můžete upravit dle vlastního vkusu. Snadno vyměníte barevné, nebo materiálové provedení střenky, stejně jako u Coltu 1911. Cold Steel Vám nabízí i náhradní střenky v různém provedení. Já se ovšem těším až si na chatě vyrobím střenky vlastní třeba z Arizony, nebo Cocobola! Hůlka ne jenom super vypadá, ale bombasticky se i drží! Je komfortní a větší hmotnost vůbec nevadí. Naopak napomáhá stabilitě a při úderu má tím pádem větší razanci. Jsem opravdu rád, že jsem si ji vybral! Hole Cold Steel si můžete koupit přímo na českých stránkách výrobce za České koruny: Cold Steel.

Wabiho trampští sirotci

Zvýrazněno

Už je to konečně za mnou! LP a CD „Blues dřevorubce“ je na světě a zpěvník dokonce vyprodaný (nezoufejte, bude dotisk). Album bylo řádně pokřtěno před vyprodaným sálem brněnské Musilky a záhy i zapito na krásném ranči legendární osady Rowers. Jak už jsem zmínil v několika rozhovorech, jedná se o nejnáročnější album mojí kariéry. Práce to však byla vesměs radostná. Tak mě napadlo to nějak na závěr shrnout. Příprava trvala přes dva roky. Nejdříve skládání písní na mé Sázavské chatě, následná příprava a psaní partitur, výběr nástrojového obsazení, výběr vhodných profesionálních spoluhráčů, výběr studia, zkoušení, nahrávání, playbacky, vokály, pak míchání, mástrování a ve finále všechna ta protivná administrace s výrobcem a ochrannými organizacemi.

To je ta obrovská douglaska u mé chaty. Pod ní jsem všechny písničky napsal.

Tím, že jsem nechal udělat vinyly a zpěvník jsem si to docela zkomplikoval, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Když se mě organizátor Letokruhů Laďa Chromeček (Pupa) ptal jak se bude naše uskupení jmenovat, vyhrknul jsem na první signální RYVO band, protože složky s věcmi týkající se tohoto projektu jsem v počítači měl pojmenované zkratkou RYVO. Teprve později mě napadly vtipnější názvy jako Ryvobanda, Wabiho sirotci, nebo Poky & Wabi retroband. Nicméně bych to viděl stejně jako v jazzu a blues. Zkrátka Roman Pokorný Traband (trampský band). Když jsem dokončil album do fáze, kdy bylo připravené do výroby, přišlo na řadu neoblíbené téma financování. Natáčení ve Svárově a v Audio kokpitu jsem uhradil, ale cena výroby nosičů a zpěvníku byla astronomická. Rozhodnul jsem se tedy pro Crowdfunding platformu HitHit. Byla to pro mne nová zkušenost plná překvapení. Než vám projekt vůbec uznají, tak musíte splnit dost požadavků, takže se to řešilo cca 14 dnů. Potom se projekt spustil a já se na něj dva týdny ani nepodíval v domění, že si bude žít svým životem, ale nežil. Pak se ozvalo pár obětavých lidí, kterým na projektu záleželo jako Tomáš Dvořák, Karel Pazderka a další, kteří na mě apelovali, abych se projektu začal konečně věnovat, což znamenalo každodenní práci. Točil jsem videa, psal aktuality, odpovídal na dotazy atd. Zlom pak přišel když se do projektu zapojil David Němeček, který měl s HitHitem bohaté zkušenosti. David mě přesvědčil, že se do propagace musí vložit nějaké finance a tak celkově jsme dali za propagaci 8.000,-Kč. Potom se to začalo hýbat. Nešlo vlastně o to, že by o projekt Blues dřevorubce nebyl zájem, ale o to, že lidi o něm zkrátka nevěděli. Dost pomohlo taky Country rádio a dva nadšení moderátoři Milan Schmidt a Jakub Jiroušek. Konec byl napínavý, ale nakonec díky Michalu Bezděkovi a mému dlouholetému souputníkovi Tomáši Frkalovi vše dobře dopadlo. Pak přišla spousta papírování abych peníze z HitHitu vůbec dostal. Když to martirium bylo za mnou, přišlo další a to sice rozesílání odměn. Každý den tak 8 hodin na počítači a pak balení a odesílání. Nevím jak bych to bez mé přítelkyně Michaely Srbové vůbec zvládnul.

Křest taky nebyl úplně easy, protože jsem za tu dobu, kdy jsem se musel věnovat administraci všechno téměř zapomněl. Jsem sice zvyklý hrát i zpívat na koncertech, ale úplně jiný žánr, kdy zpívám anglicky a doprovázím víceméně volně. V trampské muzice jde o kontinuální doprovod a ještě k tomu zpěv v češtině. České texty jsou většinou daleko víc obsažné a taky komplikovanější. To by bylo ovšem na delší rozbor. Taky jsem prodal všechny svoje gibsonky abych projekt podpořil. Já vím někomu na tom jestli hraje na flattopa, nebo na archtopa nezáleží, ale ať to vezmete jak to vezmete, mě to zkrátka víc sluší s gibsonkou. Takže jsem koupil v Belgii starého Cromwella.

Tahle značka vyráběla kytary v Chicagu v továrně Gibsona cca od roku 1930 do roku 1940 stejně jako Recording King. Je to zkrátka levnější řešení, než original Gibson. Zvuk super, ale křivý krk. S tím mi pomohl opět můj přítel Jaroslav Janecký. Bláhově jsem si myslel, že použiji svůj starý kontaktní snímač Shaller, ale zvuk byl neuspokojivý. Středový, bez basů s velkou tendencí ke zpětné vazbě. Ještě den před odjezdem do Brna jsem nebyl rozhodnutý, kterou kytaru si vezmu. Taylor se snímačem, EQ a vestavěnou ladičkou reprezentuje jednoznačně komfort, ale nějak víc se mi chtělo hrát na Cromwella. Nakonec jsem si řek, že všichni trampíci hrají přece na kytary bez snímače a zvukaři, na které si vzpomínám z doby svého účinkování na Portách to přece budou umět nazvučit. Jaká naivní představa … všichni měli kytary se snímačem a zvukař vyžadoval lajnu, takže posluchači byli nakonec o krásný akustický zvuk Cromwella trošku ochuzeni.

Celý křest alba Blues dřevorubce

Jó dynamický snímač je dynamický snímač! Žádné piezo se mu nemůže rovnat a tak už s Jardou Janeckým chystáme nějaký single model snímače na akustické gibsonky. Pokud vychytáme super zvuk, budete si ho moct taky objednat. Na závěr bych chtěl poděkovat všem co se na projektu podíleli i těm, kteří ho podpořili. V neposlední řadě musím poděkovat dědicům Wabiho práv za souhlas se zpracováním Wabiho textů. Byl to blázinec, ale stálo to za to! Zatím slyším jen samou chválu a to mě moc a moc těší, protože to je pro mne ta největší satisfakce. Co dál? Nyní mám rozepsanou knihu Bedekr Jazzové Kytary a přemýšlím opět o HitHitu, ale to bude aktuální až koncem příštího roku. Mezitím snad vydáme moje stará alba, která jsem točil pro Artu jako Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces v jednom boxu pod souhrným názvem Roman Pokorný – Arta Years. LP, CD a časem i dotisknutý zpěvník si můžete objednat na mém webu www.romanpokorny.com. Tak mějte se všichni krásně!

Váš Roman Pokorný 😊. 

One-Time
Měsíčně
Ročně

Make a one-time donation

Make a monthly donation

Make a yearly donation

Choose an amount

€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00
€5,00
€15,00
€100,00

Or enter a custom amount


Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

Váš příspěvek si ceníme.

PodpořitDonate monthlyDonate yearly

Poházený klacky na pláži …

Zvýrazněno

Po shlédnutí vášnivých debat na FaceBooku týkajících se Rozhovoru měsíce na rádiu Jazz, kde Milan Tesař zpovídal Miroslava Vitouše, jsem pocítil velké pnutí nějak se k tomuto tématu vyjádřit. A tak nyní činím. Apropo hlavním důvodem k rozhovoru byla Vitoušova skvělá kniha Klíč k životu, kterou vám vřele doporučuji! Po přečtení pochopíte mnoho věcí z rozhovoru.

https://jazz.rozhlas.cz/miroslav-vitous-otrockou-roli-basisty-uz-nehraju-8568157

Hlavním rozčarováním pro tuzemské muzikanty bylo Vitoušovo prohlášení, že Evropané, kromě skandinávců, nemají v pořádku rytmické cítění. Musíme si ale uvědomit pár skutečností. Za prvé, když Vitouš odcházel do USA koncem šedesátých let, tak byla jazzová scéna v Praze na jiné úrovni než je dnes. Rozhodně se nedá říct, že co se týká rytmu byla bůh ví jaká. Nikoho se prosím nechci dotknout, ale bubeníci jako Dominák, Helešic, Vejvoda a další nebyli na úrovni Jo Jonese, Cobba, nebo Haynese. A v dalších nástrojových obsazeních to nebylo o moc lepší. Sám si vzpomínám, že jsem v 80′ letech na Brněnském Jazztivalu slyšel duo Karla Růžičky a Rudolfa Daška a nestačil jsem žasnout. Rytmus se jim vyhnul velkým obloukem. Sám jsem vždycky s bubeníky bojoval a musím uznat, že se opravdu jedná o český fenomén. Samozřejmě čest patří výjimkám! Na druhou stranu česká kontrabasová škola byla vždy vyhlášená a tak máme zaplať pánbůh poměrně dost kvalitních kontrabasistů.

Na tomto místě musím upřímně přiznat, že mě osobně se Vitouš do vkusu nikdy netrefil. Měl jsem vždy radši Jirku Mráze, ale málo platný měl větší tvůrčí talent a ambice leadera. V sedmdesátých letech se jeho vydavatelstvím na dlouho stalo ECM, proto ten nadpis „Poházený klacky na pláži …“. Toto pojmenování jsme s muzikanty vymysleli a myslím, že skvěle vyjadřuje povahu tohoto labelu a jeho filosofii. Myslím, že Vitouš už k tomuto labelu neodmyslitelně patří. On je přesně ten případ tvůrčího improvizátora free jazzového stylu se značným přesahem do moderní vážné hudby. Tomu se na pražské jazzové scéně přezdívá „Vyvolávač hadů“.

Osobně kdybych měl Vitoušovu hudbu poslouchat byť jen půl dne, střelil bych se asi do hlavy. Ale to není nic proti ničemu! Sám Vitouš v rozhovoru říká, že jazz je široký pojem a on se v roli běžného jazzového basisty, který hraje „kožený štyry“ cítí svázaně a nepříjemně. Je to cesta, která ovšem nectí rčení basa tvrdí muziku. Od mládí byl jeho vzorem Scott LaFaro. Všechno co říká v rozhovoru má logiku, zejména z jeho pohledu a vůbec nepochybuji o tom, že jeho hudba má svoje posluchače. Pohyboval se v USA v době kdy už tradiční jazzový mainstream v podstatě končil a utvářely se různé hudební fúze. Byl v centru dění a hrál s nejlepšími hudebníky své doby. Klobouk dolů! Jsem staromilec, nebo chcete-li tradicionalista a tak si přece jenom radši poslechnu Ray Browna, Paula Chamberse, nebo toho našeho George Mráze. Na závěr vám ale musím doporučit skvělou desku Chick Corea, Miroslav Vitous, Roy Haynes – 1982-12-11, Village Vanguard, New York, NY.

Billiard

Zvýrazněno

Vzpomináte na to jak byl v devadesátejch letech populární kulečník? Sám jsem byl členem několika klubů v Praze i v Brně. Po koncertě jsme šli nejdřív na panáka a pak do herny. Kulečníkovejch heren bylo všude namancáry. Herna byla skoro na každým rohu. Když jsem bydlel u Standy Máchy na Rašínově nábřeží v Praze, dávali jsme si sraz po půlnoci v jedné herně v Trojanově ulici. Chodila tam spousta muzikantů a pak se pokračovalo dál. Cestou ke Standovi jsme se nad ránem ještě stavili ve velké herně v Plavecké ulici, která byla nonstop. Tam jsme dali pár panáků whisky a pár šťouchů no a kolem deváté ráno se ploužili domů. Standa udělal ještě smažený vajíčka a honem na kutě. Kolem páté odpeledne budíček, snídaně, cvičení na nástroj a potom opět koncert v jazz clubu. A tak pořád dokola. Jazzem a bijákama jako The Hustler, nebo The Colour of The Monay jsme prostě žili. Ty časy už se nikdy nevrátí …

Kytarové popruhy a zámky

Zvýrazněno

Tak konečně jsem se dostal k těm slibovaným videjím. Psali jste mi, že by vás zajímal můj názor a zkušenosti s kytarovým vybavením, neboli gearem. Už dlouhou dobu jsem se chystal vyměnit zámky řemenu na svém Les Paulu, takže jsem to vzal z jedné vody načisto, jak se lidově říká. Ten typ zámků mě iritoval snad už od začátku, takže jsem rád, že jsem se jich konečně zbavil. Doufám, že se mi podaří v tomto cyklu pokračovat. Příště budou na řadě struny. Pokud mi prominete začátečnické chyby, trošku nervozitu a občasné záměny názvosloví jako šroubek/vrut a matka/šroub, slibuji, že se už budu pouze zlepšovat. Je to přeci jenom poprvé. Nezdráhejte se když tak napsat do komentářů svoje dotazy, či připomínky. Přeji vám hluboký umělecký zážitek :D.

Moje alba můžete koupit v e-shopu na mém webu. Pokud se vám líbí můj blog, můžete mne podpořit prostřednictvím PayPal, nebo bankovním převodem na účet 7002860217/0100. I malá podpora dává v této zlé době smysl a případným dárcům za ni děkuji!