Ed Bickert

Zvýrazněno

BICKERT, EDWARD ISAAC Narozen 29. listopadu 1932, jedinečná a oslavovaná osobnost kanadské hudby a člen Řádu Kanady, odešel pokojně 28. února 2019 v nemocnici Bridgepoint Health.

Když mě poprvé pozvala kanadská jazzová zpěvačka Lynn McDonald do Toronta, okamžitě mě napadlo, že bych se mohl pokusit sejít s legendárním kytaristou Edem Bickertem jehož hru jsem vždy obdivoval. Jeho harmonické postupy jsou obdivuhodné a doprovody zní téměř jako nějaký klávesový nástroj. Ed byl obdarován dlouhými prsty a tak jeho prstoklady jsou někdy, jak se říká, o zlomprst. K Edovi mě přivedl můj jazzový mentor Jan Dalecký (dříve Beránek). Honza měl o jazzu a stále má neskutečný přehled a kytaristé patří k obvzvláště sledované nástrojové skupině. V roce 2007 jsem měl však smůlu. Ed Byl zrovna hospitalizován v nemocnici, takže setkání nepřipadalo v úvahu. Nicméně jsem se seznámil se spoustou jiných zajímavých osobností kanadské kultury jako s Davem Restivem se kterým jsem nedávno natočil album Favourite Colours, kytaristou Kevinem Breitem ze skupiny Sisters Euclid, bubeníkem Benem Rileyem s bluesmanem Howardem Rossem, nebo s nedávno zesnulým renezančním člověkem Billem Lishmanem, který bydlel v hobytí noře. Zahrál jsem si v nejslavnějším torontském klubu Rex, nebo v klubu Chicago’s a i mezi koncerty jsem měl dost nabitý společenský program a rozhodně sem si nemohl stěžovat na dlouhou chvíli, ale to, že jsem se nemohl setkat s Edem mě dost mrzelo.

S Howardem Rossem před klubem Chicago’s

O to víc jsem se na něj těšil při další návštěvě Toronta! K tomu byla byla příležitost po natáčení alba Brooklyn Session v New Yorku v roce 2016. Když odcestoval můj manažer Tomáš Frkal zpět do Evropy, já sednul na letadlo do Toronta kde mě již očekávala moje kamarádka Lynn McDonald s bohatým programem. Nejdříve jsem bydlel u ní doma v Port Perry, nádherném westernovém městečku asi 70km od Toronta, kde jsem odehrál jeden koncert s Jeffem McLedem a Jeffem Halischukem a následně odučil Jazz Clinic s Davem Restivem na zdejší High School. No a potom jsem se přestěhoval ještě na pár dnů přímo do centra Toronta abych si užil taky velkoměsta.

Edova recenze na album Blue Point

Dostat se k Edovi Bickertovi nebylo vůbec jednoduché a i když už jsem měl od něj ručně psanou recenzi na své Andělem oceněné album Blue Point Ed byl v kontaktu s okolním světem velmi obezřetný. Od smrti jeho ženy už dokonce nevycházel z domu a byl odkázán na péči svojí dcery. Lynn se však nepřestávala snažit, stále Edovi telefonovala až se úspěch dostavil a asi po týdnu jsme dostali pozvání do Edova domu na okraji Toronta. Pamatuji si dobře na ten chladný mlžný den kdy jsme zastavili před jeho moderním domem na Midland Ave. Byl jsem docela napnutý jak nás přijme, ale když se otevřely dveře hned sem pochopil, že obavy byly zbytečné. Ze dveří vyšel starý pán v teplácích, papučích, teplých vlněných ponožkách a typické flanelové kostkované košili. V ruce nezbytný hrnek kafe a na tváři srdečný úsměv. Hned se přivítal s Lynn a následně mi podal ruku. Vešli jsme do domu a usadili se na pohovce v obývací místnosti. Ed postával u pohovky a se zaujetím naslouchal mému nepřetržitému blekotání plného komplimentů a neskrývaného obdivu. Zdálo se, že moji úctu vůbec nechápe. Jo hrával sem jazz na kytaru a natočil pár alb, ale že bych byl nějak slavný, to mi teda nepřipadalo. Usrknul si kávy a zase mlčel. Pauzy jsem opět využil k blahořečení jeho hry a nakonec jsem se odhodlal zeptat. Ede máš ještě svoji starou kytaru? Jo někde ji stále mám … otočil se a já šel za ním. Otevřel v chodbě dveře do komory a tam jsem zahlédnul v koutě mezi košťaty, hráběmi, lopatou a mopem postaveného telecastera bez obalu. Ed ho popandul a dal mi ho do ruky. Ano byl to on! Ten otřískaný telecaster z fotek a videí s přelepeným imbusovým klíčem izolepou a by se neztratil. Ihned mi padl do oka nový lesknoucí se kryt kobylky, který jsem nikdy na fotkách a videjích neviděl. Řekl jsem, ten kryt jsem nikdy na tvé kytaře neviděl! Ani jsi nemohl … to je popelník. Cože? Ano vždy jsem ho na kytaře měl, ale při koncertě jsem ho sundal, obrátil a používal jako popelník. Ten starej už vypadal strašně a taky hrozně smrděl, tak jsem ho vyměnil, rozesmál se Ed. Byl celý život silným kuřákem a závislákem na kofeinu, takže svůj oblíbený hrnek kávy pouštěl z ruky jen zřídka kdy.

u Eda Bickerta

Brnkal jsem si na gauči poněkud nesměle na jeho kytaru a Ed mě poslouchal a sledoval prstoklad opřený o skříň u schodiště jako by byl na návštěvě on a ne já. Můžeš taky něco prosím zahrát? Já už léta nehraju, mám artrózu a ukázal mi svoje pokroucené ruce. Dál už jsem ho netrápil a bavili jsme se víceméně o obecných věcech a prohlíželi si Edova alba na Vinylech. Seděl jsem už na koberci a cítil se uvolněně jako na návštěvě u dědečka. Ed měl s Lynn spoustu společných vzpomínek na období slávy Boss Brass Bigbandu Roba McConella a tak si u kafe příjemně zavzpomínali. Potěšilo mě také, že moje CD Blue Point měl stále v poličce mezi ostatními alby. Před rozloučením došlo na focení.

Když se Ed ve vytahaných teplácích posadil vedle mě na gauč vyhrnuly se mu nohavice až nad teplé ponožky. Lynn ho okamžitě napomenula ať se trošku upraví a nohavice si stáhne, že fotografie můžou být na internetu! Ed se rozesmál a řekl, že je mu to úplně jedno, protože internet ani počítač stejně nemá. Po Edově smrti jsem si často vyčítal, že jsem nenašel odvahu a nepožádal ho o jeho kytaru. Možná by mi ji i prodal, ale alespoň zůstala nějaká památka rodině. Pokud vím, tak ji zatím neprodali.

Jak už jsem předznamenal, téměř všechna Edova alba jsem už znal a tak jsem se mohl vyptávat na různé detaily a zajímavosti. Mezi moje nejoblíbenější alba patří Out of The Past, I Wished on The Moon, The Guitar Mastery of Ed Bickert, At Torontos Burbon Street, East-West s Barry Elmes Quintetem, nebo Like in Someon Love s Paul Desmontem. Ed nepoužíval vždy pouze Fender Telecaster. Na začátku kariéry hrál na Gibson L-5. Když jsem se ho ptal proč zrovna Telecaster, měl pro to zajímavé vysvětlení. No víš v té době frčel James Bond a ta skladba se mi moc líbila a víš jak je tam ta vybrnkávaná kytara na basových strunách, tak to se nedalo na L-5 vůbec zahrát, tak jsem přešel na Telecastera. Chtěl jsem aby ty basy na kytaře byly konkrétnější. Chvíli jsem měl pocit, že si ze mě střílí a dokonce i Lynn se hlasitě rozesmála. Ed se ovšem tvářil vážně až nám konečně došlo, že to asi sranda nebude. Podobně kuriózní je jeho výběr kytarové aparatury. Vždy hrál na tranzistory jako Polytone, nebo Roland Cube, ale co zásadně odmítal byly Fendery. Známá je jeho věta z kliniky v Montrealu z roku 1990. Když se ho pořadatel ptal jaké kombo mu mají připravit, Bickert odpověděl „dejte mi cokoliv kromě Fendera“. Takže pro jazzového kytaristu gear velmi nezvyklý! Fender Telecaster, struny 10-52 a oranžové tranzistorové kombo Roland Cube 40, nebo 60.

Hra Eda Bickerta mě strašně baví a nikdy nezapomenu na to, že jsem si sním mohl podat ruku, zahrát si na jeho kytaru a strávit příjemné chvíle v jeho domě.

Ještě jednu historku vám povím. Když jsem odlétal z Toronta ve 4:30 ráno letadlem do New Yourku, tak mi dělali kanaďani problémy s kytarou při boardingu. Měl jsem s sebou Byrdlanda, takže poměrně cenou kytaru a tak jsem jí chtěl mít pochopitelně na palubě. Bohužel robustní černoška bazírovala na svém a tahala mi kytaru z ruky tak dlouho až jsem let zmeškal. Kytara byla sice ve kvalitním soft casu Mono, ale stejně jsem ji chtěl mít na palubě a ne v zavazadlovém prostoru. Tohle mě teda vytočilo a musel jsem si koupit novou letenku a letět následujícím letem. Ovšem tam byl stejný problém. Naštěstí stál u letadla chlápek, který mě ujistil, že chápe o co mi jde a slíbil, že na kytaru mi osobně dohlédne a tak se opravdu stalo. Po přistání na Newarku stál s kytarou přesně na stejném místě a s úsměvem mi ji předával! Když jsem potom letěl ze Sttutgartu do Prahy, tak mi německé letušky dovolily umístit kytaru přímo vedle sebe, takže si letěla jako pán na sedadle u okna.

George Benson

Zvýrazněno

Neznám snad jiného kytaristu, který se s takovou obratností pohybuje na pomyslné hraně vkusu jako George Benson. Benson vydal řadu vynikajících alb, potom poměrně dost alb průměrných, ale také natočil alba naprosto děsivě nevkusná. Benson je virtuózní hráč a na hmatníku se pohybuje jako by mimochodem. Cítím z toho takovou tu rómskou bezstarostnost, která si neláme hlavu s nějakou intelektuální rovinou. Není to ten typ hráče jako například Jim Hall a rozhodně by si nezahrál duet s Bill Evansem, ale spíš s Oscarem Petersonem. Intelektuální rozměr v jeho hře chybí, ale o to víc vynikne živočišnost a téměř závratná technika. Přístupem možná dokonce připomíná legendárního Djanga. Účel světí prostředky. Proč tam hraješ tohle? Nevím, ale zní to skvěle! Možná, že právě ta lechtivá kýčovitost, jak lesklá cingrlátka, oslovuje právě rómské hudebníky. Podobnému úspěchu se u nich také těší Al Jarreau nebo Steve Wonder. Bensonův vokální projev i vkus se Al Jarreauovi velmi podobá.

Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že se mi nelíbí Smooth Jazz, naopak! Velmi rád si ho relaxačně poslechnu a u obou protagonistů je řemeslně téměř dokonalý. Jedná se vlastně o takový inteligentnější popík, který je navíc super zahraný i vyprodukovaný. Na takových albech se podílí spousta vynikajících hudebníků, aranžérů a producentů. Některá alba jsou vymazlená do detailů. Benson se podle mě zvukem nikdy moc nezabýval. Je to ten typ co popadne kytaru a hraje. Přesto si jeho zvuk zaslouží pozornost. Vždy používal lubové kytary typu L-5, později uzavřel smlouvu s firmou Ibanez stejně jako téměř všichni slavní kytaristé v osmdesátých let. Dostali Methenyho, Scofielda a dokonce i konzervativního Joe Passe. První Ibanezka se prodávala pod označením GB-10. Z důvodu, že Gibsony byli v té době cenově nesmyslně předražené, koupil jsem si GB-10 ve Vídni u Dopplerů za 52.000 korun, což i tak byly strašný peníze. Byla to jedna z prvních a ještě neměla na konci hmatníku perleťový nápis George Benson. Na kytaře byly hlazené struny tloušťky 13-54, takže celkem lana. Tady se dostáváme právě k tomu Bensonovu tónu. Lubovka se strunami jak telegrafní dráty, kabel a Fender Twin Reverb … that’s all! Dnes používá Benson signované struny Thomastik 14-55. Později jsem si pořídil i signovaného Twin Reverba, který hraje apropo také velmi dobře.

Benson patří k mým oblíbeným kytaristům a v jistém smyslu mě jeho raná alba dost ovlivnila. Řeč je o albech s Ronie Cuberem The George Benson Cookbook nebo Jack McDuffem The New Boss Guitar of George Benson. Částečně pod tímto vlivem jsem natočil v New Yourku album Brooklyn Session s Pat Bianchim, Frankem Basilem a Byronem Wookie Landhamem. Smůlou bylo, že jsem zrovna prodělával zánět šlach a nemohl jsem použít struny větší tloušťky než 11-52. Ale i tak má na nahrávce Byrdland s Princetonem myslím dostatečně hutnej tón.

Benson se ovšem velmi brzy se dostal do spárů producentů a začal koketovat s populárním pojetím nasládlého jazzu mezi hudebníky trefně přezdívaného „Porno Jazz“. Nicméně to bylo ještě vkusné a osobně mám například album Goodies moc rád. Největší srajdy však přišly daleko později s alby White Rabit, Livin‘ Inside Your Love, 20/20, nebo In Flight. Ovšem kdyby takovou hudbu netočil, asi by si nevydělal na přepychové sídlo v Paradise Valley a život v luxusu se kterým se velmi rád chlubí. Ano Benson prezentuje zlatý řetěz na bílém roláku a koženou bunďičku do pasu. Obaly alb s jeho rozmlženým obličejem obklopeným květinami skvěle prezentuje filmová skupina Sexy Bonbónky z filmu Coming to America. Ale dost už o té méňe vkusné Bensonově stránce, protože natočil větší část opravdu vynikající hudby. Bensonův rytmus, vynikající swingové cítění a rovné frázování je skvěle vidět i slyšet na starém videu s bubeníkem Papa Jonesem a stepařem Jimmy Slimem Tapsem.

Jak už jsem předznamenal, Benson patří do kategorie nezařaditelných fenomenálních hráčů typu Oscara Petersona. Jeho styl lze napodobovat, ale nikdy není možné dosáhnout jeho dokonalosti. S tím se halt musíme naučit žít a nechat to plavat. Při improvizaci je naprosto spontání, „licky“ z něj padají jeden za druhým a umí bezvadně integrovat blues do jakékoliv harmonie, což je umění jen těch nejlepších hráčů. Naprosto deprimující je jeho sólo ve skladbě Stella by Starlight na albu Tenderly, které také patří k mým oblíbeným. Benson je hráčem fade-outů, čili konců skladeb. Tam to to rozbalí jak nikdo a dějí se tam děsivé věci.

První album, které vám musím doporučit je Doin‘ The Thing! Jízda jak na divokém praseti :-). Právě tady je jeho hra opravdu excelentní. Alba z této doby jsou vesměs všechna dobrá a tak nemůžete udělat chybu. Stejné snímky také vyšly na spoustě kompilací, takže je v tom docela bordel.

Potom bych měl zmínit méně známé album ve hvězdném obsazení s názvem Blue Benson. Polydor to vydal v roce 1976 jako takovou splácaninu, ale jsou na ní pěkné kusy. Hlavně úvodní Billie’s Bounce s Herbie Hancockem.

Tak pojďme konečně k těm vyprodukovaným albům. Těm vládne bezkonkurenčně That’s Right z roku 1996. Opět skvěle vystavěná sóla na promyšlených popových základech. Dotažená špičková americká produkce s vynikajícím zvukem, jak jinak … Zkrátka album se výborně poslouchá a navozuje, alespoň mě, dobrou náladu. Slyšel jsem ho v autě alespoň 1000x a na chatě si ho pouštím k mytí nádobí :-). Jde mi to pak líp od ruky. Zpívané sólo s kytarou ve skladbě Marvin Said mě nutí znovu a znovu zpívat s Bensonem.

Dále mě dost baví album z loňského roku Walking to New Orleans, kde jasně prokazuje jak úžasné má bluesové cítění. Jako by snad ani nebyl on. Zpívá jako starej bluesman. Jediné co bych albu vytknul je, že není o kytarových sólech. Drží se písničkových forem a kratších stopáží.

Asi jako každý hudebník se cítí komfortněji jako sideman na albech jiných lídrů. Zmizí odpovědnost a člověk si může svobodně zařádit. Takže opravdovou lahůdkou je album Jimmyho Smithe Off The Top na kterém Benson exceluje a ne jen on, ale také ostatní jako Stanley Turrentine, Grady Tate, Ron Carter a samozřejmě samotný protagonista. Nádherná záležitost!

Asi před rokem se ke mě dostalo video z natáčení alba Franka Sinatry a Quinsy Jonese L.A. Is My Lady na kterém mimo jiných střelců jako Brecker Brothers, Johna Fadise nebo Steva Gadda hraje taky Benson. Mimo toho, že je to nádherně zaranžované, zahrané a zazpívané, tak GB tam hraje zabijácké swingující sólo. A tím se s vámi prozatím rozloučím.

Kenny Burrell

Ano proč to tajit, píšu knihu. No knihu … spíš takový hudební bedekr s mými komentáři a doporučeními. Zkrátka takový návod jak se orientovat ve světě jazzové kytary. Nejprve jsem chtěl psát obecně o jazzu, ale pak mi došlo, že by to byla strašlivě tlustá bichle. Nakonec jsem se tedy rozhodnul věnovat pouze kytaře, ale o to důkladněji. Jde to pomalu hlavně kvůli mé lenosti ovšem počítám, že by tato kniha mohla vyjít snad už příští rok.

Každé ráno, pokud to okolnosti dovolí, mám stejný rituál. Sklenku vlažné vody s citrónem, příprava snídaně, káva, toaleta a několik hodin na počítači … zprávy, FB, update webu, psaní, nahrávání, vyřizování korespondence atd. No a k této činnosti si s oblibou přehrávám nějakou muziku. A hádejte na koho padla dnešní volba. Ano na Kennyho Burrella! Je to taková stálice mezi mými oblíbenými kytaristy. Zajímavostí je, že nějakou dobu trvalo než jsem si jeho hru zamiloval. U Jima Halla to bylo téměř na první dobrou, ale u Kennyho jsem se musel proposlouchat do jakési bluesové těžkopádnosti, které si dnes na jeho stylu cením snad nejvíce. V každém případě bych nováčkům rád doporučil jakými alby začít, aby se do jeho hudby lépe vpravili.

Nejslavnějším Kennyho albem je bezesporu Midnight Blue (Blue Note, 1963). A tím bych taky doporučil začít. Jedná se o bluesově orientované album s groovovou rytmikou. Kytara, saxofon, kontrabas, perkuse a bicí. Konga se v té tobě v jazzu hojně používaly i ve swingu, což už dnes skoro nikdo neumí, protože je potřeba striktně držet rytmus a zbytečně to nekomplikovat. S oblibou hraju občas na koncertech právě titulní dvanáctku Chitlins Con Carne. Celé album považuji za vyvážené a velmi povedené s až kultovní atmosférou. Ovšem co je naprosto úžasné je Kennyho zvuk kytary. Ano Kenny byl ten důvod proč jsem si pořídil taky Gibson Super 400. O tom jaký gear použil právě na albu Midnight Blue se vedou na fórech vášnivé debaty, ale pravděpodobně to byla ES-175 s P90 u krku a kombo Fender Tweed Deluxe. Tón byl zejména v jeho prstech, to se rozumí. Později už hrál výhradně na Super 400. Nedávno mi Najponk říkal, že někde četl rozhovor s Max Margulisem, šéfem Blue Note, kde tvrdil, že teprve album Midnight Blue nahrávací společnost pořádně proslavilo. Paradoxem je, že před pár lety byla uspořádána sbírka na Kennyho Burrella, který se ocitnul se svojí ženou na sklonku života zcela bez prostředků.

Dalším vynikajícím albem, ne jen z kytarového hlediska, je A Night at the Vanguard (Argo, 1960). Jedná se o živou nahrávku ze slavného New Yorkského klubu Village Vanguard. Kenny na ní hraje s takovým klidem a tak stylizovaně, že má tahle nahrávka, alespoň na mě, velmi uklidňující vliv. Údajně se jedná o první nahrávku kytarového tria vůbec. Původní tria bývala v obsazení kytara, piano, kontrabas, ale zde se poprvé setkáváme s obsazením kytara, kontrabas, bicí.

Posledním albem které vám dnes doporučím je postbopová jízda ve skvělém obsazení On View at the Five Spot Cafe with Art Blakey (Blue Note, 1960). Je to opět živá nahrávka, takže zvuk je poněkud naturální, ale to jen podtrhuje živelnost kterou protagonisté jen srší. Burrellovi sekundují takoví mistři jako Sir Rolland Hana, nebo Tina Brooks. No a za baterkou swingová mašina Art Blakey! Atmosféra koncertu je strhující a nahrávka navozuje pocit, že jste přímo v publiku. Tak to by bylo pro dnešek vše, ale slibuji, že se minimálně ještě jednou ke Kennymu Burrellovi vrátím.

Skvělý rozhovor Kennyho Burrella pro Vintage Guitars magazín si můžete přečíst zde: https://www.vintageguitar.com/18443/kenny-burrell-4/

Subscribe to get access

Read more of this content when you subscribe today.