Tak jsem tady s doporučením dalšího zajímavého alba tentokrát z bluesového ranku. Tohle album poslouchám již hodně dlouho a vždy se k němu rád vracím. Přestože nemám rád vytlačovaný bluesový “chraplák”, který tak často slýcháme v české a slovenské bluesové tvorbě, některým zpěvákům ho určitě odpustím. Důvod je prostý. Oni ten “chraplák” mají zcela přirozený, protože takhle i mluví. Typickým příkladem je Luis Armstrong, který měl poškozené hlasivky kvůli přetěžování v dětsví, když byl nucen zpívat bez mikrofonu na ulici. Na hlasivkách se mu vytvořily uzlíky, které barvu hlasu velmi ovlivnily. Navíc byl astmatik a léčil se vydatně kouřením Marihuany. Ještě bych dodal, že alkohol taky velmi pomáhá. Bluesmani žili vesměs dost svobodným způsobem života a s drogami, alkoholem a cigaretami si vrásky nedělali. Ale to jsem trošku odbočil. Doufám, že když čtete můj blog, zajímáte se o jazzovou a bluesovou hudbu, takže asi znáte skvělý biografický film Darnella Martina Cadillac Records, který mapuje počátky hudebního vydavatelství Chess, které založil právě Leonard Chess. Chess se zaměřil hded od začátku na bluesovou muziku a udělal s ní jak se říká díru do světa. Nejvíce Chess Records proslavili Muddy Waters, Little Walter, Howlin’ Wolf, Chuck Berry, nebo Etta James.

Moje doporučení se tentokrát týká právě Howlina Wolfa a skvělého alba The London Howlin’ Wolf Session. Na tohle album jsem narazil poprvé na Národní třídě v bazaru LP a CD, který léta provozoval můj kamarád Eda Morrison navrátivše se po revoluci do čech z USA. Přiznám se, že nejdřív mě zaujal obal a až doma jsem při poslechu shledal, že se jedná o mimořádné album. Jak už jsem předeslal Howlin’ Wolf byl hvězdou vydavatelství Chess stejně jako Muddy Waters. Holin’ přišel do Chess o pár let později než Muddy a tak na něj Muddy dost žárlil a panovala mezi nimi dost velká nevraživost. Později se ale přece jenom spřátelili a svoji vzájemnou nevraživost obrátili proti nově příchozí a prudce stoupající hvězdě Rock and Rollu Chuck Berrymu. Od třicátých až do padesátých let byl Blues na výsluní, ale pak ho vytlačil Rock and Roll a později Rock. Bluesmani scházeli na oubytě a jejich sláva byla najednou tatam. Renesanci blues přinesla až nastupující vlna britských rockových kapel v polovině šedesátých let. Tyto kapely ne jenom z blues vycházely, ale hrdě se k němu i hlásily. Roling Stones, Animals, Cream, Yarbirds, John Mayall and Bluesbrakers, Feetwood Mac, pozděli Led Zeppelin, Black Sabath a dokonce i Pink Floyd. V roce 1966 také způsobil v Londýně pozdvižení Jimi Hendrix, který importoval blues přímo do srdce Britské scény. Nicméně tato vlna bluesové renesance přinesla opět uznání rannému černošskému blues a ti šťastnější, kteří přežili byli v Anglii vřele přivítáni. Album The London Howlin’ Wolf Sessions z roku 1971 představuje velmi šťastnou spolupráci ostříleného Wolfa s výkvětem mladé rockové generace. Na albu se bicích ujal Charlie Watts a baskytary Bill Wyman oba ze skupiny Rolling Stones. Klávesy si střihnul v té době už značně populární Steve Winwood a sólová kytara připadla hvězdě Cream Ericu Claptonovi. Album se skvěle poslouchá a ani se nenadáte a je konec! Link na stažení alba máte pod článkem a nechybí ani odkaz na Spotify. Přeji příjemný poslech!