Po úspěšném albu Magic Holidays mi v roce 1996 nabídla Arta vydání druhého alba. Vlivem posíleného sebevědomí a podpory Arty jsem chtěl pojmout album velkoryse až velkolepě, takže rozhodně ve větším obsazení. V té době jsem bydlel u Najponka v Roztokách v přízemním bytě po jeho babičce a usilovně jsem hledal pro rodinu nějaké stálé bydlení v Praze. Nebyla to jednoduchá doba, protože jsem měl rodinu stále v Brně. V té době jsem hrával kolem 20 koncertů měsíčně. Můj kvartet z alba Magic Holidays se postupně rozpadal. Nejdřív odešel Standa Mácha a později i Marek Patrman. Zůstal jsem já s Petrem Dvorským a byl čas na nějakou změnu. Zanedlouho jsme začali hrát s Jirkou Slavíčkem a Roman Pokorný Trio bylo na světě!

Jenomže trio se nějak nepojilo s mou představou velké kapely a tak jsem si řek, že na album přizvu ještě pár muzikantů a to ne jen tak ledajakých. Oslovil jsem naprostou špičku v Česku a na Slovensku. Na tenor saxofon měl být původně Karel Růžička Jr., ale ten už v té době byl víc v New Yorku než v Praze a tak padla volba na Štěpána Markoviče. Co se týká trumpety jsem měl jasno hned a Juraj Bartoš nadšeně souhlasil. No a kdo jiný, než Sváťa Košvanec na trombon! Zbýval někdo na organ, ale situace v té době byly taková, že žádní „hamonďáci“ v Česku ani na Slovensku nebyli. Najponk nabídku sice dostal, ale nepřijal jí s odůvodněním, že jsou skladby pro něj moc moderní a že pro něj varhany nejsou moc komfortní nástroj. Nakonec jsem moc rád, že nabídku přijal slovenský pianista Gabo Jonáš, který odvedl na zapůjčené Hammondy XK-2 skvělou práci.

V té době nebyl žádný notační software a tak jsem aranže po nocích psal na stohy notového papíru a pak to ropisoval do jednotlivých partitur. Bavilo mě to, ale zároveň jsem měl obavy z toho aby to bylo dobře hratelné a aby to taky hezky znělo. Takže jsem často telefonoval pro radu kamarádům Jardovi Hniličkovi, nebo Igorovi Vavrdovi, kteří aranžovali pro orchestr Gustava Broma. Také Honza Hála mě potěšil věnováním knihy Základy aranžování moderní populární hudby, kterou napsal jeho táta Vlastimil Hála. Nejvíc jsem se stejně spoléhal na svoji hudební fantazii inspirovanou americkým jazzem. Myslím, že se to nakonec podařilo a mohli jsme nakráčet do studia. Natáčeli jsme ve studiu „A“ Českého Rozhlasu v Karlíně do analogového magnetofonu Studer. Analogově se album i míchalo a až mastering byl digitální, takže AAD.

Koho by zajímal můj gear na natáčení, tak to bylo stejné jak na albu Magic Holidays. Kytara Ibanez GB-10 a kombo Peterson P-100G. Dodnes mě trošku mrzí, že jsem tento setup prodal. Prostě to fungovalo! Natáčení co si pamatuji probíhalo v pohodě a dobré náladě. 2 dny natáčení a den mixování. Mastering se dělal dodatečně někde ve Vysočanech. Arta si pak s vydáním alba dávala na čas jako obvykle. Než se všechno udělalo, vzalo to většinou jeden rok. Fotky na obal, texty do bookletu, design obalu, ošetření všech práv atd. Velmi si také vážím sleeve note pana Lubomíra Dorůžky.

Věku, v němž člověk dosáhne třiatřicítky, se u nás říká „Kristova léta“. Může to být důležitý mezník: za tu dobu už mladý člověk nashromáždí dostatek poznatků a zkušeností, aby věděl, kam se chce dostat. Roman Pokorný (ročník 1966) už toho poznal dost: vyučil se štukatérem, vyrůstal v Brně, druhém nejvýznamnějším jazzovém středisku České republiky, byl členem Tria komorního jazzu Jaromíra Hniličky, jedné z velkých osobností českého jazzu, nasával prostředí brněnských jazzklubů, stojících ve znamení jazzmanů z orchestru Gustava Broma, působil v brněnsko – ostravské skupině Tutu, orientované na vitální funk jazz, vedl vlastní kvarteto, poté zase trochu jinak zaměřené trio, a dnes se tedy představuje s vlastním sedmičlenným projektem, v němž jako kapelník stojí před hudebníky značně staršími:

Ze Slovenska, které od českého jazzu nerozdělila ani nová státní hranice, si pozval Gabriela Jonáše (1948) a Juraje Bartoše (1967), jejichž protějšky by asi v českých zemích stěží hledal, z Prahy jednoho z nejlepších a nejzkušenějších jazzových sólistů Svatopluka Košvance (1936) i zástupce zase další generace Štěpána Markoviče (1958), a do Prahy sáhl i pro rytmickou skupinu svých generačních vrstevníků, s níž pravidelně spolupracoval i ve svém kvartetu a triu: Petra Dvorského (1966) a Jiřího Slavíčka (1969).

Roman Pokorný skládá na tomto albu svou zkoušku dospělosti jako bandleader i skladatel. Není mnoho jazzmanů, kteří by si mohli pro vlastní CD vybrat hned deset původních skladeb, aniž by posluchač nezatoužil po nějakém známém standardu. Ale Pokorného skladby mají jasné melodické nápady i odlišnou atmosféru a náladu a nepotřebují si vypomáhat známými výpůjčkami. A jako bandleader Pokorný ví přesně, co potřebuje: sólistické hlasy se ozvou právě tam, kde je jejich místo. Nikdo nepřijde zkrátka a celek už mluví za sebe: v Kristových letech se na scéně objevuje nová osobnost. Na štěstí jí nehrozí ukřižování, ale možná i něco, čemu by se dalo říct život věčný.

Lubomír Dorůžka

Když album vyšlo, sklidilo velké uznání i u kolegů hudebníků, což mě velmi potěšilo. Když to slyšeli hrát v Aghartě, tak za mnou chodili s komplimenty, že si mysleli, že se jedná o americkou produkci. Musí se nechat, že Arta se o propagaci alba postarala vzorně. Michal Hejna zařídil šňůru v USA – New York, Baltimore, Whashington D.C. Dále jazzový festival v Beirutu a také skvělý koncert v Paláci Kultury, kde mi předala cenu za nejlepší kapelu roku samotná Diana Krall a rok na to dostalo Jazz Perception cenu jako nejlepší album roku 1998. Z tohoto koncertu se zachoval i videozáznam. Arta sice prodávala můj program jako Veleband, ale pořadatele i novináře nenechávalo nic na pochybách o tom, kdo je leader, což se ukázalo v programech i v tisku jako je věhlasný The Whashington Post. To samozřejmě Michala Hejnu i Honzu Hálu dost vytáčelo 😂. Nic ve zlém. Vím, že jsem silný individualista a občas je těžké se mnou vyjít.

Pamatuji se na historku z New Yourku. Byli jsme ubytovaní v hotelu na Manhatanu a po NYC jsme se pohybovali jako mateřská školka na výletě hlavně z důvodů, že část kapely neuměla anglicky a bylo důvodné podezření, že by se mohli někde ztratit. To mě dost štvalo a tak jsem se občas trhnul a pak čelil litaniím jak na mě museli čekat, nebo jak mě hledali. Jednu noc jsme se protoulali Manhatanem s Karlem Růžičkou Jr. Na hotel jsem přišel až ráno, ale největšího sprďáka jsem dostal za návštěvu Tower Records, kde jsem strávil bez mála 3 hodiny a stejně to nestačilo! Odnášel jsem si plnou tašku CD perel jako Bob Brookmeyer Tradicional Revisted, Jim Hall Jazz Guitar, Frank Sinatra & Red Norvo Quintet Live at Australia a další. Velkou radost mi taky udělala záložka v jazzovém oddělení s mým jménem a pod ní desky Magic Holidays a Jazz Perception. Vlivem mého zviditelňování a rostoucí popularity i jakési závisti jsem nebyl v kapele zrovna populární a musel jsem čelit různým posměškům jako přezdívce 05 (nula pětka 😎 což v té době bylo telefonní předčíslí Brna). Dost jsem tehdy litoval, že jsem sebou nemohl vzít svoji rytmiku Petra Dvorského a Jirku Slavíčka popřípadě i Gabo Jonáše. Zdálo a dodneška se mi to zdá nefér.

Nyní vám album Jazz Perception předkládám v digitální podobě vyčištěné a remastrované ve formátu WAV 16bit 44.1GHz a obohacené o bonus track Shee’s Really Something jak jsem slíbil. Album je ode dneška dostupné na platformě Bandcamp. Poslech bude dozajista o poznání lepší než originální CD. Přeji vám příjemný poslech ❤️

Roman Pokorný