Po létech vyjednávání se nám podařilo s mým kamarádem a manažerem Tomášem Frkalem během „Covidových prázdnin“, konečně odkoupit práva na všechny moje nahrávky, které jsem vydal u Arta Records. Jedná se o 5 alb: Magic Holidays, Jazz Perception, Blue Point, Trio 03 a 2 Faces. Alba budeme postupně remástrovat a pokud to bude možné, tak k nim přidáme bonusy a vydáme je v digitální podobě v rozlišení 16bit 44.1kHz, čili v CD kvalitě a to hlavně z důvodu, že jsou dlouhodobě na nosičích nedostupná. Alba budou k dispozici na webu Bandcamp, popřípadě přímo na mém webu romanpokorny.com. V každém případě mi to udělalo radost a touto cestou bych chtěl poděkovat Michalu Hejnovi za vstřícnost a Tomáši Frkalovi za diplomatické a obchodní služby.

Magic Holidays: V roce 1994 jsem domluvil natáčecí frekvenci v Ostravském Rozhlase, kde jsem měl v té době dobré konexe. Zejména Rudu Březinu, který dělal režiséra. Téhle funkce se v rozhlasových studiích většinou chopili schopní muzikanti, kteří dokázali číst i velké partitury. V Brně to byl například vynikající saxofonista Zdeněk Novák. S ním mám zábavnou historku. Jednou jsem byl přizván k natáčení alba Vincka Kummera a Ladi Kerndla Tribute to Duke Ellington. Vincek poslal v té době ještě ze Švýcarska štosy not, kde jsem měl hrát na kytaru v podstatě další hlas s dechovými nástroji. Jak říkají muzikanti „v sacu“. Byly to strašný harmoniky asi o šesti sedmi stránkách. Neuvěřitelně těžký hraní. Vše se mělo natáčet najednou. Když začalo natáčení, tak se zjistilo, že ne jenom já to nezahraju čistě, ale ani ti dechaři a tak se přistoupilo k natočení základu rytmiky (bicí, basa, piáno a kytara) a následně se k tomu natočily dechy. Zdeněk Novák byl absolutní sluchař a velkej pedant. V jednom intru, které se mi zdálo prázdné jsem bezděky zahrál takovej feel v oktávách ala Wes Montgomery a fakt to tam sedlo jako prdel na hrnec. Najednou se rozsvítila červená a Zdeněk z režije říká: Romane to ale není v partituře! Načež Vincek říká: Mě se to tam ale líbí. Tak jo natočíme to ještě jednou říká Zdeněk. No a hádejte … furt ne a ne se to povést jako poprvé až jsme to museli nastřihnout. Až tak daleko může vést profesionální horlivost režiséra. Naopak Ruda Březina při frekvenci mého quartetu v Ostravě volal z režije: Na poslech se vykašlete! Hrajte dál, je to vynikající!

Kapelu mi v podstatě založil bubeník Marek Patrman. Žil jsem tenkrát v Brně a hrával převážně v kombech sólistů orchestru Gustava Broma. Nejvíce s Triem komorního jazzu Jaromíra Hniličky, Quartetem Josefa Audese, Pekáčem Mojmíra Bártka s Gunterem Kočím a taky v Ornisu Honzy Beránka. To byly jistě vynikající příležitosti, ale všechny víceméně v ranku jazzového mainstreamu. Příjemná změna a také skladatelská příležitost přišla až s TUTU Borise Urbánka, který byl jako kapelník velmi liberální. Přesto, že jsem byl poměrně hodně vytížen, stejně jsem toužil po realizaci v oblasti moderního jazzu. Markovi jsem předložil svoje skladby a navrhnul, že bysme mohli něco podniknout. Nemusel jsem ho vůbec přesvědčovat, protože okamžitě souhlasil. Ale co dál jsem nevěděl. Po nějaké době mi Marek zavolal, že domluvil s Vláďou Burdou koncert v Opavě ve vinárně U Přemka s Petrem Dvorským a Standou Máchou, což byli naši kamarádi z Jazzové dílny ve Frýdlantu. Když jsme dorazili do Opavy před vinárnu, tak jsem spatřil plakát na němž bylo napsáno Roman Pokorný Quartet! Ptal jsem se Marka co to má znamenat a on na to: Jsou to tvoje skladby, tak je to tvoje kapela. No a od té doby už jsem byl navždy leader. S kapelou jsme si užili fakt hodně srandy a natropili spoustu blbostí, protože jsme byli vrstevníci naladěni na stejnou vlnovou délku. Jednou snad najdu čas všechny ty krásné vzpomínky sepsat, ale na blogový článek je toho opravdu moc. Pokud si dobře vzpomínám, tak ta první frekvence byla poměrně divoká, teda alespoň to co jí předcházelo. Byli jsme „mladí a neklidní“. Standa Mácha s Petrem Dvorským strávili noc v rozbitém autě někde mezi Českým Těšínem a Ostravou a já s Markem Patrmanem jsme probděli noc se svými novými milenkami. Musím přiznat, že jsme se taky moc nebránili návykovým látkám a alkoholu, takže rána byla často krušná. Nebudu to dále rozvádět, ale „devadesátky“ byly docela divoké. Nahrávací frekvence začínaly v té době nemilosrdně v 9:00 a tak jsme si vrazili „sirky do očí“, vypili smrťáckou tureckou kávu a šli natáčet. Dost všechny překvapilo, že jsme schopni při takové indispozici ne jenom hrát, ale že nám to v tom polovědomí i po čertech jde. Jak už jsem psal výš, Ruda volal z režije: Hrejte dál, poslechnete si to potom. Za tuhle frekvenci jsme natočili skoro celé album Magic Holidays. Po měsíci jsme se do Ostravy vrátili opět natáčet a to už nebylo ono. Natočili jsme už pouze dvě skladby, které stály za to a zbytek za moc nestál. Když jsme se vrátili do Prahy a měli koncert na Mariánském náměstí před Městskou knihovnou volal již zdálky bezelstný Standa Mácha sebevědomě na Honzu Hálu z Arty: Mám pro tebe novou desku! Vrazil mu kazetu z Ostravy do ruky o odešel. Po nějaké době mi volal Honza Hála a řekl, že to album opravdu vydají. To byla pro nás velká věc! Byli jsme na tu desku moc pyšní i když vyšla téměř dva roky od pořízení nahrávek. Zvláštní pozornost zasluhuje skladba She’s a Body, která se na album nedostala. Tuto skladbu jsme natočili pod názvem She’s Really Something i na album Jazz Perception s dechovou aranží a taky se na něj nedostala! Zkrátka začarovaná skladba. Nyní ji přidáváme k albu jko bonus track a stejně to uděláme i v případě Jazz Perception, takže už o ni nepříjdete. Tohle v roce 1996 napsal do bookletu alba Magic Holidays jazzový znalec Jan (Beránek) Dalecký.

Žádné triky. Karty hned od začátku pěkně na stůl. Tak bych charakterizoval toto kytarové album. Líbezné nejlepší v našich krajích, co znám. Zní to možná jako přehnané sliby, které se po pár minutách nadějného očekávání rozplynou, ale spíš bych se vsadil, že ke zklamání v žádném případě nedojde.
To není lživá reklama na pochybné zboží, to je pouze pokus přičinit něco zbytečných slov k hudbě
která výklady nepotřebuje. Je silná, občerstvující, pravdivá, neotřelá. Ještě bych mohl vršit další superlativy, ale chci nechat něco prostoru posluchači, do jehož dosahu se tento disk dostane. Raději tedy o jeho hlavní postavě.
ROMAN POKORNÝ přišel do jazzu z druhého břehu, když už mu rocková klišé nedostačovala.
Od té chvíle vlastně stále hledá, jak a kudy dál od zaběhnutého normálu, s nímž by většina z nás krásně vystačila. Po létech v triu až kvartetu Ornis, nutně limitujícím svým spíš příležitostným charakterem a volnější pracovní morálkou, vzniklo toto meziměstské spojení, které navzdory dálkám překvapivě funguje. Pracuje vytrvale na dávno ještě ne přežité akustické bázi a staví na kompozicích svého leadera, které nejsou typu „tohle už jsem někde slyšel“. Protože některé znám z minulých verzí, ještě ne tak ambiciózních, mohu směle potvrdit, že vše je u Romana dosud ve vývoji, samozřejmě k lepšímu, a to nejlepší patrně teprve přijde s dalšími alby. Na tohle debutové byl ale už nejvyšší čas, delší váhání, ať už ze skromnosti či z jiných důvodů, by nebylo na místě.
Sluší se přiznat patřičný podíl na úspěchu dalším třem aktérům. Každý je stejně důležitý pro kolektivní úspěch díla, každý má dostatek prostoru se představit jako sólista a mám z nich pěkný pocit, jako ze Tří mušketýra (co byli čtyři, aby byli ještě mocnější). Jinými slovy, jsou vzorní i jako doprovázeči, naslouchající bedlivě, co se zrovna děje a podporující oddaně momentálního mluvčího, neboť nikdo nikdy neví, kdy bude sám potřebovat podobnou podporu.
Až do poloviny alba slyšíme tedy hudbu čerstvou, nálady se střídají, než dojde na jediný standard, zasazený jako briliant mezi jiné‘ drahokamy. Zde poprvé se projeví Romanův sklon k poťouchlostem: v podobném aranžmá jsem od něj už předtím slyšel „How High the Moon“, má je tedy ověřeno a ono to funguje. Nechci zde ale rozebírat skladbu za skladbou. Spíš si dovolím úvahu, proč je mi tento typ hudby blízký. Kytara v moderním jazzu mi odjakživa seděla. Bral jsem to zkratkou, od Kessela rovnou k Hallovi, teprve pak jsem objevoval další hrdiny. Sám Jim Hall obdivoval Christiana, Farlowa a Montgomeryho.
Všichni, kdo dnes vedou tuto nástrojovou kategorii, opakují tatáž jména. Je to zaručená cesta k nejvyšším metám, stačí si připravit vlastní slitinu uvedených elementů. Poměr jednotlivých substanci Je tajemstvím každého a dokáže-li pak vmísit i něco ze sebe, tím lépe. Neptejte se Romana, jaký je recept.
Raději si jej poslechněte.
Jan Beránek             

Z období alba Magic Holidays se dochovalo také video z Agharty, která byla v té době ještě v Krakovské ulici. Toto video je z pořadu ČT 2. Pořad uváděl Aleš Benda, který se mnou také dělal rozhovor.

Remástrované album Magic Holidays s bonusovým trackem She’s a Body si nyní můžete stáhnout, nebo poslouchat na Bandcampu!

Přeji vám krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2025! 🍻

• Facebook
• YouTube
• WhatsApp