V pořadí moje třetí album. Za toto album jsem získal Anděla, přestože mělo značné porodní bolesti. Předchozí dvě alba jsme točili ve velkých studiích Českého Rozhlasu. Magic Holidays v Ostravě a Jazz Perception v Praze v Karlíně. Tentokrát jsem chtěl vyzkoušet transparentnější zvuk menšího soukromého studia a tak jsem přesvědčil Artu na studio Zdeňka Šikíře v Hostivaři. Moje standardní trio hrálo v sestavě Já, Petr Dvorský – kontrabas, Jirka Slavíček – bicí. Jirku někdy alternoval Pavel Bady Zbořil, který se mi líbil hlavně na groove a tak jsem ho na album také přizval. No a posledním přizvaným byl vibrafonista Radek Krampl. Zvuk kytary a vibrafonu spolu dobře ladí, což jsem postřehnul na albech Grant Greena, nebo Garyho Burtona s Pat Methenym.

Jak jsem předeslal Blue Point se točil v Hostivaři a to 9-11. listopadu 1999. Devátého jsme točili trio s Petrem a Jirkou a desátého a jedenáctého s Petrem, Badym a Radkem Kramplem. Pamatuji se, že bylo sychravé depresivní počasí a podle toho vypadala i nálada ve studiu. Bady to řešil Bourbonem, P.D. čokoládou a já Lexaurinem. Když jsme to pak s Honzou Hálou a Zdeňkem Šikířem míchali, navrhnul jsem Artě, že snímky odkoupím, aby album nevydávali. Jo, až tak se mi to nelíbilo. Všichni jen kroutili hlavami, že jsem se zbláznil. Radek Krampl mi řekl ať si s tím teda dělám co chci, ale že by snímky rád měl! Nakonec přišel Honza Hála se spásnou myšlenkou. Hele necháme to měsíc uležet a pak se rozhodneš.

Když jsme se cca po třech týdnech sešli už byla zcela jiná nálada. Po poslechu nahrávek jsem si uvědomil, že to není vůbec špatný. Ba co víc, spíš naopak. Od té doby se z toho pro mě stalo železné pravidlo. Po nahrávání snímky nikdy neposlouchám! Vrátím se k nim až po třech týdnech a to mi ušetří spoustu nervů. Míchali jsme taky v Hostivaři a musím podotknout, že zvukově dopadly nahrávky znamenitě a to hlavně kvůli Zdeňkovi, který měl jasnou zvukovou představu a narozdíl od rozhlasových zvukařů do toho dal kus sebe. Roman Pokorný Trio mělo v té době velký zvuk a tak jsme hráli kolem dvaceti koncertů za měsíc a byli velmi dobře sehraní, což je z alba jasně patrné. Album bylo v nominacích na Anděla jasné želízko v ohni a tak mě cena ani moc nepřekvapila. Jen mi je trošku líto, že jsem přišel o video kazetu se záznamem koncertu mého tria z Bratislavských Jazzových Dnů roku 1998, kterou mi televize už nevrátila. Nicméně konec dobrej, všechno dobrý! Doufám že si remasterované album užijete. Jako obvykle jsem k němu přidal bonusové alternativní snímky Wild Horse (verzi s akustickou i elektrickou kytarou), Blue Point a Bubble Bath. Album je opět k dispozici na Bandcampu. Závěrem chci poděkovat Zdeňkovi Šikířovi za to, že si dal nemalou práci a snímky vyhledal na starých ADAT kazetách.

K doplnění přidávám dobovou recenzi a rozhovor z časopisu Harmonie:

Brněnský kytarista Roman Pokorný má dar psát nápadité, žánrově otevřené, leč jazzově pointované melodie a prostřednictvím kytar jim s velkou dávkou uvolně-nosti vdechnout duši. Sotva se před několika lety ocitl na pódiu s pražskými jazzmany, už mu Arta vydala album a vsadila na něj jako na svého koně. Rázem se o Romanovi začalo mluvit jako o nejosobitějším jazzovém talentu mladé generace. Už před rokem a půl, jen co byla deska jeho kvartetu Magic Holidays venku, v rozhovoru pro Harmonii říkal: „Chtěl bych si postavit trio, ale ještě nevím jak to udělat, abych nehrál jako někdo. Aby za mnou nechodili lidi s pochvalou: Hraješ jako Scofield nebo: Ty, to bylo jak od Methenyho. Je těžké vyrovnat se s tím, že kytara má tolik možností využití.“ Zajdete-li dnes na Trio Romana Pokorného do Jazzklubu, zjistíte, že se v jeho komorním zvuku našel zcela suverénně. 

Na dobré trio potřebujete tři výrazné jazzové hráče. Roman si ze svého kvartetu ponechal kontrabasistu Petra Dvorského a oslovil bubeníka Jiřího Slavíčka. Trio však nese na štítu především jeho stylovou tvář a to díky repertoáru i hře. Romanovy skladby v sobě mají v tom nejlepším smyslu slova něco hitového, zpěvného, což může mít souvislost i s tím, že dříve ke kytaře zpíval: 

„Trochu mi dnes chybí fúze s jinou muzikou, rád jsem si zahrál alespoň s UV Drive Emila Viklického a Borise Urbánka fun-ky. Kdysi jsem totiž zpíval bigbít a soul. Vždycky jsem zpíval! Až teprve, když jsem začal hrát jazz, přestal jsem. A ne-vím proč, vrtá mi to hlavou a chtěl bych se k tomu vrátit. I na desce Magic Holidays měla být jedna zpívaná věc, nakonec na ni nezbyl čas.“ 

Okolo bývalého kvartetu: Roman Pokorný – kytara, Stanislav Mácha – piano, Petr Dvorský – kontrabas, Marek Patrman – bicí byl v jazzových kruzích vlastně docela poprask. Z mladých nadupaných muzikantů čišel přetlak a chuť tvořit a z jejich leadera a autora nadhled a sebevědomí. Byla to sehraná a osobnostně vyrovnaná partička s hudebně vysokými cíli. Inspirovala se třeba po čertech těžkým jazzovým kubismem, se kterým nakládal svého času se standardy Wynton Marsalis, ale i methenyovským smyslem pro romantiku nebo frisellovským pro humor. Bylo to šťastné období, na které se vzpomíná. 

Petr Dvorský: Kvartet měl šílený start, svědčí o tom ta deska, kterou jsme nahrávali hned, jak jsme se dali dohromady. Do studia jsme přijeli vších-ni unavení a nevyspalí, ale proto je to tak uvolněně zahrané. 

Roman Pokorný: Neměli jsme co ztratit. Nejdříve jsem si myslel, že budu muset to natáčení zrušit. A nakonec jsou všechny skladby na desce až na výjimky první verze. 

Škoda, že kvartet nevykrystalizoval do vyšší fáze.

Roman: Prostě se názorově rozštěpil a vznikly z něj dvě tria. Standa s Markem realizovali svojí představu s Robertem Balzarem a my s Petrem jsme oslovili Jirku Slavíčka. Myslím si, že je názorový rozdíl mezi oběma trii dostečně slyšitelný. Petr: Ale není to žádá konfrontace. Za ty dva roky jsme spolu nahráli spoustu dobré muziky. Kluci pak začali chtít něco jiného a musela nastat změna. 

JSME NA SEBE NAPOJENÍ. 

Hrajete v triu Romanovy nejlepší věci, z repertoáru bývalé kvartetu, třeba My Old Car nebo Magic Holidays. Mají v sobě najednou víc prostoru, znějí vysloveně klidně a komorně. Netkví právě v tomhle rozdíl mezi oběma současnými trii? 

Roman: V triu, ať už je kytarové nebo pianové, stačí do jisté míry přirozený in-dividuální přístup k věci. Rozdíl mezi těmi dvěma kapelami se dá dobře vysvětlit už jen tím, že má Jirka Slavíček k bicím jiný přístup než Marek Patrman. Pro Jirku jsem se rozhodl po jedné moravské šňůře s Gunterem Kočím. Hráli jsme v sále, kde normálně přes hukot bubnů není slyšet nic jiného, a já jsem se rozhlížel: kde máme bubeníka? On Jirka nehraje? To byla moje první reak-ce. Zjistil jsem, že doprovází jemně, že se do té hudby krásně vejde a přitom mu to šlape. 

Takže vznikla nová symbióza a z ní trio. 

Petr: Vazby mezi námi se tvoří koncert od koncertu. Cítím, že jsme v dobré formě a že jsme na sebe napojení. Po tom posledním období kvartetu je to, jako kdyby se utrhl kámen, který jsme měli uvázaný na krku. 

Jiří: Pro mě je velmi důležitá souhra mezi mnou a Petrem. Mám pocit, že v tom už větší lehkost ani nemůže být. V poslední době jsem se soustředil na uvolněnost. V hraní nesmí být žádná křeč a samo to musí jet dopředu. Co zahraje v příští chvíli Roman ještě nepoznám, ale snažím se jít za ním, sledovat ho v sólech a on mi to vrací. 

Roman má pro svá sóla daleko největší prostor, staví je jako velké výpravné oblouky, necítíte se tím jako spoluhráči prostorově omezení? 

Petr: Já ten pocit nemám. Jsem typ muzikanta, který si rád povídá. Když hraju sólo, ať už mě doprovází bubny nebo ne, je to monolog, ale když hraje Roman, beru to jako rozhovor mezi třemi lidmi. 

Roman: Petr má narozdíl od jiných basistů, kteří mají naučené licky a breaky, velmi tvůrčí přístup. Zničeho nic zjistím, že hraju sólo podle toho, co hraje on. Zahraje zádrž na dominantě a mě to hodí někam jinam. Takových příkladů napojení můžu uvést spousty. Když si v duchu říkám: tohle je můj poslední chórus, cítím, že kluci to poznali. 

Jiří: To je pravda. To se nedá nijak vysvětlit. Roman navíc dělá v sólech hodně mezer, které se dobře vyplňují.

HISTORICKÉ HISTORKY 

Jak jste se k jazzu dostali? Ta-hle hudba se u nás nepotkává na každém rohu a zdaleka na každé lidušce. 

Petr: Když jsem na jazz narazil, pochopil jsem, že to je ono. Že už není třeba jít dál. Ta hudba sama od sebe skýtá takovou svobodu a takový prostor… a já jsem se v ní našel. 

Roman: Já jsem se k jazzu dostával strašně dlouhou a klikatou cestičkou přes jiné žánry a beru to jako samozřejmou součást vývoje. Předtím jsem hrál bigbít, ale neuspokojovalo mě to a tak jsem se zavřel doma a cvičil pět hodin denně jazz. Cítil jsem, že nejsem takový rocker jako všichni okolo mě. 

A Jirka?

Jiří: Jsem ze Šumperka, máti zpívala, otec hrál na bicí, strejda na ságo a jezdili s evergreenama. Takže učit mě začal táta, zkoušel jsem trubku a taky piano. Ale k jazzu jsem přičichl až na konzervatoři, kde mi nejvíc ze všeho dali spolužáci: Jarda Pašmik a Marek Patrman, učili jsme se navzájem. Začal jsem zkoušet s big bandem v Zábřehu na Moravě a to byla moje první a největší životní škola. Jezdili nám pomáhat Bromovci, hlavně Pepa Audes, pak jsem se dostal na letní jazzovou dílnu do Frýdlantu a po vojně už jsem šel do Prahy hrát s The Four. 

Roman: I u mě Bromovci v začátcích hráli klíčovou úlohu. Pepa Audes, Günter Kočí, Mojda Bártek a Jarda Hnilička, hraju dodnes v Triu komorního Jazzu. Dal jsem si tehdy inzerát do novin: jazzový kytarista hledá spoluhráče. Jednou jsem přišel domů a Zuzana (moje žena) povídá: volal ti nějakej saxofonista, takovej starší pán, nějakej Gunter Kočí, nebo tak nějak. Byl jsem z toho úplně vedle: To myslíš vážně? On byl zvědavý, kdo si ten inzerát podal a Zuzana mu řekla, že hraju jako Jim Hall!  Odpověděl, že v tom případě sí se mnou musí zahrát. Přišel k nám, cool člověk, a přinesl si fa-ke book se standardy a příčnou flétnu. Hodinu jsme jamovali a on povídá: hele, já tě musím vzít na kšeft, s tebou se dobře hraje. A to bylo úžasný. 

Petr: To je zvláštní, já jsem se s Bromovcema níkdy nestýkal, nicméně když jsem poprvé přijel na dílnu do Frýdlantu a ní-koho jsem tam neznal, nesl jsem basu ve škole do schodů a Audes náhodou vykoukl ze dveří saxofonové třídy a řekl: Hele basa, potřebujeme basis-tu. Takže byl vlastně první, kdo mi kdy dal lano do kapely. 

Tos měl štěstí, že jsi nesl zrovna basu a ne nějaký jiný nástroj. 

Petr: K tomu mám bezvadnou historku. Když jsem vyrůstal jako dítě v Karviné, měli jsme bigbítovou kapelu – dvě kytary a bicí. S tím druhým kytaristou jsme se střídali: vždycky jeden hrál sólo, druhý mu basoval a pak se to otočilo. Ze začátku nám to vyhovovalo, ale přišla chvíle, kdy jsme se museli rozhodnout. Už to vyžadovalo odpovědnější přípravu. Hodili jsme si korunou a mně vyšla basa. Koupil jsem si baskytaru a až dlouho potom kontrabas. Nicméně jsem celou tu dobu strašně rád, že to tak dopadlo. 

Roman: Já mám podobnou příhodu! Můj táta byl muzikant a tak jsme měli doma spoustu nástrojů. A na základní škole za mnou přišli kluci, že slyšeli, že jsem takovej muzikantskej synek, a že shání baskytaristu. Jenže já se v té době učil na bicí. Ale protože jsem se chtěl dostat do kapely, tak jsem řekl, že jo. Přinesl jsem si na zkoušku s baskytaru a všelijak jsem to lovil a brzy jsem vytušil, že bubeník je horší než já. Tak říkám: Hele, pust mě za ty bicí.  A oni jen otevřeli pusu a bubeník dostal padáka. 

CODA 

Dá se nějak stručně vystihnout idea vašeho tria? 

Roman: Když jsem si říkal, kam bych se vlastně s tím triem chtěl dostat, napadly mě dva vzory: Bill Evans Trio – s kytarou je to sice něco jiného než s pianem, ale Evans toho v jazzovém triu dokázal v podstatě nejvíc, a Branford Marsalis Trio – protože kytara může mít blízko i k saxofonu. A spojení těhle modelů tvoří ideální podnebí pro kytarové trio. Myslím si, že by to šlo, kytara je jak melodický tak harmonický nástroj… někdy mám chuť hrát jednotlivé tóny nebo intervaly a někdy hraju i čtyři chórusy harmonícky, v blocích. Ale je dobré říct, že naše trio ještě není zdaleka hotové. Ještě jsme nebyli ve studiu. 

Pokud vím, máš v dubnu točit pro Artu další album. A trio to nebude. 

Roman: Ne, to je projekt v produkci Arty. Trio, i když mě teď zajímá ze všeho nejvíc, by mělo minimální komerční odezvu. Zaranžoval jsem svoje věcí pro tří dechy, hammondky a rytmiku. V žádném případě to ale nebude Scofieldovská záležitost. Spíš něco jako Grant Green v šedesátých letech, to znamená rytmus nejen na čtyři, i různé groovy. Na hammondky měl původně hrát Jéňa Knop, jenže mi vrátil noty se slovy, že je to na něj moc moderní, a tak jsme oslovili dokonce Gabo Jonáše. Na trombón bude hrát Svatopluk Košvanec, na tenorsaxofon Karel Růžička Jr., na trubku Juraj Bartoš a v rytmice Petr s Jirkou. Natáčet budeme i takové ty těžší skladby s posuny temp a v lichých metrech, co jsme hráli s kvartetem. Bude to pro mě nová zkušenost. Přijdou tam lidi, se kterými jsem nikdy nehrál a já jim budu říkat: Tak pánové, raz dva tři čtyři…