Protože jsem poměrně často dotazován jakou jazzovou, či bluesovou hudbu bych doporučil k poslechu, rozhodnul jsem se tedy vyhovět a napsat takovou sérii doporučení alb, které pro mne hodně znamenají. Na „Bedekru jazzové kytary“ průběžně pracuji, takže kytaristy jako leadery s dovolením záměrně vynechám. Tak po úvodu pojďme hned k věci …

Jsou alba všeobecně známá a všude doporučovaná. Mezi ty nejznámější patří například Milesovo Kind of Blue (1959), nebo Coltranovo I Love Supreme (1965), ale zmiňují se i Stan Getz and João Gilberto – Getz/Gilberto (1963), Herbie Hancock – Head Hunters (1973),  The Dave Brubeck Quartet – Time Out (1959), Dexter Gordon – Go (1962),  Horace Silver – Song for My Father (1965),  Wayne Shorter – Speak No Evil (1966) a další. Jedná se bezesporu o vynikající muziku o tom není sporu, ale já vám chci představit i ty zastrčenější desky, které mají atmosféru a vynikající karmu.

Jedna z mých velmi oblíbených je Something Else (1958), která vyšla sice pod jménem Cannonballa Adderleyho, ale natáčela se v podstatě v režii Milese Davise, který ne jenom, že napsal titulní skladbu Something Else, ale vybral i všechny zbývající skladby na albu. Podle mě jde o nejlepší verzi Autumn Leaves, která byla kdy natočena. Davis se nechal slyšet, že k aranžmá i pojetí skladby ho inspiroval pianista Ahmad Jamal. Album má velmi podobnou atmosféru jako slavné Kind of Blue a disponuje i stejnou mystičností. Davis měl vždycky styl a dokázal se obklopit lidmi, kteří jeho vizím dokázali dát reálné rozměry.

Zajímavostí také je, že Something Else je jediné Cannonballovo album, které natočil pro Blue Note. Album je nádherně dramaturgicky vystavěné a sóla jsou nápaditá, pointovaná a melodicky vyvážená. Žádné „egohadice“ shora dolů a zase zpět, které nudí už po první minutě. Naopak! Tahle muzika se vám chce poslouchat stále dokola. Davis s Adderlleym se skvěle doplňuji a rytmika dělá přesně to co má. Hank Jones je léta mým oblíbeným pianistou a svoje nesporné kvality mnohokrát prokázal na řadě alb. Kontrabasu se ujal Hankův bratr Sam Jones. Jeho „koženým čtyřem“ není opravdu co vytknout. Zkrátka swing jak hovado! K Art Blakeymu asi nemusím nic říkat. Je to bubenická legenda. Léta vedl vynikající vlastní kapelu Jazz Messengers ve které se vystřídalo mnoho špičkových muzikantů napříč generacemi. Jeho živelná naturálnost je zárukou správného jazzového doprovodu. Na závěr jen doplním, že o skvělý zvuk se postaral legendární zvukař Rudy Van Gelder. Přeji příjemný poslech!